Erdogan v Sýrii míří na vedlejší kolej

Email Tisk PDF

Z hlediska někdejších Erdoganových plánů na obnovu osmanské říše se současné postavení Turecka – a to nejen v Sýrii, ale na Blízkém východě jako celku -- musí rovnat drtivé prohře.

 



 

 

 

Zatímco si OSN pochvaluje, že současné příměří v Sýrii pod patronátem Ruska a Turecka „drží lépe než ta předchozí“, spolupráce obou zemí pomohla osvobození východního Aleppa při co nejmenším počtu civilních obětí a že jediným, kdo „kazí hru“, je syrská odnož Al Kajdy, samotné Turecko se se svou „syrskou politikou“ dostalo do slepé uličky. Turecký prezident Recep Erdogan před pár dny navštívil státy Perského zálivu, kde před blížícím se referendem o posílení svých pravomocí zkoušel zlepšit zhoršující se ekonomickou situaci své země žádostmi o větší investice. Krátce předtím prohlásil, že Al Báb, bašta Daeše kousek od Aleppa, „bude co nevidět dobyt“ a po něm budou následovat Rakká a Manbídž. Do Perského zálivu pak s sebou vzal náčelníka generálního štábu Hulusiho Akara, který rovnou oznámil, že „operace v Al Bábu skončila“. Míněno úspěšně pro Turecko, tedy porážkou Daeše, přičemž „ve městě vládne klid a turecké tanky hlídkují v ulicích“.  

Takový výklad nicméně podle všeho naplňuje definici fake news. Zatímco Rusko prý zabránilo syrské armádě, která Al Báb uzavřela od jihu, aby vstoupila do bojů s „tureckými“ džihádisty ze Svobodné syrské armády (FSA) tvořící předvoj tureckých jednotek, s osvobozováním Al Bábu (10 kilometrů od Aleppa a 30 kilometrů od turecké hranice) to nebude až tak „horké“. Turecké jednotky postupující od severu byly totiž podle zpráv „z terénu“ od města vytlačeny a přinejmenším 90 procent města stále ovládá Daeš.

Turecko zahájilo svou „Operaci Štít Eufratu“ před půl rokem. Chtělo zabránit syrským Kurdům, aby vytvořili souvislý koridor svých území podél turecké hranice i západně od Eufratu. Erdoganovo Turecko nejenže vnímá Kurdy jako „teroristy“, ale současně by rozšířením jejich oblastí adekvátně poklesl možný vliv Turecka na vývoj situace v Sýrii. Pro přijatelnější image celé operace přibyla ještě formulka o boji proti Daeši, k čemuž Turecko „přesměrovalo“ některé džihádistické a rebelské skupiny, které ještě bojovaly proti Asadovu režimu, přičemž je ironií, že se sama Ankara nemůže spoléhat na jejich poslušnost. Nespolehlivost bojovníků FSA, kteří jako ze všeho nejvíc jen mrhali municí, následně přiměla velení turecké armády vyslat do bojů tři tisíce vlastních vojáků, k nimž má nyní přibýt dalších pět tisíc. Podle Erdogana mají na severu Sýrie vzniknout tři turecké vojenské základny, „bezpečné zóny“, o nichž mluví Donald Trump, kde bude na pořádek dohlížet „národní armáda“ složená z pestré směsice džihádistických a rebelských skupin, která ale existuje nejspíš jen v Erdoganových snech, neboť podle expertů tato rozhádaná a výbušná „síla“ není s to zajistit bezpečnost ani na osvobozených územích.

 

Orientální politika

Není bez zajímavosti, že podle mluvčího turecké vlády Numana Kurtulmuse Operace Štít Eufratu „skončí s Al Bábem“, protože tím budou „naplněny všechny cíle“. „Rakká je něco jiného. Neohrožuje turecké hranice,“ vysvětlil. To by ale Erdogan nesměl být velikášským Erdoganem: Turecká armáda po „úspěchu v Al Bábu“ míří právě na Rakká. I když… Jak podotýká Al Monitor, Erdogan v praxi předvádí „skutečnou orientální politiku“: když mluví s Rusy, zdůrazňuje syrskou územní celistvost a mírové řešení tamní války, s Američany obhajuje vzájemné spojenectví a nárazníkové zóny u svých hranic, s feudály z Perského zálivu zase kritizuje Teherán a Damašek. Je zajímavé, že tato jeho snaha zalíbit se všem nefunguje nijak spolehlivě.

Zmíněné Erdoganovy plány odporují dohodám, které Ankara uzavřela s Moskvou v rámci satanského procesu – podle nich má být turecká role v Sýrii krátká a časově omezená. Al Báb mohl být dobyt syrskou armádou, ale ani Rusko, ani Írán proti pokračující turecké operaci nic nenamítají, jako kdyby chtěly nechat Ankaru „vykrvácet“. Do minulého týdne její armáda v bojích o Al Báb – vedle rostoucího počtudalších a dalšíchzabitých civilistů -- přišla také o nejméně 64 vojáků, přičemž zraněno jich bylo bezmála čtyři sta. FSA hlásí ztrátu skoro 500 bojovníků a více než 1700 zraněných. A různé odhady mluví o tom, že turecká armáda u Al Bábu přišla také o více než tři desítky tanků a dvacítku obrněných vozidel. Není přitom jasné, jak vnímat tři turecké vojáky, které „náhodou“ zabil ruský nálet. Kreml se hájí tím, že útočil do míst podle tureckých koordinátů, ale kdo ví, zda to nebyl současně jakýsi pokus nasměrovat Erdogana tím „správným“ směrem? Putin s Erdoganem se v každém případě vzápětí dohodl na „posílení vojenské koordinace“.

Pak jsou tu USA a Kurdové, kteří mají americkou logistickou i vojenskou podporu a jejichž jednotky jsou už jen pár kilometrů od Rakká, „hlavního města“ Daeše v Sýrii. Americké nálety Rakká v dohledné době podle všeho izolují od spojnic na bašty Daeše v Iráku, rozhodující kurdský útok se blíží s každým dnem, vedení Daeše prý z Rakká už prchá, ale současně Kurdové varují, že jsou bez ohledu na americko-turecké konzultace o společném postupu v Sýrii připraveni s Turky u Rakká vstoupit do boje. Nelze si reálně představit, že by Erdogan zahájil „válku“ proti Kurdům, kteří dobývají baštu Daeše, a tak je jeho „tažení“ na Rakká ze všeho nejvíc jen slovním cvičením. Snaží se ho sice vylepšovat „pozvánkou“ americké armádě, aby si zabojovala v Sýrii (!), ale vše nasvědčuje tomu, že americká podpora směřuje ke Kurdům, a averze lidí z Trumpova okolí vůči Muslimskému bratrstvu zabrání citelnějšímu sbližování mezi Ankarou a Washingtonem. Z boje o Rakká se tak stává „větší varianta“ bojů o Al Báb nebo třeba o irácký Mosul – opakuje se totiž situace, kdy přemíra protichůdných zájmů a nevypočitatelných spojenců toho či onoho jen prodlužuje život konkrétním oddílům Daeše, jimž nyní na pomoc míří jednotky „umírněných“ džihádistů od tureckých hranic. Mimochodem, USA prý podporují politické řešení syrské války, ale zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura připouští, že netuší, jaké jsou „syrské cíle“ Trumpovy administrativy, zatímco Bašár Asad je připraven přivítat americkou armádu v Sýrii, pokud bude svůj postup koordinovat s Damaškem, čili pokud bude proti Daeši bojovat podle pravidel Sýrie (a možná, když přestane při bombardování Sýrie používat ochuzený uran)…  

A v neposlední řadě je tu Perský záliv. Erdogan i Trump na něj podle všeho pohlížejí stejně, a to především jen a výhradně jako na „peněženku“, z níž by platili své plány. Trump to ostatně vyjádřil zcela otevřeně, když oznámil, že právě z jejich kont budou financovány chimérické „bezpečné zóny“ v Sýrii: „Nemají nic než peníze.“ Je příznačné, že se Trump tváří, jako kdyby bylo vše už rozhodnuto, nicméně právě jeho „střelba od boku“, která má Blízkému východu naznačit něco z jeho úmyslů, může ve finále dát Perský záliv dohromady s Íránem nebo s Izraelem proti Íránu (ale možná i koalici s oběma), přičemž Írán usiluje o strategickou alianci s Ruskem v době, kdy vztahy Ruska s Izraelem nebyly ještě nikdy lepší. A co víc, Katar, tradiční sponzor sunnitského džihádu (nejen) v Sýrii, zničehonic otáčí a (po podpisu energetické smlouvy s Ruskem) má za to, že je jen na Syřanech, aby si vybrali svého budoucího prezidenta (Asada). A k tomu mimochodem navíc hrozí, že věrný vazal Západu i Perského zálivu, Jordánsko, výměnou za pozvánku na konferenci do Astany přestane podporovat džihád na jihu Sýrie, kde se mu po osvobození východního Aleppa beztak přestává dařit…   

 

Kdo přebírá, přebere…

Zdá se, že celá turecká Operace Štít Eufratu je v rozkladu, a co víc, o jejím dalším směřování se rozhoduje podle proklamací nejvyšších tureckých činitelů, které se mění den ze dne. Možná, že hlavním účelem je zastřít skutečnost, že Ankara nemá žádnou „exit strategy“, nebo bez ohledu na požadavky Damašku, který chce okamžitý odchod tureckých vojsk, prodloužit její trvání – a s ní i „slávu a sílu“ Turecka – alespoň do dubnového referenda, v němž mají Turci Erdoganovi schválit další pravomoci a z prezidenta ho legálně povznést na polosultána. Je ale současně zřejmé, že náklady na vojenské zapojení v Sýrii ekonomicky chřadnoucímu Turecku rozhodně nepomáhají, stejně jako mu nepomáhají další civilní oběti z bombardovaného Al Bábu. A nepomáhají mu ani bratrovražedné boje mezi stále konsolidovanější Al Kajdou a „umírněnými“ džihádisty (v zastoupení Saúdů a Turecka) v „bezpečném“ Idlíbu u tureckých hranic – syrský režim právě tam sváží většinu džihádistů, kteří se v různých částech Sýrie vzdali, a pak, aniž by musel vynaložit jedinou kulku, sleduje, jak se – při občasných ruských a amerických náletech -- vybíjejí mezi sebou a takový vývoj hrozí, že se boje mohou „přelít“ i na turecké území. Zkrátka, pohled na celkovou situaci naznačuje, že se Erdogan se svou syrskou politikou znovu dostává na vedlejší kolej, což ale neznamená, že by byl zcela ze hry. Přichází sice o pozici, z níž by mohl určovat pravidla hry, stále má ale kapacitu na to, aby kazil hru ostatním. Z hlediska někdejších Erdoganových plánů na obnovu osmanské říše se takový výsledek – a to nejen v Sýrii, ale na Blízkém východě jako celku -- musí rovnat drtivé prohře.

Jistě, pokud si bude chtít Recep Erdogan užít pocit moci až všemocnosti, stále tu má ještě Evropskou unii, kterou může vydírat případným vypuštěním proudů uprchlíků…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 21 Únor 2017 07:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz