Izrael vs Írán: Bibi znovu přestřelil. Kam až?

Email Tisk PDF

Obecně platí, že blízkovýchodní prezidenti, králové a ostatní diktátoři, kteří v poslední době mají pocit, že USA už jsou v rámci regionu jaksi „out“, míří do Moskvy, zatímco emisaři Kremlu pravidelně obrážejí blízkovýchodní metropole. Jejich aktuálním tématem je snaha utvořit jakýs takýs nový řád na Blízkém východě po válce v Sýrii.

 



 

 

Z hlediska „hladkého chodu“ celé oblasti ještě totiž zbývá dořešit několik zásadních a vzájemně propojených konfliktů. K nim kromě Sýrie patří „tradičně“ Palestina a vedle ní namátkou souboj o vliv v Iráku nebo pokračující saúdská agrese proti Jemenu a tamní výsledná humanitární katastrofa... A tyto problémy se kromě Ruska týkají především USA, Turecka, Íránu, Saúdů… a samozřejmě Izraele.

Izraelský premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu na domácí scéně čelí obžalobě z korupce, přičemž obvinění hrozí i jeho rodině. Na mezinárodní scéně se mu pro změnu zatím nepodařilo dotlačit Spojené státy k naplnění jeho oblíbené vize „proxy“ války proti Íránu, a v rámci syrské války byl coby sousední stát, který dokonce anektoval část syrského území, „vyšachován“ na její okraj. Není sice zcela jasné, zda je současná Netanjahuova politika vedena spíš snahou odvrátit pozornost izraelské veřejnosti od své vlastní zkorumpovanosti, nebo zda má opravdu nějakou uchopitelnou představu o budoucím izraelském vlivu v Sýrii, v každém případě ale platí, že se rozhodl pro nebezpečnou hru.

Izraelské bombardéry útočí na Sýrii takřka denně. Bez ohledu na různé proklamace Rusko, které se snaží udržovat s Izraelem přijatelné vztahy, při izraelských náletech neaktivuje protivzdušné systémy S400, což značí, že na rozdíl od svých vlastních základen nebrání syrské cíle, které Izrael z různých důvodů považuje za skutečnou, ale většinou spíš jen domnělou hrozbu. Je samozřejmě podivné, že Izrael už jen v letech 2006 až 2010 porušil libanonský vzdušný prostor více než sedmtisíckrát, a ve stejném rytmu, tedy několik a přeletů, ať už průzkumných nebo útočných týdně, pokračuje i v současnosti. Ten nenáviděný Hizballáh, který už je součástí libanonského establishmentu, podle Izraele a jeho myšlenkových souputníků nechce nic jiného, než „zničit Izrael“ a má být z Íránu pro tento účel adekvátně po „zuby vyzbrojený“, přitom na izraelská bojová letadla neodpálil jedinou raketu… V logice izraelského „narativu“ cosi skřípe. Ale nešť, netřeba si zahrávat s nálepkou „antisemitismu“ jen kvůli snaze najít realitu v izraelské politice.

Při zatím posledním náletu na Sýrii byla izraelská průzkumná letadla zahnána syrskou raketovou palbou, načež přiletěly stíhačky a zničily syrskou protivzdušnou baterii. Syrská strana prý jedno z letadel zasáhla, ale nikdo jiný tuto informaci nepotvrdil. Ruské velení v Sýrii celý útok jen „odmlčelo“. Při své zatím poslední cestě do Moskvy Netanjahu vysvětlil Vladimiru Putinou, že Izrael nebude nečinně přihlížet posilování íránského vlivu v Sýrii, a požadoval, aby Rusko zakročilo. Dostalo se mu na jedné straně pochopení, na straně druhé odmítnutí. Maximum, co si Netanjahu z Moskvy odvezl, byl příslib, že se íránské jednotky nepřiblíží k syrským, Izraelem anektovaným Golanským výšinám na nějakých deset -- byť se objevily zprávy i o čtyřech desítkách -- kilometrů.

Írán je aktuálně asi tím největším spojencem spojence Ruska na Blízkém východě, který nejenže významně přispěl k porážce Daeše a dalších fanatických džihádistů v Sýrii a Iráku, ale nachází společnou řeč (přinejmenším v kurdské otázce) i s Tureckem coby členem NATO a s Ruskem plánuje společné dodávky zemního plynu do Evropy, která pro změnu hodlá „dobýt“ tamní obrovský a – americkými sankcemi dekády blokovaný – trh. Představa, že by Rusko „obětovalo“ takto významného spojence jen kvůli tomu, že si to přeje zkorumpovaný izraelský premiér, jehož budoucnost je krajně nejistá, prostě „nefunguje“. Otázkou je, jak se postoj změní v situaci, kdy se „kormidla“ v Izraeli chopí někdo z původní ruské židovské komunity, ale nepředbíhejme…      

Nicméně, izraelské letectvo zničilo syrskou protileteckou baterii, a to v den, kdy do Izraele mířil ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Izraelská strana sice tvrdí, že Rusy uvědomila o náletu dopředu (prý o dvě hodiny), ale Šojgu se o něm měl dozvědět až na palubě letadla mířícího do Tel Avivu. Pokud si Izrael myslel, že takový nátlak je tím pravým ořechovým, nejspíš se přepočítal. Tiskové zprávy o výsledcích Šojguovy návštěvy v Izraeli byly ve výsledku kusé a chladné, přinejmenším ve srovnání s výsledky Šojguovy následné „historické“ zastávky v Kataru.

Potíž je nejspíš v tom, že Izrael -- zvyklý „vrtět“ Spojenými státy a Evropou -- v tomto případě prostě „přestřelil“. Tím spíš, že ve hře ve finále nebude mocná židovská lobby v USA, ale budoucí ruská lobby v Izraeli. Ale znova, nešť…

V každém případě platí, že přehnaná izraelská agresivita se v tomto případě (znovu) ukázala jako zcela kontraproduktivní. Do hry totiž podle očekávání vtáhla Teherán, který – zcela jistě s vědomím důvodů ruské váhavosti – velmi důrazně slíbil, že zajistí bezpečnost syrského (nejen) vzdušného prostoru. Není jasné, jestli v takové situaci zůstanou Rusové sedět s „rukama v klíně“ a přenechají iniciativu Íránu, nebo zda se „nepochlapí“ a nezajistí vzdušný prostor nejen Sýrie, ale i Libanonu. Ať tak či tak, tím, že přinutil Írán k reakci, ztrácí Izrael tu „nesnesitelnou lehkost“, s níž si až doposud bombardoval, koho chtěl.

Připočtěme k tomu „normalizační“ proces mezi palestinskými frakcemi, Fatahem a Hamasem, který je už také zcela mimo izraelskou „pravomoc“, a naopak pro židovský stát rodí cosi jako noční můru. Palestinské „studenoválečnické“ rozštěpení bylo vždy k izraelskému prospěchu na tradičním principu „rozděl a panuj“, ale nyní péčí Egypta, který má blízko k Rusku vzniká nová realita, kterou židovský stát „bojkotuje“ už jen formalitami, neboť nic lepšího po ruce nemá. A to navíc lídři Hamasu dávají okázale najevo, že budou stát po boku Íránu, „fatahovci“ si pro změnu zaletěli do Moskvy a peníze „nové palestinské vládě“ slíbil Katar, donedávna vlastně „přítel Izraele“. Nebo lépe, „přítel“ současného vedení Izraele.

Izraelský ministr obrany a ruský rodák Avigdor Lieberman před pár dny prohlásil, že kromě války s Libanonem a Sýrií čeká Izrael ještě další zmasakrování zablokovaných lidí v pásmu Gazy (čili „válka proti Gaze“), a na všech těchto třech „destinacích“ prý bude Izrael bojovat s Íránem. A je na to prý už i – po dekádách – konečně připravený.

Nic jiného mu ostatně ani nezbývá, pokud chce válku proti Íránu opravdu rozpoutat (a poslat tak do Evropy další miliony uprchlíků, mimochodem).

Trump má totiž svých problémů doma dost a Hillary a její bojechtiví přátelé typu Johna McCaina nyní čelí obviněním, že nejsou o nic lepší než Trump…

Turecko, letitý spojenec Izraele, už nakupuje protivzdušné systémy z Ruska, za což mu NATO hrozí „důsledky“, aniž by stejnými „důsledky“ hrozilo třeba za antidemokratickou domácí politiku turecké vlády. Poslední rok prakticky vyvedl Turecko z NATO a nákup ruských systémů S400 je už jen vyvrcholením tohoto procesu. Z hlediska Izraele je ovšem důležitější, že se Ankara shodla s (tím nenáviděným) Teheránem i v otázce iráckého Kurdistánu, dávného izraelského „žolíka“ v oblasti.       

Mnoho se toho v poslední době popsalo i o sbližování Izraele se Saúdy, věrným americkým spojencem. Nedávno ale saúdský král Salmán navštívil Moskvu, kde dojednal nákup nejen oněch baterií S400 nebo spolupráci v ropné politice, ale se svými stížnostmi na „roztahující se“ Írán – bez ohledu na miliardové objemy dohodnutých obchodů -- narazil stejně jako Netanjahu. V každém případě ale Saúdové, bez ohledu na přetrvávající názorové rozpory, touto cestou „akceptovali“ Rusko do regionu, a to se počítá.

Pokud Izrael, jediná jaderná mocnost široko daleko, bude s to novou realitu Blízkého východu pochopit, přestane opakovat smyšlené mantry o íránské snaze „vymazat židovský stát z mapy“ a snaze Teheránu získat jadernou zbraň, přestane v Sýrii podporovat sunnitské teroristy z Al Kajdy a Daeše a dokáže „skousnout“ konec své beztrestnosti, bude to velmi citelný příspěvek k tomu, aby se celá oblast pomalu, velmi pomalu mohla vydat k míru na principu rovnosti a vzájemné bezpečnosti. Mizení okupované Palestiny už beztak asi nic nezastaví...

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 31 Říjen 2017 07:20 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB