Cestou do Aleppa

Email Tisk PDF

Nevím, jak si představujete cestu do Aleppa, bitvu o jeho východní čtvrti obsazené džihádem nebo třeba příměří, které právě v ní mělo snad ve čtvrtek (nebo tak nějak) nastat, ale já už trochu jasno začínám mít.

 



 

 

To takhle mikrobus z Damašku jede až do Homsu vcelku normálně, pak ale začne řidič kličkovat po jakýchsi variantách našich okresek, až vás zbrzdí dopravní nehoda, u níž všudypřítomní vojáci střílejí na ujíždějící náklaďák, který do příkopu srazil esúvéčko. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale napětí ve vzduchu se dalo krájet. Pak se ale ukáže, že to nebyl terorista a neujížděl z místa „útoku“, ale měl plnou korbu sodovek a nefungovaly mu brzdy, takže se nejenže nemohl bouračce vyhnout, ale pak ani zastavit… Když půl hodiny sledujete frmol „vyšetřování“, které vypadá spíš jako dokonalá definice teorie chaosu, v němž se všichni překřikují navzájem a bláznivý řidič bez brzd občas jednu „koupí“, jen aby si vojáci vybili svou nevěřícnost, že někdo s takovým autem vůbec leze na silnici, přitočí se „náš“ taxikář s podivným pohledem. Prý jsme se prokličkovali až do provincie Hamá a zrovna stojíme na křižovatce u vesnice Salámíja, na kterou z východní strany pravidelně útočí Daeš. Proto tolik vojáků všude kolem. Podívám se na ukazatel a k Salámíjí jsou to dva kilometry. Západním směrem. Takže jsme Daeši o něco blíž… Svítí sluníčko, nebe je modré, vojáci řeší nehodu…

Mimochodem, o pár kilometrů dál nás čekala lepší nehoda. V rámci přestávky na cigárko jsem si fotila ceduli „Aleppo 133 kilometrů“, když v tom z projíždějícího náklaďáku spadla přepravka a všude kolem se vysypaly pomeranče. Všichni z našeho mikrobusu vyskočili a nasbírali jich plné igelitky. Voněly po pomerančích. A chutnaly jako pomeranče. Marně jsem přemýšlela, kdy naposledy jsem něco takového cítila u nás doma. Když jsem zkusila vysvětlit, jaké pomeranče jsou k mání u nás, všichni kolem se hrdostí napnuli a rozzářili: To jsou naše pomeranče, syrské, z Latákie… A za „trest“ mi jich oloupali ještě asi osm. „Je u nás v Sýrii tradicí být pohostinnými,“ vysvětlil mi s úsměvem jeden z nich.

Silnici z Damašku zprvu lemují různá předměstí a více či méně fungující průmyslové zóny, posléze ještě před Homsem přibudou lesíky jakýchsi borovic, které vítr ohnul až k zemi, následují olivové sady, pak uklidňující stáda ovcí a koz, sem tam nějaká stračena nebo hejno slepic před nuznou stavbičkou, pak starobylé traktůrky orající nevelká pole , po nich hradby spálených kamionů u silnice a nakonec dělostřelecké baterie. Pálí salvy na město, do kterého mířím. Připadala jsem si trochu „nemoudře“. To už jsme ale kličkovali z jedné malé silnice na druhou, checkpointů a zpomalovačů na cestě přibývalo a o hodinku a pár vesniček a zákrut později stále ještě vzdálené obláčky dýmu stoupající k nebi dávaly tušit, kde že to na obzoru hledat východní Aleppo…

Do města jsme nakonec vjeli přes Ramúsá, přes níž se dva měsíce předtím syrská armáda probila džihádistickou blokádou do Aleppa. Několikerá vlna bojů proměnila Ramúsá v jedno velké rumiště. Zjišťuji, že to na mně velký dojem nedělá. Navlas stejné zničené čtvrtě jsem viděla už v Homsu – domy postavené ve stejném stylu ze stejného pískovce a zničené stejnou municí. Kilometry zmaru a lidských tragédií. V Homsu prý opraví a zrekonstruují Staré město, ale okrajové čtvrti strhnou a postaví znovu. Nevím, co čeká zničenou Ramúsá, přece jen je to ta „brána“ Aleppa…

Na první křižovatce na konci pásu sutin se zničehonic vyloupl funkční semafor a my zatočili doprava. Z haldy sutin jsme se po několika stech metrech ocitli na bulváru, kde si na zeleném trávníku v parku hrály děti, kde jezdila auta, mládež posedávala u stánků s kebaby a pivkem. Ramúsá jako by nebyla, jako by nebylo slyšet neumdlévající dunění houfnic. Život běží. Pokud jsem ve skrytu duše počítala s tím, že jedu do nějaké bojové zóny, tak je to sice pravda, ale jen velmi okrajová. Kdyby vás někdo se zavázanýma očima vysadil právě tady a nechal vás tipovat, kde jste, syrské Aleppo zmedializované válkou a bůhvíčím vším, byste si určitě netipli.

Děla duní bez ohledu na jakési příměří, které prý Rusové dojednali s Američany, aby se prý poslední džihádisté mohli z posledního cípku „svého“ východního Aleppa stáhnout na sever, do Idlíbu, nebo aby kapitulovali. Této „pauzy“ využilo k odchodu do bezpečí skoro devět tisíc civilistů. To prý byl hlavní cíl celé akce. Z diskuse s mladým místním novinářem Átifem jsem ale pochopila, že Syřané tomu nevěří. „Nebýt toho příměří, tak už mohlo možná být po všem,“ vysvětloval mi večer u pinty libanonské Almázy, která chutná jako řízná česká desítka, pokud mohu soudit. „Vždyť se střílí, takže syrská strana to příměří moc nedodržuje…“ podotkla jsem. „No vidíš, my už to prostě chceme mít za sebou. Nevěříme, že tam ještě jsou nějací civilisté, kteří by chtěli odejít.“ A kolik civilistů vlastně ve východním Aleppu je, ptám se. Átif, který vše sleduje z blízka, se hluboce zamyslí: „Celkem jich ven za poslední dva tři týdny vyšlo asi 20 tisíc, takže jich tam mohlo být padesát až sedmdesát tisíc, rozhodně ně těch neustále omílaných čtvrt milionu…“

Hlídač parkoviště u kardiologické kliniky naproti v tu chvíli dvakrát vystřelil do vzduchu z kalašnikova. Dělal to vcelku pravidelně. Jako kdyby odbíjel celou a půl…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 11 Prosinec 2016 16:17 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB