Příběh Mosulu a poprava jednoho iráckého generála

Email Tisk PDF

Konec Islámského státu coby územní entity v Iráku a Sýrii je už jen otázkou dní. Na počátku konce přitom bylo „osvobození“ iráckého Mosulu… Ale na samém počátku to bylo všechno ještě jinak.

 



 

 

 

Problém Mosulu vyvstal už dávno předtím, než se před jeho branami v červnu 2014 zjevili bojovníci Daeše. Ve skutečnosti se totiž druhé největší irácké město stalo středobodem vnitropolitického boje, přesněji konfliktu mezi federální a regionální mocí, které se proti sobě postavily v rámci amerického patronátu a jeho principu federalizace a současné decentralizace Iráku.

Mosul leží na tak zvaném sporném území v provincii Ninive a své nároky na něj si kladla nejen federální vláda v Bagdádu, ale i místní sunnitské klany a kmeny, které město dlouhé roky spravovaly společně s Kurdy, pro něž to je nedílná součást jejich historických území. Právě poloha „mezi zájmy“ všech zúčastněných Mosulu dlouho poskytovala určitou nezávislost a autonomii na federálním centru, což se promítlo například i do faktu, že místní vojenská posádka i policejní síly byly tvořeny převážně místními obyvateli. S tichým souhlasem Kurdů se Mosul stal i jednou z hlavních bašt sunnitské opozice vůči šíity ovládanému Bagdádu, který jinak na svých územích represemi prakticky vylučoval jakoukoli politickou činnost. A vedle opozice politické se na předměstích Mosulu zformovala i opozice ozbrojená, která vycházela z ideí iráckého nacionalismu a vládu v Bagdádu považovala za pouhé loutky íránské okupační moci.

Když americká armáda v roce 2011 z Iráku „oficiálně odešla“, zahájil Bagdád sérii pokusů změnit mocenskou rovnováhu v Mosulu a zvrátit tak vývoj ve svůj prospěch. Tímto úkolem byl pověřen generálporučík Mahdí Gharáví, který byl v provincii Ninive jmenován současně do čela federální policie i operativního velení armády. Jinými slovy, Bagdád sáhl po síle.

 

Vydat nepohodlné

Generál patřil k novým elitám ozbrojených sil „zdemokratizovaného“ Iráku a proslul svými proíránskými názory. Znal ho vlastně celý Irák, neboť právě on velel jednomu ze zvláštních oddílů policie, při němž vznikaly takřka oficiální „eskadry smrti“, které měly na svědomí vraždy, mučení či únosy nepohodlných lidí převážně v centrálních a jižních regionech země.

A tutéž taktiku generál Gharáví použil i v Mosulu – v oblasti se začaly množit „mimosoudní popravy“, mučení, narostl počet teroristických útoků… Generál do Bagdádu neustále hlásil tisíce zabitých „teroristů“, byť většinu z nich tvořili původní obyvatelé Mosulu a okolních měst, které režim podezříval ze spolupráce s opozicí. Současně přitom postupně na klíčové policejní i armádní posty v Ninive dosazoval šíitské důstojníky, načež šíité nahradili i většinu prostých vojáků a policistů.

A právě za velení generála Gharávího byl Mosul prakticky bez boje vydán Daeši. Určitou logiku v tom najít lze – Proč by měl bránit město, které se k němu, Bagdádu i Teheránu chová nepřátelsky a poskytuje zázemí opozici? Následná vyšetřování prokázala, že tehdejší – Američany fakticky schválený – irácký premiér Núrí Málikí díky zpravodajským informacím věděl o blížícím se Daeši nejméně půl roku předem, ale když už mělo dojít k boji, odjel jeho generál Gharáví z Mosulu na „řádnou dovolenou“. A spolu s ním se do civilu převléklo na 30 tisíc iráckých vojáků a policistů a město na rozkaz opustili rovněž, čímž umožnili – podle různých údajů – asi 800 až 1 300 bojovníkům Daeše ovládnutí více než milionové metropole. Nicméně, jediné, co Málikí, Gharáví a další stihli, bylo zabránit Kurdům, aby město bránili sami… Mimochodem, podobný scénář se podle všeho ve stejné době zopakoval například i v Saddámově rodišti Tikrítu, který byl bez boje „dobyt“ maximálně pouhými třemi stovkami bojovníků Daeše, a v dalších iráckých městech, které spojovalo jediné – byly významnými středisky sunnitské opozice proti šíitské vládě v Bagdádu. Někdejší sunnitský guvernér provincie Ninive Asíl Nudžajfí s odstupem času strategii Bagdádu shrnul stručně: „Věděli, že kdyby v Mosulu zůstalo centrum sunnitské politické moci, nikdo by jim s bojem proti němu nepomohl, ale s Daešem jim pomůže celý svět. Pro ně je jakákoli mezinárodně uznávaná sunnitská síla mnohem nebezpečnější než Daeš. (…) Málikí chtěl vzdát Mosul do rukou Daeše, aby mohl město následně obklíčit a rozbombardovat, a současně i všechny, kdo zůsstanou uvnitř s Daešem.“

 

Hra za stovky miliard

Předání Mosulu do rukou Daeše sice nejspíš do značné míry vyřešilo „problém“ centrální vlády v Bagdádu se sunnitskou politickou a jinou opozicí, na stranu druhou ale kriticky ohrozilo bezpečnostní situaci v celé zemi, neboť vzniklo podhoubí pro další šíření terorismu. Daeš totiž na ovládnutí Mosulu „pohádkově“ zbohatl a znásobil tak své kapacity. Nejenže ve městě ukořistil velké množství zbraní, které tam zanechala irácká armáda a policie, ale v trezorech Centrální banky našel 429 milionů dolarů „cash“, díky čemuž se podle tehdejších hodnocení médií stal „nejbohatší teroristickou skupinou“ na světě.

Tato skutečnost je mimochodem o to podivnější, že Bagdád měl o příchodu Daeše vědět s velkým předstihem. Předpoklad, že miliony zůstaly v bance pro Daeš záměrně, pak posiluje fakt, že Bagdád nejenže nezavíral pobočky centrální banky na územích ovládaných Daešem, ale naopak jejich prostřednictvím každý měsíc jen do Mosulu posílal 130 milionů dolarů v rámci výplat mezd státním zaměstnancům. Nebylo přitom tajemstvím, že si Daeš z převáděných částek vybírá „daně“ až ve výši 50 procent. A co víc, díky milionům a funkční bance Daeš mohl začít „hrát“ na mezinárodních valutových trzích, a tak si každý měsíc údajně přišel na dalších 20 milionů dolarů… A všechny tyto peníze umožnily Daeši pohodlné financování i kontrolu nad mnoha městy v Iráku a Sýrii. Bagdád si nyní mimochodem spočítal, že celá ta záležitost s Daešem přišla Irák na zničené infrastruktuře a dalších škodách na 100 miliard dolarů.

 

Legitimní Írán

Všechny tyto peníze ale Bagdádu nejspíš stály za to, protože vyvstavší hrozba Daeše posloužila mimo jiné i ke konečné legitimizaci íránské vojenské přítomnosti v Iráku. Příslušníci íránské armády, Revolučních gard nebo šíitských milicí často bojují v předních liniích proti Daeši a v Mosulu tomu nebylo jinak. Právě těmto silám je třeba připsat zásluhy za rychlý ústup Daeše v Iráku…

Řeč je přitom o třech hlavních skupinách: o íránské armádě jako takové, íránských vojenských poradcích a o šíitských oddílech obecně zvaných Lidové mobilizační síly (PMU). Jejich celkové počty jsou odhadovány na asi 120 až 150 tisíc mužů, přičemž irácký parlament loni odhlasoval legalizaci těchto sil – přezdívaných „druhá íránská armáda“ – coby zákonné součásti ozbrojených sil Iráku. Zatím naposledy to měl pochopit ministr zahraničí USA Rex Tillerson, který chtěl koncem října donutit Bagdád, aby všechny šíitské oddíly vypověděl ze země… Mimochodem, když George W. Bush pod vylhanou záminkou a v čele „demokratického“ světa „zdemokratizoval“ Irák až na kost, nejspíš netušil, že tuto ropnou oblast namísto USA vcelku rychle ovládne Teherán, jehož síly v Iráku jsou dnes početnější, než jsou například oddíly libanonského šíitského Hizballáhu.

A v tom je současně skryté i jádro pudla. Lze předpokládat, že většina iráckých sunnitů, Kurdů a možná koneckonců i šíitů vnímá íránskou vojenskou přítomnost ve své zemi jako čistě nepřátelskou okupaci. A pro svůj názor mají pádné i argumenty. Šíitské milice s posvěcením irácké armády provádějí v sunnitských oblastech etnické čistky a vyhánějí lidi z jejich domovů, konstatovala už před dvěma lety EU, zatímco irácký premiér Hajdar Abádí loni v srpnu přiznal, že „osvoboditelé Mosulu“ nejspíš „páchali válečné zločiny“, když zabíjeli, mučili a hromadně popravovali mosulské civilisty, včetně žen a dětí. Celé dobytí Mosulu z rukou Daeše – za pozoruhodné apatie „mezinárodního společenství“ – prý stálo životy až 40 tisíc civilistů, nicméně Íránci nebo Iráčané nenesou odpovědnost za všechny tyto oběti; americké letectvo jim poskytovalo vzdušnou podporu v podobě desítek tisíc bomb a raket odpálených na město, nemluvě už o palbě těžkého dělostřelectva. Podle Amnesty International u Mosulu páchala válečné zločiny totiž i americká „koalice“.

 

Co dál?

Daeš svůj boj v Iráku prohrál, ale Irák v Mosulu současně přišel o významné politické a ekonomické centrum – desítky tisíc jeho obyvatel zabil tu Daeš, tu osvoboditelé, z více než milionu lidí se stali uprchlíci a stovky tisíc dalších v nastalé humanitární katastrofě ztratily práci a možnost obživy. Zničení Mosulu rozbilo tradiční místní systém etnické a náboženské samosprávy, změnilo i sociální a etnické složení obyvatelstva celé provincie Ninive a podle všeho do značné míry ovlivnilo i nedávný krach kurdských plánů na nezávislost.

Jaká ale bude budoucnost Mosulu? Pokud v Teheránu a Bagdádu usoudí, že by se město mohlo jednou znovu proměnit v baštu sunnitského vzdoru, s jeho rekonstrukcí nikdo spěchat nebude. Už dnes něco takového platí například pro živořící obyvatelstvo Tikrítu, Ramádí neno Fallúdži, na níž se bílým fosforem a ochuzeným uranem dávno před Daešem „vyřádili“ už Američané.

Zatímco OSN má za to, že by Irák sám neměl vyšetřovat a trestat zločiny Daeše v Mosulu, a Spojené státy na Daeš – byť z jiných důvodů než Bagdád – „spoléhaly“ také, není příliš jasné, jak pohlížet na skutečnost, že generál Mahdí Gharáví, který Mosul vydal Daeši, dostal před pár dny trest smrti. Stihl ho spravedlivý trest? Nebo se stal jen obětním beránkem? Nebo hrozilo, že by mohl „zbytečně“ mluvit? Nebo…?         

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 13 Listopad 2017 11:58 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB