Pokud se údajné dohody mezi Ruskem, Íránem a Izraelem naplní…



Pokud předpokládané dohody mezi Ruskem, Izraelem a Íránem opravdu „ožijí“, přežijí odpor jestřábů z obou stran a přinesou kýžené výsledky, bude to další úspěch ruské diplomacie, ale současně i potvrzení, že se ruská vojenská operace v Sýrii blíží svému konci a důraz se přesouvá k politice.

 



 

 

 

Události se dávají do pohybu. Spojené státy před pár dny varovaly Sýrii, aby se nepokoušela dostat pod svou kontrolu zpět syrské území jižně od Damašku, které v uplynulých letech ovládli džihádisté. Řeč je tu o teroristech z Daeše nebo o oddílech různě napojených na Al Kajdu. Americká armáda působí v Sýrii ilegálně nejen z hlediska mezinárodního práva, ale dokonce i americké ústavy, a svou vojenskou přítomnost obhajuje nutností „boje proti terorismu“. Už Barack Obama totiž vyslal vojáky do Sýrie s „krajně odřenýma ušima“, na základě rozhodnutí Kongresu, které umožnilo pronásledovat a likvidovat lidi odpovědné za teroristické útoky z 11. září 2001. Daeš podle všeho vznik v roce 2012, a tak není příliš pravděpodobné, že by se na 11. září nějak podílel. I tak, nejnovější pohrůžkou Damašku Washington „anuloval“ veškeré své dosavadní argumenty a postavil se na stranu teroristů. Jeho hlavním současným cílem v Sýrii je přitom obrana severovýchodu země, kterou do značné míry ovládají levicoví Kurdové v americkém žoldu. A ve finále se tak nutně střetnou se syrskou vládní armádou a jejími spojenci, mezi nimiž nejspíš budou i ruští žoldáci.

Jak ale případný boj s armádou svrchovaného státu, na jehož území se americké oddíly nacházejí zcela nezákonně, zapadá do „povoleného“ boje „proti teroristům“? Nijak. A pohrůžky syrské armádě kvůli její chystané ofenzívě na jihu země? Pentagon má za to, že když se účastnil rozhovorů o dekonfliktní zóně jižně od Damašku, má právo zasahovat tak, aby v dané oblasti „udržel příměří“. Pravdě blíž by ale bylo konstatování, že Washington hrozí Damašku na přání Izraele, který ovládá část Golanských výšin a počítá s tím, že USA jeho anexi tohoto území uznají. Izrael nechce mít na svých „hranicích“ šíity, ať už z Íránu či libanonského Hizballáhu, a syrskou část Golan proměnil v „nárazníkové pásmo“, které „svěřil“ Al Kajdě a dalším džihádistům. A situace se vyvinula tak, že USA i Izrael nyní fakticky brání Al Kajdu na syrském území před syrskou armádou…

Možná to ale přece jen někomu ve Washingtonu připadá „neudržitelné“, protože se znovu a znovu objevují zvěsti o chystaném odsunu amerických jednotek ze Sýrie (neboť je jich prý mnohem víc zapotřebí v Afghánistánu). Podle nejnovější „verze“ Američané v Sýrii zůstanou ještě „nejméně šest měsíců“, nicméně do Sýrie mezitím proudí nové posily, a tak je na tomto konstatování nejzajímavější, že je to vlastně vůbec poprvé, kdy byl v rámci „odcházení“ předložen nějaký uchopitelný – a navíc ani nepříliš vzdálený -- časový horizont….

 

„Nepřímá“ shoda

Nicméně, poslední dny naznačují, že postoj USA může být sice obecně považován za důležitý, nikoli však za nejdůležitější, protože ostatní „hráči“ syrského konfliktu na americká rozhodnutí nečekají.

Izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman už ve chvíli, kdy jeho premiér Netanjahu 9. května v Moskvě pochodoval v čele Nesmrtelného pluku, po sérii izraelských raketových útoků proti údajným íránským cílům v Sýrii prohlásil, že Izrael „ukončil tuto epizodu, a že doufá, že tomu všichni rozumějí“. Nyní se v izraelských médiích objevily informace o tajné dohodě týkající se syrské vojenské přítomnosti na jihu Sýrie a u Golanských výšin. Izrael prý souhlasí s návratem syrské armády ke Golanům, zatímco Rusko na oplátku zajistí, že na jihu Sýrie nebudou žádné íránské oddíly ani bojovníci Hizballáhu. Rusko posléze existenci dohody potvrdilo, přičemž Írán ujistil, že v plánech bojových operací syrské armády na jihu Sýrie „nemá žádnou roli“.

Tento postoj lze vnímat jako svého druhu potvrzení doslova senzačních informací, podle nichž se Izrael a Írán v jordánském Ammánu sešly k „nepřímým rozhovorům“, aby se vyhnuly jakékoli náhodné eskalaci vzájemného konfliktu v Sýrii. Čili, že se Írán v první řadě nezúčastní syrské ofenzívy proti džihádu na jihu země. Je vcelku kuriózní, že Teherán na zvěsti o vyjednávání se svým izraelským „arcinepřítelem“ reagoval svérázně, popřením, že by s Izraelem vedl jakékoli „přímé rozhovory“… Suma sumárum, Izrael podle všeho souhlasí s tím, že hodí přes palubu své džihádistické „chráněnce“ výměnou za několik desítek kilometrů „shia free“ syrského území u svých hranic. Možná to jen dokazuje, že Izrael „nemá žaludek“ na rozpoutání plnohodnotné války na Golanských výšinách, jejíž dopady by se Izraeli nemohly vyhnout.

Americký Newsweek k tomu tvrdí, že Rusko už s USA dohodlo, že Pentagon vyklidí Al Tanf, svou strategickou základnu na rozhraní Sýrie, Iráku a Jordánska, a všechny „své“ tamní džihádisty, včetně těch napojených na Daeš, nechá deportovat, už tradičně do „koncentrační provincie“ Idlíb. Výměnou Sýrie otevře pohraniční přechody do Jordánska a své nepravidelné a spojenecké milice odsune do vzdálenosti 25 kilometrů, zatímco hranici – možná -- převezme syrská armáda. A možná také ne, protože na chystaných třístranných jednáních mezi Ruskem, USA a Jordánskem se má podle ruských zdrojů diskutovat o návrhu jihosyrských džihádistů, kteří jsou ochotni se vzdát a odevzdat i těžké zbraně výměnou za to, že oblast namísto syrské armády dostane pod kontrolu ruská vojenská policie, jak tomu bylo v obchodných „kapitulačních“ procesech například na pomezí provincií Homs a Hamá.

Je to obecně vzato zásadní vítězství pro Damašek a vlastně jen malá změna pro Írán, který svou ekonomicky vysilující vojenskou přítomnost v Sýrii začal znovu vzdorně zdůrazňovat až poté, co jej americký ministr zahraničí Mike Pompeo zavalil „tunou“ nových sankcí a nesplnitelných požadavků.

Je přitom vcelku jasné, že tím posledním, co Sýrie potřebuje, by byla proměna v nějaké bojiště či nástupiště k boji proti „sionistickému nepříteli“. Chápe to Sýrie a podle všeho i Teherán, kterého přitom právě americké sankce tlačí do stále těsnějšího spojenectví s Čínou a Ruskem, a tedy současně i k čím dál „poslušnějšímu“ plnění jejich přání, pro případ, že by někteří teheránští radikálové „nepochopili“. A pokud tedy nyní Rusko říká, že na jihu Sýrie nebudou žádné cizí jednotky, tak nejspíš taky nebudou. Nicméně, určité pochybnosti zcela jistě vyvstávají. Vždyť Teherán je regionální velmoc, ale ocitl se v roli, kdy musí Rusku a jeho zárukám „prostě věřit“…

Hlavními poraženými v nově se utvářejícím „ekvilibriu“ jsou tak různé džihádstické skupiny, které s podporou Západu a Izraele až dosud ovládaly jih Sýrie. Bez jejich vojenské a logistické pomoci jim nezbude než se nechat odvézt do Idlíbu nebo bojovat proti Tygřím oddílům a dalším elitním jednotkám v rámci syrské armády. A ve finále zemřít. Zatím ale začali bojovat mezi sebou

 

Štědrá „odměna“ Rusku

Pokud předpokládané dohody mezi Ruskem, Izraelem a Íránem opravdu „ožijí“, přežijí odpor jestřábů z obou stran a přinesou kýžené výsledky, bude to další úspěch ruské diplomacie, ale současně i potvrzení, že se ruská vojenská operace v Sýrii blíží svému konci a důraz se přesouvá k politice. Je přitom krajně nepravděpodobné, že by se budoucí politické uspořádání syrské války – při účasti USA a Západu, Turecka, Íránu, Izraele, Saúdů a samozřejmě samotné Sýrie -- odvíjelo tak, jak si ho v Kremlu „narýsovali“.

Je příznačné, že zatímco Rusko je s to v Sýrii „koexistovat“ například se Spojenými státy, pro Damašek, Teherán i Hizballáh je taková, byť i dočasná okupace syrského území čímsi naprosto nepřijatelným. Tím spíš, že nedůvěra k Izraeli a samozřejmě i USA je (oprávněně) vysoká a Damašek na základě zpravodajských informací už avízuje „další chemický útok“, který mají USA v plánu v Sýrii sehrát. A co víc, rusko-izraelská dohoda kolem Golan de facto ponechává toto syrské území pod kontrolou židovského státu, což je další sporný bod, na němž se Damašek s Moskvou (nijak lehce) neshodnou. Nemluvě už o vnitropolitickém vývoji v samotné Sýrii – Asadův Damašek není poslušnou loutkou Moskvy a nedávno odmítl ruský návrh změny syrské ústavy, která chtěla nově „rozvolnit“ prezidentské pravomoci, decentralizovat vládu a omezit počty prezidentských mandátů.

Takový „samostatný“ postoj lze vysvětlit tím, že Sýrie, Írán a další členové regionální „osy odporu“ mají do značné míry oprávněný pocit, že jsou to oni, kdo válku vyhráli -- Saúdové, Katar i Turecko o své džihádisty a další „proxy válečníky“ v Sýrii buď rovnou přišly, nebo je mají „napěchované“ v Idlíbu, Západ byl poražen v jeho snahách svrhnout Asadův režim a sám Bašár Asad si udržel kontrolu nad státem i většinou ozbrojených sil v zemi. A z toho nejspíš vycházejí některé kroky Damašku, které by Rusko mohlo vnímat jako „nevděčnost“.

Ale současně platí, že ruské vojenské operace by neměly výsledný dopad, nebýt pozemních sil Sýrie, Íránu a jejich spojenců. A co víc, Rusko svou štědrou „odměnu“ za pomoc Sýrii nejspíš už beztak „bohatýrsky“ inkasuje – úspěšným postupem se na mezinárodní scéně vrátilo do první řady, samotnou válku využilo jako pokusný polygon, na němž odzkoušelo více než dvě stovky nových typů zbraní a současně zájemcům ve světě předvedlo jejich kvality, zajistilo si vojenské základny ve Středomoří, posílilo svou ekonomickou efektivnost smlouvami o využití syrských surovinových zdrojů i podílem na rekonstrukci země, které ruským koncernům zajišťují prakticky „nekonečné“ kontrakty

Rusko i Sýrie mají svou vlastní politiku, ale jejich dílčí rozpory v konkrétních situacích přitom nejspíš není třeba, přinejmenším prozatím přeceňovat. Lze naopak předpokládat – a právě optimisticky vyhlížející zprávy o dohodě mezi Izraelem a Íránem jsou toho důkazem – že si Rusko „pojede“ svou vlastní politickou cestou, aniž by syrské armádě bránilo v dalším postupu, především pak v takovém, při němž nebude třeba ruské podpory.

Ofenzíva proti džihádu a osvobození jihu Sýrie může začít.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 31 Květen 2018 06:05 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB