USA s Daešem proti afghánskému míru

Po Iráku a Sýrii se zájmy Daeše a USA (a tím i NATO) znovu prakticky shodují, tentokrát v Afghánistánu.

 



 

 

 

Nový, bůhvíkolikátý už velitel okupačních sil v Afghánistánu, americký generálporučík Scott Miller, připouští, že 17 let války je sice „velmi dlouhý čas“, ale že přesto vidí „pokrok“. I jeho předchůdce, generálporučík John Nicholson, mluvil o „pokroku“, byť bývalý „americký“ loutkový prezident Hamíd Karzáí nebo i konkrétní údaje amerických úřadů mluví o pravém opaku.

V závislosti na tom, jak kdo definuje pojem „kontrola“, totiž Taliban ovládá od 20 do 60 procent území Afghánistánu a působí i v regionech, o něž se „dělí“ s kábulskou vládou a teroristy z Daeše. Diskuse o tom, kolik území kontroluje, je přitom v zásadě podružná, protože je faktem, že Taliban tvoří v Afghánistánu skutečnou stínovou vládu a v mnoha klíčových oblastech je i hlavní vojenskou silou. A s tím souvisí skutečnost, že v totálním propletenci vnitroafghánských klanových a etnických zájmů, pnutí a nepřátelství, nebude masivními dezercemi pustošená vládní armáda se svými „spojenci“ ze Západu s to Taliban vojensky nikdy porazit. Slova o „pokroku“ nebo teatrální útoky novými zbraněmi na faktu nic nemění.

A tak skupina vlivných afghánských senátorů v květnu vyzvala ke zrušení všech „bezpečnostních smluv“ s USA a NATO a současný afghánský prezident Ašraf Ghání, který měl být také loutkou, si realitu uvědomuje rovněž. Minulý týden v souvislosti s koncem ramadánu nabídl Talibanu třídenní příměří, pozval jeho bojovníky do měst, aby mohli v klidu oslavit hlavní muslimský svátek s rodinami a přáteli, a posléze nabídl i prodloužení příměří. Na to už Taliban nekývl a všichni se „vrátili do práce“, čili k válčení, ale…

Lze předpokládat, že si afghánské vedení Afghánistánu – „už“, po 17 letech -- uvědomuje, že k usmíření v zemi, která je ve válce v zásadě někdy od roku 1978, vede jen všeobjímající mírový proces. A pro jeho úspěch je nezbytné, aby byl „znárodněn“, tedy vyveden z vlivu Spojených států a dalších okupačních sil, a současně, aby se ve výsledku síly rozložily a Taliban se nemohl vrátit ke své monopolní fanatické hrůzovládě z 90. let.  

Předpokladem pro úspěch je ovšem převedení problému z amerického vlivu do vlivu jiného, ke spolupráci zemí, kterých se vývoj v Afghánistánu geograficky a tím i politicky týká. Tedy především Číny, Ruska, Pákistánu a Íránu. Na jedné straně musejí kromě prezidenta Gháního, jehož vliv nesahá daleko za hlavní město, přesvědčit i vlivné kábulské odpůrce Talibanu, že bojovat „do posledního muže“ nemá smysl, a v zásadě totéž je třeba současně vysvětlit i talibům – že jedinou cestou, jak mohou získat alespoň nějakou mezinárodní legitimitu, jsou rozhovory a souhlas s budoucím koaličním vládnutím. A prvním, a možná nejdůležitějším krokem, by mělo být přerušení vztahů afgánského Talibanu s jejich pákistánskými „kolegy“ z Tahrík e Taliban a současné zlepšení vztahů mezi Kábulem a pákistánským Islámábádem, čímž by skončily dekády nedůvěry a nevraživosti. V době, kdy se Pákistán už otevřeně připojuje k Číně, Rusku a eurasijskému prostoru obecně, by to nemusel být nepřekonatelný problém.

Proces to bude dozajista složitý a zdlouhavý, ale obrázky z uplynulých dní, kdy v ulicích afghánských měst tančili talibové a místními obyvateli, jasně prokazují, že mezi prostými Afghánci je „poptávka“ po míru nezměrná a současně že určitá forma míru mezi vládními silami a Talibanem není nemožná.

 

„Když ne my, tak nikdo…“

A co víc, nejen že není nemožná, ale že si lze představit určitou formu koalice vládních sil a domácího, afghánského Talibanu proti mezinárodním teroristům z Daeše a dalším zahraničním džihádistům, jejichž počty v Afghánistánu v poslední době prudce rostou. Nový velitel okupačních sil generál Miller sice varuje americký Kongres, že ukončení války v Afghánistánu by „posílilo Daeš“, ale faktem zůstává, že – po Iráku a Sýrii znovu – zájmy Daeše a USA (a tím i NATO) se v Afghánistánu znovu prakticky shodují. Zatímco Daeš touží po vybudování svého kvazistátu a nejlépe se mu daří v podmínkách oslabených, „zhroucených“ států, USA pro změnu pokračující válkou v Afghánistánu programově zaměstnávají významné kapacity svých protivníků, tedy především Číny, Ruska, Pákistánu a Íránu. Vždyť už jen pokračování války destabilizuje sousední Pákistán, o který USA sice přišly a který ale Čína vnímá jako svou spojnici od Pacifiku k indickému oceánu přes čínsko-pákistánský ekonomický koridor, a současně ohrožuje ruský „měkký podbřišek“ v Centrální Asii a obzvláště v Tádžikistánu. A k tomu konflikt efektivně brání, aby si sousední státy, tedy především Čína a Rusko, mohly „sáhnout“ na rozsáhlé surovinové bohatství Afghánistánu, k němuž mají ovšem stejně daleko i USA – na rozdíl od lukrativních zisků z pěstování opia a výroby heroinu… Z pohledu Washingtonu tak platí, že čím delší válka (bez ohledu na vyhozené miliardy) bude, tím lépe – sice sám nezvítězí, ale ostatní také ne.

Írán proto už varoval, že se USA pokusí zajistit bezpečnou trasu pro teroristy Daeše ze Sýrie a Iráku do Afghánistánu, na Kavkaz a do Střední Asie, Sýrie rovněž upozornila na to, že USA odvážejí velitele Daeše „do bezpečí“ a Kurdové z Íránu, na jehož území našel útočiště skoro milion afghánských uprchlíků, se v Afghánistánu přidávají k Daeši, zatímco Pentagon argumentuje tím, že mu v Sýrii a Iráku ubývá „terčů Daeše“, a tak je třeba přesunout pozornost právě k Afghánistánu.

Otázka, zda rostoucí počty stále aktivnějších teroristů z Daeše nějak souvisí s americkými pokusy ovlivňovat, či rovnou sabotovat, případný afghánský mírový proces, je přitom na místě. Tím spíš, že existuje historický vzor – Spojené státy vytvořením Al Kajdy „internacionalizovaly“ džihádistický aspekt afghánského konfliktu poprvé už v 80. letech. Z tohoto pohledu pak „plnění spojeneckých závazků“, jak Česká republika obhajuje své pokračující vojenské mise (nejen) v Afghánistánu, získává samozřejmě reálnější obsah…

Lze předpokládat, že „škodící“ americká politika ve výsledku donutí Čínu, Rusko, Írán i Pákistán a s nimi i Indii k ještě těsnější bezpečnostní koordinaci jejich „afghánských politik“ a následně i k větší „asertivnosti“. Ostatně, už dnes tyto státy spojuje členství v Šanghajské organizaci pro spolupráci a afghánský prezident se nedávného summitu v Pekingu účastnil rovněž

Zatím je ale mír v Afghánistánu stále v nedohlednu.

Tož tak nějak.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 20 Červen 2018 10:32 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB