Tillerson v Turecku: Kurdové a Asad jsou in, Turci out

Email Tisk PDF

První návštěva nového amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona v Turecku měla obrousit hrany. Pokud ale chtěl dosáhnout nějakého Erdoganova ústupku nebo snad dokonce úklony, zdá se, že nepochodil.

 

 

 

 

 

Bylo by asi bláhové věřit na náhody v nejvyšší mezinárodní politice. I proto lze vcelku chápat emoce, které minulý týden explodovaly v Ankaře poté, co FBI hned na Kennedyho letišti v New Yorku zatkla a uvěznila Mehmeta Hakana Atillu, viceprezidenta turecké státní banky Halkbank. Zatčení je oficiálně zdůvodněno Atilovými kontakty s Rezou Zarrábem, mezinárodním obchodníkem se zlatem, který prý měl pomáhat Turecku pronikat americkými sankcemi proti Íránu. Zarráb je ovšem současně údajně zamotaný i v korupčním skandálu turecké vlády, v němž před třemi lety figuroval i sám současný prezident Recep Erdogan. Právě tato kauza se prý stala poslední kapkou pro konečný rozchod Erdogana s jeho dnešním úhlavním nepřítelem, islamistickým duchovním Fethulláhem Gülenem, který dnes péčí CIA žije v exilu v USA. A právě Gülenovi a jeho ochráncům Erdogan připsal loňský nezdařený pokus o vojenský převrat…

Realita kolem Atilly, Zarrába, Erdogana, Gülena, CIA, FBI bude nepoměrně složitější, ale pro pochopení situace stačí prosté konstatování, že dva dny po „výstřelu“ v podobě Atillova zatčení do Turecka přiletěl nový americký ministr zahraničí Rex Tillerson. Pokud ale mělo bankéřovo uvěznění – a související hrozba případného odhalení korupce v nejvyšších patrech tureckého establishmentu -- Turky Tillersonovi nějak „předvařit“, nepovedlo se. Ankara jeho zatčení označila za politický čin a v rámci „protiúderu“ obvinila americký konzulát v Istanbulu z kontaktů s jedním ze (stále unikajících) hlavních organizátorů loňského vojenského puče. Už jen krůček chybí k tomu, aby Ankara z puče obvinila přímo CIA…

 

USA: Kurdové i Asad OK

Podle očekávání se hlavními tématy Tillersonových jednání s tureckým vedením měly stát otázky dalšího osudu Fathulláha Gülena a především syrských Kurdů. Nicméně, Michael Flynn, hlavní „přítel Turků“ v Trumpově administrativě, který o Gülenově možné extradici údajně už vyjednával, byl z Bílého domu „vyzmizíkován“, a z odpovědí Tillersona a jeho kolegy Cavosuglua na závěrečné tiskové konferenci nijak nevyplývá, že by v otázce Gülena jakkoli pokročili.

Mnohem významnější se nyní – z pohledu Blízkého východu -- ale beztak jeví problematika Kurdů. A ani v ní Turecko s USA žádnou shodu nenašly. Tillerson dorazil krátce poté, co sama Ankara „slavně“ ukončila svou agresi do Sýrie nazvanou Štít Eufratu. Nic moc jiného jí ani nezbývalo – spolupráce Ruska a USA totiž turecké oddíly efektivně odblokovala od možných útoků proti oddílům kurdské YPG. Lavírování mezi Ruskem a USA v tomto případě Ankaře také příliš nepomůže, protože zatímco USA považují syrské Kurdy za své hlavní spojence v boji proti syrskému Daeši, ruská armáda se etablovala v kurdském Afrínu, zajišťuje výcvik kurdských jednotek, dodává do jejich oblastí vojenskou i humanitární pomoc a bombarduje „turecké“ džihádisty na severu Sýrie.

(mapa antiwar.com)S Ruskem a Spojenými státy v zádech tak nepřekvapí, že syrští Kurdové už koncem března oznámili, že po dobytí Rakká, „hlavního města“ Daeše v Sýrii, bude celá oblast připojena ke kurdské enklávě. Vzápětí tuto myšlenku podpořil i Tillerson, což samozřejmě může evokovat vzpomínky na obamovské plány na rozparcelování Sýrie. Nicméně, je tu realita. Trumpovo odhodlání „zvítězit nad Daešem“ s sebou totiž přináší zásadní otázky. A tou hlavní pro Sýrii je „Co s Rakká?“ Opravdu syrští Kurdové spolu s americkými speciálními oddíly osvobodí Rakká, získají svůj kýžený triumf a pak město prostě „na podnose“ vrátí Asadovu režimu? To by bylo moc i na Trumpa, o McCainovi a Grahamovi ani nemluvě. Vyslat do města a okolí další tisíce amerických vojáků, kteří by „nenápadně“ zahájili okupaci – a případně rozklad -- syrského státu, byť s vyhlídkou na válku se Sýrií a potažmo Ruskem? Tím by Trump „trumfnul“ i jím tolikrát kritizovaného Obamu. Předat město Turkům pro změnu slibuje velkou válku s Kurdy, ve výhledu i se Sýrií a ve větším výhledu možná i celého NATO s Ruskem. Po škrtnutí všech špatných možností Kurdové coby noví vládci prostě jaksi „zbývají“. Nemusí to ovšem nutně napovídat o nějakém bezpodmínečném budoucím dělení Sýrie, neboť může také jít jen jakousi čistě „provozní“ záležitost, tím spíš, že proti ní Rusko nijak výrazně neprotestuje.

Není od věci, že jakousi „cenou útěchy“ pro Damašek má být vzkaz Washingtonu, že svržení Bašára Asada už není prioritou a že o jeho politickém osudu mají ve volbách rozhodnout sami Syřané. Je ironií, že tím USA nyní – ke vzteku „syrské exilové“ (saúdské a jiné) opozice -- prakticky jen přijaly za svou letitou ruskou mantru. Nicméně, i jako cena útěchy je to krok málo smysluplný. Asadovo svržení totiž není reálným už delší dobu, a tak lze předpokládat, že se zákulisní „kšefty“ točí i kolem skutečných „barterů“ a „bargainů“…  

 

A co NATO?

Pokud chtěl Rex Tillerson v Turecku dosáhnout nějakého Erdoganova ústupku nebo snad dokonce úklony, z vágních formulací na závěr rozhovorů se zdá, že nepochodil. Jinými slovy, krize ve vztazích mezi USA a Tureckem se prohlubuje a americký předpoklad, že se Turecko se syrskými Kurdy, které považuje za teroristy, časem prostě nějak „srovná“ stejně jako s těmi iráckými, zůstává zatím v rovině čistě teoretické.

Současně ale platí, že aktuální turecká zahraniční politika je řízena čistě domácími událostmi a dva týdny před referendem o přeměně tureckého státu v prezidentský systém je – především vůči Západu – nabitá třeskutými emocemi. Lze očekávat, že po referendu, v němž prezident Erdogan nejspíš zvítězí a posílí své pravomoci, napětí do určité míry opadne, přesto USA i celý Západ budou s napětím sledovat každý Erdoganův krok. Vždyť pokračující Atillovo věznění v New Yorku může například oživit úvahy o vypovězení sil NATO z turecké základny v Incirliku, odkud USA vedou většinu svých operací na severu Sýrie. A zmíněné obvinění, že američtí diplomaté z Istanbulu spolupracovali s lídry pučistů, může snadno přerůst v totální krizi. Normalizace vztahů mezi Tureckem a USA je tedy v nedohlednu. Stále naléhavější otázkou zůstává, co to bude znamenat pro existenci NATO, potažmo pro Evropu.

Tož tak nějak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 02 Duben 2017 16:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz