Splní USA dohodu s Tureckem a zradí kurdskou YPG?

Spojené státy jsou vojensky stále nejmocnějším státem světa, nicméně z hlediska reálného postavení nic takového už neplatí. Rozhovory s Tureckem v uplynulých dnech budiž toho příkladem – byla to totiž očividně Ankara, kdo určoval tón i téma.

 

 



 

 

Vztahy mezi oběma státy se prudce zhoršily v posledních dvou letech, po zmařeném pokusu o vojenský převrat, jehož organizaci Ankara připsala Fethulláhu Gülenovi, duchovnímu, který pod ochranou CIA žije v USA. Barack Obama už vazby s veledůležitým členem NATO vylepšit nedokázal a Donaldu Trumpovi se v tomto ohledu nedaří o mnoho lépe. Možná právě naopak: Členové Gülenovy organizace na amerických konzulátech v Turecku, pokračující vyzbrojování kurdské YPG v tureckém příhraničí, hrozby zrušením prodeje stíhaček F35 nebo sankcemi za možný turecký nákup ruských protivzdušných systémů S400…

To vše mělo (alespoň částečně) napravit setkání ministrů zahraničí obou zemí, Mika Pompea a Mevluta Cavusuglua. A společné prohlášení přijaté na závěr rozhovorů opravdu nabízí přinejmenším snahu vztahy dále už nezhoršovat. A děje se tak na úkor kurdských Lidových obranných sil (YPG), která je (přinejmenším v Ankaře) vnímána jako syrská odnož „teroristické“ turecké Strany kurdských pracujících (PKK).

Ačkoli oficiální dokument neuvádí žádné konkrétní kroky, turecký ministr zahraničí posléze uvedl, že s Washingtonem dojednal „cestovní mapu“, v jejímž rámci se YPG, kterou až dosud vyzbrojovaly především USA, postupně stáhne z Manbídže a posléze i z Rakká a Kobani, a k tomu navíc odevzdá zbraně, které od USA získala. Z hlediska mocenských i vlivových vyhlídek YPG je to těžký úder: zatímco Manbídž nebo Rakká před válkou neměly kurdskou většinu, Kobani leží v samém srdci syrského Kurdistánu. Ve všech případech přitom mají vládu převzít „místní obyvatelé“, čili teoreticky možná i Kurdové, ale bez jakýchkoli vazeb na YPG. Není jasné, jak chtějí Turci v praxi prosadit, aby nové vedení nemělo s YPG opravdu nic společného a přitom bylo místní, a není ani jasné, jaký statut budou nově spravované oblasti mít, nicméně s pokračujícími tureckými „operacemi“ proti PKK na území Iráku se i tak nabízí pohled na Ankaru, která si jde rozhodně za svým cílem – likvidací jakéhokoli ozbrojeného, natož státotvorného kurdského hnutí ve svém nejbližším okolí. Usnadnit jí to má i podzimním jednání NATO, na němž prý má být celá YPG označena za „teroristickou organizaci“…

Lze předpokládat, že turecký postup nijak neodporuje zájmům Ruska v Sýrii – pokud je Moskva s to uzavírat dohody s Izraelem, který je největším spojencem USA, nebude mít nejspíš větší problém dál jednat s Ankarou ani při jejím „nezhoršováním“ vztahů mezi Tureckem a USA, tím spíš na úkor YPG, nad nimiž Rusko „zlomilo hůl“ nejpozději loni.

Potud se zdá být vše skoro jasné. Až na dva „bodíky“.

Tím prvním je otázka, zda Spojené státy nynější dohodu opravdu dodrží, neboť i konec dodávek zbraní pro YPG slibovaly už několikrát, naposledy letos v lednu. Problémem totiž je, že USA až dosud rozlišují mezi „svými“ Syrskými demokratickými silami (SDF) a YPG jako takovou, byť právě YPG je současně i páteří SDF. Je to vcelku podobná situace, jako když se protistrana snaží tvrdit, že v Sýrii nejsou žádní íránští vojáci, jen „vojenští poradci“.

Nicméně, zatímco USA aktuálně hrozí sankcemi a (minimálně) obchodní válkou skoro celému světu, v kauze YPG/PKK zdá se to být Turecko, kdo vyhlašuje ultimáta: buď bude Amerika spolupracovat, nebo se vzájemné vztahy poškodí už nenapravitelně. Míč je na americké straně, a například skutečnost, že Gülena a jeho aktivity v USA „už“ vyšetřuje FBI, naznačuje, že Washington ustupuje a žádné další zhoršování nechce. A nejen to, v zásadě tím USA přiznávají, že nemají páky a sílu zastavit tureckou politiku v Sýrii, která postupuje ruku v ruce s „deeskalačními“ plány Ruska. Možná je to vše ale jen „strategický ústup“ před prezidentskými volbami v Turecku, během nichž si nikdo Recepa Erdogana rozhodně netroufne „rozčilovat“ a poskytovat mu záminky k dalším velkým politickým gestům. Možná ovšem i USA hledají záminky, aby se z „nevítězné války“ v Sýrii mohly vrátit k „Americe především“…

A další velkou neznámou je samozřejmě otázka, jak se zachovají samotné kurdské Lidové obranné jednotky (YPG). Na jednu stranu už oznamují odchod z Manbídže, na straně druhé s nimi ale mají USA, Francie, Saúdská Arábie a další státy své vlastní plány, a to při vytváření „nové syrské armády“ a související proměně severovýchodu Sýrie v jakousi „NATO zónu“.

Faktem zůstává, že bez ohledu na současnou dohodu mezi Tureckem a Spojenými státy si je vedení SDF podle všeho svou pozicí jisté, protože dál pokračujeboji proti Daeši a odmítá pohrůžku Bašára Asada, podle něhož je SDF „posledním problémem“ z hlediska sjednocení syrského území. A tento problém je prý ochotný překonat jednáním, ale pokud neuspěje, tak i silou. „Jakékoli vojenské řešení, co se týče SDF, povede jen k dalším ztrátám, ničení a těžkostem pro syrský národ,“ konstatuje SDF, aniž by se zmiňovalo o možnosti rozhovorů. Postoj SDF se podle všeho nezmění, dokud budou v Sýrii působit američtí a jiní západní vojáci, nicméně současně platí, že se SDF už dnes umí dohodnout s režimem například na dělbě produkce ropných polí na východě Sýrie, zatímco jiné kurdské politické síly jsou prý už ochotné s Damaškem vyjednávat, a to bez jakýchkoli předběžných podmínek…

Mezitím se situace na územích, které SDF ovládá na severovýchodě Sýrie, komplikuje. Proti americké okupaci se sjednotila bezmála stovka místních arabských klanů, příslušníci SDF se stávají terčem čím dál většího počtu smrtících útoků „lokálních povstalců“, z americké a francouzské základny severně od Rakká je hlášena mohutná exploze, která je bagatelizována coby „cvičná“, boje s „prorežimními povstalci“ měly v úterý uzavřít silnici mezi Kamišli a Hásakou, přičemž do zajetí mělo na obou stranách padnout kolem šesti desítek mužů… Kurdové se tak po sedmi letech války v Sýrii ocitli současně v roli revolucionářů, osvoboditelů, okupantů, kanonenfutru i obyčejných pěšáků na geopolitické šachovnici. Uvidíme, jaká role nakonec převáží.

Tož tak nějak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Červen 2018 17:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB