Turecko s Íránem (a Ruskem): Nový pilíř Blízkého východu?

Email Tisk PDF

Osmanská říše a Persie bývaly nejstaršími rivaly na Blízkém východě a ještě i v letech po arabském jaru spolu obě jejich nástupnické státy soupeřily o posílení vlivu a moci v regionu. Poslední vývoj událostí nicméně přináší až tektonický zlom, který by se ještě před pár let zdál být nemyslitelným. Řeč je o zrodu turecko-íránské osy.

 

 

 

 

 

Minulý týden zavítal do Turecka náčelník generálního štábu íránské armády generál Mohammad Hosejn Baghírí a jeho třídenní rozhovory v Ankaře se staly prvními svého druhu od islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Jednal se svým protějškem, generálem Hulusim Akarem, ale i s nejvyššími tureckými představiteli, včetně prezidenta Recepa Erdogana. Právě on posléze prohlásil, že tématem jednání byla možná spolupráce armád obou zemí proti kurdským ozbrojencům. „Společná akce proti teroristickým skupinám, které se staly hrozbou, je vždy na pořadu dne,“ konstatoval. „Tuto otázku projednávali náčelníci generálních štábů, i já jsem (s Baghírím) široce probíral, jak ji uchopit.“

Turecko i Írán se podle všeho ztotožňují v potřebě zabránit jakémukoli nezávislému kurdskému státu na území dnešního Iráku nebo Sýrie a současně bojují proti kurdským separatistům i na svých územích. Aktivity turecké Strany kurdských pracujících (PKK) jsou dostatečně známé, ale svou bojovou činnost nyní zintenzivňují i Kurdové íránští ze Strany svobodného života Kurdistánu (PJAK), kteří až dosud bojovali proti Daeši. S jeho blížící se porážkou a nadcházejícím referendem o nezávislosti iráckého Kurdistánu ale přecházejíavízovanému boji proti Teheránu. „Obě země podniknou veškeré nezbytné kroky, aby zajistily, že se Kurdistán od Iráku neodtrhne, a jsou připraveny toho dosáhnout jakýmikoli prostředky,“ cituje Al Monitor íránské zdroje, podle nichž vojenskou spolupráci navrhl osobně Recep Erdogan. A zdá se, že iráčtí Kurdové „poselství“ pochopili, neboť poslední zprávy naznačují, že jsou své zářijové referendum o nezávislosti, které by se pro ostatní Kurdy stalo precedentem, ochotní přinejmenším odložit.

Írán přitom nezávislý irácký Kurdistán neodmítá jen kvůli jeho případné „přitažlivosti“ pro íránské Kurdy. Obává se totiž i toho, že by po odtržení Kurdistánu od Iráku podobnou cestou vyrazili i iráčtí sunnité, což by nakonec vedlo k rozpadu Iráku na tři hůře kontrolovatelné a potenciálně navzájem válčící pidistáty. A co víc, dobré vztahy iráckého Kurdistánu s Izraelem usnadňují podle Teheránu židovskému státu špionáž proti íránským zájmům nejen v Iráku. Vzhledem k tomu, že turecké obavy jsou hodně podobné, zdá se, že se oba státy v důsledku vývoje situace ocitly na stejné lodi a jejich spolupráce je nutná, možná až existenciálně.

Podle generála Baghírího byla návštěva v Turecku „nezbytná k výměně názorů a větší spolupráci ve vojenských otázkách a různých regionálních záležitostech, které se týkají bezpečnosti obou zemí, bezpečnosti na hranicích a boje proti terorismu“. Kromě aktuální „vlny kurdské nezávislosti“ se tak projednávala například situace v syrské – aktuálně Al Kajdou ovládané -- provincii Idlíb u tureckých hranic, kam režim z Damašku pravidelně deportuje všechny džihádisty, kteří složili zbraně. A právě za spolupráci v boji proti PKK, která v očích Íránu teroristickou organizací není, nyní Teherán žádá turecké „gesto dobré vůle“ v Idlíbu, neboť Ankara v této oblasti ovládá několik džihádistických skupin, které Teherán pro změnu za teroristické považuje. Turecko je podle dohody buď ponechá svému vlastnímu osudu, nebo je přiměje ke složení zbraní, načež se otevře cesta k „politickému“ řešení situace v oblasti.

 

Válka v Sýrii „de facto skončila“

Není bez zajímavosti, že právě v tomto bodu začíná mít Rusko obavy, že se mu jeho dva regionální spojence jaksi nepřiměřeně „osmělují“. Írán a Damašek totiž mají podle všeho v plánu v případě nutnosti „vyřešit“ Idlíb vojensky, což by ve finále ale kromě dalšího krveprolévání vedlo také k možnému štěpení tamních džihádistických organizací a faktickému prodlužování války a ruského zapojení v ní. V takovém případě by prý Rusko nenamítalo nic ani proti vojenskému vstupu Turecka do Idlíbu, který se beztak stává svého druhu tureckou kolonií.

Moskva proto nyní zkouší vybalancovávat své zájmy se zájmy svých regionálních spojenců, aniž by narušila vzájemné vazby. Je to zcela jistě složitá „šachová partie“, protože Rusko udržuje dobré vztahy s Kurdy a současně je dál pevným spojencem nejen Damašku a Teheránu, ale (sílícím íránským vlivem znepokojeného) Tel Avivu i Ankary – v poslední době urychluje výstavbu plynovodu do Turecka, rozjíždí tamtéž výstavbu jaderné elektrárny a v posledních dnech byl finalizován i prodej ruského protivzdušného systému S400, s čímž mimochodem vedle Spojených států nesouhlasí i polovina Rusů.

Bez ohledu na stížnosti Izraele a "provozní" rozpory například kolem Kurdů nebo Idlíbu je ale zřejmé, že vztahy mezi Ruskem a Íránem zůstávají pevné, tím spíš, že nové americké sankce proti Rusku musely podle všeho „zchladit“ nadšení Moskvy z nějakého prohlubování spolupráce s USA v Sýrii. Pokud nebudou sankce v dohledné době zmírněny, lze očekávat, že Kreml nezmírní ani svou kooperaci s Íránem či stále protiameričtějším Tureckem, čímž se Washington v syrském konfliktu ocitne v „outu“. Přičtěme k tomu ještě politiku tradičních amerických vazalů v regionu – konkrétně například obnovení diplomatických vztahů Kataru s Íránem nebo rychlou normalizaci vztahů mezi šíitským Teheránem a sunnitským saúdským Rijádem – onen regionální „out“ uvidí i „slepý“.

Pokud se tedy nyní k ose Rusko-Írán-Sýrie-Irák-Libanon přidává i Turecko, vzniká jakási síť vzájemných vazeb, které syrský konflikt významně přesahují – Rusko už tamní válku beztak oficiálně označuje za „de facto skončenou“. Ruské, turecké a íránské firmy tak například podepsaly dohodu o sedmimiliardovém projektu na těžbu ropu v Íránu, přičemž se Moskva s Teheránem konečně dostávají i k odkládané dohodě, na jejímž základě bude Írán dodávat do Ruska 100 000 barelů ropy denně a výměnou za to z Ruska bude proudit zboží ročně na 45 miliard dolarů.

Nicméně, kromě výhodné ekonomické spolupráce tyto země spojují i napjaté vztahy s USA, stejně jako fakticky společný zájem na podkopání dekády trvající americké hegemonie na Blízkém východě. A současně platí, že se tyto státy samy o sobě stávají pilíři budoucího uspořádání v regionu, což je další důvod pro jejich spolupráci – jakýkoli vzájemný konflikt je o tuto nadějnou pozici snadno připraví. Při pohledu na současný Blízký východ – Irák, Sýrie nebo Egypt přišly o své někdejší postavení ve světě „arabismu“, Saúdská Arábie namísto vůdčí role sunnitského světa sklouzává do stále větších nejistot, kdysi mocná Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu se rozpadá v přímém přenosu – se totiž rodící se osa Turecko, Írán, Rusko jeví jako jedna z mála životaschopných sil v oblasti. Zda této šance využijí, se ale samozřejmě teprve uvidí. Blízký východ totiž zvykl být jaksi nepředvídatelným.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 Srpen 2017 10:49 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB