Syrská exilová opozice i džihád: Jako kůly v plotě

Email Tisk PDF

Sponzoři „syrské revoluce“ se po pěti letech financování a vyzbrojování džihádu a tím i udržování války v Sýrii tak či onak posouvají zase dál.

 

 

 

 

 

 

Bývaly časy, kdy se budovaly mediální obrazy o „pokojných protestech“ v Sýrii a jejich brutálním potlačování ze strany Asadova režimu, kdy Hillary Clintonová ustavovala své „legitimní zástupce syrského lidu“, mezi nimiž zájmy svorně prosazovaly Bilderberg i Al Kajda, a kdy Clintonovic exiloví Syřané -- už s finanční podporou a zájmy Turecka, Saúdské Arábie a Kataru v zádech -- nedlouho po zničení Libye na povel požadovali mezinárodní agresi i proti své vlasti.

O pět šest let později je dnes syrská exilová opozice, která beztak nikdy nedosáhla toho, aby ji hlavní hráči konfliktu brali vážně, ve slepé uličce. Budoucnost i smysl jí nejnověji sebrala výzva saúdského ministra zahraničí Ádila Džubajra, aby akceptovali Asadovo přežití jako holý fakt. Saúdové sice vzápětí konstatovali, že takové zvěsti nejsou přesné, část opozice dokonce rovnou popřela, že by vůbec něco takového kdy zaznělo, ale zatímco někteří si dál vedou svou a dokonce zkoušejí vykazovat nějakou činnost, další lídři fragmentované opoziční scény váhají nebo už podávají demise, aniž by bylo zřejmé, zda bude o jejich uvolněné posty ještě nějaký zájem. Ve skutečnosti totiž ministr Džubajr „své“ syrské opozičníky informoval, že se mezinárodní pozornost už nesoustředí na svržení režimu, pročež by se tedy různé opoziční frakce měly spojit a – pod vedením Saúdů -- vytvořit širší „vyjednávací frontu“, byť není jasné, zda v programu zůstává hlavní bod tzv. rijádského konsensu z roku 2015, tedy, že Bašár Asad musí odstoupit z čela státu současně s počátkem tzv. přechodného období. Je příznačné, že některé exilové skupiny saúdskou pozvánku k unifikaci rovnou odmítly.

Bez ohledu na pokračující oficiální rétoriku v poslední době i ti největší zastánci syrské opozice radikálně mění své postoje k syrskému konfliktu. Zatímco například USA s Ruskem spolupracují na vytváření „dekonfliktních zón“ v Sýrii a Donald Trump nařídil CIA ukončit podporu syrským rebelům, kteří stále bojují proti Asadovi, na Asadově „konci“ už nebazíruje ani Macronova Francie, která „nevidí žádného legitimního nástupce“ schopného stanout v čele země. Jinými slovy, některé země akceptovaly realitu, že damašský režim prostě zůstane a přežije, další, konkrétně monarchie z Perského zálivu, se ponořily do svých vnitřních problémů a regionálních půtek, takže jim už na komplexní podporu syrského džihádu nezbývají čas, nálada a vlastně už ani peníze. Země Perského zálivu s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu spojovaly naděje, že zmírní tlak na Asada, což pro změnu sníží závislost Damašku na Íránu a ve svém důsledku oslabí regionální vliv Teheránu. Nicméně, podobné kalkuly přinášejí přesně opačný výsledek. Pokračující podivná „sankční válka“ Saúdů s Katarem totiž pozice Íránu v oblasti naopak posiluje a vpouští jej dokonce přímo do „srdce“ Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), přičemž bez zajímavosti není ani fakt, že si „disidentský“ člen GCC Omán na pokrytí svého rozpočtu půjčuje miliardy v Číně, která společně s Ruskem upevňuje „bezpečnostní“ spolupráci s Tureckem, které se pro změnu sbližuje s Íránem

Někteří džihádisté přímo v terénu konec americké pomoci ještě sice kritizují, jiní ale už realitu pochopili – někteří podepisují příměří a dohody o zastavení palby s ruskou a syrskou armádou a dvě jednotky z těch, které až dosud USA podporovaly, v uplynulých dnech rovnou přešly na stranu vlády. Dezerce rebelů k syrské armádě mezitím už opatrně potvrdil i Pentagon. Možná je to z hlediska rebelů logický krok, s přihlédnutím ke zkušenosti, kterou se svými americkými sponzory udělala třeba skupina Mučedníci z Karajtúnu – USA je vyhnaly ze své základny, protože džihádisté odmítli požadavek přestat útočit na syrskou armádu a zaměřit se na Daeš, načež jim americké velení ještě pohrozilo, že je bude bombardovat, a (poněkud naivně) po nich chtělo, aby vrátili těžké zbraně, které jim Američané předtím dodali…

Největší škody syrské opozici, ať už exilové nebo bojující, nicméně způsobila změna politiky Turecka. Zlomovým byl podle všeho loňský srpen, kdy turecká armáda začala bojovat proti Daeši a následně se od agresivní podpory džihádu v Sýrii přeorientovala na snahy překazit budování kurdských enkláv u svých hranic. To už Ankara přistoupila na plnou spolupráci s Ruskem i Íránem, a to jak vojensky přímo „v terénu“, tak i politicky, když souhlasila s tím, že se syrský „mírový proces“ přesune zpod kontroly OSN v Ženevě pod ruskou gesci do kazachstánské Astany. „Po Aleppu se všechno změnilo,“ shrnul pro BBC vývoj po osvobození východního Aleppa a změně turecké politiky nejmenovaný západní diplomat. „Nastalo nové rozložení sil.“ Americká strana sice dál oficiálně zdůrazňuje význam ženevských jednání o Sýrii, v praxi už ale na podobu budoucí Sýrie větší politický vliv nemá.

Ankara přitom jen přihlížela také „demografické změně“, které dosáhly Rusko se Sýrií, když drtivou většinu islamistických extremistů, kteří složili zbraně, i s jejich rodinami „deportovaly“ do provincie Idlíb u tureckých hranic. Celou provincii po prudkých bojích s oddíly Ahrár aš Šám, které Turecko donedávna podporovalo, ovládla Al Kajda, ve své současné reinkarnaci zvaná Haját Tahrír al Šám. Sám o sobě se tím celý problém fakticky zjednodušil – v Idlíbu nejsou žádní Západem hájení džihádisté, vše má pod kontrolou nikým nehájená Al Kajda, což podle USA bude mít „závažné důsledky“, zřejmě i proto, že Ankara nabízí Moskvě chaotický a po zuby ozbrojený kajdistický Idlíb k případnému „vyzmizíkování“ výměnou za otevření prostoru k útoku na Kurdy.

Turecko navíc „svým“ džihádistům brání ve vstupu do americko-kurdské koalice Syrských demokratických sil (SDF), které aktuálně osvobozují Rakká, „hlavní město“ Daeše v Sýrii. Svým způsobem tím Ankara americký postup zpomaluje a současně umožňuje syrské armádě vstupovat do bojů o Rakká a současně zrychlit postup na nedaleký Dejrizor. Jeho osvobození z obklíčení Daeše a jeho spojenců z „prozápadní“ Svobodné syrské armády (FSA) a následné ovládnutí přilehlé oblasti u iráckých hranic bude mít pro budoucnost Sýrie větší strategický význam než spíše propagandistický triumf nad Daešem v Rakká.      

Syrský džihád i exilová opozice v zásadě ztratily možnost nejen stanout v čele damašské vlády, ale i (alespoň) ovládnout území, která by teoreticky „zbyla“ po porážce Daeše. Podle všeho nyní proto horečně přemýšlejí, co dál, neboť jejich vliv a význam – především bez pokračující podpory ze strany svých dosavadních zahraničních sponzorů -- mizí s každým dnem. Výchozím bodem podobných úvah musí být ale v každém případě uznání faktu, že se „svět“ prostě po pěti letech posunul dál…

 

PS. Syrská armáda za poslední dva měsíce ovládla dvakrát víc území, než jaké kontrolovala v roce 2015, a do Sýrie se jen letos vrátilo už na 600 tisíc uprchlíků.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Srpen 2017 17:22 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB