Velká „hra“ o malý Afrín: Mění Turecko Sýrii za Irák?

Spojené státy se v Sýrii už před časem vmanévrovaly do situace, kdy si musejí vybírat mezi dvěma svými spojenci, Tureckem a kurdskými Lidovými obrannými oddíly (YPG), a naléhavost této „Sofiiny volby“ se jen dále prohlubuje. A zdá se, že Turecko v ní vítězí...

 

 

 

 

 

 

 

 

Ankara si už roky stěžuje, že jsou USA (a Západ obecně) příliš vstřícní vůči Kurdům, které Turci mají za „teroristy“, a celá tato problematika získala na naléhavosti v lednu, kdy turecká armáda se „svými“ syrskými džihádisty zahájila invazi proti syrské kurdské enklávě Afrín. Vztahy s Ankarou nedokázal příliš vylepšit ani americký ministr zahraničí Rex Tillerson, a průlom nepřišel ani 8. března, kdy poprvé zasedla americko-turecká „technická komise“, v jejímž rámci ovšem Turecko jen „navyšovalo sázky“: na stůl položilo „kurdské“ problémy v Sýrii, další osud „teroristické sítě“ Fathulláha Gülena, který toho času žije pod ochranou CIA v americkém azylu, budoucnost Strany pracujících Kurdistánu (PKK) a v neposlední řadě i požadavek, aby USA vyhnaly ze syrského Manbídže, který leží asi 100 kilometrů od Afrínu, všechny zástupce politické křídla YPG, čili kurdské Strany demokratického svazu (PYD). Turecká média přitom případnou „pracovní atmosféru“ kolem komise torpédovala zprávami, podle nichž americký Kongres na uzavřeném zasedání projednával možné potrestání Turecka kvůli jeho snaze dovézt ruský protivzdušný systém S400. Sám Recep Erdogan zdůraznil, že se Ankara tohoto úmyslu nevzdá bez ohledu na případné sankce. Instalace systémů S400 je naplánována na počátek roku 2020 a Turecko na ni co nejokatěji spěchá…  

Za takto rozehrané „partie“ už USA Turecku slibují, že syrským Kurdům „přitáhnou uzdu“. Z hlediska těch, kdo v americkém establishmentu doufají v uchování vazeb s Tureckem, je to logický postup, z hlediska prokurdského „křídla“, které by v Sýrii – právě s pomocí kurdských pozemních sil – rádo udrželo ilegálně okupovaná území, je to už horší. Vztahy mezi USA a kurdskými YPG chladnou už od zahájení turecké invaze do Afrínu a veřejná prohlášení o „přitahování uzdy“ je zcela jistě nijak nevylepší. Naopak, jen se utvrdí image Spojených států coby partnera, na kterého není spolehnutí, když jde do tuhého.

Ostatně, platí to nejen pro USA, ale pro NATO jako takové, protože turecké dobývání Afrínu pokračuje a Západ k němu více méně mlčí, bez ohledu na (podle všeho zveličené) turecké údaje o kurdských obětech, které i tak výrazně převyšují „čísla“ ze souběžného osvobozování damašské Východní Ghúty z rukou džihádu. Ačkoli do Afrínu dorazily (z pohledu Pentagonu je asi vhodnější termín „dezertovaly“) kurdské posily z „amerických zájmových oblastí“ na surovinově bohatém východě Sýrie, město samotné je už ale takřka obklíčené, přívod vody do něj byl zastaven a civilisté z města prchají do syrského vnitrozemí, pád Afrínu lze považovat za takřka hotovou věc, byť Kurdové proklamují opak...    

Svým způsobem lze tento vývoj považovat za výsledek kardinálního omylu PYD/YPG, kteří už loni v létě poprvé odmítli ruský návrh zachránit Afrín jeho navrácením zpět do rukou Damašku a vsadili na Spojené státy, jejichž politiku do značné míry ovšem ovlivňují Saúdové a Izrael. A právě za takové vazby se v současné realitě syrského konfliktu náležitě „platí“. Nyní tak na pomoc Afrínu dorazily „jen“ syrské dobrovolnické oddíly z Aleppa, Rusko prý zabránilo vstupu pravidelné syrské armády a podle nepotvrzených zpráv ruské a syrské jednotky – na místo, aby zabránily dalšímu postupu turecké armády -- opustily i nedalekou strategickou oblast Tal Rifáat. Turecká armáda před dvěma lety neváhala dělostřeleckou palbou ničit kurdská města na svém území, proč by tomu mělo být jinak v Sýrii?

Jinými slovy, kurdské PYD/YPG v Afrínu je zřejmě souzeno zaplatit za chybný politický kalkul svých lídrů a vypít kalich hořkosti až do dna, za tichého přihlížení Ruska i Západu, byť obě strany nečinně přihlížejí z různých důvodů. A k tomu ještě podle všeho rozhodnutím Washingtonu ztratí i Manbídž, kde už nyní obyvatelé znovu protestují proti represivní kurdské nadvládě…

 

Turecko mění strategii

Nicméně, Erdogan ve svém tlaku na Trumpovu administrativu zašel ještě dál, když prohlásil: „Dnes jsme v Afrínu, zítra budeme v Manbídži, pozítří budeme východně od Eufratu, abychom zlikvidovali všechny teroristy až k hranicím Iráku. Poženeme teroristické organizace (kurdské milice) a ty, kdo je podporují (americká komanda), k zodpovědnosti… Jsme si plně vědomi jejich proradných triků… Turecko má sílu, energii a strategii se s takovými triky vypořádat.“

Z takových formulací lze vyvozovat, že se Ankara, Moskva a Teherán shodují nejen v ekonomických otázkách, ale především v názoru, že neomezená vojenská přítomnost USA v Sýrii „odporuje jejich zájmům“. Zatímco tím vyvstává možnost tureckého postupu na syrský východ, ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu připustil, že nynější invaze proti Afrínu, Operace Olivová ratolest, skončí na počátku května, tedy v době, kdy by se v Iráku měly konat volby, po nichž prý budou Turecko a Irák spolupracovat na přeshraničním pozemním boji s PKK.

Ankara tím mění své plány. Na jedné straně varuje Spojené státy, aby se vyhnuly případným střetům s tureckou armádou na severovýchodě Sýrie, zdůrazňováním role Iráku ale současně ruší vizi postupu na východ od Afrínu. Lze předpokládat, že Ankara pragmaticky upřednostňuje vyhnout se přímému vojenskému konfliktu s USA -- střet dvou nejsilnějších armád NATO by byl přece jen hned z mnoha pohledů „poněkud přes čáru“ – v čemž jí mimochodem zkouší pomáhat syrská armáda, která do Afrínu odmítla vpustit americké vojáky, kteří se pak museli na průjezdu dohodnout s teroristy z Ahrár aš Šám. Současně ale Ankara počítá s tím, že severovýchod Sýrie, odkud směrem k Afrínu a Manbídži dezertovaly tisíce kurdských vojáků, není z hlediska Pentagonu a jeho okupačních plánů dlouhodobě udržitelný. A do třetice, ukazuje se, že turecká armáda nemusí na východ Sýrie „za Kurdy“, protože Kurdové za Turky do Afrínu „přijdou sami“, což v praxi povede ke kolapsu nejen amerických Syrských demokratických sil (SDF), ale i amerických plánů na severovýchodě Sýrie obecně.    

Přitom platí, že z hlediska Damašku je turecká invaze do Afrínu jednoznačně ilegální agresí. A platí také, že Sýrie, Rusko i Írán usilují o co nejrychlejší zmírnění (a nejlépe rovnou ukončení) války. Turecko tak nejspíš ustupuje od strategie „očisty“ svých syrských hranic od ozbrojených kurdských skupin a mění Sýrii za Irák. Spolupráce regionálních mocností proti Kurdům se projevila už loni, kdy Turecko, Irák a Írán svorně zasadily „ránu z milosti“ ambicím iráckému Kurdistánu, přičemž ve stejném duchu se nesou i nejnovější drastické rozpočtové škrty Bagdádu vůči iráckým Kurdům. A nyní se zdá, že by se Turci mohli dohodnout s Iráčany, že (mimo jiné) přetnou i zásobovací trasy z Iráku do syrského Kurdistánu a odříznou tak východní Sýrii, kterou kvůli surovinovým zdrojům chtějí okupovat USA, zatímco celá severní hranice bude „turecká“…

Prostor pro dohodu je velký. Irák začlenil Američany nenáviděné šíitské milice do řad své pravidelné armády a trvá navíc na tom, že je třeba odsouhlasit i časový rámec odchodu amerických vojsk ze země. V době, kdy USA počítají s tím, že jejich jednotky zůstanou v Iráku „natrvalo“. Současně ale platí, že kromě odsunu amerických vojáků chce Irák navíc od Ruska koupit rakety S400 a nedávno dostal „zásilku“ ruských tanků T 90… Čili, představa, že od Saddáma „osvobozený“ a náležitě zničený Irák zůstane americkou „trofejí“, není na místě a zájem o spolupráci s Bagdádem projevuje Evropa i celá Eurasie, zatímco ze spolupráce s USA Iráčané nijak nadšení nejsou.

Z hlediska Turecka to vypadá na „win-win“ situaci – na jedné straně se zbaví kurdských radikálů na své hranici a k tomu si ani neznepřátelí Rusko, Sýrii a Írán, což by sice aktuálně velkým problémem sice být nemuselo, ale z hlediska hledání nových politických vektorů současného světa už nejspíš ano. A co víc, taková „win-win“ situace neplatí jen pro Turecko, ale i pro Irák, Rusko, Írán a samozřejmě Sýrii. Mezi těmito státy jistě existují rozpory ohledně dalšího vývoje v regionu, ale na tom, že Irák má být „vytažen“ z amerického vlivu, se shodnou vždy. A takový konsensus jistě existuje i pro Sýrii.

Přesto nejspíš platí, že se pro nejbližší dobu podařilo předejít významnějším střetům mezi Tureckem a Sýrií a USA a Tureckem a USA a Ruskem, které by ve finále syrský konflikt proměnily jen v ještě větší chaos. Nicméně, pro USA platí, že jejich nejsrozumitelnější politikou na Blízkém východě je v současnosti přestěhování ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, byť by to bylo i za cenu vyklizení pozic v regionu a jejich přenechání Rusku. Neuchopitelná „hybridní válka“ v Sýrii, kterou americký Kongres za celých sedm let ani neschválil, se tak stává ještě neuchopitelnější a bezcílnější: USA nejdříve pomohly Daeši dostat se na svět a manipulovaly s ním jako s nástrojem ke svržení režimu v Damašku. Když pak Daeš začal veřejně popravovat Američany, dostal Washington šanci krýt své ilegální vojenské operace v Sýrii „bojem proti Daeši“, nejspíš v naději, že i tak se mu podaří režim svrhnout, zlikvidovat (na přání Izraele) íránský vliv v regionu, srazit hřebínek vzpurným Turkům, kterým se stále „cosi nepozdává“ na roli CIA v pokusu o vojenský převrat z roku 2016, a navrch ještě Rusy v syrské válce „utopit“, stejně jako se to děje USA třeba v nekonečné válce v Afghánistánu, a přitom všem v Sýrii vsadit na jeden z kurdských politických proudů, které ale mnozí v regionu považují především za „agenty Izraele“

Po sedmi letech války v Sýrii se zdá, že Spojeným státům z těchto plánů nevychází takřka nic.

Tož tak nějak.

 

PS.

Západ válku v Sýrii prohrává ve prospěch Ruska a regionálních mocností, a tak se chytá stébla. Zatímco se bojí přijít o jihovýchodní křídlo NATO a nekritizuje proto Turky za jejich zabíjení „našich“ Kurdů, o to více se snaží zachraňovat islámské teroristy z Východní Ghúty u Damašku. Francie hrozí leteckými údery, pokud prý režim použije chemické zbraně, USA dokonce hrozí nálety proti Sýrii, pokud nebudou teroristé zachránění před likvidací „okamžitým příměřím“ a nebudou tak k dispozici k dalšímu nasazení v boji za „demokracii“ v Sýrii… Rusko namítá, že to teroristé vypouštějí chemické látky do ovzduší a že to právě oni chystali chemické útoky v Ghútě, ale marně. Západ si bude podle všeho teroristy hájit dál a bez ohledu na následky. Koneckonců, žádnému západnímu politikovi přece ještě neublížili…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Březen 2018 07:32 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB