REPORTÁŽ: V Aleppu

Email Tisk PDF

 

Aleppo syrská armádaRaífovi může být kolem pětatřiceti. Nakrátko střižené černé vlasy, inteligentní obrýlený pohled a unavený úsměv. Je prodejcem od Coca Coly, ale jako většina obyvatel syrského Aleppa zkouší stíhat čtyři nebo i pět zaměstnání, aby uživil manželku a dvě děti ve městě, jehož životní rytmus už pátým rokem určuje válka. Obojí, peníze a válka, nás teď svedly dohromady. 

 

 

Musíte si sehnat soukromé auto, žádný taxík, protože po těch střílejí, oznámila nám, skupině zahraničních novinářů, kteří se večer předtím shromáždili v improvizovaném „tiskovém centru“ v promrzlé hale hotelu Meridien, malá ale sporá a generálsky rázná slečna Lama ze syrského ministerstva informací. „Žádné mikrobusy pro vás nemáme, na nikoho nebudeme čekat, vyrážíme v osm!“ 

Jeden z přítomných syrských novinářů se nade mnou slitoval a po sérii neustále přerušovaných telefonátů teď sedím s Raífem v jeho otlučeném pididžípu od Suzuki, který při každém řazení neuvěřitelně skřípe. Proplétáme se dopravní zácpou silničkami bez krajnic, které se rozstřílenými předměstími klikatí kamsi k východnímu Aleppu. Nechávám se vézt, i když ani Raíf si není trasou příliš jistý. Mikrobus s Lamou nasadil takové tempo, že se nám ostatním rychle ztratil z dohledu, a tak prostě jedeme lehce odevzdaně dál. Raíf se ale tváří spokojeně – domluvených třicet dolarů za celodenní šoférování mu prý ušetří pět dní druhých, třetích a dalších zaměstnání. 

 

Dva světy

Dálnici z Damašku zprvu lemují různá předměstí a více či méně fungující průmyslové zóny, posléze ještě před Homsem přibývají lesíky jakýchsi borovic, které vytrvalé větry ohnuly až k zemi, následují olivové sady, pak uklidňující stáda ovcí a koz, sem tam nějaká stračena nebo hejno slepic před nuznou stavbičkou, pak starobylé traktůrky orající nevelká pole, po nich hradby spálených kamionů u silnice a blízkost Aleppa avizují nakonec dělostřelecké baterie. Formálně sice zrovna mělo platit jedno z dalších příměří, ale ta se beztak nikdy příliš nedodržovala, a tak hlavně děl syrské armády pálily salvy na město, do kterého jsme mířili. 

Spolu s vnitřními uprchlíky má dnes Aleppo, někdejší průmyslové centrum Sýrie, přes pět milionů obyvatel, o tři více než před válkou. Ještě před pěti lety energie dodávaly plynovody a ropovody, ale syrské ropné zdroje dnes většinou – v oblastech kolem Rakká a Dejrizoru na východě země – ovládá Daeš, další rebelové snažící se o obklíčení Aleppa s železnou pravidelností sítě potrubí vyhazovali do vzduchu, až přestalo mít smysl neustále je s nasazením života opravovat. Pohonné hmoty, paliva a vlastně veškeré zboží musely do města po silnici. Nebo se o to řidiči kamionů alespoň pokoušeli. Na stovce posledních kilometrů před Aleppem jsem napočítala jen tři zničené tanky a jedno BVP, ale zato stovky a stovky na kostru ohořelých kamionů, které džihád do města, které neovládal, prostě nepustil. V současnosti jejich zbytky slouží podél silnic jako svébytné „vozové hradby“ před případnou palbou džihádu.

Dnes je sice transport o něco bezpečnější, ale i tak se řidič našeho mikrobusu na checkpointech vojáků ptal, jakou cestou se má dát, aby nás Západem podporovaná „umírněná opozice“ nerozstřílela na kousky. Ostatně, v celém městě jsou prý jen čtyři kilometry čtvereční bezpečného území mimo dostřel džihádistických raket a granátometů, které v uplynulých letech pozabíjely desítky tisíc aleppských civilistů. Situace se s postupem syrské ofenzívy, která v posledních dvou měsících přerušila i zásobovací trasy džihádu, vojensky sice zcela otočila a v půli prosince syrská armáda oznámila celkové osvobození Aleppa, ale zatímco jeho obyvatelé začali bujaře slavit „konec války“, kolony cisteren a dalších kamionů dál pokrývají jen ty nejnutnější potřeby. Elektřina funguje pár hodin denně, na benzín čekají stovky metrů dlouhé kolony, zatímco vodu do chudých a zničených čtvrtí ve velkých barelech distribuuje UNICEF. A bez elektřiny nemůže fungovat internet, který ovšem kvůli technickým problémům není fakticky k dispozici ani s elektřinou, zatímco mobilní sítě vypadávají také… Aleppo tak osvobození slaví jako nahluchlý pacient, kterému se těžko komunikuje, má polámané ruce a nohy a naštípnutou páteř, ale bez ohledu na bolesti je šťastný jako blecha, že vůbec žije.

Vedle tohoto normálního, moderního Aleppa je tu i zcela jiný svět, oblast východně od centra, kterou až donedávna ovládali teroristé. Západ je sice tvrdošíjně má za „umírněné“, ale tamní vojenské koalici tvořené asi dvanácti islamistickými skupinami vévodila Al Kajda, jíž všichni ostatní slíbili věrnost a poslušnost a pověřili ji koordinací vojenských operací a útoků. V médiích se pro jejich bašty vžil pojem „čtvrti východního Aleppa“, nicméně namísto představy regulérních městských čtvrtí je přesnější například představa Prahy, která by se rozprostírala po celém Středočeském kraji – uprostřed město a kolem orbita měst, městeček a vesnic. Nejvzdálenější „čtvrť“ východního Aleppa totiž od skutečného města leží více než osmdesát kilometrů. Jen pro celkovou představu: syrská armáda v rámci své ofenzívy kolem Aleppa osvobodila více než 18 tisíc kilometrů čtverečních, což je více, než je rozloha celého Libanonu… 

Kromě skutečnosti, že „čtvrti Aleppa“ vlastně čtvrtěmi Aleppa – až na pár výjimek ve Starém městě – nejsou, je tu i problém s počtem obyvatel východního Aleppa. Nevím, kdo první na Západě rozhodl, že v oblasti žije čtvrt milionu civilistů, ale tento údaj se stal jakoby axiomem skloňovaným všemi pády. Nakonec ale z východního Aleppa do vládou kontrolovaných částí města vyšlo nebo s evakuačními autobusy směřujícím do džihádistických bašt v Idlíbu na severozápadě Sýrie odjelo asi 60 tisíc civilistů, přičemž přinejmenším polovina z nich si s sebou mohla vzít své zbraně. Kdo je to ale takový „civilista se zbraní“? Může to být třeba bojovník Al Kajdy? Formálně není členem žádné státní ozbrojené entity, ergo za civilistu považován být může – se zavřenýma očima. Může to být člověk, který si v době války kvůli přežití svého a své rodiny pořídil zbraň? Jistě. V každém případě už žádní živí lidé ve východním Aleppu nezůstali, žádné hromadné hroby s desítkami tisíc obětí bombardování nikdo nehlásí, axiom se čtvrt milionem civilistů se rozsypal. Ale tak je to v syrské válce skoro se vším.

 

Granát kousek vedle

V nevytápěné hale hotelu Meridien přepychový mramor hned od rána ukazuje svou mrazivou krásu. Podupává tu několik desítek novinářů z celého světa – jsou tu zastoupena média z Norska a Dánska, Německa a Švýcarska, Itálie a Španělska, Británie, Francie a Belgie, opodál se čajem osamoceně zahřívá Japonec prohnutý pod obřím foťákem. Zoran, chorvatský válečný zpravodaj, sem přijel rovnou z bitvy o irácký Mosul. „Je to tam hlavně šou pro média,“ vysvětlil mi znechuceně. „Každý den ti několikrát na tiskovce všichni nalžou o svých úspěších a běž si, kam chceš, na své vlastní riziko. Vyjdeš ven a tam po tobě střílí Daeš, který je v oblastech, kde by podle tiskovek už dávno být neměl. Tady je to ale skvělé, mají všechno pod kontrolou,“ mávl směrem ke „generálce Lamě“, až se mu rozhoupala armádní přilba zavěšená u boku. 

Původně jsme měli hromadně vyrazit do Hanána, městečka asi půl hodiny jízdy za Aleppem, které syrská armáda s pestrou směsicí svých šíitských, nacionalistických, iráckých, íránských, libanonských, palestinských, kurdských a nejspíš i nějakých jiných spojenců, z rukou džihádu osvobodila už před pár týdny. Západní agentury Hanánu říkaly „klíčová čtvrť“, ostatně jako skoro každému místu, které fanatičtí vyznavači radikálního islámu ztratili. Čekání na Lamin povel k odjezdu si zkracuji výletem na střechu hotelu, abych si udělala panoramatické záběry. Město zalévá ranní slunce, které ale ne a ne prorazit všudypřítomný smog a prach z okolních pouští, a tak nad povlakem šedi vyčnívají jen minarety legendární Umajjádské mešity. Mačkám spoušť fotoaparátu, když v tom zaslechnu kratičké zasvištění a ve zlomku vteřiny celou oblastí otřese mohutná exploze. Nevěřícně zírám, jak 22 pater pode mnou, jen o dvě vilové uličky vedle hotelu, stoupá k nebi hustý černý dým. Než si stačím uvědomit, že „to bylo fakt blízko“ a že tedy Meridien rozhodně nestojí v bezpečné zóně mimo dostřel, prolétá kolem sloupu dýmu hejno holubů. Z transu nad tímto surrealistickým výjevem mně vytrhne další exploze, tentokrát přece jen o něco dál, a i dým je tentokrát jiný. Bílý. 

Sjíždím dolů, abych si vyfotila místo první exploze, ale domácí fotografové, kteří vesměs pracují pro západní agentury, pochopí můj úmysl a ještě v otáčivých dveřích mě chytají za ruce. „Nesmíš tam,“ skoro na mně křičí jeden z nich. „Oni vždycky počkají pár minut, až se na místo sjedou sanitky a záchranáři, a střelí tam znovu.“ Opravdu, po třinácti minutách se ozve další detonace, i když ne přesně v místě té první. Asi o padesát metrů vedle. A dým je zase bílý. Je to municí? „Ne, záleží na tom, co trefí. První zásah byl v kampusu aleppské univerzity a tam mají očividně zásoby mazutu na topení. Ty další rozvířily jen prach a cement. To znamená, že trefily obytné domy. I s lidmi.“

V následující půlhodině dopadly do Aleppa další tři granáty teroristů, pak nám nad hlavami přelétla syrská stíhačka, vzápětí následovaly tři čtyři exploze kdesi ve východním Aleppu a chvíli se ozývala i palba těžkých kulometů a samopalů. Když jsem se o tři dny později dostala k internetu, západní agentury z onoho dne ve východním Aleppu hlásily „těžké bombardování“ a „intenzivní ostřelování“ oněch „250 tisíc civilistů“, kteří „jsou masakrováni syrským letectvem“ až „na hranici genocidy“. Některé se kdesi ke konci svých zpráv zmínily i o osmi mrtvých v syrském Aleppu. Ale tak je to v syrské válce skoro se vším. Třeba i s celkovým počtem obětí konfliktu. OSN je přestala počítat už v roce 2012, protože nebyla s to údaje uvěřovat, Damašek v tomto směru většinou mlčí a jediná čísla z patra nad svým secondhandem v britském Coventry dodává chlapík, který si říká Syrská observatoř pro lidská práva. Jeho půl milionu obětí západní média i politici berou vážně, protože se jim propagandisticky hodí... 

Hned po přeletu té jedné stíhačky mi ale bylo jasné, že se do Hanána nejede. Fotograf, který mě před chvílí nepustil nechat se zabít na místě první exploze, mě zkoušel chlácholit: „Vydrž. Americké televizní štáby tu proseděly týdny, aniž by je někam pustili. Ty máš ještě čas, a tím i naději.“ A jako bolestné mi věnoval samolepku s emblémem Al Kajdy, kterou spolu s dalšími píár materiály teroristů našel den předtím v jednom z rozbitých domů v Šajch Saíd ve východním Aleppu. Měl i jednu fakt velkou se znakem Daeše, ale nechal si ji pro sebe. Tvářil se hodně spokojeně. 

 

Kandahár v centru Sýrie

Jedeme s Raífem kamsi a do očí nám svítí vycházející slunce. Jeho suzuki vyje, jako kdyby chtělo být tankem, kličkuje na malé dvouproudovce, na níž řidiči umně vytvářejí klidně i čtyři proudy. Po necelé hodině nás staví vojáci před vjezdem do improvizovaného uprchlického tábora, kam svážejí civilisty z východního Aleppa. Kdysi tu bývala textilka, jejíž stroje ale už ve druhém roce rebelové demontovali a prodali do Turecka. Teď je tu černé moře.

Předtím mi to při prohlížení snímků civilistů vycházejících z východního Aleppa nedocházelo, ale nyní se mi před očima zjevil svým způsobem neuvěřitelný obraz: uprostřed Sýrie, která bývala na arabské poměry vzdělanou a poměrně sekulární zemí, se vynořil Kandahár za vlády Tálibánu. Drtivou většinu z osmi a půl tisíc lidí v táboře – předposlední evakuační „várky“ z východního Aleppa – tvořily ženy v černém; mnohé zahalené zcela, ty odvážnější si nechaly průzory pro oči, které ale až příliš často vyzařují naprostou prázdnotu. Tuší vůbec, co se s nimi děje? Spousty dětí, mužů výrazně méně. Padli? Odjeli za spoludžihádisty do Idlíbu? To nikdo s jistotou neví, nebo to alespoň nechce říci.

Pracovník Červeného půlměsíce na jedné z nájezdových ramp u továrních hal je s megafonem v ruce přesvědčoval, že Alláh nemá nic proti očkování dětí, u dodávky o pár desítek vedle matky registrují své děti pro získání jakéhosi sunaru, plínek nebo jiných dětských potřeb a až příliš často se na archy podepisují otiskem prstu. Další dlouhé fronty trpělivě čekají na vodu z cisteren. Muži mezitím bojují o jídlo. Vojáci jim z náklaďáku rozdávají chlebové placky s cizrnou, a když odjíždějí pro další várku, rozběsněný dav je zoufale pronásleduje. Asi po čtvrthodině se zase vracejí a stavějí shodou okolností u asi patnáctiletého ušmudlaného kluka, který přišel o nohu. Z berlí natahuje ruku pro placku, ale desítky mužů ho doslova převálcují. Naštěstí se mu z pod jejich nohou podařilo prolézt ven mezi koly náklaďáku. Bez chleba.

Kolem prochází postarší žena s „průzorem“, zvedá ruce k nebi a hlasitě velebí Sýrii i s Bašárem. Nějak jí to nevěřím. Mám dojem, že se snaží upoutat pozornost místní televize, a tím i „uhrát body“ u úřadů. Dělá to ale až příliš okatě. Koneckonců, syrští uprchlíci v Evropě také přece dobře vědí, co mají říkat – všichni „utíkají před Asadovým bombardováním“. Televizní štáby si jí beztak ale nevšímají, zajímají je mladší ženy. Vyprávějí příběhy, které jsem četla už bezpočtukrát: o tom, jak je Al Kajda nechtěla pustit z východního Aleppa, aby se jimi coby lidskými štíty bránila, o tom, jak trpěli pod středověkou verzí islámu, o tom, jak džihádisté předprodávali obyčejným lidem humanitární pomoc za až dvacetinásobek skutečné ceny a jak jsou nyní všichni u džihádu zadlužení… Propadli během let života pod Al Kajdou jakési variantě stockholmského syndromu, nebo byly nábožensky radikální už dřív a proto jim život v šaríji až tolik nevadil? Nevím, jednoznačná odpověď neexistuje. Co s takovými lidmi ale v relativně moderní Sýrii bude? Mírové spolužití mezi „normálními“ Syřany a islamisty nevypadá nijak reálně. Nenávist a nedůvěra vůči teroristům i radikálnímu islámu se v „Asadově Sýrii“, v níž se čím dál víc lidí považuje za ateisty, dá krájet, a platí to určitě i obráceně. Kam tedy s nimi? A mimochodem, odkud ve skutečnosti pochází třeba „Baná z Aleppa“, sedmiletá twitterová propagandistická hvězdička, která ze svého dokonale zařízeného pokojíku vyzývala Západ ke třetí světové válce kvůli obraně „demokracie“ ve východním Aleppu, když děti odtud vypadají zcela jinak a internet nefunguje v syrském Aleppu, natož v rozbitém Aleppu východním… 

Černým davem si razí cestu kolona. Vystupuje z ní jakýsi důstojník a má mě hned na ráně. Prý tam tomu všemu a ještě mnoha věcem kolem velí, jmenuje plukovník Samir Solimán, a odkud prý jsem. Z Česka? „Tak tam v Evropě něco vyřiďte: Mezinárodní humanitární organizace o tyto lidi měly halasnou starost, jen dokud byli ve válečné zóně, nyní, když jsou na svobodě, po nich tam u vás už ani pes neštěkne.“ Naštěstí jde rychle dál. Při pohledu na zmar, beznaděj a nejistotu kolem mě přepadá nezvladatelná úzkost. Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Fotograf, který mi ráno zachránil život, mě uklidňuje: „Byl jsem tu minulý týden s BBC a jejich reportérka se rozbrečela taky.“

Sháním Raífa, abychom odtud co nejrychleji odjeli a já se mohla nadechnout. Na křižovatce za táborem odbočuje doleva k Aleppu a mávne rukou na druhou stranu: „Deset kilometrů je Al Báb a tam je Islámský stát.“ Daeš! Ještě toho trochu!

P.S.: O dva dny později házím tašku na postel v rodinném hotýlku v centru Damašku, když v tom kdosi klepe na dveře. Dvě dívčiny v pubertě, rozpuštěné vlasy, upnutá trička i džíny, na nohou adidasky a pumy. Nabízejí mi košík se sladkostmi: „Vemte si, dnes slaví narozeniny náš prorok Muhammad.“ Jablečná sisinka mi dokonale zalepila zuby. Islám má tisíce tváří.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 25 Prosinec 2016 06:46 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB