Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (II): Irák

Email Tisk PDF

Rusko, Írán, Turecko i Čínu spojují v Iráku společné zájmy, které už Spojeným státům neponechávají příliš prostoru, přinejmenším pro politiku, která není s to doznat, že se situace zásadně mění.

 



 

 

Velitel amerického (koaličního) boje proti Daeši v Iráku a Sýrii generál Townsend by rád „ponechal v Iráku vojenskou stopu“ i po porážce Islámského státu, jako kdyby rozbití Iráku i vznik Daeše a vše, co se od toho odvíjí, už dostatečně obří americkou „stopou“ nebylo. Prý o to vyjádřila zájem irácká vláda. Faktem je, že si bývalý irácký viceprezident Ijád Alláví nedávno postěžoval, že USA svým odchodem z Blízkého východu vytvořily mocenské vakuum a „měly by se vrátit k roli mezinárodní velmoci“, ale není jasné, zda zrovna jeho hlas je nějak důležitý. Donald Trump v půli července požádal Kongres o volnou ruku při budování dalších „dočasných“ vojenských základen v Iráku a Sýrii, aniž by bylo zřejmé, co ona „dočasnost“ v praxi znamená. Tolik uplynulý měsíc v amerických plánech pro Irák. Realita se přitom podle všeho odvíjí přesně opačným směrem.

„Nechceme vojenské základny, irácká společnost je proti zahraničním základnám na svém území,“ prohlásil před pár dny současný irácký viceprezident Núrí Málikí. „Řekl jsem americké straně, že není v jejím zájmu, aby se do Iráku vracela a znovu otevírala vojenské základny.“ Málikího si přitom jako nejvhodnějšího kandidáta do čela irácké vlády v roce 2014 vybral Obamův Washington, když skutečné sunnitské opozici zabránil v účasti ve volbách. Dnes je tento šíitský politik předním hlasem iráckého nacionalismu. „Islámský stát připomíná Tálibán, který vytvořila americká administrativa k boji proti Sovětskému svazu v Afghánistánu. Úplně stejně byl vytvořen Daeš, aby se postavil Iráku, který nesouhlasil s blokádou Sýrie, odmítal bezletové zóny nad Sýrií i americké vojenské základny,“ dodal Málikí k americkým „oslavám“ vítězství nad Daešem v Mosulu.

Irácký viceprezident navíc v týdnu zamířil na „pracovní návštěvu“ Ruska, kde mimo jiné prohlásil, že Irák potřebuje „podstatnou ruskou vojenskou přítomnost“, která přinese nezbytnou rovnováhu sil, kterou „nelze podkopávat v zájmu žádné vnější strany“. „Dnes potřebujeme větší také účast Ruska v iráckých záležitostech, zvláště na poli energií. Teď, když jsme se vypořádali s Islámským státem, Irák potřebuje investice do energií a obchodu.“ A navrch by Bagdád s Moskvou měly „rozšířit spolupráci při boji proti terorismu v regionu“ a „všem, kdo za teroristy stojí“.

Málikí v zásadě popisuje reálný děj, který se v regionu už odvíjí. Například Turecko v týdnu zničehonic „odtajnilo“ přesné pozice amerických vojenských základen v iráckém Kurdistánu. Ankara se sice vzápětí zřekla zodpovědnosti za informace a mapu, které zveřejnila oficiální agentura Anadolu, prezident Recep Erdogan ale vzápětí vzpurně a v obecné rovině zdůraznil, že pryč jsou doby, kdy se jeho země musela sklánět před západním nátlakem…

Je možná příznačné, že se Washington nezmohl na víc než výzvu americkým médiím, aby mapu základen nezveřejňovala, neboť vyzrazení základen prý ohrožuje vojáky. Jako kdyby snad jinak ani nebyli ve skutečné válce! O důvodech, které ke zveřejnění mapy vedly, lze spekulovat: možná je to jen další turecký „kopanec“ Spojeným státům za údajný podíl na loňském pokusu o vojenský převrat, možná je to reakce na neochotu vydat Turecku islamistického duchovního a údajného iniciátora vojenského puče Fathulláha Gülena, možná je ve hře uražená ješitnost po „neuctivém“ Erdoganově přijetí u Trumpa, možná je to varování, aby USA zapomněly na své úmysly vytvořit na severu Sýrie u tureckých hranic nezávislý Kurdistán… A možná platí vše dohromady, přičemž se nabízí obrázek na turecko-americké vztahy, které lze eufemisticky označit za „nedobré“. Nic moc na tom podle všeho nezměnila ani nedávná cesta amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona, který v Istanbulu chválil „odvahu“, s níž se vláda i Turci postavili puči…

Právě otázka Kurdistánu, ať je už řeč o tom iráckém či syrském, přitom staví Ankaru do jedné řady „zastánců územní celistvosti Iráku a Sýrie“, a to spolu s Íránem a Ruskem, byť v Kremlu hrají kartu jakési budoucí „federalizace“ poválečné Sýrie. Rusko mezitím oznámilo, že k už uskutečněným zbrojním obchodům nově irácké armádě dodá „velké množství“ moderních tanků T90, což lze považovat za snahu o návrat ke vztahům z časů před Bushovou agresí z roku 2003 a současně i za konec amerického monopolu na prodej zbraní do Iráku.

Írán mezitím k ekonomické spolupráci s Irákem prohlubuje i spolupráci vojenskou. Irácké šíitské milice, zvané Lidové mobilizační síly (PMU), které Írán už několik let podporuje, jsou páteří iráckých sil u Mosulu bojujících nejen u Mosulu, ale zamířily i do pouští západně od něj, obkličují poslední bašty Daeše v Iráku, konkrétně u Tal Afaru, ovládají část hranic mezi Irákem a Sýrií, stejně jako dálnice protínající sunnitské oblasti západního Iráku, které jsou životně důležité pro pozemní propojení Íránu se Sýrií. Podle odhadů v řadách PMU bojuje přes 120 tisíc mužů a lze předpokládat, že jejich oddíly budou tak či onak začleněny do pravidelné irácké armády. Dojednané posílení vojenských vazeb mezi oběma zeměmi bude v každém případě jen dalším krokem k vyvedení Iráku z americké sféry vlivu, který je v Teheránu vnímán jako existenciální hrozba.

Příznačnou je současně snaha iráckého vedení překonat rozdělení irácké společnosti, která je podle Málikího „dál roztříštěna podle náboženských nebo etnických principů mezi sunnity, šíity, Araby, Kurdy, křesťany a muslimy“, což je úrodná půda pro vzestup terorismu. Bagdád tak má v plánu „obnovení skutečné demokracie, v níž je moc založena na vítězství politické většiny než na přidělování kvót různým hnutím“. Jinými slovy, Bagdád by se rád od amerického volebního systému založeného na „sektářských liniích“ vrátil k principu občanskému „jeden člověk, jeden hlas“, tak jako v Sýrii nebo Íránu. Ve výsledku by se tak mohl zmenšit prostor pro vnější manipulaci menšin proti šíitské většině, která by ale ještě sama musela prokázat „dospělost“ v přístupu k menšinám.

Za Ruskem a Íránem kráčí Čína, která zdůrazňuje praktickou shodu názorů s Moskvou i Teheránem i připravenost „převzít zodpovědnost při rekonstrukci Sýrie“. Čínský vlak v rámci projektu nové hedvábné stezky mimochodem jezdí mezi Ji-wu na východě Číny a Teheránem jednou měsíčně už od loňského března. Námořní trasa trvala 45 dní, po železnici to vlaku zabere jen dva týdny. Intenzita vlakového spojení bude jistě narůstat, protože se Írán pro Peking stává ideální branou do Iráku a Sýrie…

Zbývá otázka: Kde v takovém obrazu současného Iráku – a mimo novinové titulky – hledat Spojené státy?

 

 

Související: Aktuální stav politiky USA na Blízkém východě (I): Írán a Izrael

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 27 Červenec 2017 11:18 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB