A Turecko se demokraticky mění v blízkovýchodní autokratický režim…

Email Tisk PDF

Ať si o tureckém prezidentovi Recepu Erdoganovi kdokoli myslí cokoli, je mistrem svého řemesla. Nyní se ale vydává na cestu, o níž toho možná moc neví ani on sám.

 

 

 

 

 

V uplynulých patnácti letech, kdy Turecku vládne jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), dokázal Erdogan vyhrát ve všech 11 hlasováních, které se konaly – konkrétně v pěti parlamentních volbách, dvou referendech, trojích místních volbách i ve volbě prezidentské. Nedělní referendum bylo v pořadí dvanáctým testem Erdoganovy pozice a prezident znovu zvítězil.

Turci rozhodovali o reformě politického systému. Návrh mimo jiné předpokládal zrušení funkce premiéra, jehož pravomoci by převzal sám prezident, který by jmenoval vládu, stejně jako soudce nebo prokurátory. Současně měla s konečnou platností skončit i „éra vojáků“, kteří zemi kdysi – bez západních námitek vůči absenci demokracie -- vládli pevnou rukou, ale nově už by nesměli zastávat jakékoli státní nebo politické funkce. A turečtí voliči Erdoganovi jeho přání splnili, byť jen těsně nadpoloviční většinou. Jeho snahy o všemocnost narazily na nesouhlas především na kurdském jihovýchodě země a prohrál také v pěti největších městech, byť v Istanbulu a Ankaře jen těsně. Svůj mimořádný význam má přitom skutečnost, že „zahraniční“ Turci Erdogana podpořili výrazněji, než ti „domácí“: V Německu jich pro reformu hlasovalo 63 procent, v Nizozemsku 70 procent.

Erdoganovo vítězství lze podle všeho vysvětlit několika způsoby. Svou roli musel sehrát fakt, že opozice nebyla s to voličům věrohodně zajistit členství Turecka v EU, což by nejspíš bylo heslo, na které by mnozí „slyšeli“, zatímco Erdogan sám o vstupu dlouho vyjednával, než se kličkující a neochotné Evropě rozhodl – při absenci lepších možností -- „hrdě“ ukázat záda. Opozice rovněž nemá po ruce žádný recept na záchranu topící se turecké ekonomiky, zatímco Erdogan svou normalizací vztahů s Izraelem a především Ruskem nejenže snižuje závislost na EU, ale současně nabízí také alespoň naději na nějaké zlepšení. Erdoganovi podle všeho nahrála i prokurdská politika USA a EU v době, kdy se několik kurdských skupin pravidelně hlásí k teroristickým útokům po celé zemi, přičemž ten zatím poslední se odehrál krátce před hlasováním – v takové situaci mnozí Turci souhlasí nejen s odklonem od Západu, ale i s příklonem k politice (Erdoganovy) tvrdé ruky. Prezidentově „velikosti“ zřejmě dopomohl i jeho postup v syrské válce, v němž si přinejmenším rétoricky udržel aureolu „hybatele“ sunnitského světa, přičemž je ovšem třeba připomenout, že protisyrskou kartu rozehrávala i hlavní opoziční, nominálně levicová Republikánská strana (CHP). A nad tím vším ční nejspíš hlavní důvod Erdoganova vítězství, tedy skutečnost, že nacionalisticky orientovaní Turci ve své většině dávají prostě přednost „silnému“ Turecku před Tureckem „demokratickým“. A přitom zřejmě ani tolik nevadí, že současné Turecko ekonomicky ani intelektuálně nemá na to stát se novou „Osmanskou říší“, o níž Erdogan údajně tolik sní. Suma sumárum: ve výsledku se Turecko, člen NATO a stále ještě formální aspirant na členství v EU, demokratickou cestou stává jen dalším z blízkovýchodních autokratických režimů.

Evropští pozorovatelé sice aktuálně namítají, že nedělní referendum neodpovídalo běžným standardům, a že při něm docházelo k podvodům. Je nicméně velkou otázkou, co si s tím má kdo počít. AKP už v uplynulých letech ovládla většinu soudů a navíc nemá aktuálně ani žádnou seriózní politickou konkurenci. Pravice je rozhádaná a rozdrobená, vůdci prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) jsou vesměs ve vězení kvůli svým údajným vazbám na „teroristy“ a Republikánská strana prohrává jedny volby za druhými, aniž by ji vůbec napadlo změnit kvůli tomu své vedení. A co víc, „žije spokojeně“ z bohatých státních dotací, které ji nenutí vytvářet celostátní a aktivní síť svých stoupenců. Vedení CHP sice napadlo výsledky voleb, ale rozchod této strany s realitou dokládá i bujarý večírek v jejím ankarském sídle, kde vedení v neděli oslavovalo, že v referendu prohráli jen těsně… Turecká společnost je podle výsledků referenda opravdu krajně polarizovaná, odpůrci posílení Erdoganových pravomocí, které by mohly současnému prezidentovi umožnit vládnout až do roku 2029, už vyšli protestovat do ulic, nicméně netvoří jednotný blok, neboť pojítko mezi městskou inteligencí například s Kurdy není nijak silné a v mnoha případech mezi nimi může panovat nepochopení i otevřené nepřátelství.

Všeobecně se očekávalo, že Recep Erdogan po vítězném referendu zmírní svou protizápadní rétoriku, která mu pomáhala v kampani, nicméně se zdá, že má v plánu pravý opak. Zatímco totiž CHP oznámila, že v parlamentu nepodpoří obnovení trestu smrti, stane se právě tato otázka z Erdoganova rozhodnutí předmětem dalšího referenda. Trest smrti je pro Evropskou unii nepřijatelný a turecký prezident jako by tímto „zástupným“ tématem chtěl nechat voliče rozhodnout o konečném rozchodu s „křižáckým Západem“, v době, kdy se vzájemné vztahy už beztak blíží sankční válce. A nelze vyloučit, že Turecko, které ovšem dál trvá na vízové liberalizaci s EU, čekají další a další referenda, která Erdoganovi posvětí budoucí kroky, o nichž lze dnes jen spekulovat. Stejně jako se lze jen dohadovat o tom, jaký bude mít turecké referendum a jeho důsledky vliv politický vývoj v Evropě, o Blízkém východě ani nemluvě.  

Vyloučení vojáků z politického a veřejného života sice do určité míry snižuje pravděpodobnost opakování vojenského převratu, nicméně ten by byl beztak nemyslitelný bez aktivní podpory veřejnosti. A městská inteligence, která především hlasovala proti ústavním reformám, je přece jen méně „vhodná“ pro masivní protestní a podvratné akce, na rozdíl od radikálních a vesměs věřících či ultranacionalistických Erdoganových stoupenců, což by mělo být s ohledem na konkrétní výsledky hlasování varováním i pro mnohé evropské země s početnými tureckými menšinami.

Zatím není jasné, jak se k „novému“ Turecku, které se v posledních měsících jako na houpačce přiklání tu k USA a pak zase k Rusku, postaví například Spojené státy a další spojenci z NATO, ale například pro Českou republiku zůstává Ankara partnerem a Berlín (se svou prakticky nefunkční migrační dohodou) apeluje, aby nikdo nepostrkoval Ankaru blíž Moskvě. Ta už (spolu s Washingtonem) Erdoganovi na rozdíl od EU blahopřála, i když mezi prvními gratulanty nechyběla syrská odnož Al Kajdy nebo wahhábistická Saúdská Arábie

Světová politika je zase o něco složitější.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 18 Duben 2017 06:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB