Z Damašku o válečné rosničce a „hladomoru“ ve Východní Ghútě

Email Tisk PDF

Večer ve zdejších zprávách jsem zahlédla předpověď počasí. Nebo se mi to alespoň tak jevilo. Rosnička před velkou mapou, na ní města a jakési body, ona na ně nonšalantně ukazuje, zatímco snad mezi nimi létají jiskry nebo rovnou blesky.

 

 

 

 

 

 

Vteřinu dvě mi trvalo poznání, že to není počasí a slečna není rosnička. A že podivné symboly jsou kalašnikovy a že blesky, které mezi nimi létají, vymezují oblasti bojů. Hodně to blýskalo třeba u džihádem ovládané provincie Idlíb na severozápadě Sýrie, kde se mezi sebou melou o ideologickou „správnost“ a především ekonomickou a jinou nadvládu Al Kajda s Ahrár aš Šám a hrdlořezy ze skupiny Núr Addín Zanakí, přičemž k nim syrská armáda ze severu provincie Hamá ještě ke zmasakrování „přistrkala“ oddíly Daeše. Nevím, jaká je přesnost podobných předpovědí ve srovnání s počasím, ale vzhledem k tomu, že hlavní – mimochodem, saúdský – ideolog syrského džihádu marně lomí rukama nad „bratrovražednými“ boji, předpokládám, že ta „rosnička“ svou relaci zakončila popisem „fronty zvýšeného tlaku“ u Idlíbu, na který se už syrská armáda se svými spojenci chystá zaútočit, a čímsi jako optimistickým „Vězte, bude líp.“

Ono už to platí pro většinu „funkční“, tedy západní Sýrie, v níž je koncentrována drtivá většina měst a obyvatelstva. I když třeba v tzv. Východní Ghútě, zemědělské oblasti u Damašku, je situace dál napjatá. Zatímco před čtyřmi lety, kdy se o Damašek opravdu reálně bojovalo, všude kolem se ozývaly výbuchy a okenní tabulky neustále řinčely pod tlakem vzduchových vln z nesčetných explozí, v průběhu doby – a především po ruském vstupu do syrské války – se situace zklidnila až do té míry, že loni člověk ani neměl v Damašku pocit, že by tady někde kolem měla být nějaká válka. Od loňského osvobození východního Aleppa a následně od doby, kdy Daeš na východě Sýrie ztratil své poslední bašty v Rakká, Dejrizoru, Majadínu a dalších městech, se ale situace znovu radikálně změnila.

Ve Východní Ghútě celé roky operuje Islámská armáda džihádistického „rodinného klanu“ Allúšů, která neustále ostřelovala hlavní město z granátometů a k přežití využívala systému podzemních chodeb a tunelů – proto jim místní říkají „krysy“ -- pod kdysi historickou a dnes už zcela zničenou damašskou čtvrtí Džóbar. Na každý jejich útok syrské letectvo nebo dělostřelectvo reagovalo protiúderem, až z Džóbaru prakticky nic nezbylo, aniž by byl ovšem problém džihádu v Damašku vyřešen. A je otázkou, co zmohou nově dislokované raketomety…

Je třeba připomenout, že zakladatel „armády“ a dnes už nebožtík Zahrán Allúš často jezdíval do Istanbulu ke konzultacím s americkými činiteli, poskytoval tam hodně otevřené rozhovory americkým médiím a USA vždy důsledně odmítaly zařadit Islámskou armádu na seznam teroristických skupin nebo alespoň na půdě OSN odsoudit jejich útoky na civilisty v Damašku. A v posledních týdnech se vedle allúšovců u Damašku zjevili i ozbrojenci ze syrské frančízy Al Kajdy a dalších teroristických organizací, nabírají a cvičí nové džihádisty, snaží se podnikat ofenzívy proti městu, najednou ke granátometům přibyly i rakety, takže kromě zabíjení lidí v přilehlém damašském starém městě už byli s to zabíjet po desítkách lidí denně kdekoli po celém Damašku. A k tomu teď vyzývají „své“ Spojené státy, aby si přímo u syrské metropole zřídily leteckou základnu a chránily džihád před neodvratným koncem…

Podstata současného „příměří“ je příznačná: Pár dní před dohodou západní „syrští“ aktivisté začali jako na povel podmínky ve Východní Ghútě vykreslovat jako nejhorší humanitární katastrofu na Zemi a přikládat obrázky zubožených dětí, i když nikdo neví, odkud ty snímky ve skutečnosti jsou. Sýrie a Rusko reagovaly reportážemi o konvojích humanitární pomoci, které už od konce října vjíždějí do Ghúty, zatímco OSN se postavila na jejich stranu a konstatovala, že Sýrie bez ohledu na fakt, že Ghútu ovládají teroristé, dělá vše, aby tam dopravila pomoc. A to ani není řeč o skutečnosti, že právě v oné „k smrti vyhladovělé“ Východní Ghútě místní továrna na těstoviny vůbec poprvé od začátku války obnovila provoz v plném rozsahu… Čili, humanitární konvoje do Východní Ghúty jezdí, OSN to potvrzuje, místní velká potravinářská firma jede na 100 procent, a přesto je v oblasti „hladomor“… V tom příběhu je cosi logicky špatně. Nebo jinak, někdo tu hrozně lže.

A přesto – a symbolicky v předvečer dalšího kola marných rozhovorů v Ženevě -- bylo dojednáno „příměří“. Občasné salvy, které se nesou damašskou nocí, napovídají, že přitom boje dál pokračují; někdy jsou prudké, jindy v intenzitě, která jako by nikomu ani nestála za řeč.

Zkušenost z mnoha jiných syrských oblastí totiž napovídá, že vládci nějakého území eskalací napětí i propagandy donutí vnější síly poslat humanitární pomoc, tu pak zabaví a přeprodávají potřebným obyvatelům oblasti třeba i za desetinásobek tržní ceny. Příkladem budiž třeba skoro dva roky staré „propagandistické cvičení“ kolem „hladomoru v Madáji“. Výměnou za tuto možnost „bojového přivýdělku“ pak kývnou i na nějaké to „příměří“, popřípadě i propuštění obyvatel držených v jejich domovech…

To postup syrské armády proti džihádu u Izraelem anektovaných Golanských výšin „láká“ k reakci i izraelské letectvo – v noci na dnešek mělo několika raketami zaútočit tu na syrský muniční sklad u Damašku, tu na objekt náležící libanonskému Hizballáhu. Nevím. Syrská protivzdušná obrana prý dvě rakety sestřelila, další své cíle snad i zasáhly, ale… Měly explodovat odsud poměrně nedaleko, ale nic jsem neslyšela. Byla jsem ještě vzhůru, když začaly chodit první zprávy o raketovém útoku. Snažila jsem se zaposlouchat do nočního ticha nad Damaškem. A nic. Izrael následně zprávy o náletu sám stáhl, takže co se vlastně stalo – stalo-li se vůbec něco – není zřejmé.

V každém případě platí, že z mého skeptického pohledu depkoidní obyvatelky Střední Evropy, které toho v životě zas až tolik nechybí, ale přesto pocitem štěstí zrovna neoplývá, platí, že ani ten Damašek nemá ještě zdaleka vyhráno. Pohled místních je ale odzbrojující: „Sýrie se pomalu staví na nohy,“ radostně mě vítal vrchní v nedaleké restauraci, kam jsem si po roce zašla na večeři. „A tady u nás budeme mít do čtrnácti dnů nové podlahy!“

No nezaradujte se! Vězte, bude líp!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 02 Prosinec 2017 17:15 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB