Ukončil protesty v Íránu režim silou, nebo USA a Izraelem svou politikou?



Teherán se nyní bude muset zabývat otázkou, zda uchovat své sílící regionální postavení, nebo nastartovat skutečný ekonomický růst provázený novými pracovními místy a eliminací chudoby.

 

 

 

 

 

 

Protestní vlna v Íránu podle všeho skončila, a to už ve skutečnosti někdy minulý týden, kdy v západních médiích a projevech převážně amerických politiků ještě stále „bujely“, ale íránské vedení už oznamovalo jejich konec. Kvůli násilnostem byly částečně potlačeny silou, ale ve skutečnosti se utopily v moři provládních demonstrací, které už bezmála týden zaplavují Írán v rámci masivní „protiakce“, tedy na podporu islámské republiky. Jejich masovost zaručil fakt, že v osmdesátimilionovém Íránu má islámské vedení státu bezpečnou podporu přinejmenším 15 procent „věrných“.

Nejzajímavější otázkou přitom zůstává, co vlastně protivládní protesty ve skutečnosti potlačilo. Na jedné straně je očividné, že do ulic bez jasného vedení nebo cíle vyšly tisíce nejchudších Íránců, kteří od vlády prezidenta Róháního očekávali zlepšení své ekonomické situace, obzvláště po jeho slibech, jaké „zázraky“ se dostaví po loňské dohodě s USA o íránském jaderném programu. Střední třída protesty nepodpořila a bez ní ještě nikdy žádná revolta neuspěla. To ale samo o sobě poměrně rychlý konec „perského jara“, jak si Západ protestní vlnu pro sebe rychle začal představovat, nevysvětluje.

Současně je zřejmé, že protesty využily obě strany íránského politického spektra – konzervativní duchovní i prezidentovi „reformátoři“, kteří by chtěli omezit vliv náboženství a více Írán otevřít světu – ke svým cílům. Pro jedny to byla příležitost poukázat na neschopnost „neoliberála“ Róháního zajistit jakous takous ekonomickou spravedlnost, zatímco sám Róhání připomíná, že protesty nebyly motivovány jen situací těch nejchudších; prý to byl i „generační protest“ protest proti stárnoucím zastáncům tvrdé náboženské linie a jejich „podvodným institucím“. Zdá se, že se Róhání v tomto střetu zatím ocitá v defenzivě, ale tento dojem vzniká především kvůli tomu, že věřící a stoupenci islámského režimu jsou oproti liberálněji naladěným Íráncům prostě jen ochotnější v masovém měřítku vyjít „na povel“ do ulic. Ale ani to samo o sobě rovněž nemusí vývoj v posledních dnech vysvětlovat.

Je ovšem otázkou, do jaké míry musel konzervativní klér svým věrným „velet“, a do jaké míry protestní vlnu „pohřbil“ především samy USA (a příslušných „analytiků“ a „mluvících hlav“) svou snahou „hájit“ Íránce, kteří „chtějí změnu režimu“, aniž by bylo zřejmé, kolik takových mezi demonstranty opravdu je. Své škody na protestech jistě napáchal i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který už dekády touží po zničení Íránu a nyní si neodpustil televizní projev adresovaný „íránskému lidu“, kterému popřál „úspěch v jeho ušlechtilém boji za svobodu“. Když prohlásil, že „ve chvíli, kdy íránský režim konečně padne, a jednoho dne se tak stane, Íránci a Izraelci budou zase velkými přáteli“, se z protivládních demonstrantů v ulicích staly naprosté „zaprodané“ nicky, pro něž nezbývalo nic jiného než „ulička hanby“. Americká a izraelská prohlášení tak íránskému vedení dostatečně pomohla k tvrzením, že za protesty stojí zahraniční nepřátelé typu CIA, Mossadu nebo Saúdské Arábie a že se demonstranti nechali „ošálit Velkým Satanem“. A ten mimochodem své úmysly -- zcela mimo logiku vývoje i svou aktuální politiku -- ještě režimu v Teheránu sám nahrál a zhoršil situaci „íránských pracujících“ uvalením dalších sankcí proti íránským firmám a sankční seznam tím prý rozhodně nekončí

Bez ohledu na to, zda byly protesty organizovány ze zahraničí či nikoli – a například izraelské tajné služby jimi byly prý „zaskočeny“ – faktem je, že Íránci své dějiny znají. Počínaje pučem CIA proti demokraticky zvolenému premiérovi Mosadekovi v roce 1953, přes nastolení kleptokratické diktatury šáha Páhlavího, po podporu Saddámova Iráku v jeho osmileté válce proti Íránu, v níž irácké chemické zbraně dodávané ze Západu zabily desítky tisíc Íránců (a v níž celkem zahynulo přes milion Íránců), až třeba po loňský teroristický útok na budovu parlamentu v Teheránu, který USA ani neodsoudily, právě naopak… Jinými slovy, představa, že by drtivá většina Íránců alespoň na chvíli uvěřila vládám USA nebo Izraele, že jim jde o blaho lidí aktuálně demonstrujících v ulicích, je vcelku naivní. Naopak, zájem a podpora Západu je pro drtivou většinu Íránců ze všeho nejvíc jen „polibek smrti“. Ještě jinými slovy, USA by nejspíš měly více přemýšlet o tom, co že to vlastně chtějí.

 

Najde EU „páteř“?

Není bez zajímavosti, že podobně na íránské protesty reagoval i svět. Například Turecko, které je ještě stále členem NATO, plně podpořilo prezidenta Róháního a turecký ministr zahraničí situaci popsal realisticky: „Jsou jen dvě figury ve světě, které podporují demonstranty: Trump a Netanjahu. My jsme proti takovým zahraničním zásahům.“ Vedle této ukázky nové regionální aliance, která se stále více vzdaluje americké orbitě, narazily USA i v Radě bezpečnosti OSN, kam se rozhodly přenést otázku íránských protestů, protože prý mají „plnou pravomoc“ vést íránské činitele k zodpovědnosti. Kromě Ruska nebo Číny se proti této snaze postavily například i Švédsko nebo Francie, která na půdě OSN připomněla, že íránské protesty se nijak nedotýkají světového míru, a varovala před snahou „využít krize k osobním zájmům“. Prezident Emmanuel Macron byl krátce předtím mnohem razantnější: „Oficiální politika prosazovaná Spojenými státy, Izraelem a Saúdskou Arábií, což jsou v mnoha ohledech naši spojenci, je takřka takovou, která nás dovede k válce,“ prohlásil s tím, že je to „čísi záměrná strategie“.

Teherán v této souvislosti upozornil svět, aby se připravil na to, že USA v dohledné době odstoupí od jaderné dohody s Íránem, a íránský ministr zahraničí Mohammad Zaríf už na čtvrtek dostal pozvánku do Bruselu, kde na něj budou čekat kolegové z Německa, Francie a Británie, aby diskutovali o možnostech, jak smlouvu – a z ní vyplývající konec většiny sankcí a počátek olbřímích obchodů Evropy s Íránem – uchovat v platnosti.

Suma sumárum, chaotická vlna protestů a související americká politika tak ve svém důsledku nabízí Evropské unii unikátní šanci najít vlastní „páteř“, zatímco výsledek střetu mezi íránským klérem a reformátory může mít zásadní dopad nejen pro další vývoj v samotném Íránu, ale i v okolních zemích. Šíitské politické síly a oddíly z Íránu zatím v Iráku nebo v Sýrii zůstávají, byť náklady na ně musí íránskou státní kasu významně zatěžovat. A to je přitom problém, kterým se Teherán bude muset po této vlně protestů zabývat – zda lze za současné situace uchovat své sílící regionální postavení a přitom nastartovat skutečný ekonomický růst provázený novými pracovními místy a eliminací chudoby. V případě vítězství konzervativců – a pokračování dosavadní americké a izraelské politiky -- nejspíš převládne současný trend rozšiřování vlivu v oblasti, v případě, že Róhání nynější situaci ustojí a postupně ovládne, lze očekávat více či méně razantní změnu kurzu ve prospěch budování státu.

Na skutečný výsledek protestů tedy bude třeba si ještě počkat.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 09 Leden 2018 12:05 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB