Salvy raket a ruský scénář pro Sýrii, Írán a Izrael



Raketové útoky mezi Izraelem a Sýrií z posledních dní na první pohled vypadají dramaticky, ale možná je jejich hlavním smyslem překrýt před domácím publikem jednotlivých aktérů skutečnost, že hledání „poraženeckého“ kompromisu postoupilo zase o něco dál.

 



 

 

 

Vypovězením jaderné dohody s Íránem poskytl Donald Trump příležitost Izraeli rozpoutat v Sýrii „větší“ válku. Přinejmenším tak s Trumpovým krokem dopředu počítala izraelská simulace z loňského listopadu: „Krize, kterou (Trumpova) administrativa vytvoří s ohledem na chyby v jaderné dohodě, může být využita k prosazení otázek, které jsou pro Izrael naléhavější (především íránský raketový program a íránská přítomnost v Sýrii).“

Izrael považuje íránskou pomoc syrskému režimu za hrozbu, i když taková prohlášení v drtivé většině případů spíš souvisí s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a jeho „posedlostí íránskou hrozbou“, s jejímž využíváním se mu už dlouho daří odvracet pozornost od jiných problémů, o jeho vlastních korupčních kauzách nemluvě. I proto nyní Netanjahu poděkoval Trumpovi za vypovězení dohody o kontrole íránského jaderného programu, která prý „ohrožovala mír v regionu i na celém světě“.

V průběhu války Izrael na pozice syrské armády na jejím území zaútočil více než stokrát, vesměs v rámci své podpory teroristům z Al Kajdy a dalším „napojeným“ džihádistům. V únoru izraelské letectvo zaútočilo na základnu T4 u syrského Homsu, uprostřed Sýrie, z níž ruské a íránské ozbrojené síly odporovaly boj syrské armády proti džihádu a Daeši. Syrská protivzdušná obrana tehdy sestřelila přinejmenším jedno z útočících izraelských letadel, a tak se zdálo, že nadchází čas nové mocenské rovnováhy. Klid ale trval jen relativně krátce.

Další nálety a raketové útoky následovaly a v posledních dnech přicházely v rychlém sledu – po útoku z 30. dubna Izrael znovu zaútočil v úterý večer, necelou hodinu poté, co Trump oznámil, že odstupuje od jaderné dohody s Íránem. Dokonce i izraelská média měla ale potíže tento „preventivní útok“ přijatelně obhájit. A v noci na čtvrtek Izrael zaútočil znovu, tentokrát na syrské pozice v oblasti Kunejtry na jihozápadě Sýrie. Syrská armáda odpověděla asi dvacítkou raket, které mířily na izraelské cíle na syrských (a Izraelem anektovaných) Golanských výšinách, přičemž o způsobených ztrátách nebo škodách se zatím mlčí. Podle Izraele to byl útok Íránu, ale Teherán konstatuje, že nemá důvod reagovat na izraelské útoky proti syrským cílům, a tak podle něj na Golany nelétaly rakety íránské, ale syrské. Izrael v každém případě ještě nad ránem odpověděl dalšími sedmi desítkami raket na syrské cíle, z nichž více než polovinu ale (podle ruských zdrojů) zlikvidovala syrská protivzdušná obrana, přičemž Írán mluví až o 70 procentech sestřelených útočících izraelských raket. Ostatní rakety si podle Damašku vyžádaly tři lidské životy. Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) z britského Coventry sice hlásí vyšší počty obětí, ale současně v zásadě potvrzuje sled událostí, který neodpovídá izraelskému výkladu.

Příznačným je, že úterní útok na Sýrii Izrael podnikl v předvečer Netanjahuovy návštěvy v Moskvě, a tak lze předpokládat, že Rusko i kvůli tomu „zadrželo“ případnou syrskou vojenskou odpověď. Středeční izraelský útok tak už nejspíš Netanjahu přímo v Moskvě koncipoval jako gesto, že nebude svému „drahému příteli Putinovi“ dělat poslušného „pudlíka“, což je krajně důležité z hlediska jeho vnitropolitického „ratingu“ i pro image v USA. A následovala syrská raketová odpověď…

 

Každý trochu ustoupí…

Jako takřka vždy se toho o obsahu rozhovorů mezi Putinem a Netanjahuem moc neví, nicméně Rusko je obecně vnímáno jako svého druhu nárazník mezi Izraelem a Íránem. Faktem navíc zůstává, že i když ruské ozbrojené síly pomáhají režimu v Damašku, který je Izraeli už po dekády trnem v oku a židovský stát i v uplynulém týdnu pohrozil fyzickou likvidací Bašáru Asadovi, pokud se nezbaví svých íránských vojenských spojenců, není to obrázek rozhodně celý. Současně totiž platí, že Rusko nehodlá – s ohledem na svůj vlastní omezený mandát – pomáhat Sýrii v nějaké obranné, natož útočné válce Sýrie proti jakémukoli vnějšímu nepříteli. Naopak, současně s tím, jak pomalu končí syrská válka proti džihádu, Rusko podle všeho zesiluje svůj tlak na Damašek, aby úplného konce konfliktu dosáhl politickou a diplomatickou cestou. A tento ruský „plán“ zřejmě počítá s normalizací vztahů mezi Damaškem a Ankarou a nejspíš i s tím, že se Sýrie někdy v budoucnosti vzdá Golanských výšin ve prospěch Izraele, ale výměnou za garance míru. A lze mimochodem předpokládat, že Moskvě víc vyhovuje i vize Sýrie, která ve spolupráci s ostatními regionálními silami z oblasti Spojené státy postupně vytlačí, než aby rozpoutala přímý střet s USA.

A v tomto ohledu může ruská strategie narážet na zájmy Íránu. Teherán je sice rovněž ochotný pomáhat Sýrii osvobodit její území od džihádu i západních armád, ale současně platí, že s tím, jak Izrael (a další) možná hodlají eskalovat válku v Sýrii tak, aby se proměnila ve válku proti Íránu, nelze vyloučit, že Írán využije raději syrské území než to své k odvetným úderům. Je snad příliš „od věci“ představa, že se generalita obou zemí může „shodnout“ alespoň na tom, že si to navzájem „rozdají“ právě v Sýrii a svá území nechají na pokoji? A možná, že v samotné Sýrii má taková představa také určitou podporu, protože ve výsledku by mohla vést k osvobození Golanských výšin od izraelské okupace.

Rusko na raketové přestřelky z posledních dnů nereaguje jinak než slovně, nejspíš proto, že všichni zúčastnění znají dislokaci ruských jednotek a základen a pečlivě se jim vyhýbají. A dokud tomu tak bude, lze předpokládat, že Rusko v „přetlačované“ mezi Izraelem a Íránem zůstane stát bokem a nebude si „aktivně volit stranu“. Není v této souvislosti bez významu, že znovu utichly diskuse o předání ruského protivzdušného systému S300 Sýrii, i když po nedávných „kárných“ západních raketových útocích na Sýrii to bylo „téma dne“.

Nicméně, Netanjahu stál nyní 9. května na slavnostní vojenské přehlídce v Moskvě Putinovi po boku, což symbolicky naznačuje, že je ruskému vedení mnohem bližší než většina západních politiků, kteří účast na oslavách konce druhé světové války na Rudém náměstí (až na výjimku Miloše Zemana) odmítají, aby si snad „nezadali“. Současně právě ale na slavnostní tribuně mohl izraelský premiér slyšet a vidět, kteří z pochodujících vojáků jsou mladí veteráni války v Sýrii – jako by Kreml chtěl Netanjahuovi připomenout, že vnuci a pravnuci těch, kteří osvobodili značnou část Evropy od nacismu a pomohli tak i ke vzniku samotného Izraele, dnes na rozdíl od Izraele osvobozují Sýrii od islamistického terorismu a džihádu.

A tuto syrskou realitu má Rusko ve své režii. Vlastně už přimělo některé nejvyšší izraelské činitele učinit zásadní geopolitický ústupek, když „procedili skrze zuby“, že jsou s to akceptovat svého „arcinepřítele“ Asada za souseda, ovšem za podmínky, že přesvědčí své íránské spojence, aby ze Sýrie vojensky odešli. Svým způsobem je to největší „ústupek“ vůči jakémukoli arabskému nacionalistickému státu v dějinách Izraele. A takový výsledek své politiky v Sýrii si Moskva jen tak nenechá „pokazit“, a tak zřejmě v zákulisí připravuje půdu pro další vývoj…

Možná lze proto ruskou pozvánku Netanjahuovi právě na oslavy takřka posvátného Dne vítězství vnímat jako další vzkaz do Damašku, aby přijal izraelské „ultimátum“ a umožnil Teheránu důstojně odejít. Tím spíš v době, kdy íránská ekonomika není stále z nejsilnějších, kdy zrušení jaderné dohody a očekávané další americké sankce žádné „skvělé vyhlídky“ nenabízejí, kdy výdaje Teheránu v Sýrii údajně převyšují ty domácí a kdy v samotním Íránu logicky sílí nesouhlas s pokračováním takové „pomoci“ Sýrii. Nelze přitom hovořit o rusko-íránské roztržce. Naopak, bude stačit, když íránskou vojenskou přítomnost v Sýrii nahradí přítomnost „jen“ politická, která není tak nákladná a ani konfrontační, neboť se přece jen tolik nesoustředí na „obranu před Izraelem“. V důsledku by se tak i současné americké a izraelské -- přímé i proxy -- války v Sýrii mohly „smrsknout“ prostě jen na salvy dalších sankcí, protože právě to Trumpa beztak „baví“ nejvíc a noví spojenci Íránu s nimi už počítají – tedy, počítají s tím, že na ně nebudou brát ohled.

A hlavně, stejně nikdo nemá odvahu zaútočit na Írán v Íránu, tak co?       

 

Izrael že by už kývl?

Lze předpokládat, že všichni zúčastnění rozdané karty znají a vědí, co s nimi mohou uhrát. A lze předpokládat, že i kdyby Sýrie a Írán ruský „vzkaz“ odmítly, na což mají samozřejmě coby svrchované státy plné právo, Rusko se dál v konkrétním konfliktu omezí na boj s džihádem a „nárazníkovou“ roli, jakou hrálo doposud.

Nicméně, po poslední salvě raket, které toho – podle dostupných zpráv – zase až tolik nezničily, izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman oznámil, že „byla zničena takřka celá íránská vojenská infrastruktura v Sýrii“, zatímco na území Izraele prý nebylo zničeno vůbec nic. Celé to prohlášení lze – s ohledem na „velmi nízkou míru uvěřitelnosti“ – přitom vnímat především jako politické stanovisko nabízející možnost „exitu“. „Doufám, že jsme ukončili tuto epizodu, a že tomu všichni rozumějí,“ pokračoval Lieberman s tím, že Izrael ale nikomu „nedovolí, aby na něj útočil nebo budoval infrastrukturu k útokům budoucím“.

Mluvit o izraelské „kapitulaci“ by bylo chybou a nemá ani valného smyslu srovnávat nynější situaci v Sýrii s podobnými prohlášeními izraelských činitelů z roku 2006, kdy měli za to, že „slavně“ zvítězili ve své agresi proti Libanonu. Pravdou nyní bude spíš (nepřiznaný) souhlas se scénářem, který prosazuje Rusko. Kývnutí na realitu. Čili, Netanjahuova cesta do Moskvy na vojenskou přehlídku ke Dni vítězství nemusela být až tak marná.

Na tahu jsou Sýrie a Írán. Ani po nich nikdo žádnou kapitulaci a ztrátu tváře nechce… Jejich oddíly se chystají na ofenzívu proti džihádu na jihu Sýrie, která prostě dříve či později přijít musela. Právě tuto oblast – vytipovanou Ruskem coby speciální, ale nefungující „deeskalační zóna“ -- přitom Izrael považuje kvůli blízkosti u hranic s Golanskými výšinami za velmi „citlivou“. Lze proto předpokládat, že budou nad izraelsko-syrským „pomezím“ ještě nějakou dobu létat rakety, aby si nikdo, ale opravdu nikdo, snad náhodou „nezadal“, ale…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 11 Květen 2018 09:03 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB