USA dál tlačí na Írán, EU tápe, Čína s Ruskem si mnou ruce…



„Největší evropská výzva v rámci odporu vůči americkým sankcím proti Íránu není právní a dokonce ani geopolitická. Je psychologická: Evropští vůdci jednají, jako kdyby Spojeným státům stále ještě záleželo na transatlantické alianci sdílených zájmů, hodnot a přístupů,“ shrnuje současnou situaci americký ekonom Jeffrey Sachs.

 

 

 



A konstatování šéfa Evropské rady Donalda Tuska, podle něhož s takovými přáteli, jakými jsou USA, už Evropě nepřátel ani netřeba, jasně dokládají, že se „bruselští“ opravdu zmítají v těžkých depresích. Francouzský ministr financí Bruno Le Maire v návalu upřímného vzteku prohlásil, že je nepřijatelné, aby USA byly „ekonomickým četníkem planety“, a na náladě Evropanům nejspíš nepřidal ani nově jmenovaný americký velvyslanec v Německu, který – stylově, prostřednictvím Twitteru – německému byznysu vzkázal, aby „okamžitě utlumil své operace v Íránu“. Bruno Le Maire sice mezitím navrhl, že by EU mohla finančně kompenzovat ztráty koncernům, které by byly Spojenými státy „ztrestány“ za kontakty s Íránem, ale je velkou otázkou, zda by na takové řešení evropské tiskárny cenin vůbec dokázaly tisknout dostatečné tuny bankovek… „Obávám se, že Američané mají v tomto případě po ruce větší klacek,“ podotýká někdejší místopředseda Evropské komise Günter Verheugen, podle něhož „americká politika braní jiných národů a firem jako rukojmí, bude nakonec úspěšná.“ Prý by zatím sice nepoužíval pojem „nepřítel, ale je očividné, že partnerství mezi USA a EU vchází do nové éry“.  

Není divu, že výsledkem takové situace jsou polovičatá řešení typu „blokování amerických sankcí“ a osobně pojímaná ujišťování Teheránu, že EU za sebe smlouvu o íránském jádru dodržet chce. Polovičatá řešení proto, že přední evropské koncerny v obavách z amerických sankcí nehledí na proklamace Bruselu a samy dopředu končí své obchody s Íránem, neboť pro jejich pokračování požadují americké záruky, že nebudou trestány. Je sice poněkud kuriózní, že někdo po Americe – s její „tradicí“ nedodržování slova, natož dohod – požaduje jakékoli záruky čehokoli, ale budiž. Spojené státy má za spolehlivého partnera sice jen 14 procent Němců, ale pro německé koncerny je obchod s USA stále příliš lukrativní, aby kvůli němu riskovaly s Íránem…  

Není proto divu, že Teherán má evropský postup za nedostatečný, neboť bruselská snaha legálně zakázat firmám, aby se podřizovaly americkým sankcím, mnoho úspěchu nepřináší. Původní smlouva o jaderném programu byla pro Írán zajímavá právě proto, že měla odblokovat veškeré západní sankce a pomoci tak íránské ekonomice. Evropa přitom bezradně přešlapuje, i když v Íránu působí nejméně 120 německých firem a například Paříž za poslední dva roky od podpisu jaderné dohody ztrojnásobila svůj obchodní přebytek, přičemž se na íránský trh s mnohamiliardovými investicemi vrátily takové „symboly Francie“ jako jsou Renault, Peugeot, Sanofi nebo energetický Total.

Je příznačné, že Washington má Evropu „na uzdě“ už jen tím, že kontroluje globální bankovní nebo obecně finanční sektor a navíc jej dokázal proměnit v účinnou zbraň. A tak tlačí na pilu v klidu dál. Nový ministr zahraničí Mike Pompeo představil „nejtvrdší sankce v dějinách“, čili novou politiku vůči Íránu. Spočívá ve dvanácti požadavcích, jejichž splnění podmiňuje zmírnění či zrušení protiíránských sankcí. Teherán prý musí mimo jiné zcela skoncovat s obohacováním uranu, které v omezeném měřítku dohoda z roku 2015 umožňuje. Další podmínkou je povolení přístupu nezávislých inspektorů do íránských zařízení pracujících s nukleárním materiálem. Pokud by se Írán rozhodl od svého dřívějšího závazku ustoupit a začít opět usilovat o výrobu jaderné zbraně, „jsme plně připraveni reagovat i na to“, řekl Pompeo. Írán rovněž musí stáhnout své síly ze Sýrie, přestat podporovat Palestinu nebo rebely v Jemenu či hnutí Hizballáh v Libanonu. Washington rovněž požaduje, aby íránský režim propustil všechny vězněné Američany či změnil přístup vůči svým obyvatelům…

„Připomíná mi to malého kluka, který v obchodním domě sedí na klíně Santovi a diktuje mu, co všechno by chtěl dostat pod stromeček,“ charakterizuje „novou americkou politiku vůči Íránu“ například Richard Silverstein. „A když pak ten velký den přijde, najde pod stromkem dva tři z těch dárků a naštve se, než aby měl radost alespoň z nich. Jinými slovy, USA samozřejmě po Íránu mohou chtít, aby zařídil světový mír. Ale jen to, že si to přejí, ještě neznamená, že se to vůbec může stát. Očekávat něco jiného je známkou pokrytectví nebo rovnou patologie.“ Čili, představa, že když některé sankce kdysi fungovaly, zafungují nově tuny sankcí nových, je víc než pochybná. Za rok za dva se ukáže, jak moc jsou dnes Donald Trump a zájmy, které zastupuje, „mimo“ realitu.

Mimo jiné i proto, že kromě „psychologické výzvy“, před níž Evropa ve vztahu k USA stojí a ne a ne se rozhodnout – po takřka osmi dekádách totálního vazalství se vlastní rozum hledá opravdu těžko --, je tu totiž ještě celý velký „zbytek světa“. Příkladem budiž třebas jen „tradičně americký“ Perský záliv: Dubaj je největším importérem íránského zboží a jejich vzájemný obrat loni dosáhl sedmi miliard dolarů. Katar, jemuž Teherán v časech „saúdské krize“ podal pomocnou ruku, právě nyní Íránu poděkoval, hodně hlasitě, aby to „všichni slyšeli“. Jinými slovy, na Blízkém východě stále izolovanějším Spojeným státům v jejich tažení proti Íránu po boku pevně stojí vlastně jen autokratičtí Saúdové a okupační Izrael, tedy státy, které si právě toto tažení proti Íránu v USA samy „objednaly“…

 

Čína a Rusko se těší…

A co víc, lze předpokládat, že na rozdíl od deprimované Evropy Čína, Rusko a nejspíš i Indie možná na americké odstoupení od dohody s Íránem (svým způsobem s nadšením) čekaly. Obzvláště pro Peking je to totiž skvělá příležitost upevnit své obchodní vazby s Íránem, který se kvůli Americe ocitne v situaci, kdy si nebude moci až tolik „vybírat“, s kým by sám od sebe nejraději obchodoval. V krátkodobém horizontu mohou mnohé čínské firmy na nových amerických sankcích i tratit, ale už jen sama skutečnost, že Peking dokázal – za „pouhých“ 200 miliard dolarů – ukončit obchodní válku s USA, aniž by vůbec padl „první výstřel“, a k tomu z amerických sankcí vymanit i svůj koncern ZTE, mnohé napovídá.

V první řadě platí, že Čína nevnímá Írán (stejně jako jakoukoli jinou část světa) krátkodobě, řekněme v „rytmu“ jednoho nebo i dvou čtyřletých intervalů mezi „západními“ volbami. Už dnes ji s Íránem spojuje nová a víc než 10 tisíc kilometrů dlouhá železniční trať v rámci „Nové hedvábné stezky“, která bude transport lidí a zboží jen navyšovat. A ta byla vybudována v časech, kdy Amerika také proti Íránu uplatňovala své sankce. Například vzájemný obchod Číny s Íránem mezi „sankčními“ lety 2003 a 2013 vzrostl ze čtyř miliard dolarů na 53 miliard dolarů a mnohé čínské firmy by už do Íránu své evropské konkurenty beztak ani nepustily. Zeměpisná poloha totiž z Íránu činí nejen zásadní „hub“ na plánované čínské obchodní „cestě“ mezi Asií a Evropou, ale i důležité centrum při čínské integraci do Střední Asie. I proto Čína loni v září poskytla pěti íránským bankám půjčku ve výši 10 miliard dolarů na financování vodních, energetických a transportních projektů a uzavírá s Teheránem další a další investiční dohody – Írán je totiž třeba si hýčkat.

A k tomu je samozřejmě třeba přičíst skutečnost, že Čína má o Írán zájem i ze stejného důvodu, jako všichni ostatní – kvůli ropě. Podle dostupných údajů letos do Číny míří celá třetina íránské ropné produkce, což z Pekingu činí „nejlepšího ropného zákazníka“ Teheránu. A když nyní francouzský Total žádá o iluzorní „americké záruky“, že nebude trestán za své skoro pětimiliardové investice v íránské ropě, čínská ropná CNPC je už připravena zaujmout jeho uvolněný prostor. A co je důležité pro celý svět, čínské „ropné investice“ v Íránu nebudou v amerických dolarech, ale v jüanech. Nedávno zahájené obchodování s ropou v jüanech přitom už v březnu, tedy před nynějším americkým „totálním nástupem na Írán“, dosáhlo 12 procent globálního „koláče“. Čili, americký tlak na Teherán může ve skutečnosti paradoxně jen dál „potlačit“ pozici petrodolaru, nemluvě o souvisejícím růstu cen ropy, které prý mohou i Rusku pomoci ufinancovat důležité a dosud odkládané sociální programy a zklidnit tak případnou nespokojenost obyvatelstva…

Bojme se toho, aby se naše sny splnily, praví cynici.

 

Nezamýšlené důsledky?

Vzato s nadhledem, asi nelze předpokládat, že by USA měly v plánu svou politikou nahnat Írán do náruče Číny nebo donutit Evropu, aby za íránskou ropu na místo v dolarech platila v eurech. Natož dosáhnout toho, že se Rusko s Teheránem, svým partnerem ze syrské války, ve výsledku jen dál sbližuje a „pomalu“ jej vítá ve svém Eurasijském ekonomickém svazu. A už vůbec asi cílem není, aby EU o uchování dohody (a tím i obchodu) s Íránem vyjednávala s Ruskem a Čínou, protože proč by například Rusko mělo rozklížené a nerozhodné Evropě pomáhat, dokud proti němu platí tuny sankcí? Nebo že by? Itálie se prý beztak do sankcí proti Rusku prý chystá „hodit vidle“… Je přitom z hlediska EU sice očekávatelné, ale přeci jaksi až nedůstojné, že jí dokonce i Teherán dává ultimáta: Buď Brusel pokryje ztráty, které z amerických sankcí vzniknou, nebo „končíme“.

Suma sumárum, Trumpova poctivá snaha splnit své předvolební sliby, které dal americké židovské lobby, může ve finále vyústit v jednu z největších chyb, jaké si v mezinárodních vztazích lze představit…

Příští dny, měsíce a roky napoví, jak velkou chybu americké politiky nyní sledujeme.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 22 Květen 2018 06:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB