Saúdové, Katar a fata morgana „sunnitského NATO“

Email Tisk PDF

Saúdům se jejich „sunnitský tábor“ rozkládá a pokud ho může někdo zachránit, budou to muset být – kvůli svým tradičním vazbám na region -- Spojené státy. Negativa tohoto kroku ale mohou významně převažovat nad pozitivy.

 

 

 

 

 

 

Neuplynuly ani dva týdny od chvíle, kdy Donald Trump v saúdském Rijádu slavnostně „předsedal“ světovému summitu sunnitů a pokládal základní kameny „sunnitského NATO“, a už je vše jinak. Už od počátku nebylo sice jasné, proč mají například Indonésie, Malajsie či Brunej držet se Saúdy „basu“ zrovna proti Íránu, ale veškeré to zaryté saúdské protiíránské snažení dostalo ránu ze zcela jiného směru.

Celý ten podivný příběh započal už 23. května, tedy dva dny po summitu v Rijádu, kdy katarská agentura QNA zveřejnila slova „svého“ emíra šajcha Tamíma bin Hamáda al Sáního, podle něhož (mimo jiné) „Írán představuje regionální a islámskou mocnost, kterou nelze ignorovat, a není moudré stavět se proti ní nepřátelsky“. A vzápětí se na Twitteru katarského ministra zahraničí objevila informace, podle níž mají velvyslanci Bahrajnu, Egypta, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie opustit Katar.

Taková nehoráznost! Saúdové prý věnovali Trumpovi osobní dary v celkové hodnotě 1,2 miliardy dolarů, aby ho přiměli na adresu Teheránu pronést několik hanlivých poznámek, a nyní takhle zradí zrovna sousední Katar? Šajch Tamím se sice už během několika hodin snažil omlouvat, že to vše je nedorozumění a že web agentury QNA napadli hackeři, ale to už Saúdové nebo Egypt začali blokovat vysílání Al Džazíry a dalších médií napojených na Katar, přičemž ovšem v případě Káhiry byla „do vaničky k vylití“ přidána média spjatá se zakázaným Muslimským bratrstvem, ale třeba i vynikající a vůči režimu často kritický zpravodajský portál Mada Masr. Výmluva s „neznámými“ hackery u rozzlobených Saúdů nezabrala ryze účelově a Egypt situace jen využil, aby se Rijádu zalíbil a vrátil se tak k „tradičním“ dodávkám saúdské ropy zdarma, při současném vyřešení situace kolem „nepohodlných médií“.

Katarský emír poté 27. května ještě přilil olej do ohně, když si zatelefonoval s opětovně zvoleným íránským prezidentem Hasanem Roháním, přičemž se vyslovili pro zlepšení vztahů mezi Íránem a Perským zálivem. To už saúdská média běsnila, požadovala vyloučení Kataru z Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), zpochybňovala legitimitu katarské panovnické dynastie a vinila Katar z velezrady za ochotu zlepšovat vztahy s Íránem

 

Trocha historie

(mapa WMFZ)Saúdská Arábie se svými zásobami ropy, Mekkou a Medínou a Spojenými státy v zádech si vždy nárokovala být lídrem sunnitského světa a hlavním štítem proti šíitskému Íránu. V GCC jsou ale také například Kuvajt nebo Omán, monarchie, které se kvůli vlastnímu přežití vždy musely mezi oba tyto soupeře nějak vtěsnat. Platí to i pro Katar, nevelkou a nepočetnou monarchii, která vždy nosila cejch zaostalé a chudé oblasti, kde se namísto v rollsroycech jezdí na oslu. A toto vědomí „negramotného zapadákova“, který žil hlavně z rybolovu a lovu perel, dodával katarské vládnoucí rodině svého druhu sílu vzdoru. V roce 1971, kdy končil britský protektorát, ustála začlenění do Spojených arabských emirátů, a raději se odevzdala pod „ochranu“ USA. Radikální proměna přišla ale až v 90. letech minulého století, kdy v Kataru propukl plynový boom – Katar je jediným „většinově plynovým“ členem GCC, a když se k tomu ještě přidalo přední světové místo v produkci zkapalněného plynu a současně i vlna investic po celém světě, katarským plynovým vládcům narostl hřebínek. Z plynových miliard tak zničehonic vznikla televize Al Džazíra, která najala přední světové novináře a obratem okouzlila Blízký východ, a to především kvůli „odvaze“, s níž si dovolila do té doby cosi nemyslitelného, tedy ostře tepat do zpátečnických Saúdů (ale přitom samozřejmě mlčet o situaci v Kataru). Pak se ale přihnaly revolty arabského jara, k jejichž šíření Al Džazíra svým otevřeným zpravodajstvím výrazně přispěla, a emír se zalekl, neboť taková svoboda informací mohla ohrozit i jeho neomezenou vládu. V konfliktu v Libyi už proto televize stála plně na straně NATO a Západu a výměnou za masivní reklamu začala oslavovat i „demokratičnost“ Saúdské Arábie. Většina redaktorů na protest proti takové propagandě odešla a dnes z mediálního zázraku zbyla vlastně jen skořápka.

Ostatně, domečky z karet připomíná i mnoho dalších emírových ambiciózních projektů. V roce 2000 například na 14 kilometrech čtverečních vzniklo tzv. Město vzdělání, kam emír pozval šest amerických univerzit a jejich pobočkám nechal zbudovat i supermoderní vědecký park. Budoucí katarští lídři se tam ale nevzdělávají – většinu studentů tvoří mladí Američané, kteří využívají toho, že Katar studium na „svých“ amerických univerzitách dotuje. Nebo Muzeum islámského umění v Dauhá. Navrhl ho americký architekt čínského původu I.M.Pei, postavila turecká firma, tamní restaurace nabízejí vybrané francouzské speciality a expozice představují pestrou škálu uměleckých skvostů od mamlúckého Egypta po Indii z doby vlády Moghulů. „Žádný z pokladů nepochází z Kataru, národa, který je z hlediska islámské historie zcela bezvýznamný,“ podotkla před časem CNN. 

Na druhou stranu jsou tu ale stále ony katarské plynové miliardy. Například v Londýně se už roky vtipkuje, že jediné, na co Katar v Británii ještě nedal finanční nabídku, je Buckinghamský palác, zatímco ve Francii spolu s vrcholnými politiky typu Nicolase Sarkozyho založil fond o 100 miliardách eur, který využívá jejich konexí k investicím do „evropské konstrukce“, což kromě peněz do kapes evropských politiků předjímá hlavně „osázení“ Evropy mešitami a islámskými centry… Výčet by byl dlouhý a není ani jasné, v jakém stadiu všechny ty projekty jsou. Nicméně, lze předpokládat, že katarské investice v Evropě měly emírovi zajistit podporu NATO při přežití jeho rodiny. Přitom není bez zajímavosti, že jen letos Katar ve Velké Británii, která zažila už tři teroristické útoky během tří měsíců, slíbil investovat dalších pět miliard liber, přičemž ale současně financuje islamistické skupiny v Egyptě, Libyi, Sýrii, pásmu Gazy nebo Jemenu.

Řeč je přitom stále o onom rychlokvašném pocitu výjimečnosti plynového Kataru mezi jeho ropnými sousedy – když se v rámci arabského jara v Egyptě k moci dostali Muslimští bratři, finančně je držel nad vodou právě Katar, a to až do chvíle, kdy armáda a egyptská společnost nabraly dech, aby se islamistů v čele státu zbavili. Když pak museli lídři Bratrstva prchat, nabídl jim Katar (s Tureckem) azyl, stejně jako vedení palestinského Hamasu, které se pro změnu znelíbilo Saúdům. Když se Egypt a Spojené arabské emiráty v Libyi nyní staví za maršála Haftára, sponzoruje Katar jeho (Západem uznávané) islamistické protivníky z Tripolisu. Katarské investice drží nad vodou i Erdoganovo Turecko, na něž se Západ dívá skrz prsty. Jinými slovy, Katar jako by vždy podporoval jiné, tedy „špatné“, islamisty a teroristy než Saúdové, a za to je dnes sponzory terorismu kritizován za sponzorování terorismu… A při tom všem „vzdoru“ vůči „pravidlům Perského zálivu“ Katar navíc vždy upřednostňoval pragmatické vztahy s Íránem, tím spíš, že bez této spolupráce by z provázaných nalezišť zase až tolik plynu nevytěžil…

 

Připravená krize

Nynější politický konflikt mezi Saúdy (a spol.) a Katarem ze všeho nejvíc ukazuje na hluboké rozpory, které vládnou i uvnitř na pohled homogenního Perského zálivu. Faktem zůstává, že podobnou krizi Katar zažil už v roce 2014. Kvůli jeho podpoře Muslimskému bratrstvu některé monarchie GCC na celých osm měsíců odvolaly z Kataru své velvyslance, což posléze emíra Tamíma přimělo k tomu, aby se především v Iráku, Sýrii a Jemenu následně už zuby nehty držel saúdské linie. Přesto se situace opakuje a (nejen) diplomatické styky s Katarem se znovu trhají. I když, žádná super reprezentativní „sešlost“ to zrovna není. Znovu je ve hře Saúdská Arábie, její vazalové z Bahrajnu a Spojených arabských emirátů, Egypt, jemenská exilová vláda sídlící v Saúdské Arábii, libyjská vláda, která vládou vlastně ani není, a navrch se ještě (alláh ví za jak velký saúdský úplatek) přidaly i „veledůležité“ rekreační Maledivy. A „vzorová diktatura“ v Bahrajnu, mimochodem, přitom stihla pro jistotu zakázat své jediné nezávislé noviny…

Podle některých názorů se současná krize „připravovala“ vlastně už od chvíle, kdy se letos na jaře provalil katarsko-íránský miliardový „handl“ kolem osvobozování katarských královských rukojmí v Iráku. Emírova vstřícnost vůči Teheránu nyní byla jen oficiální „roznětkou“, tím spíš, že přišla v době, kdy se Saúdové po Trumpově návštěvě a záplavě jeho podlézavých lichotek alespoň na chvilku zapomněli na všechny své existenciální problémy a utápěli se v idylickém rauši, v němž se opravdu viděli být pupkem sunnitského světa. Nutno ovšem dodat, že problémů v rámci GCC je mnohem víc. Omán například udržoval styky s Íránem vždy a odmítl se jako jediný člen GCC zúčastnit agrese proti Jemenu, zatímco Spojené arabské emiráty nyní sice Saúdům v ataku proti Kataru snaživě pomáhají, ale jakmile dostanou příležitost posílit své budoucí pozice, nezříkají se jí. A tak například emirátský ropný koncern Enoc Teheránu poctivě vyplatil čtyři miliardy dolarů dlužné ještě z předsankčních časů, zatímco oddíly financované Saúdy a SAE proti sobě otevřeně bojují v Jemenu…

 

V pasti

Katar má na svém území předsunutý štáb amerického centrálního velení CENTCOM, za což Donald Trump emíra Tamíma ostatně pochválil coby „strategického partnera“ v „boji proti terorismu“, ale přinejmenším některé státy GCC spolu s Egyptem nyní využily příležitosti, aby se Kataru „zbavily“. A podle všeho nacházejí oporu i v americkém establishmentu, který má v zádech saúdskou a izraelskou lobby. Hrozí tak Kataru odsunutím americké základny nebo kritizuje katarskou podporu terorismu (při současném mlčení vůči saúdské podpoře terorismu nebo saúdskému podílu na 11. září).          

Katar se uraženě cítí být terčem „pomlouvačné kampaně“, protože je přece jako každý stát na Blízkém východě spíš „terčem teroristů“. Zdůrazňuje, že Muslimské bratrstvo nijak nepodporuje, byť současně odmítá skupinu označit za teroristickou, ale jen za opoziční, a to za podmínky, že její členové z katarského území nebudou útočit na své domovské země. A k tomu si Al Džazíra sem tam „kopne“ do saúdských panovníků a katarská vláda mluví o konci celého GCC…

Není jasné, jak se ke Kataru nakonec postaví Trump, mnohé bude podle všeho záviset na tom, kolika miliardami dolarů bude emír Tamím ochotný a schopný „vypolstrovat“ jeho tažení za „Velkou Amerikou“. Šéf Pentagonu ale ještě na počátku května vzájemné vztahy chválil, ve stejném duchu vyznívají i aktuální prohlášení Washingtonu a americká FBI v každém případě už pomáhá s vyšetřováním „hacknutých“ emírových „proíránských“ prohlášení. Žádná rozhodná ujištění o podpoře toho či onoho ale zatím nezazněla.

Není jasné ani to, jak se Katar zachová v nejbližší budoucnosti. Na jedné straně jsou tu závazky vůči USA a adekvátní „ochrana“, která z této podřízenosti plyne, na straně druhé je tu realita Íránu a současně i nejrůznějších politických islamistů a teroristů, která na rozdíl od Spojených států z regionu opravdu jen tak nezmizí. Co s tím? Katarská média proto zatím „vstřícně“ připomínají, že při obraně saúdských hranic na severu Jemenu bylo zraněno šest katarských vojáků, nebo že bylo ze země vypovězeno několik lídrů palestinského Hamasu, tedy větve Muslimského bratrstva. Jenže: byli vypovězeni do Kuvajtu, takže z pohledu Saúdů je to prašť jako uhoď…  

Očividným se zdá být snad jen to, že Saúdům se jejich „sunnitský tábor“ rozkládá a pokud ho může někdo znovu nahnat do ohrady, budou to muset být – kvůli svým tradičním vazbám na region -- Spojené státy. Současně lze ale předpokládat, že americké převzetí role „lídra sunnitského světa“ nikomu příliš nepomůže, natožpak Spojeným státům samotným, přinejmenším i proto, že by to byla role nesmírně složitá, neboť by se jí ujaly v době, kdy tektonické zlomy v řadách -- převážně nábožensky fundamentalistické -- GCC budou do budoucna už jen ničivější. Ať už se Katar v současné krizi podvolí nebo přijde nějaký „palácový převrat“ a do čela monarchie nastoupí nějaká saúdská loutka, poslední události napovídají, že USA jsou svým způsobem „v pasti“ a Saúdové prostě nemají na to, aby se stali světovými „hráči“ a jejich peníze vše – natož dlouhodobě -- vyřešit prostě nemohou. A tak se vydávají na dlouhou cestu k bezvýznamnosti.

Tož tak.

Připravte popcorn. Hodně popcornu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 06 Červen 2017 08:00 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři