Odvrátí se Jordánsko od Saúdů, USA i Izraele?



Současná ekonomická krize v Jordánsku ve skutečnosti není ničím novým. Jordánská ekonomika se propadá už od prvních protestů v rámci „arabského jara“ a i tehdejší protesty byly motivovány vysokou nezaměstnaností a rozšiřujícími se sociálními nůžkami a prohlubujícími se rozdíly mezi městy a venkovem.

 



 

 

V důsledku špatného řízení a korupce státní dluh dosáhl 40 miliard dolarů, což se prakticky rovná celému HDP, zatímco ještě v roce 2011 činil „pouhých“ 71 procent. Za současnou ekonomickou krizí přitom do značné míry stojí také ztráta finanční podpory od Saúdů a Emirátů, stejně jako razantní snížení amerických příspěvků ve prospěch agentury OSN pomáhající palestinským uprchlíkům, kteří tvoří polovinu všech obyvatel Jordánska. V  „krizi kolem Kataru“, od níž nedávno uplynul rok, totiž Ammán nezaujal proti Kataru dostatečně razantní postoj, který by uspokojil Saúdy a Emiráty, ale současně dostatečně razantní, aby rozzlobil Katařany – a tak ve finále Jordánsko přišlo o peníze od obou.

Nyní arabští spojenci, konkrétně Kuvajt, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie na urgentním „summitu v Mekce“ minulý týden sice schválili pro Jordánsko pomoc ve výši 2,5 miliardy dolarů, ale vše se nakonec „zašolíchalo“ tak, že do Ammánu dorazí možná ani ne polovina této sumy, o níž se navíc podělí Kuvajt a Emiráty, zatímco Saúdové i se svými bezednými kapsami zůstanou dál „uraženě“ stranou. Není bez zajímavosti, že věrnému spojenci Západu, který mimo jiné nese i značnou tíhu migrace ze Sýrie v době, kdy „migrační“ peníze z OSN vysychají, přispěchala na pomoc i Evropská unie, a to „kosmetickými“ dvaceti miliony eur…  

 

Svrhnout krále?

Několik týdnů masových protestů proti zvyšování daní vedlo k politické krizi, kterou král Abdalláh zkusil vyřešit odvoláním předsedy vlády Haního Malkího, jehož nahradila další figurka, tentokrát ekonom se zkušenostmi z Mezinárodního měnového fondu. Byl to „rychlý proces“, protože král přinejmenším od „arabského jara“ žije v neustálých obavách o svůj trůn a zatím se mu dařilo sud prachu pod sebou hasit. Kuriózně přitom svým poddaným vysvětlil, že Jordánsko ještě není připraveno na parlamentní demokracii, protože v zemi přece nejsou žádné politické strany

Nicméně, odbory přesto, nebo právě proto, pokračují v demonstracích i po výměně premiéra a vládní kapitulaci ohledně zvyšování daní. A co hůř, Abdalláh nechal před pár dny zatknout Faríse Fajíze, vůdce vlivného klanu Baní Sachr, za to, že veřejně požadoval právě svržení vladaře. Klanoví stařešinové se rozhodli, že pokud nebude brzy propuštěn, „otřesou pilíři jordánského státu“, což se rovná oznámení puče.

Je očividné, že trpělivost Jordánců přetekla; mají Abdalláhovy monarchie dost a jsou přesvědčeni, že dosavadní králův přístup k řešení ekonomických problémů – tedy další přijímání peněz z Perského zálivu -- beztak žádnou změnu nepřinese. K tomu musí panovník, který si na povel Západu a Saúdů během syrské války „zahrával“ s Daešem, čelit trvalé hrozbě domácího islámského extremismu, přičemž je tu samozřejmě riziko, že právě muslimští radikálové z celé škály starých i nových hnutí ovládnou současné protivládní protesty. Na stabilitě království nepřidává ani válka v Sýrii, která obecně vykazuje silnou tendenci „přelévat“ se do sousedních zemí, především pak do těch, do nichž míří vysoké počty uprchlíků a které se výrazně angažovaly na straně džihádu a poskytovaly mu tak dlouho pomoc a zázemí, až u nich zdomácněl.

Čili, pokračující vlna „politicko-ekonomických“ nepokojů v Jordánsku hrozí přerůst v krizi, která může dopadnout na celý region, tím spíš, že Jordánsko tradičně stojí mimo hlavní zorné pole mediálního i politického mainstreamu. A zájem o něj podle všeho dál upadá i mezi hlavními spojenci, protože poslední vývoj v regionu naznačuje, že roli loajálního sluhy Izraele od Jordánska převzali Saúdové. „Jordánsko bývalo izraelským spojencem v hodnosti brigádního generála, ale teď bylo degradováno na poručíka a generálem se stali Saúdové,“ shrnul situaci známý jordánský disident Lajs Šubajlát pro libanonský Al Achbár.

 

Změna kurzu?

Otevřená kritika královského rodu je sice stále ještě nezvyklá, ale nikoli náhodná, a především Abdalláhovi, který proslul svým gamblerstvím a související vydíratelností, dokládá, že veřejnost už jen tak „rohlíkem“ neopije. A že už si nebude moci dovolit zůstat dál bezduchým saúdským vazalem, i kdyby Rijád nabízel miliard přehršle. Potíž je v tom, že saúdští panovníci nemají s konceptem občanské společnosti nebo veřejného mínění žádné zkušenosti a proto v bouřlivém prostředí, které dnes v Jordánsku panuje, ani příliš neumějí manévrovat. Tím spíš, že polovinu obyvatel Jordánska tvoří Palestinci, a ti rozhodně odmítají Saúdy a jejich „izraelský“ požadavek, aby se Palestinci vzdali svého práva na návrat.

Už jen to samo je další hrozbou pro stabilitu jordánského státu, ale výčet „jobovek“ tím nekončí. Stačí vzpomenout nedávné americké uznání Jeruzaléma coby nedělitelného hlavního města Izraele, které podkopává roli Abdalláhova hášimovského království coby ochránce posvátných islámských míst v Jeruzalémě – a možná stačí jen lehká nadsázka ke konstatování, že právě na této roli bude záležet, jak jednou jordánský král vstoupí do dějin Blízkého východu, zda jako Abdalláh „Slavný“ nebo svržený a znectěný.

Na celou tu napjatou situaci v Jordánsku lze přitom nahlížet také jako na geopolitickou hru: Saúdové a Spojené státy se snaží Abdalláha dotlačit k poslušnosti a akceptování Trumpova „mírového plánu“ pro Palestinu, který z Palestiny už fakticky nic nezachová a sebere jí i naději pro budoucnost. Proto nelze vyloučit, že protivládní demonstrace, které královi hrozí svržením, z pozadí podporují třebas CIA a saúdské tajné služby. Pokud ale panovník kývne, ztratí doma veškerou legitimitu…

Čili, ať už chce nebo ne, musí Abdalláh učinit volbu a přitom postupovat „nově“ a neopakovat staré postupy v naději, že mu vše „znovu projde“. A za studené války, která aktuálně v oblasti panuje mezi Saúdskou Arábií na straně jedné a Íránem, Katarem a Tureckem na straně druhé (nebo možná, přesněji, na stranách 2 až 4), příliš velký prostor pro hledání „překvapivých“ řešení nezbývá: buď půjde s těmi, nebo s těmi, a "za bukem" je připravené Rusko

A přinejmenším prozatím se zdá, že si Abdalláh strany už pomalu vybírá. V půli května se v Turecku konal mimořádný summit Organizace islámské spolupráce (OIC), věnovaný izraelským zločinům v Palestině a Trumpovu chystanému uznání Jeruzaléma. Přijeli mnozí nejvyšší představitelé islámského světa, včetně prezidenta Íránu a emíra z Kataru, zatímco Saúdové a Emiráty vyslali jen delegace na nižší úrovni. A k tomu vyzvali Abdalláha, aby do Turecka nejezdil také. Neposlechl a na summitu odmítl jakoukoli změnu statutu Jeruzaléma. A nejen to, dokonce si potřásl rukou s íránským prezidentem Hasanem Róháním a vedl s ním vůbec první rozhovory na nejvyšší úrovni mezi oběma zeměmi za uplynulých 15 let. Nejspíš byly úspěšné, protože zanedlouho se k Ammánu a jeho obavám z „příhraničních“ důsledků vládní ofenzívy na jihu Sýrie začal vstřícně stavět i Damašek, načež Abdalláh dokonce naznačil, že je ochotný obnovit přerušené diplomatické vztahy s Katarem…

Jenže, Saúdové dál zůstávají jordánskými sousedy, a co víc, sousedy bohatými. V Saúdské Arábii pracuje asi 400 tisíc Jordánců, kteří posílají domů peníze představující ekvivalent 10 procent HDP. Kdyby je Saúdové vyhnali… A Spojené státy zase chrání Jordánsko před Izraelem…

Někdy je těžké být panovníkem. Přesto se zdá, že přece jen mění kurs svého vazalství do neutrálních vod.

 

Co bude dál?

Už pár dní po donorském „summitu v Mekce“ přijel do Ammánu katarský ministr zahraničí, s půl miliardou dolarů na investice a slibem, že pomůže vytvořit v Jordánsku 10 tisíc pracovních míst. Z hlediska řešení všech jordánských problémů nic moc, ale pro začátek jasné znamení, že Jordánsko není tváří v tvář Saúdům a USA osamoceno, nemluvě už o tom, že saúdská snaha izolovat Katar totálně selhává, a to spolu s jejich touhou po vůdčí roli v regionu. Odpovídající změna geopolitické rovnováhy na Blízkém východě je nabíledni.

Mezitím je tu ale stále výbušná vnitropolitická situace. Králův argument proti reformám, tedy že Jordánsko „nemá politické strany“ eufemisticky zakrývá skutečnost, že se pod jeho vládou i vládou jeho předchůdců nemohlo proměnit v moderní stát. Místo toho zůstává společností, v níž vedle státní jurisdikce dál zcela svobodně působí mocný kmenový systém, který klanovým lídrům umožňuje (ne)zajišťovat králi většinu jeho legitimity. Pokud se nyní klany rozhodnou, ať už samy nebo se zahraniční „pobídkou“, na Abdalláha „zatlačit“, bude jeho setrvání u moci krajně složité. Výsledkem může být občanská válka v beztak už rozkolísaném regionu. A v ještě oslabenějším Jordánsku tak nejrůznější džihádisté budou s to najít si – po Iráku a Sýrii -- novou „baštu“ a destabilizovat celou oblast dál…

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB