O Tillersonovi v Ankaře, syrské armádě v Afrínu a spokojeném Erdoganovi



Blízkovýchodní cestě amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona nepředcházela žádná velká očekávání, nicméně alespoň jeho zastávka v Turecku přece jen určité napětí slibovala.

 



 

 

 

Během jednání s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem a svým kolegou Mevlutem Cavusogluem v Ankaře se Spojeným státům nejspíš podařilo zastavit další propad vzájemných vztahů, ale zdá se, že nahromaděné problémy byly spíše jen odsunuty na pozdější dobu, než že by se obě strany nějak přiblížily k jejich řešení. Rozhovory sice přinesly přísliby vylepšené spolupráce Turecka s USA v Sýrii, ale podrobnosti ohledně těchto dohod nejsou známy, a vzhledem k diametrálně odlišným cílům obou zemí (přinejmenším) v otázce Kurdů, dalším osudu amerického azylu pro tureckého klerika Fathulláha Gülena nebo amerických občanů v tureckých věznicích, lze předpokládat, že neznámými i zůstanou.

„Už nebudeme postupovat osamoceně. Už nebude platit, že Spojené státy dělají jedno a Turecko dělá něco jiného,“ prohlásil Tillerson po jednáních, nicméně pracovní skupiny, které by měly pojmenovat vzájemné problémy a zkusit hledat jejich řešení, by měly vzniknout až někdy v půli března. Prozatím byly alespoň navázány každodenní kontakty mezi armádami obou zemí, což ovšem současně názorně ilustruje, kam až se vztahy mezi dvěma největšími armádami NATO dokázaly propadnout. Mimochodem, Pentagon si už loni v létě stěžoval, že proturečtí džihádisté ostřelují americké pozice u Manbídže na severu Sýrie, načež při opakovaných útocích na své hlídky Američané palbu také opětovali, a tento „vražedný vztah“ mezi spojenci z Aliance přetrvával přinejmenším ještě do poloviny ledna

Riziko vzájemných bojů o Manbídž by -- přinejmenším pro teď – mělo být ale zažehnáno, byť právě Manbídž je oním nejnovějším sporným bodem mezi Ankarou a Washingtonem. Město, které leží asi 30 kilometrů západně od Eufratu, 100 kilometrů od Afrínu a které před válkou skoro nikoho nezajímalo, se jablkem sváru stalo v roce 2016, kdy z něj kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), podle Ankary navázané na „tureckou“ Stranu kurdských pracujících (PKK), kterou Turci považují za teroristickou, vytlačily teroristy z Daeše. Turecko, jemuž „kurdský“ Manbídž brání ve vytvoření „bezkurdské“ nárazníkové zóny na severu Sýrie vždy připomínalo, že před válkou Mandbíž nebýval nikdy kurdský, neboť v něm většinu obyvatel tvořili Arabové a Čerkesové. A kurdské YPG proto prý musejí z města odejít, přinejmenším za Eufrat, což bude v kostce obsahem „priorit a očekávání“, které Erdogan Tillersonovi předložil během jejich tříhodinového rozhovoru, při němž mimochodem Cavusoglu tlumočil.

Tillerson mu tyto „priority a požadavky“ podle všeho odkýval, neboť společné komuniké mluví o „rozhodném odmítnutí jakýchkoli pokusů vytvářet fait accompli a demografických změn v rámci Sýrie“ a o „oddanosti koordinaci přechodové fáze a stabilizace Sýrie“. Sám Tillerson nicméně připustil, že obě země se ve vzájemných vztazích nacházejí v „určitém krizovém bodu“, a podle šéfa Pentagonu Jima Mattise „hledají styčné plochy“ v době, kdy „válka někdy na výběr nabízí špatné alternativy“. Současně se ovšem zdá, že Washington je odhodlán slíbit Turecku cokoli, ať už je to reálné či nikoli: Mattis prý slíbil, že bojovníky YPG odzbrojí a především jim vezme těžké zbraně, k čemuž Tillerson ale podotkl, že USA nikdy Kurdům těžké zbraně nedodávaly, a tak „ani není co brát zpět“.

Na první pohled se přesto zdá, jako by nejhorší krize ve vztazích mezi USA a Tureckem byla přece jen zažehnána. Anebo také ne, protože bez jakýchkoli detailů zmiňovaná shoda na společné, americko-turecké správě Manbídže vyvolává mnohem více otázek než odpovědí a Ankaru sotva uklidní. Ministr Cavusoglu totiž sice prohlásil, že USA přijaly podmínku, podle níž musejí bojovníci YPG z Manbídže odejít, ale sám Tillerson to má jen za „téma k diskusi, jak budeme postupovat, aby Manbídž kvůli svému strategickému významu zůstal pod naší kontrolou“. Bylo by vskutku velmi podivné, kdyby Američané opravdu vytlačili YPG z Manbídže který je jinak nedílnou součástí jejich „syrských plánů“, tím spíš, že by tím dali syrským Kurdům znovu jasně najevo, že je nechávají na holičkách.

Na druhou stranu platí, že turecká ofenzíva proti kurdské enklávě v Afrínu trvá už skoro měsíc a bez ohledu na turecké údaje o narůstajících kurdských ztrátách žádné přesvědčivé výsledky Ankaře zatím nepřináší. Za této situace by pro Erdogana mohla být „výměna“ Afrínu za Manbídž vcelku přijatelnou variantou, jak si uchovat tvář a současně vybruslit z agrese, která se nedaří, a to ani když turecká armáda z děl ostřeluje už i samotné civilní centrum Afrínu.

A co víc, Kurdové „nepříjemně“ viní Turky rovnou z chemických útoků. Ankara to podle očekávání popírá, ale USA svého spojence z NATO hájí nepříliš přesvědčivě tvrzením, že něco takového je „krajně nepravděpodobné“.

A co (ještě) víc, Damašek konečně akceptoval tři týdny starou afrínskou žádost o vojenskou pomoc a do enklávy – poté, co do ní byly přes syrské území vpuštěny konvoje kurdských posil, včetně bojovníků z řad „amerických“ Syrských demokratických sil (SDF) – vstupují první prorežimní oddíly Národních obranných sil (NDF). Damašek tento krok až dosud odkládal kvůli neochotě Kurdů splnit požadavek, aby složil zbraně do vládních rukou, a zatím není jasné, jak tato podmínka dopadla. Podle všeho si ale afrínské YPG zbraně ponechaly, neboť převládající formulace hovoří o společném kurdsko-syrském boji proti útočící turecké armádě, stejně jako o tom, že syrská protivzdušná obrana „uzavře nebe“ útočícímu tureckému letectvu.

Ankara sice pohrozila, že Asadova armáda „chránící teroristy z YPG“ afrínskou invazi nezastaví, ale právě nový vývoj situace v Afrínu už byl hlavním tématem telefonického rozhovoru mezi Vladimirem Putinem a Recepem Erdoganem, načež se objevilo avízo o dalším třístranném jednání ministrů zahraničí Ruska, Turecka a Íránu. Přičteme-li k tomu, že Turecko kvůli sporným ostrovům aktuálně hrozí válkou už i Řecku, zdá se, že si Ankara přece jen ukousla mnoho příliš velkých soust najednou, aby je mohla bez potíží polknout. A tak velká slova budou znovu nahrazovat činy.

Přesto lze ale mluvit o tom, že Erdogan může být se svým „výkonem“ z posledního měsíce vcelku spokojený. Od Američanů má údajný příslib Manbídže bez Kurdů, jímž může Washington dál vydírat a peskovat, a afrínští Kurdové pro změnu na svém území raději uvítají syrskou armádu (a s tím i návrat režimu) a Rusy, než Turky. Damašek musí být spokojený, protože Afrín získal zpět prakticky bez boje. A to vše současně ale znamená, že Erdogan dosáhl svého, neboť zabránil Kurdům, aby anektovali Afrín do svých plánovaných územních projektů podél tureckých hranic.

Čili, Erdogan spokojený, Asad spokojený, afrínští Kurdové musejí být spokojení v „mezích možného“, spokojení musejí být i Rusové, neboť opět vybalancovali krizi podle svých představ, jen u Tillersona zatím není jisté, zda dokáže přesvědčit generalitu, aby se držela slibů, které v Ankaře dal či alespoň naznačil… Kdyby dál neumírali lidé, mohl by cynik říci, že na části „válečné šachovnice“ na severu Sýrie zavládla všeobecná pohoda.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 19 Únor 2018 17:33 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB