Agrese do Jemenu a saúdská nervozita

Email Tisk PDF

Jemen je dnes více rozdělený než před agresí a mnoho dobrých možností, jak z této krize vybřednout, Saúdům nezbývá.

 

 

 

 

 

 

Hned několik zemí obdrželo od Saúdské Arábie dopis, který hrozí diplomatickými sankcemi a obchodními překážkami ze strany celé Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), pokud v pátek na půdě Rady OSN pro lidská práva podpoří nizozemsko-kanadskou rezoluci o Jemenu. Díky americkým „pákám“ Saúdové dostali už v roce 2015 neuvěřitelné právo vyšetřovat si své válečné zločiny spáchané agresí do Jemenu sami, což jim umožňovalo v uplynulých dvou letech v OSN spolehlivě umlčet jakoukoli kritiku. Letos přicházejí sami s alternativní rezolucí, která dál trvá na tom, že si své zločiny „nezávisle“ vyšetří sami, protože pro mezinárodní vyšetřování prý „není ten správný čas“. Nizozemsko-kanadský dokument podpořila Čína, ten saúdský Spojené státy. I tak je to situace pro saúdskou královskou rodinu „v přechodu“ nepříjemná, neboť jen přidává další problém na hromadu těch beztak těžko řešitelných. A to ani není jasné, zda jim image nějak vylepší „revolučně demokratizačně lidskoprávní“ rozhodnutí „vstoupit do 20. století“ a povolit ženám od příštího roku řídit auto, v době, kdy HRW mluví v Jemenu o saúdských válečných zločinech a OSN navrhuje, že když Saúdové celý Jemen rozbili, tak by nyní měli sami zaplatit veškerou humanitární pomoc.

Nemálo tomu, faktem zůstává, že si Saúdové současné problémy s Jemenem mohli ušetřit, kdyby korunní princ a budoucí král Muhammad bin Salmán svou „nevítěznou“ agresi proti Jemenu už od samotného počátku nepostavil na chybných základech. Na jedné straně neúměrně zveličil spojení svých nepřátel, jemenských Húthiů, s Íránem, a na straně druhé si za spojence vybral zcela nedůvěryhodné „typy“, které v samotném Jemenu vyvolávají spíš pohrdání než obdiv.

 

Nesmysly kolem Íránu

Húthiové, které Saúdové mají za spojence Íránu a tím i za hlavní argument pro rozpoutání agrese, jsou jemenská náboženská menšina vyznávající zajídskou doktrínu šíitské větve islámu, která ale současně sdílí mnohé podobnosti i s islámem sunnitským. A nabízejí se teologické i obecně zeměpisné důvody, proč nebrat vážně saúdská – fakticky ničím nepodložená -- tvrzení o propojení Húthíů s Íránem.  

Například Husajn Badreddín Húthí, starší bratr současného húthijského vůdce Abdal-Malika Húthího a zakladatel jejich hnutí Ansaralláh. V roce 1994 v jemenském parlamentu zastupoval zájmy islámské strany Al Hakk, která vedle zajídů reprezentovala i sunnity, načež složil mandát a odjel „studovat korán“ nikoli do Íránu, ale do Súdánu. Snaha vydávat Húthije za prodlouženou ruku Íránu naráží i na skutečnost, že většina húthijských bojovníků patří ke klanu Sadda, a že klany v jemenské společnosti reprezentují vše – vlastenectví, hluboké spojení s vlastí nebo kulturou. Představa, že by zaprodali tyto hodnoty ve prospěch cizinců je pro ně nemyslitelná. Už jen to znemožňuje Teheránu případně navázat s nimi nějaké pevnější vztahy. Potvrzením tohoto faktu pak je, že se Húthíové chovají zcela jinak, než skupiny skutečně navázané na Írán, ať už je řeč například o libanonském Hizballáhu nebo Lidových mobilizačních jednotkách (PMU) v Iráku a Sýrii.

A druhým problémem je zeměpis. Obě země dělí 3600 kilometrů a na rozdíl od Iráku, Sýrie či Libanonu se z Íránu nelze do Jemenu dostat po zemi; jediné fyzické hranice, které Jemen má, jsou se Saúdskou Arábií a Ománem. Před húthijským povstáním kontroloval všechny jemenské přístavy režim Alího Abdalláha Sáliha, od začátku saúdské agrese mají tuto moc Spojené státy, jejichž velitelství v Džibutsku je od jemenských břehů Rudého moře necelých 30 kilometrů. A vzdušný prostor nad Jemenem kontrolují Saúdové. Občas se sporadicky objevují zprávy o údajných íránských dodávkách přes Omán. Faktem je, že obě země vzájemné vztahy rozšiřují, ale že by Omán riskoval hněv Saúdů? Příznačnou budiž i nedávná zpráva agentury Reuter´s, podle níž Írán našel alternativní trasu k zásobování Húthiú zbraněmi, ale text se přitom o ničem konkrétním nezmiňuje a přiložená mapka žádnou trasu ani neukazuje, jen do konspirace zatahuje ještě Kuvajt...

To samozřejmě neznamená, že by se Írán „neangažoval“, jeho vstupy „do problému“ se ale vesměs omezují na halasná ujišťování podporou, která nepřekračují „humanitární“ nebo „rétorickou“ úroveň. Je to současně ze strany Teheránu velmi levný způsob, jak Saúdy utvrzovat v jejich omylu a třetím rokem poutat k nesmyslnému, finančně náročnému a především nevítěznému konfliktu, v němž image Saúdů padá s každým dnem a s dalšími jejich oběťmi. Jak ostatně konstatoval legendární velitel íránských Revolučních gard generál Sulejmání, válka proti Jemenu je ze všeho nejvíc důsledkem saúdské ztráty zdravého rozumu.

 

Špatní koně

Předplatným na prohru byla i sázka na dva někdejší vysoké hodnostáře Sálihova režimu, Mansúra Hádího a Alího Mohsína Ahmara.

Hádí v mládí aktivně působil v mládežnické odnoži jihojemenské socialistické vlády, ale v roce 1985 uprchl na sever tehdy rozděleného Jemenu, nejspíš v obavách před dopady čistek, o něž se v rámci tzv. čajového masakru mezi svými stoupenci pokusil jihojemenský prezident Alí Násir Muhammad Hassání. Neuspěl a Hádí s jeho akcí nejspíš ani neměl osobně nic společného, ale s ohledem na jemenskou kmenovou mentalitu „byl vinen“ už jen tím, že pocházel ze stejné oblasti jako Hassání.

Na severu zůstal Hádí až do sjednocení Jemenu v roce 1990, ale když o čtyři roky později příslušná dohoda kvůli mocenským rozporům uvnitř „sjednocené“ vlády padla, spojil se Hádí se „severními“, přidal se k jejich vůdci Alímu Abdalláhu Sálihovi a sehrál jednu z klíčových rolí při vojenské porážce svých jižních krajanů. Když arabské jaro v roce 2011 došlo až do Jemenu, byl už generál Hádí viceprezidentem prozápadního Sáliha. Jeho pozice v čele Jemenu byla po masových protestech už ale neudržitelná, a tak se v únoru 2012 právě Mansúr Hádí stal novým prezidentem – ve volbách, v nichž byl jediným kandidátem, což byl podle Baracka Obamy ten správný „model“ pro volby ve všech zemích Blízkého východu. Když na počátku roku 2015 Húthiové ovládli hlavní město San´á, uprchl Hádí do Adenu na jihu země, mezi lidi, které už tolikrát zradil. Nebyl tam logicky v bezpečí, a tak se přesunul do saúdského Rijádu. Od té doby se různými proklamacemi pokouší vytvářet dojem existující „legální“ jemenské vlády. A Saúdové jako by ani neviděli, že je to figurka naprosto nevhodná k prosazení jakéhokoli vlivu v Jemenu, zatímco Húthiové před pár dny oslavili tři roky své nadvlády nad hlavním městem San´á.

Další špatnou sázku zosobňuje Alí Mohan Ahmar, někdejší generál Sálihovy jemenské armády, který se se svým šéfem rozešel ve zlém a v rámci arabského jara se postavil na stranu demonstrantů a pokusil se Sáliha svrhnout. V roce 2014 ale musel z Jemenu uprchnout a o rok později ho Saúdové k Hádímu kooptovali do role své „jemenské dvojky“. Ahmar má přitom na jihu Jemenu ještě horší jméno než Hádí; když v roce 1994 dobýval Aden, zasypal město raketami, za což si vysloužil přezdívku Alí Kaťuša. Jakmile dostanou sílící jihojemenští separatisté příležitost, bude Alí Mohsín Ahmar „minulostí“. Narozdíl od Sáliha, který se přidal k Húthiům a navzdory jejich vzájemným rozmíškám z poslední doby má ve srovnání se svými někdejšími kolegy i jejich saúdskými loutkovodiči navrch.

Jemen je dnes více rozdělený než před saúdskou agresí a Saúdům mnoho dobrých možností, jak z této krize vybřednout, nezbývá; květinku ztratí v každém případě, tím spíš, že se stále více přetřásá jejich sponzoring terorismu a v Jemenu navíc i s americkou podporou používají zakázanou munici a spolupracují s oddíly Al Kajdy. I tak by logicky bylo nejlepší agresi ukončit, zaplatit, co se dá, poskytnout humanitární pomoc… Otázkou je, zda je impulzivní a egomaniakální Muhammad bin Salmán něčeho takového schopen.

Už jen skutečnost, že se před hlasováním v OSN Saúdové rozhodli ostatním zemím vyhrožovat, ale naznačuje, jak jsou z vývoje nervózní. Jako by končily staré časy…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 27 Září 2017 14:59 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB