Afrínští Kurdové požádali Damašek o ochranu



Turecká invaze proti kurdskému Afrínu na severozápadě Sýrie pokračuje už bezmála týden a přináší první „plody“.

 



 

 

 

Tím nejdůležitějším je očividný rozkol ve vedení „afrínských“, v němž podle všeho převážili zastánci spolupráce s Damaškem. O sílícím vnitřním konfliktu svědčily rozporuplné zprávy z posledních dní, podle nichž afrínská samospráva už pozvala na „své“ území syrskou armádu, která by Afrín uchránila před členem NATO Tureckem a jeho spojenci, další zprávy vše popíraly, zatímco další zdroje mluvily o ochotě Kurdů s Damaškem jednat. Tento zmatek se pročistil v pátek nad ránem, kdy kurdská samospráva Afrínu „vzdala“ dosavadní plány na sebeurčení, oficiálně přiznala, že Afrín je „integrální součástí Sýrie“ a pozvala na pomoc syrskou armádu. Po necelém týdnu tak došel naplnění dlouho odmítaný ruský návrh, v jehož rámci měli Kurdové v Afrínu svou bezpečnost vyměnit za návrat pod kontrolu Damašku.

Není zatím jasné, jak na tento vývoj zareagují další „hráči“ konfliktu. Turecko dál tvrdí, že jeho „Operace Olivová ratolest“ skončí až vyhnáním „teroristů“ (čili oddílů kurdských Lidových obranných sil, YPG) z Afrínu, přičemž ale Ankara současně ujišťuje, že nemá v úmyslu útočit na oddíly syrské vládní armády.

Damašek až dosud odmítal kosmetické ústupky „afrínských“, kteří nabízeli například vztyčení státních vlajek na úřadech. Ujištění o setrvání Afrínu v rámci Sýrie a žádost o vyslání armády se samozřejmě už rovnají „kapitulaci“ a poslušnému návratu pod „křídla“ Damašku,

Kurdové během války sice usilovali – přinejmenším – o autonomii na Damašku, nikdy se ale nepokoušeli svrhnout režim. Vysvětlení lze hledat v jejich vztazích s arabskými, konkrétně sunnitskými „rebely“. Většina z nich totiž přijala fundamentalismus, který ve svých extrémních podobách spočívá i na svébytné formě arabského rasismu. Jeho terčem – v podání třeba Daeše nebo syrské frančízy Al Kajdy -- se stali i muslimští, ale nearabští Kurdové, což pro změnu Kurdy přivedlo k tomu, že jejich oddíly v mnoha oblastech bojovaly po boku oddílů vládních.

Žádost afrínské YPG o pomoc tak v podstatě tyto vazby oživuje, neboť mimo jiné připomíná, že „umírnění rebelové“ ze Svobodné syrské armády (FSA), které Turecko proti Afrínu vyslalo, jsou ve skutečnosti jen „přemalovaní“ džihádisté nebo rovnou bojovníci Al Kajdy a že turecká invaze je zahraniční okupací. Svým způsobem tak Kurdové opakují hesla arabského nacionalismu, pro který je největším zlem právě koloniální okupace, zatímco okupovaní jsou takřka všichni vydáváni za světce.

Současně ale nelze tvrdit, že by syrské vedení už mělo být s kurdským „obratem“ opravdu spokojeno. Sýrie (s Íránem a dalšími spojenci) totiž aktuálně může dál „v přímém přenosu“ sledovat, jak si turecká armáda se svými „umírněnými rebely“ v bojovém „testu“ vede. Svou relativní slabost na syrské frontě ukázala už před dvěma roky, kdy z rukou Daeše osvobozovala Dabík a další oblasti na severu Sýrie. A příliš efektivní nebyla ani při okupaci tamních regionů, které nebyla s to udržet dlouhodobě. Jinými slovy, boje o Afrín určitě oslabí nejen tureckou armádu, ale zdecimují i řady „umírněných“ rebelů, kteří aktuálně slouží Turkům jako předvoj a prostý kanónenfutr, a k tomu navíc podle všeho současně mohou definitivně „srazit hřebínek“ odbojným Kurdům. Čili, pokud bude turecká agrese trvat „dostatečně“ dlouho, bude to Damašku ku prospěchu hned z mnoha důvodů. Nemluvě o tom, že přesun protureckých „umírněných rebelů“ z Idlíbu do Afrínu usnadňuje syrské armádě a jejím spojencům právě osvobozování Idlíbu, které za nynější situace postupuje rychleji a s menším počtem ztrát. Čili, afrínská „kapitulace“ nemusí být z Damašku akceptována nijak rychle, i když „v příhodný čas“ akceptována zcela jistě bude. Nejen proto, že se tím pro Sýrii vyřeší část „kurdské otázky“, načež bude možné zahájit reálné rozhovory o podobě případné kurdské autonomie v rámci Sýrie, ale zároveň nejspíš i ukončí nynější turecká invaze.

 

Trump i NATO v rozpacích

Je příznačné, že Spojenými státy zřizované, placené a vyzbrojované Syrské demokratické síly (SDF), v nichž Kurdové hrají prim, viní Damašek a Moskvu ze zrady, aniž by ovšem mluvily o samotných Spojených státech. Faktem ovšem je, že Pentagon s Afrínem fakticky nikdy příliš nepočítal a v bojích s Daešem tamním Kurdům neposkytoval ani vzdušnou podporu. A co víc, kurdští bojovníci z jiných oblastí, kteří by chtěli vyrazit Afrínským na pomoc, prý riskují ztrátu americké podpory.

Afrín je totiž baštou ultralevicových následovníků (v Turecku vězněného) lídra Abdulláha Oblana, který kdysi, ještě za časů Háfize Asada, našel v Sýrii azyl. I díky tomu se Washington nyní snaží své alianční turecké spojence uklidňovat například tím, že afrínské YPG označuje rovnou jako PKK, čili jako tureckou radikální Stranu kurdských pracujících. Zdá se ale, že i po týdnu turecké invaze jsou Spojené státy spíše zmatené, ztrácejí priority a přestávají se orientovat v přehršli svých spojenců a nepřátel, z nichž většina průběžně mění strany i aliance. Výsledky jsou pozoruhodné – Ankara si stěžuje na spousty zbraní, které Kurdům dodali „někteří spojenci“, a upozorňuje Washington, že pokud opravdu nezmění svou politiku vůči Kurdům, „budou to Spojené státy, kdo riskují konfrontaci“ s Tureckem, přičemž se američtí vojáci mohou stát tureckými „terči“. Pentagon podle všeho v Afrínu mnoho svých vojáků sice nemá, ale nepotvrzené zprávy už hovoří o prvních dvou padlých.

A na vztazích mezi Tureckem a USA nepřidá ani nejnovější spor, který se točí kolem telefonátu mezi Recepem Erdoganem a Donaldem Trumpem. Podle americké strany Trump „vyjádřil znepokojení, že eskalace násilí v Afrínu ztíží dosažení společných cílů“ v Sýrii (bůh suď, o jakých cílech je řeč) a postěžoval si i na „destruktivní a lživou“ rétoriku, která v Turecku převládá ohledně Spojených států. Turci ale protestují, že žádné „znepokojení“ nebo „stížnost“ z úst amerického prezidenta nezazněly, že si oba „jen vyměnili názory, nic víc“, a že naopak Trump slíbil, že USA přestanou syrské Kurdy vyzbrojovat.

Lze předpokládat, že turecká varianta rozhovoru může být blíž realitě, neboť Spojené státy aktuálně nejsou v pozici, aby Ankaru nějak přehnaně kritizovaly a vznášely vůči ní nějaké požadavky a tím jen posilovaly její vzdor a orientaci na Rusko a Čínu. Tím spíš, že v otázce turecké invaze proti Kurdům v Afrínu – tedy invaze členského státu NATO proti svrchovanému území svrchovaného státu, tedy Sýrie – nemá příliš jasno ani sama Severoatlantická aliance. Zatímco její šéf Jen Stoltenberg alibisticky vyzývá Turky ke „zdrženlivosti“, například Británie má za to, že Turecko má legitimní právo zajišťovat bezpečnost své hranice, podle Nizozemska je turecká invaze dokonce sebeobranou, ale Řekové mají Turecko za „agresivního souseda“. Bývalý velitel sil NATO generál James Stavridis tvrdí, že si Západ nemůže dovolit „ztratit Turecko“, neboť by to byla „geopolitická chyba takřka epických rozměrů“.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda Západ už Turecko fakticky neztratil.

A mezitím Kurdové v aktuálních bojích ostřelují turecké území raketami, což lze podle všech měřítek považovat za útok Sýrie na členský stát NATO, přes jehož území ovšem Rusko dodává syrskému režimu zbraně…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 26 Leden 2018 11:48 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB