Idlíb: Mezi Sýrií, Tureckem a Al Kajdou

Evakuaci desítek tisíc džihádistů na sever Sýrie lze na jedné straně vysvětlit tím, že právě v této oblasti kdysi převažovalo „sympatizující“ obyvatelstvo, ale současně platí, že celou oblast má pod kontrolou Turecko, jemuž se Damašek snaží džihádistický problém „hodit na hlavu“.

 



 

 

 

Minulý týden z Jarmúku, poslední džihádistické enklávy u Damašku, odjel 218. autobus s „teroristy a jejich rodinami a pod dohledem syrského arabského červeného půlměsíce“ směr Džarábulus a Idlíb. Džarábulus je město i stejnojmenný okres v provincii Aleppo, Idlíb je hlavní město sousedící stejnojmenné provincie; oba regiony leží na severu Sýrie u tureckých hranic. A právě do nich už nejméně druhým rokem míří všechny evakuační kolony z „funkční“, západní Sýrie.

Ve finálních etapách války s džihádem, což je fakticky jen jedna z „kapitol“ války Západu za svržení legitimně zvoleného syrského režimu, se Damašek snaží eliminovat civilní oběti i míru destrukce měst ovládaných džihádem, a tak s ním „jako na běžícím páse“ uzavírá dohody o volném odchodu – vesměs za stejných podmínek, k nimž patří kapitulace, složení těžkých zbraní, osvobození zajatců a „kontrolovaný“ odjezd právě na sever Sýrie. Tato taktika má úspěch, protože v posledních dvou letech – a letos syrská válka vstoupila už od svého osmého roku – mají džihádisté na výběr vlastně už jen mezi kapitulací a smrtí na bojišti.    

Západem podporovaní a vyzbrojovaní džihádisté se v jednotlivých lokalitách vzdávají po tisících, přičemž celkový „řízený přírůstek“ teroristů v Idlíbu a okolí lze počítat v desítkách tisíc.

Volba obou destinací není náhodná – v Idlíbu i Džarábulusu, které u tureckých hranic obývaly především turkmenské a jiné menšinové komunity, už na počátku války panoval největší nesouhlas s Asadovou vládou a syrská frančíza Al Kajdy (pod svými mnoha měnícími se názvy) právě tam bývala mnohem populárnější než ve zbytku, tedy vlastně ve většině Sýrie, „Asadovy Sýrie“.

Tato výjimečnost Idlíbu a Džarábulusu byla očividná nejpozději od roku 2015, kdy se začalo potvrzovat, že Syřané jsou obecně válkou unavení a nenávidí džihádisty více než Asada. Už tehdy syrská vládní armáda začala od ustupování a porážek přecházet k nějakému nástupu, a to především proto, že se v boji proti džihádu mohla na většině území – s výjimkou severního pohraničí -- najednou opírat o donedávna „revolučně“ naladěné vrstvy a oblasti. Koneckonců, radikální islám, na který Západ v syrské válce vsadil, dovedl jinak nominálně muslimskou zemi k tomu, že mnozí islám už nenávidí.

S tím souvisí i fakt, že většina džihádistů v Sýrii nejsou Syřané. Naopak, většinu z nich tvoří radikální sunnité naverbovaní ve všech koutech planety, přičemž jejich financování si se Západem v uplynulých letech vedle Turecka rozdělili Saúdové, Katar, Spojené arabské emiráty, čili sami o sobě sice věrní vazalové USA a Západu, ale současně sami radikální sunnité. Čili lidé s bankovními konty, kteří stojí nejen za 11. zářím v USA, ale rovnou za drtivou většinou teroristických útoků ve světě.

NATO si přitom už v roce 2013 nechalo udělat průzkum, z něhož se dozvědělo, že 70 procent Syřanů stojí za Asadovým režimem, 20 procent „neví“, kam se vrtnout, a na „naší“, tedy západní straně „boje dobra proti zlu“, stálo už tehdy pouhých 10 procent obyvatel ochotných podporovat džihád. Jinými slovy, drtivá většina „odporu“ proti Damašku už tehdy musela být dílem zahraničních džihádistů, které si platily Saúdská Arábie, Katar, Pentagon i CIA, západní Evropa a tak podobně. Ještě jinými slovy, za „šíitským“, byť ve skutečnosti v zásadě sekulárním Asadem už tehdy stála většina syrských sunnitů a samozřejmě 99,9 procent tamních křesťanů a alávitů. Je mimochodem bizarní, že britská stínová ministryně zahraničí Emily Thornberryová čelí vlně kritiky i dnes, a to jen za poznámku, že Asadova domácí podpora je mnohem větší, než si na Západě připouštíme… Boj proti realitě se na Západě prostě stal součástí reality.

 

Co s Al Kajdou?

Zpět k Idlíbu a Džarábulusu. Fakt, že právě do těchto oblastí syrský režim – po dohodě s Ruskem i Tureckem -- „sváží“ všechny možné džihádisty, kteří zvolili život před smrtí v boji, tedy lze na jedné straně vysvětlit tím, že v obou regionech převažuje „sympatizující“ obyvatelstvo, ale současně platí, že celou oblast má pod kontrolou Turecko, a tak lze předpokládat, že se Damašek současně snaží Ankaře, která rovněž roky usilovala o Asadovo svržení, nyní celý ten džihádistický problém „hodit na hlavu“. A současně dávat všemožně najevo, kdo ve skutečnosti tahá za nitky.

A lze asi konstatovat, že zatím, se plán daří, protože Idlíb byl možná kdysi s Asadem nespokojený, ale navýšená koncentrace zahraničních džihádistů, včetně těch z Daeše, místní lidi žádným velkým nadšením nenaplňuje. Tím spíš, že Turecko, které si už „vykolíkovalo své syrské území“, není s to na něm zajistit alespoň triviální řád. Do toho se Ankara snaží „koupit si“ si evakuované džihádisty, kteří byli až dosud placení Saúdy, ale ve finále se jen – ke spokojenosti Damašku -- jednotlivé džihádistické party vesměs zcela nekontrolovaně vybíjejí mezi sebou, čistě na základě náboženských, etnických sporů nebo sporů o kořist. Jinými slovy, turecké příhraničí se stává bojištěm všech proti všem.

Obyvatelé regionu, kteří byli původně proti Asadovu režimu, už mají džihádistů i jejich neschopnosti čelit například kriminalitě nebo zoufalé sociální situaci, která nutí matky prodávat své děti, mezitím dost, a tak se začínají vzpouzet. Jejich podpora ozbrojencům klesá a dokonce se objevují i demonstrace požadující, aby Al Kajda a s ní i nejspíš celá syrská „opozice“, kterou kvůli bezvýznamnosti odmítli přijmout už i v Bílém domě, konečně odešla. Obyvatelé Idlíbu totiž aktuálně pod „vládou“ Al Kajdy čelí navíc i širokému spektru islamistických restrikcí typu zákazu kouření, alkoholu, hudby nebo sexu, což už zažili obyvatelé oblastí pod nadvládou Daeše…

Turecko s Al Kajdou nejenže bojuje o formální kontrolu a zklidnění nálad v Idlíbu, ale problém je z pohledu Ankary hlubší. Lze totiž předpokládat, že by ráda celý Idlíb – přinejmenším ekonomicky – „anektovala“, ale dokud oblast fakticky kontroluje právě teroristická Al Kajda, nemůže Turecko region vyhlásit za „deeskalační zónu“, do níž by syrská armáda měla „zákaz“. K naplnění svých plánů proto Ankara podle analytiků potřebuje Al Kajdu a vlastně i všechny ostatní skupiny, které jsou také považovány za teroristické, buď zcela zlikvidovat, nebo je alespoň „přelakovat na růžovo“.

V únoru turecká armáda a tajné služby zkusily řešit problém silou – vyslaly proti Al Kajdě a jejím spojencům v Idlíbu své „umírněné rebely“, nicméně během následných skoro dvouměsíčních bojů se situace nijak zásadně nezměnila, s výjimkou skutečnosti, že celkem bylo zabito na tisíc džihádistů z obou stran, což lze ovšem ze všeho nejvíc považovat za potenciální úlevu především pro syrskou armádu a její plánovanou ofenzívu proti Idlíbu. Koncem dubna proto Turecko prý dalo Al Kajdě ultimátum „k záchraně“: buď svou skupinu rozpustí a nechá své členy, aby se individuálně připojili k ostatním uskupením, nebo Turecko „plně“ podpoří ostatní džihádisty v boji proti Al Kajdě.

Faktem ovšem je, že i taková pohrůžka má své „chybky“. Na jedné straně totiž platí, že po porážce Daeše je to právě Al Kajda, která chce znovu ovládnout globální sunnitské radikální hnutí, a tak by se jí jakékoli ústupky Turecku (nebo komukoli jinému) nehodily ke staronové image rozhodného lídra „skutečných muslimů“. A na straně druhé není jasné, co vlastně může Turecko ve skutečnosti v Idlíbu podniknout. Může sice do oblasti vyslat své jednotky, ale bez letecké podpory, neboť nebe nad severozápadem Sýrie kontroluje Rusko, což by tedy ve výsledku vedlo nejspíš jen k vleklým bojům a destrukci, jak nyní syrská armáda „předvádí“ například v bojích se zbytky Daeše v Jarmúku.

Je tu ovšem i další alternativa tureckého postupu: Mezitím totiž v Idlíbu prudce stoupá počet velitelů a vysokých činitelů Al Kajdy, kteří se stali oběťmi „záhadných“ atentátů přičítaných „neznámým útočníkům“. I tato kreativní varianta – postupovat proti teroristům teroristickými metodami – v sobě nicméně skrývá riziko, neboť podrážděná Al Kajda může poměrně snadno přenést svůj boj z Idlíbu rovnou do Turecka…

 

Asad v Soči

Než se tedy Ankara se „svým“ džihádistickým Idlíbem nějak popasuje, vývoj běží dál. Bašár Asad se nečekaně zjevil u Putina v Soči. Není velkým tajemstvím, že se Rusko snaží vybalancovávat situaci v Sýrii tak, aby do budoucna předešlo novým konfliktům za účasti Izraele a Íránu, a tak ruský prezident nyní podle očekávání konstatoval, že „vojenské úspěchy“ v Sýrii umožňují zahájit rozsáhlý „politický proces“, který by vedl ke stažení zahraničních vojsk a k zahájení rekonstrukce země.

Oním „stažením vojsk“ zcela jistě nebyly myšleny ruské základny v Sýrii, ale především oddíly íránské nebo Íránem podporované, nicméně vztáhnout lze tuto formulaci i na Turecko. Další summit těchto tří zemí se očekává na konci léta, do astanského procesu, jímž trio v zásadě obchází ochromenou a nefunkční OSN, je stále hlasitěji přizývána Čína, a bez významu není ani skutečnost, že „ručník do ringu“ hodil i lídr opoziční delegace na astanských rozhovorech, který už (za hlasitého nesouhlasu některých svých spoluopozičníků) „poraženecky“ považuje ozbrojený boj v Sýrii za chybu a prohlašuje, že opozice nemá v úmyslu vystřídat Asada u moci…

Tož tak nějak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 18 Květen 2018 20:59 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB