Dohoda o jihu Sýrie: Vymění Izrael klid na hranici za Američany?



Dohoda nabízí další krok k ukončení války a zahájení politického procesu výměnou za přijatelné kompromisy od všech zúčastněných – Sýrie bude mít své území, Izrael „své“ Golany, Írán svůj vliv a posílený regionální status, Rusko své „všechno“ a USA možnost vrátit se k „Americe především“.

 

 

 

 

 

Dohoda – nebo spíše dvě až tři vzájemně provázané dohody – mezi Ruskem, Izraelem, Íránem a Sýrií o jihozápadě syrského území, o níž se začalo mluvit minulý týden, se v regionu, který tak rád vystupuje svrchovaně a kde se všichni ze všeho nejvíc bojí ztráty tváře, nejspíš ukázala být příliš silnou kávou. Tím lze vysvětlit skutečnost, že poté, co Rusko dosažení dohody oficiálně potvrdilo, začínají zúčastnění ujišťovat, že si rozhodně „nezadali“, natož aby „kapitulovali“. Írán najednou vzkázal, že nedopustí, aby si Izrael užíval bezpečí na úkor bezpečnosti ostatních, Izrael znovu vysílá své stíhačky nad syrsko-libanonskou hranici a najednou prý požaduje úplný odchod Íránu ze Sýrie a nikoli jen z jihozápadu země, Sýrie najednou podmiňuje rozhovory o dané oblasti stažením amerických jednotek ze základny Al Tanf na hranicích s Jordánskem…

Není přitom ale bez zajímavosti, že Moskva k těmto proklamacím mlčí, Izrael si pochvaluje ruský postoj vůči Íránu a jeho vojenské přítomnosti v Sýrii, zatímco Írán sice „chladí“ izraelské nadšení, ale svou budoucí roli v Sýrii vidí jako „poradenskou“ -- ať je tím míněno cokoli, zní to ze všeho nejvíc smířlivě. A Washington problém jihozápadu Sýrie se základnou Al Tanf a oblastí Badíja dokonce spojil sám od sebe, přičemž svůj odsun dobrovolně přihodil jako „pobídku“ k vylepšení smlouvy pro Izrael. Je jisté, že pozici k Sýrii si Donald Trump nechává jako jednu z karet pro chystaný summit s Vladimírem Putinem, ale jeho snaha odejít ze Sýrie není nijak nová. Ministerstvo zahraničí USA sice nad dohodou vyjadřuje „výhrady“, ale už stihlo zařadit na svůj seznam teroristů syrskou frančízu Al Kajdy „pod všemi jejími názvy“; teroristé, kteří až dosud hájili mimo jiné i zájmy Izraele v nárazníkovém pásmu na anektovaných Golanských výšinách, tak ztratili jakékoli hájení a stali se povoleným terčem nejen pro Sýrii, Rusko a Írán či Hizballáh, které amerických seznamů beztak nedbaly, ale i pro západní síly, které v Sýrii v rozporu s mezinárodním právem působí, aby právě „bojovaly proti terorismu“.

V týdnu by se v jordánském Ammánu měli navíc sejít náměstci ministrů zahraničí USA, Ruska a Jordánska, aby o dohodě jednali dál. Jordánskem přitom zrovna „cloumají“ masivní demonstrace, které hrozí svržením vlády, ale po nedávném americkém uznání Jeruzaléma, který má „za Araby“ na starosti právě jordánský panovník, se možná otřásá i trůn nominálně proamerického krále. I to lze považovat za další „impuls“, aby USA, Izrael a Jordánsko, které zcela určitě chce znovu převzít z rukou džihádu svou hranici se Sýrií, naplnění smlouvy o jihozápadě Sýrie urychlily a bez zbytečných požadavků si tak z krku odvázali jeden balvan – koneckonců, z Jordánska, stejně jako z Turecka, se do „nejbližšího světa“, tentokrát Izrael nevyjímaje, mohou mimochodem okamžitě vydat stovky tisíc syrských uprchlíků…

Jinými slovy, dohoda „žije“.

 

Dohoda stále žije

Dohoda „žije“, protože se hodí všem, nicméně fakticky zůstává stále jen „silně rámcovou“. Podle dostupných informací Rusko se Sýrií a Íránem dál projednává podrobnosti, aby zajistilo, že budou dodržovat své závazky a nezavdají žádnou příčinu k válce s Izraelem. A právě Izrael Rusku neustále předhazuje své obavy, aby se Írán a Hizballáh nevrátily na syrsko-izraelskou hranici, přesněji na demarkační čáru, která byla dohodnuta po arabsko-izraelské válce z roku 1973.  

Přitom ale Izrael prý už souhlasil s likvidací nebo deportací džihádistů kolem Al Kajdy a Daeše, jehož asi 1500 bojovníků ovládá osm vesnic v pohraniční oblasti Kunejtra mezi Jordánskem, Izraelem a Sýrií. Řeč je o tzv. Armádě Chalída bin Valída, která se k Daeši přihlásila před dvěma lety. Pokud by tito teroristé kývli na deportaci, mohou skončit o něco severněji, v oblasti Al Sochna, která je ovšem obklíčená syrskou armádou a postupně vojensky likvidována. (Je vcelku ironií, že součástí této „armády“ jsou i saláfističtí Palestinci z damašského Jarmúku, které propletený vývoj Blízkého východu dovedl až k hájení zájmů Izraele.) Jejich nedělní výpad proti okolním džihádistům, snad ve snaze otevřít si cestu ven z kotle , dopadl neslavně, ale džihádistické nervy v oblasti tečou obecně… (Další stále aktivní „kapsa“ Daeše se nachází v zóně ovládané USA a jejich kurdskými Syrskými demokratickými silami (SDF) na pomezí provincií Dejrizor a Hásaka na severovýchodě Sýrie. I tam se ale nyní přesouvají oddíly syrské armády se svými spojenci.)

Rusko přitom prý Izraeli „předalo“ postoj Damašku, který je odhodlaný ovládnout jihozápad svého území bez ohledu na to, jestli s tím bude Izrael souhlasit nebo ne. Z toho jaksi plyne, že je pro Izrael výhodnější se s takovým vývojem „svézt“ než být ponechán zcela mimo hru. Tím spíš, že pokud Izrael takovou „nabídku“ odmítne, může na hranicích „svých“ anektovaných Golan čelit Íránu a Hizballáhu, které jsou – přinejmenším podle svých prohlášení – připraveny vrátit Golany Sýrii. Bez ohledu na drtivou izraelskou vojenskou převahu totiž platí, že stávající „osa odporu“ tvořená Íránem, Sýrií a Hizballáhem, přišla s novými „pravidly chování na Golanech“, v jejichž rámci mají po každém izraelském útoku na syrské nebo íránské síly v Levantě následovat raketové protiútoky mířící na Golanské výšiny a zcela jistě i za ně. Není přitom ale bez zajímavosti, že izraelské útoky proti Hizballáhu a jeho zájmům v Sýrii jsou (prozatím) z „nových pravidel“ vynechány…

Karty jsou rozdány vcelku přehledně a dohoda, která vznikla až v daleké Moskvě, nabízí další krok k ukončení války a zahájení politického procesu výměnou za přijatelné kompromisy od všech zúčastněných – Sýrie bude mít své území, Izrael „své“ Golany, Írán svůj vliv a posílený regionální status, Rusko své „všechno“ a USA možnost vrátit se k „Americe především“. Bez jasných vítězů a bez totálních poražených, s pochroumanými vítězi a poraženými, jejichž rány ale snadno přebolí.

Když ale ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval, že se od jižní syrské hranice s Izraelem mají „co nejrychleji stáhnout všechny nesyrské síly“, v prvním plánu mluvil jistě o dohodě, ale nejen o ní. Z jordánské strany hranice totiž působí Al Kajda, na jihu Sýrie jsou Palestinci s tisíci zahraničních džihádistů, a zahraniční bojovníci jsou i v řadách Daeše. A současně platí, že na jihozápadě Sýrie, tedy u „izraelských“ Golan nejsou žádní Íránci nebo bojovníci Hizballáhu – ani totiž být nemusejí, protože Teherán i Hizballáh během sedmi let syrské války vycvičili a vyzbrojili přinejmenším 16 místních šíitských skupin, z nichž některé dnes spadají pod obecné označení „syrský Hizballáh“. Lze je najít snad v každém větším syrském městě, jsou dobře vyzbrojení a přebírají hizballáhovské zkušenosti z bojů s Izraelem. Společně s místními syrskými klany a kmeny je to bezpochyby síla, která je sice domácí, ale v rámci boje proti jakékoli okupaci Sýrie mnohem radikálnější než pravidelná armáda, která se přece jen řídí politickými rozhodnutími státu. A právě díky „syrskému Hizballáhu“ je pro Írán a „pravý“ Hizballáh tak snadné kývnout na izraelský požadavek odchodu – prý až 65 kilometrů -- od hranic; nemusejí tam být, stačí, když tam budou místní.

A pokud „modelové řešení“ na jihozápadě Sýrie uspěje, použije se i na severu, kde se svými džihádisty zatím beztrestně a stále sebevědoměji operuje Turecko. A nakonec se použije i proti USA, Francii, Británii a dalším západním státům, které ilegálně působí na syrském území…

 

Americká „hlava na talíři“?

Suma sumárum: Rusko se s Damaškem a jeho spojenci dohodlo, že syrská armáda osvobodí jih Sýrie, v provinciích Dar´á a Kunejtra. Spojené státy mají na výběr, zda vyklidí svou tamní základnu Al Tanf, nebo zda Damašek v opačném případě požádá o pomoc s osvobozením jihu své spojence. USA se tak mohou rozhodnout, zda po boku Izraele půjdou do války proti Sýrii a Íránu a Hizbaláhu, nebo zda své okupační jednotky z oblasti stáhnou.

Izrael v tomto případě přitom vyjednává s Ruskem, které mimochodem v rámci úlitby židovskému státu znovu naznačuje, že považuje Jeruzalém za jeho hlavní město. Nebo jinak, Izrael v tomto případě nevyjednává s USA, a pokud už kývl na to, že na jeho „hranici“ se Sýrií budou výhradně syrské jednotky, bude za takový „ústupek“ Sýrii a Íránu muset něčím „zaplatit“ – a při síle izraelské lobby si lze reálně představit, že „cenou“ může být právě odsun Američanů z Al Tanfu, který je, mimochodem, hlavním komerčním pohraničním přechodem mezi Sýrií a Irákem. Kromě Al Tanfu přitom Spojené státy s pomocí kurdských Syrských demokratických sil (SDF) okupují i část severovýchodu Sýrie, i když – s výjimkou podpory Izraele – taková situace pro USA beztak žádný strategický význam nemá. Kontrola pohraničního přechodu, dnes už vcelku zbytečný výcvik nových „bojovníků“ proti Asadovi nebo snaha o zpomalení rekonstrukce syrské ekonomiky nejspíš kýženého „smyslu“ pokračující okupace nedosahují. I proto Rusko, Sýrie a další předpokládají, že Izrael je s to výměnou za „klid“ na svých „hranicích“ dotlačit USA k odchodu – pro začátek -- alespoň z Al Tanfu. Tím spíš, že jakýkoli jiný izraelský postoj může v rámci nových „pravidel chování na Golanech“ vést k velké válce s „osou odporu“, na jejíž nepředvídatelné důsledky nemusí být Izrael až tak připravený, jak by se z proklamací jeho nejvyšších činitelů mohlo zdát.    

Přesto přese všechno není zcela jisté, co přinesou příští dny. Syrská armáda ale v každém případě zformovala největší útočnou sílu za celou dobu války a její předvoj je už v okrajových čtvrtích Dará´a…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB