Saúd a Západ: Viděl někdy MbS Allenův film „Seber prachy a zmiz“?

Je kuriózní sledovat, jak si jeden despota z Arabské pouště dokáže koupit přízeň západních politiků a jejich „slepotu“ vůči svým činům a zločinům, ale současně není s to „zabodovat“ doma a ani ve svém domovském regionu.

 



 

 

 

Budoucí saúdský vladař, korunní princ Muhammad bin Salmán, absolvoval „popularizační“ cestu po USA, Francii a Británii, přičemž všude našel vládní i podnikatelské pochopení pro svou brutální domácí politiku, nenávist vůči Íránu i bezedné zásoby zbraní pro svou agresi proti Jemenu, která pokračuje už třetím rokem a z níž západní zbrojovky a jejich politici miliardově tyjí, bez ohledu na počty jemenských obětí. Největší poprask ale MbS vyvolal rozhovorem pro americký The Atlantic, v němž na počátku dubna v zásadě -- a přelomově otevřeně – uznal právo Izraele na území. Není to sice ještě úplné uznání Izraele, ale…

Nicméně, cynik by podotkl, že je otázkou, jestli vlastně věděl, o čem že to mluví. Princ, absolvent Rijádské univerzity, na níž by si žádný profesor se základním pudem sebezáchovy netroufl takto vysoce postaveného studenta oznámkovat jinak než „výborně“, totiž ve stejném rozhovoru kupříkladu tvrdil, že v Egyptě za studené války panoval komunismus, že Francie je už od vzniku USA monarchií, že anglická královna vládne absolutisticky, že jeho předci vládli celému arabskému světu, a nad tím vším se mu ještě podařilo v zásadě popřít, nebo přesněji „přehlédnout“, holocaust konstatováním, že nacisté se snažili jen „dobýt Evropu“, zatímco ten arcisatan Írán chce „dobýt celý svět“…

Normální smrtelník už by se stal terčem všemožné kritiky kvůli popírání holocaustu, ale MbS, který se mimo jiné chlubí, že má „v kapse“ Trumpova zetě Jareda Kushnera, se v reálu proměnil ve váženého hosta americké židovské lobby a přítele Hollywoodu a jeho hvězd, s nímž Bílý dům projednává vyhlídky na „co nejrychlejší“ budování jaderné energetiky v Saúdské Arábii, současně ignoruje saúdskou účast na teroristických útocích z 11. září i saúdský sponzoring Daeše a dalších teroristických organizací...

To vše je možné, neboť MbS obráží Západ s image „nové tváře na mezinárodní scéně“, ale především s velkoryse otevřenou peněženkou, z níž ve všech navštívených zemích nabídl miliardy petrodolarů zbrojovkám, ale i firmám ze sféry infrastruktury nebo vyspělých technologií. Prezidenti a premiéři západních států, včetně Donalda Trumpa, který už loni uzavřel s Rijádem dohody o dodávkách zbraní za 400 (!) miliard dolarů, jsou při pohledu na další desítky a stovky miliard (pro korporace a tím ve finále i pro sebe) u vytržení, a tak vyzdvihují takové „přelomové reformy“ jako první „pohlavně smíšený“ koncert v saúdských dějinách nebo první kino, zatímco ale kapitál od Saúdů mizí už šestým rokem… Možná právě tato princova „kulturní inklinace“ například francouzského prezidenta Emmanuela Macrona inspirovala k tomu, že s ním povečeřel přímo v Louvru a rozjednal i otevření pobočky Francouzské opery v Rijádu (plus zbrojní a jiné obchody za 18 miliard dolarů).

 

Bez skrupulí (a se strachem)

Zmínka o právu Izraele na území byla z hlediska MbS pokusem o vysokou hru. Vliv proizraelské lobby na politiku Spojených států je dostatečně známý, a tak, pokud MbS chce opravdu zničit svého šíitského arcinepřítele, čili íránský režim, a dovést Spojené státy k útoku na Teherán, musí mu být jasné, kterými cestičkami se k cíli dobrat nejsnáze. Přes Izrael a jeho lobby. Učinil tak ale neobratně, že si možná sice opravdu otevřel dveře k proizraelské lobby v USA, ale současně si je v zásadě zabouchl na Blízkém východě. Jeho otec a stále ještě král Salmán musel totiž na následném summitu Ligy arabských států pracně zahlazovat výroky svého syna a vysvětlovat, že Saúdská Arábie, ochránce dvou nejposvátnějších míst islámu, v žádném případě nehází své muslimské palestinské „bratry“ přes palubu, a že nesouhlasí s přesunem americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma… To vše jsou v regionu velice citlivá témata, obzvláště v době, kdy izraelská armáda dál zabíjí neozbrojené demonstranty v pásmu Gazy.

Příznačným je, že i saúdský vládní list Okaz sice pohotově zveřejnil překlad princova rozhovoru pro The Atlantic, ale vynechal všechny pasáže o Izraeli a Židech, z čehož lze usuzovat na to, že saúdský establishment princovy snahy bořit další a další tabu vnímá s nevolí. (Nemluvě o tom, že na Blízkém východě pobouření vyvolala už jen skutečnost, že za The Atlantic vedl rozhovor Jeffrey Goldberg – v USA je to americký novinář blízký židovské lobby, úhlem pohledu Blízkého východu ale budoucí saúdský panovník mluvil s mužem, který sloužil v „izraelské okupační armádě“.) Je v této souvislosti samozřejmě otázkou, jak pevná – či lépe, jak vratká – je ve skutečnosti princova domácí pozice. Muž, který nechal uvěznit nejbohatší a nejvlivnější tváře svého království, aby se zbavil konkurentů a navíc od nich pro potřeby svých „reforem“ výměnou za svobodu vytáhl odhadem asi sto miliard dolarů, zdvojnásobil od svého násilného nástupu k moci počet poprav a do domácího vězení nechal uvrhnout dokonce i svou matku, a to v obavách, aby případně nestála v cestě jeho mocenským plánům a nestranila dalším svým synům. Už jen tím přitom MbS na jedné straně porušil nejen standardy konvenčního myšlení a politiky saúdského království, ale současně i ty nejzákladnější normy a tradice arabské společnosti. A právě už jen tím vším zároveň dává najevo, jak moc si je v čele království nejistý.      

Prozatím se zdá, že se svou nejistou pozici se na jedné straně snaží zachraňovat tím, že se chce spolehnout na vnější pomoc Západu a Izraele, které si je ochotný „koupit“, z čehož pro změnu vyplývá, že v očích tohoto „mezinárodního společenství“ dostane imunitu dělat, co se mu zlíbí, dokud bude ovšem hájit západní a izraelské zájmy. Bylo bizarní sledovat například, jak se „hrdinných“ 44 amerických senátorů postavilo proti pokračující ilegální americké účasti v ilegální a už čtvrtým rokem trvající saúdské agresi proti Jemenu, která je podle OSN aktuálně největší humanitární katastrofou ve světě, zatímco šéf Pentagonu bohorovně vychvaloval saúdskou „humanitární roli“ tamtéž a kýval na pokračující americkou podporu, protože, dle CNN, pokud by přestalo vraždění v Jemenu, přijdou v Americe o pracovní místa… Na straně druhé si pozici upevňuje brutalitou i vůči své královské rodině, z čeho pro změnu zase vyplývá, že jeho rodina z něj nijak „nadšená“ není. Předchůdci MbS, král Abdalláh a posléze jeho syn, si k obraně svých pozic a životů kdysi stvořili elitní Národní gardu, a není jasné, zda se právě MbS podařilo změnit loajalitu všech jejích příslušníků, a tak je velkou otázkou, jak dlouho bude s to hájit svou „verzi“ vládnutí. Je očividné, že otevřením prvního kina a dovozem „pop stars“ z Libanonu své – sociálními problémy stíhané -- poddané o ničem zásadním nepřesvědčí. Jinými slovy, rizika pro MbS i všechny, kdo na něj hodlají sázet, jsou poměrně vysoká.

Politici na Západě zase až tak bezmyšlenkovití ale nebudou. Mimochodem, viděl někdy MbS skvělý Allenův film „Seber prachy a zmiz“?    

 

Sunnitská armáda v Sýrii?

Korunní princ nicméně dál srší aktivitou. Ještě během dvoutýdenního pobytu v USA se objevily zprávy, podle nichž si Donald Trump řekl o čtyři miliardy dolarů, pokud budou Saúdové chtít, aby Američané pokračovali v ilegální okupaci části Sýrie a fakticky tak „bojovaly“ proti šířícímu se vlivu Íránu. Tento nápad ale rychle spadl se stolu, neboť představa, že by se americké ozbrojené síly ocitly v roli žoldáků tmářského království s jedním nevypočitatelným princem a jedním kinem, byla nejspíš opravdu „přes čáru“. Místo toho vzápětí Saúdská Arábie oprášila svůj návrh ještě z obamovských časů, že – „pokud bude požádána“ – vyšle do Sýrie své vlastní jednotky. Za touto iniciativou „sunnitské křížové výpravy“ už podle některých názorů stál nový Trumpův poradce pro otázky národní bezpečnosti a vyhlášený jestřáb John Bolton; pro USA by to bylo výhodné už jen proto, že by „outsourcovaly“ prolévání krve v Sýrii na Neameričany a tudíž by díky tomu „fungovala“ i Trumpova „Amerika především“.

Nicméně, i tento plán má své zásadní mouchy až masařky. Stejně, jako loňský pokus Saúdů vytvořit jakousi „sunnitskou NATO“ proti Íránu, dopadá nevalně i nový plán – totiž, „nejsou lidi“. Saúdská Arábie sama o sobě vlastně národní armádu nemá, protože se královská rodina ze strachu o svou moc bojí rozdávat zbraně svým poddaným, a tak většinu jejích ozbrojených sil tvoří cizí žoldnéři, aktuálně ovšem až po krk uvěznění v agresi proti Jemenu. Nedávný úspěšný útok jemenských rebelů například v Súdánu vyvolal ostré diskuse, zda se opravdu vyplatí nechat si své vojáky masakrovat v saúdských službách kdesi daleko. Egypt jasně řekl, že žádné své vojáky do Sýrie jen kvůli saúdské potřebě „rozdat si to“ s Íránem vysílat nebude, a tak Saúdové zkusili ještě pohrozit Kataru; prý pokud nezaplatí protiasadovskou a protiíránskou armádu v Sýrii, ztratí americkou podporu a bude následovat brzký konec tamního emíra. Katar bez většího překvapení takový nátlak MbS prostě odmítl. Nezájem jednotlivých sunnitských států jít válčit za saúdské zájmy do Sýrie může mít sice mnoho různých a různě odstíněných důvodů, ale tím hlavním bude zřejmě skutečnost, že syrská armáda se svými spojenci – po sedmi letech válčení jednoznačně nejbojeschopnější arabská síla – se na arabské okupanty své země bude zcela jistě dívat „trochu“ jinak než na americké vojáky. Tedy bez kalkulu, co by kdyby. Jako na prosté okupanty a bez strachu z případné odvety supervelmoci. A k tomu je tu navíc ještě jeden kardinální problém: syrští Kurdové v americkém žoldu strávili několik let bojem proti Daeši, a najednou by měli být partnery nebo rovnou spojenci saúdských sponzorů Daeše? Ve výsledku tak už zase aktuálně neplatí Trumpův „odchod ze Sýrie“, místo něj USA a Francie svou ilegální vojenskou přítomnost v zemi naopak posilují… Že by přece jen za saúdské peníze? Tedy v žoldu?

Je kuriózní sledovat, jak si jeden despota z Arabské pouště dokáže koupit přízeň západních politiků a jejich „slepotu“ vůči svým činům a zločinům, ale současně není s to „zabodovat“ doma a ani ve svém domovském regionu.

Co že to tak vypovídá o „nás“ A o „nich“?

Tož tak nějak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 30 Duben 2018 19:36 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB