Východní Aleppo: Erdoganova noční můra

Email Tisk PDF

Ať už Turecko bude držet své „nárazníkové pásmo“ plné džihádistů nebo dovolí syrské armádě a jejím spojencům postup až ke svým hranicím, je zřejmé, že v obou případech se celá oblast promění v bitevní pole.

 

 

 

 

 

Obranné linie džihádu ve východním Aleppu se začaly bortit 27. listopadu. Vládním jednotkám a jejich spojencům, a to včetně oddílů kurdské YPG, se od té doby podařilo nejprve celou oblast rozdělit a poté osvobozovat další a další čtvrti, přičemž po týdnu ovládají asi 60 procent východní části Aleppa. Ze strachu z dalšího obklíčení džihádistické oddíly ze severní části zamířily na jih, zatímco civilisté se rozutekli všemi směry, převážně pak do „syrského“ Aleppa. Chaos usnadnil vládním oddílům postup i do jižních čtvrtí, díky čemuž se džihád dostal pod tlak prakticky ze všech stran.

Příčiny rychlého džihádistického kolapsu nejsou zatím přesně známy. Ve hře může být například hluboká demoralizace v řadách džihádu po vnitřních bojích z konce listopadu, zrada nebo třeba i zákulisní vyjednávání, které Rusko v Turecku – marně -- vedlo se zástupci rebelů. Možná je pravda ale jednodušší a džihádu ve východním Aleppu po půlročním obklíčení vládními vojsky prostě jen došly zásoby munice a už nedokázal zbrojní i početní převaze vzdorovat. Jejich pokus o protiofenzívu selhal a nepomohlo ani píárové přeskupení své koalice, v jejímž čele až dosud vůdčí Al Kajdu vystřídala teoreticky přijatelnější a Tureckem podporovaná Armáda Levanty. Například The Independent totiž situaci shrnuje konstatováním, že bez ohledu na silácké proklamace politiků nebo médií se Západ ve skutečnosti už rozhodl situaci neprotahovat, nijak džihádu už nepomáhat a nechat ho v Aleppu prostě padnout.

Tento fakt se nyní ale poněkud ztrácí v další slovní přestřelce, která se konkrétně týká humanitární pomoci východnímu Aleppu. Rusko viní Británii, Francii a četné mezinárodní organizace z toho, že zatímco neustále varují před humanitární katastrofou v džihádistické části města, samy odmítají tamním civilistům dodávat humanitární pomoc a po osvobození 40 procent východního Aleppa prý s nabídkami pomoci skončila i OSN, byť ruské letectvo zastavilo nálety na oblast už před skoro padesáti dny, navrhlo na dvě stovky humanitárních koridorů do východního Aleppa a nabídlo světové organizaci pro dodávky vojenskou ochranu. Rusko tvrdí, že – nejspíš ještě před koncem roku – do Sýrie doveze prý až 100 tisíc tun pšenice, do východního Aleppa prý dodalo 150 tun pomoci, a vyzývá Západ, aby v případě, že pomáhat nechce, alespoň „přestal překážet“.

Ruští ženisté už zahájili odminovávání osvobozených čtvrtí východního Aleppa a ať už bude celkové ovládnutí džihádistických čtvrtí trvat ještě dny či týdny, výsledek bitvy je podle všeho zřejmý. Pro Damašek to bude významné vítězství na bitevním, ale i politickém poli, pro syrskou „opozici“ bude dopad zdrcující – někteří sice nejspíš budou ochotní válčit „až do konce“, ale značná část si nejspíš uvědomí, že bez východního Aleppa a s vyhlídkou na Donalda Trumpa v Bílém domě už jakékoli pokusy o svržení Asadova režimu nemají naději na úspěch. Trump totiž nejenže neuznává existenci „umírněných rebelů“, ale nově se také zříká dosavadní politiky „změny režimů“, místo níž prý hodlá navázat spolupráci se všemi, kdo bude bojovat proti Islámskému státu a dalším radikálním islamistickým teroristům… A to je formulace, kterou v zásadě opakuje i Asadův režim.

 

USA mimo hru

Washington na konci listopadu při pohledu na krach Al Kajdy ve východním Aleppu jako by zkoušel „stíhat vlak“ a zachránit džihád ve východním Aleppu: „Kerryho snahy lze označit za mimořádné, protože ještě nikdy nebylo tolik telefonátů mezi ministrem zahraničí USA a ruským ministrem zahraničí ohledně jediné věci -- Sýrie,“ prohlásil Putinův poradce Ušakov. „Je ale těžké odhadnout naděje na dosažení dohody s Washingtonem o Sýrii dokud tato administrativa neukončí svou práci.“ Ačkoli podle Kerryho obě země hledají „společné řešení aleppské krize“, což podle Ruska spočívá v americké schopnosti vyvést zbytek džihádu z východního Aleppa na sever Sýrie, do oblasti, u tureckých hranic, role USA je čím dál menší. Tím spíš, že se ukazuje, že stejně jako od prvních únorových pokusů o dohodu nemá Washington na džihád žádný reálný -- natož „pacifikační“ -- vliv, tím spíš v době, kdy se četné islamistické skupiny v Sýrii hodlají – po Trumpově „zradě“ -- zařadit pod hlavičku Al Kajdy a hledat pomoc u Saúdů. Třeba Financial Times připomíná, že zástupci Ruska a Turecka i proto jednali v Ankaře s představiteli pestré škály syrského džihádu „za zavřenými dveřmi“, společně předložili „aleppským“ ultimátum a nechali Američany v naprostém nevědomí o tom, co se vlastně děje.

Přitom právě diplomatické řešení se zdá být tím posledním, na čem může válečná koalice USA/NATO/Perský záliv ještě fakticky získat nějaké „body“. Washington tak už podle všeho – po bezmála roce odmítání – souhlasí s ruskými podmínkami, neboť možnost dosáhnout v syrské válce alespoň na nějaký podíl na vítězství se mu uzavírá s každým dnem a hodinou, během nichž džihád ve východním Aleppu ztrácí a přestává tak být smysluplným předmětem pro jakákoli jednání.

Nejspíš i proto přicházejí z Washingtonu „stará řešení“. Současně se zprávami o kolapsu džihádistické obrany ve východním Aleppu totiž americká Sněmovna reprezentantů přijala zákon, na jehož základě lze začít zvažovat vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií. Jestřábi z obou amerických stran v čele s Madeleine Albrightovou a někdejším Bushovým poradcem pro národní bezpečnost Stephenem Hadleym navíc tlačí na zahájení přímých amerických útoků proti syrské vládě. Zatímco se Obamova administrativa snaží omlouvat, že zářijový nálet na syrský oddíl u Dejrizoru, při němž bylo zabito několik desítek syrských vládních vojáků, byl „politováníhodný omyl“ způsobený „lidskou chybou“, podle Albrigtové s Hadleym je Trumpova avízovaná koncentrace na boj proti Daeši projevem „izolacionismu“; USA totiž prý potřebují zabránit Damašku v ovládnutí celého Aleppa a tím i ovládnutí celého „funkčního“ západu Sýrie. Ve své podstatě tak jen oprašují plán Hillary Clintonové z nedávné předvolební kampaně, v jehož rámci poražená kandidátka obhajovala válčení v Sýrii, i kdyby mělo vést k válce s Ruskem. Stephen Halley k tomu navíc jen připouští, že jejich plán může situaci v Sýrii ještě zhoršit, ale prý to za to stojí, protože „to, co se tam děje dnes, nefunguje“.  

 

Všechny do Idlíbu!

Zatímco se s pádem východního Aleppa výrazně zmenší manévrovací prostor pro budoucí administrativu v Bílém domě, a to na úkor Ruska, Sýrie, Íránu a jejich spojenců, situace Turecka zdá se být ještě nevýhodnější. Ankara roky podporovala džihádistické skupiny ve východním Aleppu, které vnímala jako nedílnou součást svých snah svrhnout režim Bašára Asada, ale ty se jí nyní fakticky „ztrácejí před očima“, a tak nastává čas na ten nejhorší možný scénář, podle něhož budou džihádistické skupiny z východního Aleppa vytlačeny na sever Sýrie k tureckým hranicím. Tato oblast měla být v původních tureckých plánech bezpečnou zónou pro vítězné džihádisty severně od Aleppa, nicméně podle plánů jako by už nešlo vůbec nic.

Turecko zahájilo své tažení do Sýrie – nazvané Štít Eufratu – s hesly o vytlačení Daeše od tureckých hranic a snaze zabránit syrským Kurdům, aby si vytvořili koridor „svých“ území podél turecké hranice. Sýrie a Rusko povolili turecké armádě postup na jih směrem ke strategickému Al Bábu pouhých 10 kilometrů severně od Aleppa, ovšem výměnou za to, že Ankara přestane poskytovat džihádu ve východním Aleppu logistickou a jinou pomoc. A jakmile turecká armáda překročila „povolenou“ mez, stala se spolu se svými „rebely“ terčem syrské armády. Když pak džihád ve východním Aleppu začal ztrácet jednu čtvrť za druhou, prezident Recep Erdogan nejspíš usoudil, že už se musí nějak ozvat a připomenout své ego: „Byli jsme trpěliví, ale nakonec jsme byli nuceni vstoupit do Sýrie se Svobodnou syrskou armádou (FSA). Proč jsme to udělali? Nechceme syrské území. Vstoupili jsme, abychom ukončili státní terorismus a Asadovu vládu,“ prohlásil.

Ta velká slova měla podle všeho zakrýt realitu. Na jedné straně se mu nepodařilo přimět Rusy a Syřany ke koalici, která by zadusila kurdskou autonomii na severovýchodě Sýrie, což zachraňuje alespoň vydáváním v praxi zbytečných zatykačů na lídry syrských Kurdů. Na straně druhé se turecké armádě nepodařilo dojít ani k Al Bábu, aby odtud mohla pomáhat džihádu ve východním Aleppu. Na třetí straně je vcelku iracionální představa, že by turecká armáda vstoupila do bojů s armádou syrskou za ruské vojenské přítomnosti. A pak je tu ještě čtvrtá strana: Představa, že těžce vyzbrojení a v těžkých bojích ostřílení džihádisté z východního Aleppa ustoupí na sever, k tureckým hranicím. A co tam s nimi?

Damašek sice oficiálně nic moc nekomentuje, ale v praxi je jeho strategie jasná: syrská armáda domlouvá s dalšími a dalšími islamistickými skupinami příměří a po jejich kapitulaci někteří dostávají amnestii, ale většině jsou zajištěny autobusy k přepravě na sever. Tento scénář se odehrává nachlup stejně, i když se jedná o města v provincii Damašek – do Dará´a na jihu, u jordánských hranic, by to bylo jen sto kilometrů, ale autobusy pravidelně míří 300 kilometrů na sever, do provincie Idlíb, kde se pak přesunutí džihádisté stávají terčem bombardování. A stejný směr nyní „zbývá“ i džihádu z východního Aleppa. Možná, že právě o tom marně jednali Rusové se zástupci rebelů v Turecku.

Nicméně, s ohledem na aktuální vývoj a morální povzbuzení, jehož se Damašku dostává při osvobozování východního Aleppa, lze předpokládat, že se syrská armáda zaměří na sever země a Idlíb se stane příštím jejím cílem. Východně a severně od Aleppa se podle dostupných zpráv už nyní soustřeďuje pestrá útočná síla – řeč je o Republikánských gardách, Tygřích oddílech, Pouštních sokolech, praporu Baas, silách Národní obrany, milicích Syrské socialistické národní strany, Hizballáhu, iráckém Hizballáhu i iráckých šíitských milicích… Prvním jejich terčem by se mohly stát šíitská města Fuá a Kifrája, které se – bez zájmu Západu a humanitárních organizací -- už roky dusí v obležení Al Kajdy. Ať už Turecko bude držet své „nárazníkové pásmo“ plné džihádistů nebo dovolí syrské armádě a jejím spojencům postup až ke svým hranicím, je zřejmé, že v obou případech se celá oblast promění v bitevní pole, které se i džihádistickou „filosofií“ snadno a především nekontrolovatelně přelije na turecké území…  

A k tomu má Erdogan „za krkem“ Rusko, které se snaží držet Ankaru v jejím „syrském“ rozletu i „na krátko“ i ekonomicky. Hned po jeho výroku o „svržení Asada“ si Moskva vyžádala „vysvětlení“ jeho slov, současně si turecký prezident s tím ruským kvůli Aleppu hned třikrát telefonovali, o den později ruský ministr zahraničí pohovořil se svým tureckým kolegou a konstatoval přetrvávající neshody, načež po pouhých třech dnech Erdogan obrátil a prohlásil, že jediným cílem tureckých operací v Sýrii je přece boj proti terorismu… Rusko Ankaru „za odměnu“ takřka současně „ujistilo“, že ani ruská, ani syrská armáda na tu tureckou u Al Bábu "samozřejmě" neútočila, načež turecký parlament týž den – už zase „v lajně“ -- ratifikoval smlouvu o dodávkách ruského zemního plynu v rámci projektu Turk Stream a sám Erdogan navrhl obchodovat s Ruskem, Čínou a Íránem v národních měnách, aby posílil tureckou liru…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 05 Prosinec 2016 07:28 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz