Dosavadní US politika vůči Sýrii oficiálně skončila v Astaně

Email Tisk PDF

Konference v Astaně oficiálně ukončila Obamovu politiku „změny režimu“ v Sýrii, odmítla případné tříštění země a dala nahlédnout na ranou blízkovýchodní politiku Donalda Trumpa.

 

 

 

 

 

Mírová jednání v kazachstánské Astaně toho na první pohled nic moc zásadního nepřinesla. Hlavní organizátoři, Rusko, Turecko a Írán, se na závěr dvoudenního setkání dohodli na mechanismu k prosazení příměří v Sýrii, o jehož porušování v kazachstánské metropoli nejvíc mluvila „jednotná“, ale ve skutečnosti silně rozhádaná delegace „rebelů“ v čele s lídrem Islámské armády Muhammadem Allúšem.

Ačkoli příměří, které bylo vyhlášeno koncem loňského roku, dramaticky snížilo intenzitu bojů, džihád si snad už od prvního dne stěžoval, že vládní jednotky se svými spojenci zastavení palby porušují, a to především pokračujícími útoky na někdejší syrskou frančízu Al Kajdy, která se sice s „mateřskou“ teroristickou organizací formálně rozešla, ale dál zůstává na oficiálním seznamu „povolených cílů“.

Bylo to vůbec první setkání představitelů Damašku a džihádu tváří v tvář za celou dobu syrské války a Muhammad Allúš se v Astaně snažil držet linii do posledního dechu: Požadoval demisi Bašára Asada a varoval, že pokud jednání zkrachují, „nezbude“ než pokračovat v boji. Dokázal tím sice vyvolat hádku v konferenčním sále a ukončit jednání „tváří v tvář“, ale ničeho jiného očividně nedosáhl. Tím spíš, když „jednotná“ delegace ozbrojených syrských, vesměs sunnitských protivládních skupin musela z Astany sledovat, jak jimi hájená „bývalá“ Al Kajda v čele seskupení tvrdých wahhábistů zaútočila v Idlíbu na severozápadě Sýrie nejen na pozice mocného Ahrár al Šám, ale i na oddíly Syrské svobodné armády (FSA), kterou aktuálně nejvíc podporuje Turecko. Prý to měla být reakce na „spiknutí“ FSA, neboť kajdisté prý za spiklence mají každého, kdo se účastnil astanských rozhovorů. Al Kajda si tím fakticky vymínila právo zaútočit i na oddíly Muhammada Allúše, který ji v Astaně tolik hájil.

Už jen možnost, že by se Idlíb u tureckých hranic, kam syrský režim v posledních měsících evakuoval desítky tisíc různých ozbrojenců z bezpočtu dohod o lokálním příměří nebo třeba i z východního Aleppa, stal dějištěm jakéhosi separátního syrského konfliktu mezi bezpočtem džihádistických skupin, nabízí výhled na drastickou redukci sil, které až dosud spadaly do kategorie „NeDaeš“, a současně i na možnou tureckou invazi do oblasti. Současně mohla džihádistickým vyjednavačům v Astaně „napovědět“, že v důsledku neochoty „oddělit zrno od plev“ je jejich „umělecký dojem“ na mezinárodní konferenci nulový a stejně takový je i jejich vyjednávací potenciál.

Potud tedy Astana na povrchu.

Detaily jsou přitom mnohem zajímavější. Všechny čtyři signatářské strany závěrečné deklarace – Sýrie, Rusko, Turecko a Írán – znovu jasně konstatovaly, že Al Kajda spolu s Daešem jsou dál povolenými terči. Už jen to je v přímém rozporu s šest let trvajícím postojem Obamovy administrativy, která se snažila Al Kajdu při vyjednávání s Ruskem opakovaně uchránit před bombardováním.

Především ale přijatý dokument výslovně odmítá dlouhodobou americkou politiku v Sýrii. Deklarace z Astany totiž shazuje ze stolu jakékoli úvahy o budoucím rozdělení Sýrie podle etnických či náboženských linií – tedy na enklávy sunnitské, šíitské a kurdské – o kterých se v USA prý uvažovalo snad už od roku 1957, s cílem usnadnit Saúdům, Kataru a dalším tmářům z Perského zálivu dopravovat ropu přes Sýrii do Evropy.

Nyní ale čtyři signatáři konstatovali svou „oddanost svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti Syrské arabské republiky coby multietnického, multináboženského, nesektářského a demokratického státu, v souladu s potvrzením Rady bezpečnosti OSN“.

Syrský velvyslanec při OSN Bašár Džafarí, který v Astaně zastupoval Damašek, situaci shrnul na závěr konference vcelku jasně: „Za naši stranu trváme na tom, aby byl sekularismus jedním z hlavních stavebních kamenů budoucího syrského státu, na němž se Syřané shodnou, a naši ruští a íránští přátelé s tím souhlasí. Odmítá to jen Turecko a ozbrojené skupiny.“ 


Pokud tedy dokonce ani šíitští radikálové v íránském vedení netrvají na tom, aby v Sýrii zavládla šaríja nebo tak něco, zůstává černý Petr v rukou Ankary. Nicméně, jsou tu ještě Spojené státy. Ty Obamovy do Astany vůbec přizvány nebyly, ty Trumpovy už ano, ale formální delegaci nakonec nevyslaly s odkazem na „okamžité potřeby transformace“ (čistky?) na ministerstvu zahraničí po Trumpově nástupu do funkce. To ale neznamená, že zůstaly zcela stranou.

Už ve druhé půli listopadu Donald Trump přijal Tulsi Gabbardovou, demokratickou členku Sněmovny reprezentantů, která jako jedna z mála z celého amerického politického establishmentu rozhodně vystupovala proti americké politice „změny režimu“ v Sýrii. Mimo jiné tím vystrašil neoliberální clintonovské jestřáby, kteří už tehdy začali spekulovat, že právě tato „holubice“ mohla získat nějakou významnou funkci v Trumpově administrativě, jejíž šéf opakovaně tvrdí, že jeho hlavním cílem na Blízkém východě je boj proti Daeši, v jeho slovech „proti radikálnímu islamismu“. V tomto ohledu se plně shodne s Damaškem a Gabbardová se minulý týden neohlášeně právě v syrské metropoli zjevila k jednáním „o míru“. Oficiálně sice její rozhovory s Bašárem Asadem potvrzeny nebyly, nicméně nelze předpokládat, že by syrský prezident tuto „vyslankyni“ nového amerického prezidenta nechal „stát na chodbě“. Jinými slovy, určité komunikační kanály mezi novým Washingtonem a Damaškem už otevřeny byly, což je oproti Obamově blízkovýchodní politice, kterou opatrně začínají kritizovat už i někteří evropští politici, revoluční obrat. A možná právě tím lze vysvětlit, proč Ankara těsně před zahájením astanských jednání rovněž dokonala salto a prohlásila, že „už déle nelze přehlížet realitu“, že se „situace radikálně změnila“ a že Bašár Asad zkrátka už „smí“ být syrským prezidentem.

Změna tureckého postoje k Asadovi nemusí být s „ohledem na realitu v Sýrii“ opravdu žádným velkým překvapením, byť ve skutečnosti asi bude spíš souviset s Erdoganovou snahou – po prudkém zhoršení vztahů s Obamou po loňském pokusu o vojenský puč – zlepšit vztahy s „novými“ USA, které navíc závěry astanské konference podpořily. Nové kontakty mezi Trumpem a Asadem mohou současně oživit spekulace o uvažování současného syrského prezidenta, který byl – na rozdíl od svého otce – vždy spíš prozápadní než proruský. Je příznačné, že ze strany Moskvy a Teheránu, tedy dvou zemí, které Sýrii vojensky pomohly nejvíc, následovaly „jistící“ a případně vyvažující protitahy – rozšíření ruských vojenských základen v Sýrii a podpis série ekonomických dohod mezi Sýrií a Íránem.    

V každém případě lze nejspíš konstatovat, že jedinými odpůrci budoucí sekulární, potažmo nábožensky vlažné Sýrie, zůstávají tradiční spojenci a sponzoři západní blízkovýchodní politiky, Katar a Saúdové. Dál trvají na vítězství Al Kajdy, Daeše a dalších džihádistických skupin, nicméně Astana ukázala, že „v terénu“ se budou muset tito ozbrojenci rozhodnout, zda se dalšího boje vzdají nebo zda se budou nechat dál bombardovat koalicí Sýrie, Ruska, Íránu a aktuálně i Turecka. A co víc, objevily se už i zprávy, podle nichž americké letectvo koordinuje v Sýrii své nálety s tím ruským. Podle Pentagonu je to prý „jen náhoda“, ale do budoucna jsou dveře spolupráci otevřené...

 

P.S.: Zatímco astanská jednání mají pokračovat 7. února v Ženevě, Federica Mogheriniová, šéfka diplomacie EU, zcela odstavené na vedlejší kolej, svolává na letošní jaro do Bruselu vlastní, „mezinárodní konferenci“ o Sýrii, aby prý povzbudila zahájení politické transformace, usmiřovacího procesu a rekonstrukce…

Uf.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 26 Leden 2017 10:57 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB