Válka Izraele s Íránem? Bibi jede radši (znovu) do Moskvy

Izraelskému premiérovi se v Moskvě podle všeho ani v nejmenším nepodaří „nalomit“ rusko-íránskou alianci, tím spíš, že tento svazek v mnoha ohledech aktuálně v celém regionu Blízkého východu hraje prim.

 



 

 

 

Podle údajů OSN izraelské letectvo jen za čtyři měsíce před loňským říjnem narušilo syrský vzdušný prostor více než 750krát, přičemž jeho letouny a bezpilotníky strávily nad Sýrií celkem 3200 hodin. V popisované době do syrského vzdušného prostoru pronikalo v průměru šest izraelských letadel každý den. A k tomu se odhaduje, že od počátku syrské války izraelské letectvo podniklo v Sýrii stovky bojových útoků mířících především na cíle spojované s Íránem či libanonským Hizballáhem nebo syrské armády převážně v případech, kdy zaútočila na Izraelem hájené džihádisty -- dodávky izraelských zbraní syrskému džihádu přes Izraelem anektované syrské Golanské výšiny nebo Jordánsko proudí do Sýrie dál, nemluvě o intenzivní přímé podpoře teroristům z Al Kajdy.

Jinými slovy, Izrael je plnohodnotným aktérem války, která se i jeho přispěním protáhla už od svého osmého roku. „Izrael až dosud vcelku úspěšně dokázal hrát na obě strany – pomáhal svým americkým patronům se zadržováním Íránu a současně spolupracoval s ruskými ozbrojenými silami, které usilují o stabilizaci syrské vlády,“ shrnuje z Nazaretu Jonathan Cook. „Tento přístup se nyní vyjevuje naplno, kdy Izrael a USA usilují o to, aby zabránily Moskvě a Íránu konsolidovat Asadovo setrvání u moci. A čím déle budou boje pokračovat, tím je pravděpodobnější, že si Izrael neznepřátelí jen Írán, ale také Rusko.“  

Poslední týdny byly přitom z hlediska Izraele „jako na houpačce“ – nejprve se raketový útok USA, Francie a Británie, který měl „ztrestat“ Sýrii za „chemický útok v Dúmě“, k němuž vůbec nedošlo, k izraelskému zklamání důsledně vyhnul veškerým cílům Íránu a Hizballáhu. (Je mimochodem kuriózní, že se jeden z útočníků, francouzský prezident Emmanuel Macron, „nepovažuje za intervencionistu“, i když francouzské jednotky aktuálně proudí do Sýrie „pomáhat Spojeným státům“, ale Paříž přitom už netrvá na Asadově „rezignaci“. Bizár.) V reakci proto Izrael podnikl na konci dubna na Sýrii další nálet a na ruská varování, že po raketovém útoku tří států má „morální právo“ dodat Sýrii moderní protivzdušné systémy, izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman sarkasticky poznamenal, že Izrael vše zničí, ať si tam Rusové dodají „S300 nebo klidně i S700“. Ministr energetiky Yuval Steinitz pak rovnou pohrozil atentátem na Bašára Asada, pokud bude dál spolupracovat s Íránem, pročež samotnému Netanjahuovi by prý válka s Íránem nevadila

Faktem je, že po blamáži se „slajdšou“, na níž premiér Benjamin Netanjahu znovu „dokládal“ existenci íránského jaderného programu, se podobně „velká slova“ hodí. I když, jen do okamžiku, kdy se objeví informace, podle nichž Izrael sice své nálety na Sýrii s Ruskem – na rozdíl od Pentagonu -- nekonzultuje, ale právě proto se může snadno zopakovat situace z roku 2015, kdy Izrael nad Sýrií málem sestřelil ruskou stíhačku…

 

Až po uši ve špatných řešeních

Možná i proto po sérii takových dramatických akcí a slov přichází klasický izraelský obrat. Bývalý ministr obrany Moše Ya´alon přiznává, že Izrael by rád, aby Rusko systémy S300 do Sýrie raději (ve jménu dalších bezpečných izraelských náletů) nedodávalo, a současný ministr Lieberman po Rusku už žádá, aby snížilo napětí, které Izrael v posledních týdnech „našlehal“. Ačkoli totiž izraelské mediální analýzy mluví o naději, že po očekávaném americkém vypovězení jaderné smlouvy s Íránem, proti čemuž se ovšem staví Evropa, bude následovat pád teheránského režimu, je na místě připomenout obecnou pravdu, že například izraelská a americká podpora nedávným protestům v Íránu měla přesně opačný dopad.

Také z tohoto důvodu nejspíš premiér Netanjahu rovnou osobně znovu letí do Ruska na už osmou schůzku s Putinem, aby tam ve středu, jako první zahraniční státník po další Putinově inauguraci, „probral regionální problémy“. Důvody k žádostem o ruskou pomoc jsou komplexní – Írán, který se během syrské války s Ruskem sbližuje, totiž na jedné straně varuje Spojené státy, že budou odstoupení od jaderné smlouvy „litovat“, k čemuž ovšem Netanjahu Trumpa jen povzbuzuje, a současně Teherán vcelku klidně varuje i Izrael, že odpovědí na jeho nálety v Sýrii si může být jistý a že přijde v ten správný čas a v tom správném místě…

Téma války Izraele proti Íránu se mezitím v podání různých think-tanků a médií stává vlastně „hotovou věcí“, přičemž se dokonce objevují scénáře raketové války přes 1500 kilometrů dlouhý vzdušný prostor mezi oběma státy. Faktem ovšem současně je, že jsou to scénáře stejně „realistické“ jako například jaderná válka mezi USA a Severní Koreou, čili znovu faktem zůstává, že válka mezi Izraelem a Íránem na pořadu dne opravdu není. V Teheránu si podle všeho dobře uvědomují, že Izrael sám od sebe nezaútočí, přičemž platí i to, že Teherán nemá ve zvyku prosazovat své zájmy a rozšiřovat vliv v regionu válkou. „Je ironií osudu, že to USA a jejich spojenci otevřeli Íránu dveře tím, že zničily nebo oslabily státní struktury v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Jemenu,“ připomíná Patrick Cockburn. „V jakékoli konfrontaci s USA a Izraelem bude mít Írán další pobídku k posílení svých pozic v regionu. Pokud USA opravdu chtějí omezit vliv Íránu a jeho spojenců v regionu, existuje k tomu mnohem lepší a efektivnější cesta: Ukončit války, které Íránu a dalším umožnily rozšířit jejich vliv.“

Podobná konstatování mohou být sice hluboce pravdivá, ale jak už kdysi dávno poznamenal Abba Eban, „historie nás učí, že lidé a národy se začínají chovat rozumně až poté, co vyčerpaly všechny ostatní alternativy“.

A region je zatím až po uši v oněch „ostatních alternativách“. A v jejich rámci Izrael samozřejmě nemůže brát na lehkou váhu pohrůžky íránských Revolučních gard, které mu slibují odvetu za jeho útoky na íránské a hizballáhovské cíle v Sýrii. A totéž nově platí i pro výsledky voleb v Libanonu, v nichž s převahou zvítězil (Izraelem nenáviděný) šíitský Hizballáh. Izraelský jestřáb a ministr školství Naftali Bennett už konstatoval, že od nynějška lze mezi Libanon a Hizballáh položit rovnítko, což také zvyšuje pravděpodobnost války mezi Izraelem a Libanonem.  

Velká válka z toho sice (asi) nebude, ale nejspíš i proto nyní Netanjahu míří do Moskvy, která obecně působí coby „nárazník“ mezi Izraelem a Íránem a možná si k tomu nově „přibere“ právě i Libanon. Očividným cílem izraelského premiéra je vyhnout se byť i jen menším „nepříjemnostem“, protože v době, kdy mu reálně hrozí vězení kvůli korupci, vůbec nepotřebuje, aby byla jakkoli zpochybněna jeho role „jediného ochránce Izraele“.

 

Jak zareaguje Putin?

Donald Trump má verdikt ohledně odstoupení od jaderné dohody s Íránem oznámit už v úterý a lze předpokládat, že na něj v Izraeli pohlížejí s obavami – koneckonců, severokorejská „krize“ je dokonalým příkladem, že to není muž, který by vždy „kráčel za svým slovem“, a co víc, v otázce dohody s Íránem proti němu nestojí jen Evropa, Rusko a Čína, ale i jeho vlastní Republikáni spolu s většinou amerického veřejného mínění, přičemž zájmy Izraele nijak neupřednostňuje ani stále více mladých amerických Židů, což je z hlediska budoucnosti důležitý faktor americké politiky. A k tomu je třeba přičíst skutečnost, že se Trump sice v poslední době obklopuje jestřáby, ale tyto personální výměny jdou na úkor izraelské lobby.

Vedle nejistot, které z těchto skutečností pro Izrael vyplývají, je tu geopolitická realita – pokud USA a Izrael nezmění svou politiku na Blízkém východě, zůstane íránská přítomnost v Sýrii do té či oné míry realitou a židovský stát si na to bude muset nějak zvyknout. A možná si už i zvyká, neboť z výroků Avigdora Liebermana lze vyvodit, že „červenou čarou“ je pro Izrael především íránská vojenská přítomnost na jihu Sýrie, hned u hranic s anektovanými Golanskými výšinami.

Co za této situace může Netanjahu v Moskvě vyjednat? Lze předpokládat, že se mu ani v nejmenším nepodaří „nalomit“ rusko-íránskou alianci, tím spíš, že tento svazek v mnoha ohledech aktuálně v celém regionu Blízkého východu hraje prim. Současně ale – ve snaze dosáhnout „plné stabilizace“ Sýrie – je Rusko podle všeho znovu ochotné jednat o „deeskalační zóně“ na jihu Sýrie, který stále kontrolují džihádisté, včetně těch napojených na Al Kajdu, které dál podporují Spojené státy a Izrael. Rusko na toto téma před pár dny jednalo s Jordánskem, přes jehož hranice zbraně a finance džihádu na jihu Sýrie, tedy u Golan, proudí, a je prý připraveno přibrat do diskuse i Ameriku. Přibere nově i Izrael?

Možná, že je vstup Izraele do těchto rozhovorů – přinejmenším v teorii -- o něco schůdnější, než ten americký, protože Spojené státy jsou daleko a dál znějí vícehlasně – na jedné straně je tu zmrazení peněz pro propagandisty z Bílých přileb, na straně druhé žádost Pentagonu o 300 milionů dolarů na zbraně pro „partnerské síly“ v Sýrii, což je údajně suma dostačující k vyzbrojení armády o síle 65 tisíc mužů. Spojené státy mezitím dávají všemožně najevo nezájem o rekonstrukci Sýrie, a to ani těch oblastí, které si samy zničily, a tak o dalších úmyslech USA asi nejvíc napoví to, jestli inspektoři Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW) „jednou“ ve vzorcích, které zhruba po měsíci od „chemického útoku v Dúmě“ na místě odebrali, zhruba za další měsíc „něco najdou“. Při vší úctě k „nestrannosti“ OPCW…

Možná, že je tedy opravdu vstup Izraele do rozhovorů o budoucí stabilizaci Sýrie o něco představitelnější, než aktuálně ten americký, ale to by asi musel Netanjahu přestat být Netanjahuem. Na druhou stranu ale nelze vyloučit, že Putin, znovu pevně v čele státu a znovu „nabitý ambicemi“, může mít izraelského vyhrožování, vydírání a především náletů na Sýrii už plné zuby. A při síle ruské lobby v Izraeli… kdo ví?

A největší ponětí o „stavu věcí“ budou mít (paradoxně) v Teheránu…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB