Převratný týden: Trump, Írán a ústup z Blízkého východu

Email Tisk PDF

K trojúhelníku Rusko-Írán-Turecko se začala přibližovat i Saúdská Arábie, což některé analýzy přirovnávají k největšímu geopolitickému posunu století.

 

 

 

 

 

 

 

Na počátku roku 2014, kdy startovala první jednání o dohodě o íránském jaderném programu, íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí v Tabrízu prohlásil: „Nejsem optimista. Rozhovory nikam nepovedou, ale současně je neodmítám… To, co naše ministerstvo zahraničí a další činitelé započali, poběží dál a Írán nebude své závazky porušovat. Znovu ale opakuji, k ničemu to nebude a nikam to nepovede. (…) Jaderná otázka je pro Američany jen výmluva k pokračování nepřátelství. Nyní přicházejí s otázkami lidských práv a raket,“ dodal. Jeho slova mohla tehdy znít jako důkaz antiamerické zatvrzelosti, ale v posledních týdnech, kdy Donald Trump začal hrozit vypovězením „zbytečné“ dohody a skutečně bazíroval na otázce raket, jichž se smlouva ani netýká, už Chameneí zněl takřka prorocky.

Opravdu se totiž očekávalo, že Donald Trump – bez ohledu na názor svých generálů nebo Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) -- fakticky vypoví jadernou smlouvu s Íránem, kterou Írán přitom dodržuje. Nakonec ale zůstalo u jakési polovičatosti – rozhodnutí o osudu dohody, která je prý pro USA „nevýhodná“, nechal alibisticky na Kongresu, a neodhodlal se ani k tomu, aby zařadil íránské Revoluční gardy na seznam teroristických skupin, jak rovněž avízoval.

Místo toho svou řeč zahustil neobvyklou dávkou obvyklých proklamací o údajném spojení Íránu s mezinárodním terorismem. Výčet ve stylu „pejsek a kočička vařili dort“ byl tak rozsáhlý, že i sám Trump na závěr pocítil, že mu jen málokdo uvěří, a tak sám od sebe případné posluchače ujistil, že to všechno „skutečné“. Nicméně, i respektovaný Fareed Zakaria připomíná, že databáze globálního terorismu při londýnské King´s College ukazuje, že „více než 94 procent úmrtí způsobených islámským terorismem od roku 2001 má na svědomí Islámský stát, Al Kajda a další sunnitští džihádisté. Írán proti těmto skupinám bojuje, nepodporuje je. Takřka každý teroristický útok na Západě je nějakým způsobem spjatý se Saúdskou Arábií. Prakticky žádný ale nelze spojit s Íránem.“ Jinými slovy, vraždí sunnitští teroristé, nikoli Írán. Ale nešť.

Zajímavé je, že byť měl být projev věnován jaderné dohodě, Trump jej uzavřel poznámkami, které napovídají jeho touze dosáhnout v Teheránu „změny režimu“; prohlásil například, že íránský národ chce být ve svobodném kontaktu se svými sousedy (byť v reálu Írán s většinou svých sousedů vychází velmi dobře), nebo že ať už Trumpa jeho kroky zavedou kamkoli, bude to vždy „k míru a stabilitě“ na Blízkém východě. Jinými slovy, jako by se opravdu chystal k další válce… Pentagon už prý ostatně přistoupil k revizi svého postavení na Blízkém východě, a to s ohledem na možnou proměnu Íránu v terč.

Nicméně, otázkou spíš zůstává, co vše ve finále Trumpovi vlastně zabránilo proměnit jeho pohrůžky v realitu a dohodu zrušit. Nebo jinak, proč po vlastně Washington po týdnech velkých slov přiznává, že dohoda platí dál, aby se prý z Íránu najednou nestala druhá Severní Korea. Mimochodem, za tuto „vizionářskou strategii“ vůči Íránu se Trumpovi dostalo pochvaly od Saúdů

 

Írán a EU společně

Teherán například už předem varoval, že bude pokračovat v povoleném programu balistických raket a že Trumpův úmysl zařadit v rámci nových sankcí íránské Islámské revoluční gardy na seznam teroristických skupin bude „strategickou chybou“, která se „setká s tvrdou reakcí“. Velitel gard generál Mohammad Džaafarí suše vysvětlil, že americké jednotky budou od té chvíle v celém regionu považovány za spojence Daeše a měly by proto raději odsunout své základny alespoň do vzdálenosti dvou tisíc kilometrů od Íránu, aby v oblasti prošpikované velkými či menšími šíitskými armádami nebo milicemi nedošly k úhoně. S tím nejspíš souvisí i íránské avízo, že má po ruce „otce všech bomb“, který hravě strčí do kapsy oslavovanou americkou „matku všech bomb“, která tak teatrálně selhala při Trumpově jarním „vrtění psem“ v Afghánistánu. Navrch ještě Teherán „na sankcích závislému“ Washingtonu přislíbil, že zpřísní kontrolu námořní dopravy v Perském zálivu, který je dosud „domácím hřištěm“ amerických válečných flotil. A k tomu si Írán, jaksi bokem, řekl Spojeným státům o 245 milionů dolarů jako kompenzaci obětem chemických zbraní, které Západ dodával Saddámovu Iráku v jeho válce proti Íránu v letech 1980 až 1988… Mimochodem, v tomto konfliktu, v němž byl Saddám Husajn ještě miláčkem Západu bojujícím proti Chomejního Íránu, zahynulo na milion lidí.

Je důležité, že proti zrušení jaderné smlouvy s Íránem, jemuž by svévolný americký postup nejspíš notně vylepšil mezinárodní image státu, který „na rozdíl od některých“ své závazky dodržuje, se ostře staví Evropská unie i jinak vždy věrný americký spojenec, Británie. Velvyslanci evropských zemí v posledních dnech za zachování dohody lobbovali v americkém Kongresu a bez ohledu na vliv izraelské lobby našli i spřízněné duše, například vlivného šéfa senátního zahraničního výboru Boba Corkera, který sice dohodu s Íránem odmítal od samého počátku, ale nyní by byl raději, aby USA donutily Teherán od dohody odstoupit, než aby se samy ukázaly jako nedůvěryhodný spojenec, který porušuje závazky podle libovůle. Šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová Washingtonu připomněla, že jediný stát nemá právo tuto dohodu rušit, a francouzský prezident Emmanuel Macron současně rovnou oznámil cestu do Teheránu. Asi nejdále ale zašel německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel, který varoval Trumpa, že vypovězením dohody vytvoří okamžitě riziko další války na Blízkém východě a že tímto svým postupem dotlačí Německo i celou EU blíž k Rusku a Číně, které za dohodou pevně stojí. (Trump už ostatně odstoupil od řady smluv o volném obchodu nebo z dohod o klimatu a Evropa nyní podle všeho přemýšlí, zda obecně existuje něco, na co se ještě může ze strany USA spolehnout, nebo zda není atak vůči Íránu a snaha o jeho opětovnou izolaci ve skutečnosti – vedle sankcí proti Rusku – dalším pokusem poškodit potenciální obchody zemí EU.)

 

Jediný Izrael

Dohodu o íránském jaderném programu v září 2015 podpořilo 42 amerických senátorů, kteří vzápětí zablokovali tribunu, aby zabránili jejímu odmítnutí. Ve Sněmovně reprezentantů se pro smlouvu vyjádřilo 162 členů, zatímco proti bylo 269. Pokud by dohodu smetli, mohl Barack Obama použít své veto, které by nedokázali přehlasovat, a tak nakonec smlouva prošla, byť fakticky s nedostatečnou podporou, zato jestřábům a mocné proizraelské lobby navzdory. Právě „poražený“ tábor si přitom tehdy k „roztrhání dohody“ do Kongresu pozval izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aniž by tento krok konzultoval s prezidentem, což do té doby nemělo v americké politice precedent. Netanjahu přesto promluvil (plné znění projevu je ZDE) a podle jeho názoru by Írán měl být výměnou za zmírnění sankcí donucen k jednostranné, bezpodmínečné a komplexní likvidaci svého jaderného programu, a pokud by takovou „dohodu“ odmítl, následovaly by další západní sankce. Jinými slovy, izraelské podmínky byly a očividně i stále jsou nastaveny tak, aby Írán bouchl pěstí do stolu a jednání ukončil. Obamova administrativa takový postup označila za „zcela nepřijatelný“, a to nejen pro Írán. Bílý dům izraelskému premiérovi vzkázal, že prohlubuje krizi ve vztazích mezi oběma zeměmi a sám Obama tehdy Netanjahuův projev odmávl s tím, že „neobsahoval nic nového“ a že ho vlastně takové „politické divadlo“ ani nezajímá. Stoupenci dohody tak nakonec zvítězili a vše posléze stvrdila i příslušná rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Dnes je situace jiná a Benjamin Netanjahu, který je „íránskou hrozbou“ roky posedlý až k uzoufání, má z postupu nového amerického prezidenta neskrývanou radost, bez ohledu na názory izraelských bezpečnostních expertů nebo na fakt, že i Netanjahuova vláda přiznává, že vše může směřovat k válce. Ačkoli není jisté, jak nakonec bude Kongres hlasovat, Donald Trump už mezitím vyšel Izraeli „vstříc“ i na dalších „frontách“ – na sílící regionální postavení libanonského Hizballáhu reagoval tím, že bez jakýchkoli důkazů hnutí obvinil z přípravy útoků na americkém území a vypsal vysoké odměny za „hlavy“ dvou jeho předních činitelů. Fakticky tak libanonské hnutí, po jehož boku americké zvláštní jednotky ještě před pár týdny bojovaly proti Daeši v Libanonu, vrátil na americký seznam teroristů, odkud Hizballáh zmizel už před dvěma lety. A do stejné kategorie úliteb Izraeli spadá i avízované „solidární“ vystoupení USA z UNESCO, prý na protest proti „protiizraelské politice“ této kulturní organizace OSN. Ve skutečnosti je to ovšem jen formalita, neboť USA na protest proti přijetí Palestiny do UNESCO prakticky neplatí své příspěvky této organizaci už od roku 2011 a dluží tak přes půl miliardy dolarů.

Mimochodem, ještě jeden fenomén aktuálně spojuje USA s Izraelem. Zatímco ruský generální štáb viní americkou armádu, že nechává volně operovat bojovníky Daeše v okolí své základny u Al Tanfu na jordánské hranici a pouští tisíce dalších i s tanky přes hranice z Iráku do Sýrie, izraelská televize odvysílala reportáž o výcvikovém táboře Daeše, který nerušeně funguje hned na izraelských hranicích…  

 

Spojenci mizí

Už Obamovo nepochopení významu a důsledků revolt „arabského jara“ spolu s pokračující agresivní politikou nastartovaly ústup Spojených států z Blízkého východu, a tak asi nelze veškerou vinu za současnou situaci házet jen na Donalda Trumpa (ZDE, ZDE, ZDE a ZDE), nicméně až nyní se vše slévá do většího obrazu. Začalo to minulý týden, kdy turecké oddíly vstoupily do syrské provincie Idlíb, Rusko oznámilo, že po Turecku protiraketový systém S400 prodá i Saúdské Arábii, a kdy Turecko s USA vstoupilo do diplomatické války s USA zmrazením vydávání víz. Jinými slovy, k dobrovolnému odchodu od případné spolupráce s Íránem (a příklonu výlučně k Izraeli) je třeba přidat skutečnost, že USA na Blízkém východě zničehonic stojí i proti třem z nejdůležitějších států regionu, tedy Íránu, Turecku a Saúdské Arábii, přičemž dva z nich patřívaly k nejdůležitějším spojencům USA.

Turecko a syrský Idlíb. Provincie na severozápadě Sýrie u tureckých hranic, která byla po celou dobu války baštou syrské frančízy Al Kajdy a do níž syrská vláda v posledních dvou letech pravidelně „koncentrovala“ džihádisty, kteří se vzdávali v jiných částech země. Ještě dlouho po vstupu Ruska do syrské války na konci roku 2015 Al Kajda tyla z turecké podpory, posléze ale turecký prezident Recep Erdogan – především po pokusu o vojenský převrat ve své zemi, který připsal americké CIA a gülenistické síti – pochopil „změnu větru“, a nyní turecká armáda své operace v Idlíbu směřuje právě proti Al Kajdě, kterou USA dál považují za „umírněnou“ opozici a díky změně názvu kajdistické koalice ji nemají ani na svém seznamu teroristů. Čili, turecká armáda se „svými“ prověřenými syrskými rebely a s ruskou leteckou podporou aktuálně bojuje se silami, které ještě donedávna podporovala a které mají dál sympatie přinejmenším CIA.

Celá operace vychází z tzv. astanského procesu, v jehož rámci se Rusko, Turecko a Írán dohodly na vytvoření „deeskalační“ zóny v Idlíbu, což v praxi znamená, že celá provincie bude násilně „očištěna“ od nejradikálnějších teroristů, a ti, kteří se podrobí nové realitě, dostanou možnost zúčastnit se „politického procesu“ transformace budoucí Sýrie. Alláh suď co to pro ně v praxi znamená. Mimochodem, džihádisté přenechávají turecké armádě své pozice vcelku snadno a část Al Kajdy, kterou má Ankara v plánu zničit, ani proti Turkům nechce bojovat, zatímco turecká armáda kvůli Idlíbu už vyklízí své pozice v jiné syrské provincii, Aleppu…

Důležitějším než budoucí osud tisíců fanatických džihádistů, kteří nyní „zvolí život“, je ovšem fakt, že za celou „idlíbskou konstrukcí“ není jen souznění Ruska s Tureckem, ale z hlediska regionu mnohem významnější nacházení společné noty mezi Tureckem s Íránem. Přinejmenším podle některých tureckých médií to není aliance „ad hoc“, ale cosi trvalejšího, i s přihlédnutím ke společným postojům vůči pokusům iráckého Kurdistánu o nezávislost. Turecko i Írán právě irácký Kurdistán vnímají především jako izraelsko-americký pokus vrazit do oblasti „svůj klín“, a jejich shoda v tomto bodě má pozitivní synergii i pro válku v Sýrii. Cynik by ovšem dodal, že je to současně možná i poslední příležitost, jak si Recep Erdogan může udržet v oblasti jakýs takýs vliv, a k tomu možná (bez ohledu na námitky USA) získat i nejmodernější ruské protiraketové systémy S500… Přátelské přijetí venezuelského prezidenta Madura, který je pro Trumpa jedním z hlavních představitelů „osy zla“, v Ankaře je pak už jen dalším důkazem turecké vzpurnosti vůči Washingtonu.

K trojúhelníku Rusko-Írán-Turecko se začala přibližovat i Saúdská Arábie, což některé analýzy přirovnávají k největšímu geopolitickému posunu století. Saúdové byli úhelným kamenem americké blízkovýchodní politiky už od 40. let minulého století, ale nyní jako by se začali razit politiku někdejšího „hnutí nezúčastněných“. Návštěva saúdského krále v Moskvě, dohody saúdského koncernu Aramco s Gazpromem a Rosněftí, shoda Ruska a OPEC na snížení těžby ropy, prodej ruských zbraní za tři miliardy dolarů; to vše naznačuje, že se tato americká opora v moři písku hroutí. A s ní se pomalu rozpadá i celá americká politika v Perském zálivu, kterou po dekády určovala „bloková mentalita“ sunnitských monarchií tvář v tvář šíitskému Íránu. Nyní najednou například Omán kromě obchodních vztahů s Íránem prohlubuje i ty vojenské, zatímco Rusko se chápe role prostředníka při zlepšení vztahů mezi Rijádem a Teheránem. Žádné okamžité výsledky čekat netřeba, ale i tak je řeč o čemsi donedávna nemyslitelném…

Suma sumárum, Spojeným státům docházejí na Blízkém východě přátelé, s čestnou výjimkou Izraele, který ale udržuje přátelské vztahy i s Ruskem a díky vlivné lobby se mu americkou politikou manipuluje podle všeho snáze než tou ruskou. Turecko, tradiční spojenec z časů studené války a člen NATO, se k Washingtonu staví stále odmítavěji, Írán je na konfrontaci s USA zvyklý a podle všeho „vždy připravený“, a Saúdové ve své dosud vazalské zahraniční politice prozkoumávají nová území. A podporují přitom i normalizaci vztahů mezi palestinskými hnutími Fatah a Hamas – dohoda byla podepsána v Káhiře, což nejen značí, že Egypt (a spol.) převzal z rukou USA tak zvaný „blízkovýchodní mírový proces“, ale hlavně, je s to – ve srovnání s dekádami planých amerických řečí – nabízet i reálné kroky a výsledky. A nejspíš lze dodat i prosté konstatování, že v případě bezdůvodného „pádu“ jaderné dohody s Íránem, se USA „historicky znemožní“ i v Iráku a Sýrii a ztratí veškerý kredit i mezi tamními sunnity a Kurdy; proč by měli věřit někomu, komu věřit prostě nelze?  

Možná, že razantní slova (a do budoucna možná i činy) vůči Íránu vylepší Trumpovi domácí rating a zajistí mu popularitu i mimo Fox News, tedy také u válečnických demokratů a jestřábů obecně. Reálné výsledky jeho politiky jsou ovšem žalostné.

Nicméně, možná, že právě v tom je ten vtip. Je možné, že by právě v odchodu ze sice strategického, ale zato složitého, nákladného a „pracného“ Blízkého východu spočíval jeden z principů onoho izolacionistického „America First“?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 16 Říjen 2017 06:24 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB