Globální chobotnice Fathulláha Gülena



Lze věřit CIA, americkému establishmentu nebo rodině Clintonových, že je Gülen posel míru? Nebo lze věřit obviněním turecké vlády, která se na všem, co nyní tak kritizuje, donedávna sama podílela?

 

 

 

 

Bez ohledu na rozhovory mezi nejvyššími tureckými a americkými činiteli, kteří se snaží v posledních dnech zmírňovat ostrou, postpřevratovou rétoriku Turecka, vystoupil Recep Erdogan s dalším plamenným projevem, v němž obvinil Západ a Spojené státy zvlášť z „podpory terorismu“ a z podpory pučistů. Podle tureckého prezidenta byl puč sice proveden doma, ale jeho scénář byl „sepsán v zahraničí“. A za pučem stojí gülenistické hnutí, které většinu svých financí získává prostřednictvím sítě internátních škol, dodal. Tato síť je mimochodem největší v USA a školy jsou placeny i z peněz amerických daňových poplatníků. „Jací můžeme být strategičtí partneři, když stále hostíte člověka, o jehož vydání jsme požádali?“ ptal se místo toho Erdogan.

Turecko o vydání súfistického islamistického vůdce Fathulláha Gülena, který žije v exilu v Pensylvánii a jehož majetek se odhaduje na 25 miliard dolarů, požádalo Spojené státy krátce po pokusu o vojenský převrat, přičemž vyjádřilo obavy, že by Gülen mohl uprchnout do třetí země. Turecký soud vydal příslušný mezinárodní zatykač, přičemž prokuratura do obvinění zakomponovala i CIA a FBI, které prý měly gülenistům zajišťovat výcvik.

Se stejným cílem – tedy vydání Gülena -- zamířila do Washingtonu i vysoká turecká delegace v čele s ministry zahraničí a spravedlnosti. Výsledek byl ale nejspíš dopředu znám – dohoda o vzájemném vydávání zločinců z roku 1979 nenutí USA do Turecka vydávat nikoho, jehož zločiny mohou být považovány za „politické“, a je zatím otázkou, do jaké míry bude americký establishment turecké důkazy o Gülenově podílu na pokusu považovat za dostatečné a zda vůbec bude pokus o převrat považovat za „politický zločin“. Dohoda ale nebude jediným argumentem pro odmítnutí turecké žádosti – gülenovské hnutí Hizmet už od roku 2011 platilo více než stovce členů amerického Kongresu z obou politických stran soukromé výlety a dovolené v Turecku a například kongresman David Scott je přesvědčený, že hnutí Hizmet „nemůže a nemělo by být označeno za teroristickou organizaci bez důkazů jen kvůli politickým zájmům“. Podobné je to i v Evropě. Britský konzervativní poslanec Edward Garnier prý od gülenistů dostal přes 100 tisíc liber, aby jeho zpráva o stavu lidských práv v Erdoganovském Turecku vyzněla kriticky.     

Podobné názory ovšem staví Spojené státy a Západ obecně proti většině islámského světa, neboť Organizace islámské konference koncem července zrovna gülenisty zařadila na svůj seznam teroristických organizací.

Kdo je tedy Fathulláh Gülen?

 

Plán míru nebo sekty?

„Musíte se pohybovat artériemi systému, aniž by si kdokoli všiml vaší existence dřív, než dosáhnete všech mocenských center (…) Dokud nebudou naplněny ty správné podmínky, musejí stoupenci postupovat právě takto. Pokud udělají něco předčasně, svět nás zničí a muslimové budou všude trpět, jako při tragédiích v Alžírsku v roce 1982, jako v Sýrii, jako při každoročních katastrofách a tragédiích v Egyptě. Náš čas ještě nenadešel. Musíte počkat, až budete kompletní a podmínky dozrají, až budeme s to převzít odpovědnost za celý svět a nést ji. Musíte počkat až na takovou chvíli, až když budete mít v rukou veškerou státní moc, až na své straně budete mít všechny ústavní instituce Turecka. Do té doby by každý krok byl příliš předčasný, jako když rozbijete vejce, aniž byste počkali čtyřicet dní, aby se vylíhlo. Jako kdybyste jen zabili kuře. Práce bude dokončená konfrontací se světem. Říkám svým přátelům, že musejí investovat do tisíců a možná na naši podporu získají jednoho člověka. Proto budeme podporovat základní a jiné školy. A v případě nutnosti si najměte právníky a soudce. Teď jsem vyjádřil své pocity a myšlenky vám všem – s důvěrou – s důvěrou ve vaši loajalitu a mlčenlivost…“

Tento Gülenův projev po nedávném potlačení puče odvysílaly turecké televize. Zmínky o utajeném působení, školách vychovávajících stoupence, vytváření vlastního „hlubokého státu“ ve státu reálném, ambice k ovládnutí světa nebo jen o čekání na povel ke konečné akci nutně vyvolávají úvahy o tom, zda je Gülenův Hizmet opravdu jen pokojným súfickým hnutím, za které se vydává, nebo sektou. Jasno v této otázce nemají ani bývalí členové, kteří ideálům Hizmetu osobně sloužili, zatímco třeba americký Huffington Post nálepkování kultem odmítá a má gülenisty naopak za „jednu z nejpovzbudivějších tváří dnešního islámu“. Nutno dodat, že od chvíle, kdy do HuffPo před dvěma lety vstoupily katarské peníze a s nimi i jazyková mutace Huffington Post Arabi, tento kdysi slavný nezávislý magazín v blízkovýchodních tématech hájí především katarské saláfistické zájmy…

V každém případě platí, že zmíněný projev není datován a všeobecně se předpokládá, že pochází někdy z počátku 90. let, kdy byli Recep Erdogan s Fathulláhem Gülenem ještě na stejné lodi. Nebo lépe, kdy ještě Gülen podle všeho doufal, že bude s to prostřednictvím Erdogana řídit Turecko.

 

Paralelní stát

Fethulláh Gülen se narodil v roce 1941 u Erzerumu na jihovýchodě Turecka a v 70. letech na sebe upozornil jako kazatel a obhájce mezináboženského dialogu, moderního školství a náboženského aktivismu, přičemž na rozdíl od ostatních islamistických hnutí odmítal používat islám jako politickou ideologii. Podle dostupných údajů z londýnské Centre for Hizmet Studies dnes jeho mediální, vzdělávací, sociální a jiné organizace působí ve více než 160 zemích světa a má blíže neupřesněné „miliony“ stoupenců. Turecká vláda loni najala mezinárodní advokátní firmu Amsterdam & Partners LLP k prošetření Hizmetu a dozvěděla se, že „aktivity Gülenovy sítě, včetně jejího průniku do turecké justice a policie, stejně jako jejího politického lobování v zahraničí, by měly dělat starosti všem, komu jde o budoucnost demokracie v Turecku,“ jak konstatoval Robert Amsterdam, mimochodem advokát třeba i Michaila Chodorkovského.

Tomu ale předcházely dekády blízké spolupráce Erdogana a Gülena – oba odmítali sekulární kemalistické Turecko, chtěli stát tureckého nacionalismu s velmi silnou konzervativní religiozitou a spolu se také dekády pokoušeli chopit moci. A když Erdogan založil svou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), právě Gülen zmobilizovalo své stoupence a vynesl k moci. A Erdogan pak naoplátku nechával státní aparát odstraňovat z cesty Gülenovy kritiky.

Rozvod nastal až ve chvíli, kdy se gülenisté začali vůči Erdoganovi příliš „osmělovat“ a stali se Erdoganovou přímou opozicí. A podle Latifa Erdogana, jehož s prezidentem pojí jen shoda jmen a který byl donedávna považován za oficiálního Gülenova nástupce, tento vývoj souvisí s jeho přesídlením do azylu v USA, kde navázal styky s tamními neokonzervativci, stejně jako se CIA a izraelským Mossadem. Gülen totiž vzápětí zaujal ostře protiruské a protiíránské postoje a jeho první osobní veřejná kritika Erdoganovy vlády se týkala humanitární flotily směřující do Gazy – na palubě lodi Mavi Marmara izraelské komando v roce 2010 zastřelilo devět lidí. Turecko vzápětí takřka přerušilo styky s Izraelem, které byly normalizovány teprve koncem června, ale Gülen tehdy Ankaru obvinil z provokace a Erdogana osobně z přemrštěné reakce. Gülen rovněž nesouhlasil s Erdoganovým plánem zahájit mírové rozhovory se Stranou kurských pracujících (PKK), které vedly k zastavení palby na jihovýchodě Turecka – právě gülenistům jsou připisovány úniky nahrávek z jednání vlády s PKK, což v nejvyšších patrech armády vyvolalo pocit, že Erdogan podkopává turecké národní zájmy. Už tehdy se přitom začal vyjevovat obraz Gülenova vlivu v armádě.

Vztahy mezi Erdoganem a Gülenem se s konečnou platností zpřetrhaly v roce 2013, kdy Gülen z Pensylvánie kritizoval Ankaru za brutální potlačení masových protestů kolem plánů na likvidaci istanbulského parku Gezi. Následně pak Erdogan Gülenovi připsal zodpovědnost za propuknutí rozsáhlého korupčního skandálu, který měl podle všeho svrhnout jeho vládu. Latif Erdogan, který se s hnutím Hizmet rozešel, přitom mluví o „paralelním státu. Na počátku naším cílem bylo vzdělávat lidí ve věcech náboženství a morálky, ale jakmile hnutí zesílilo, obrátilo se k politice. Gülen se změnil a vstoupil do politiky a chtěl se stát lídrem, který může spravovat Turecko. Začínali jsme na cestě společně s duchovním poselstvím, ale nyní je to poselství jen sekulární. Měl by se vrátit ke kořenům,“ cituje jeho dva roky stará slova MEE.  

 

Škola, základ síly

Svůj vliv Gülen získal prostřednictvím vlastních škol, které – nejprve v Turecku a posléze i jinde ve světě – měly vytvářet „nové elity“ schopné „modernizovat muslimské společnosti“. V podstatě je to koncept ne nepodobný postupu egyptského Muslimského bratrstva ze 70. let, kdy Anvar Sadat skoncoval s výsostně výběrovým vysokoškolským systémem a nechal otevřít několik desítek nových univerzit „pro všechny“. Kromě toho, že prudce devalvoval hodnotu vysokoškolského vzdělání v Egyptě, otevřel Muslimským bratřím budoucí cestu k moci -- MB začalo vyplácet stipendia desítkám tisíc zájemcům o vysokoškolské studium z venkova nebo nejchudších čtvrtí měst, kteří pak odcházeli „do praxe“ ve státní správě. Ve finále díky nim Muslimské bratrstvo, byť formálně postavené mimo zákon, o dvacet třicet let později pevně ovládalo nejen profesní svazy a cechy, ale mělo silný vliv ve státních institucích jako takových. A po svržení Mubarakovy diktatury se ukázalo jako jediná síla s dostatečnou technickou a personální strukturou nejen pro vítězství ve volbách, ale i k hladkému převzetí státu. Gülen tento postup v zásadě jen posunul o úroveň výš a pořídil si školy rovnou vlastní, mimo státní vzdělávací systém, byť formálně podle všeho splňují všechny potřebné náležitosti.  

Zatímco Erdogan dokázal gülenovské školy v Turecku v poslední dekádě pozavírat a po několika vlnách čistek poslední baštou Hizmetu podle všeho zůstávala právě armáda, mnohem složitější to Ankara bude mít při pokusu přesvědčit k podobným zásahům zahraničí. Gülen se totiž na počátku 90. let, po rozpadu Sovětského svazu, zaměřil na státy jako Albánie, Bosna, Makedonie nebo na Střední Asii, které se najednou otevřely zahraničnímu vlivu a díky etnické či náboženské blízkosti nepovažovaly turecký vliv za problém. Hizmet v těchto regionech otevřel nejen sítě škol, ale spustil i vlastní média, založil podnikatelské svazy, kulturní asociace.

Gülenovské školy se brzy objevily i v Rusku, konkrétně například v Tatarstánu, Baškírii, Dagestánu a v mnoha dalších převížně muslimských regionech. A jak dnes připomíná turecký T24, Vladimir Putin po svém nástupu do Kremlu v roce 1999 nechal gülenovskou síť na ruském území – 236 škol a asi 500 internátů -- pozavírat, jejich vesměs turecké a americké zaměstnance deportovat, přičemž ruská média je označila za „agenty CIA“, kteří v těchto školách „připravují teroristy“, „šíří panturkismus“ a „pěstují kádry pro náboženské organizace“. A zatímco Recep Erdogan, tehdy ještě Gülenův souputník, Rusko za tyto čistky kritizoval, loni v květnu turecký list Yeni Akit konstatoval, že „strukturu paralelního státu jako první odhalilo Rusko už v roce 2000“. (V ruských stopách – byť spíše jen kvůli obecnému zhoršení vztahů s Tureckem – se vydaly kolem roku 2000 také Uzbekistán a Tádžikistán, které prakticky zakázaly oficiální aktivity gülenistů na svém území.)  

Je pravděpodobné, že Gülen bude jedním z témat nadcházejícího rusko-tureckého summitu v Petrohradu, přičemž podle tureckých médií se Recep Erdogan přinejmenším pokusí získat od ruské strany zpravodajské informace o svém arcinepříteli, za což je – s ohledem na aktuální zarputilost čistek v Turecku – připraven nejspíš „zaplatit cokoli“.  

Bezprostředně po potlačení vojenského puče Turecko k uzavření gülenistických vzdělávacích sítí vyzvaly prakticky celý svět, ale kladně zatím reagovaly zřejmě jen Ázerbájdžán, Jordánsko, Somálsko a turecká část Kypru. Většina ostatních států podle všeho celou situaci v tichosti analyzuje a například Keňa, Nigérie, Indonésie nebo Kyrgyzie turecký nátlak rovnou odmítly. O tom, jak se k situaci postaví bohatý Kazachstán se nejspíš – zatím bez zveřejněných výsledků – jednalo při návštěvě prezidenta Nazarbajeva v Ankaře.

Největší ranou pro Ankaru je odmítnutí právě ze strany turkického (a ekonomicky chatrného) Kyrgyzstánu, jemuž Turecko až dosud vždy pomáhalo alespoň s přežitím. Jak si ale šestimilionový chudý národ může dovolit odmítat ruku, která „ho krmí“? Gülenovské školy působí v Kyrgyzstánu od roku 1992, dnes celou síť tvoří 16 lyceí, dvě mezinárodní školy a jedna univerzita, které každý rok absolvuje 11 tisíc lidí. Podle některých odhadů právě z nich pochází až polovina lidí, kteří dnes tvoří kyrgyzský mocenský aparát a jemu blízké podnikatelské a jiné skupiny. Podobná situace panuje i v Kazachstánu – absolventi gülenovských škol tvoří asi čtvrtinu vládních „elit“, pětinu všech státních zaměstnanců a gülenovské školy navštěvují děti asi 85 procent establishmentu. Ačkoli je zřejmé, že obecně není snadné postavit mimo zákon část vzdělávacího systému, který byl po více než dvacet let naprosto legální a vyprodukoval desítky tisíc absolventů, vnucuje se současně otázka kdo a jak dnes asi definuje „národní zájmy“ těchto zemí, které Rusko – ale i Čína, která zájmu gülenistů neunikla rovněž – považují za svůj velestrategický „zadní dvorek“?

 

Přátelé Gülenlandu
Fethulláh Gülen bezesporu patří k nejméně známým lídrům s globálním vlivem a na veřejnosti se objevuje jen výjimečně, ale když už se tak stane, mívá to vypovídací hodnotu. Jako například na „Večeři přátelství“ s Billem Clintonem v roce 2008, který si pochvaloval, že Gülenova přítomnost „napomáhá trvalému míru a bezpečnosti doma i v zahraničí“, stejně jako „posilování ideálů tolerance a mezináboženského dialogu“. „Chci vám poděkovat za přínos Americe, za přínos silnějším turecko-americkým vztahům a lepšímu porozumění a obzvláště za vaše přátelství s Hillary a se mnou,“ prohlásil.

S ohledem na vše výše uvedené není překvapením, že Gülenovi pro obhajobu proti obviněním z přípravy vojenského puče v Turecku nyní poskytl prostor „hlas amerického establishmentu“, tedy New York Times, nebo že někdejší „dvojka“ CIA Graham Fuller má Gülena za „apolitického“ súfistu a jeho Hizmet za „šiřitele míru a dialogu“.

Necip Hablemitoglu z Ankarské univerzity v roce 2001 vypracoval studii, v níž tvrdil, že Gülen „dobrovolně pracoval jako agent CIA a žil v Pensylvánii pod ochranou FBI“. O rok později byl dr. Hablemitoglu zavražděn a pachatel nebyl nikdy vypátrán. Někdejší šéf turecké tajné služby Osman Nuri Gündes v roce 2011 ve svých pamětech uvedl, že gülenovská síť už v polovině 90. let vysílala do Střední Asie agenty CIA „přestrojené“ za učitele angličtiny; prý takové krytí poskytla přinejmenším 130 agentům.
Lze věřit CIA, americkému establishmentu nebo rodině Clintonových, že je Gülen posel míru? Nebo lze věřit obviněním turecké vlády, která se na všem, co nyní tak kritizuje, donedávna sama podílela a na globálním Gülenlandu nenechávala ani smítko?

Kdo je tedy Fethulláh Gülen? Zcela určitě je aktuálně překážkou v normalizaci vztahů mezi Recepem Erdoganem a Západem. A zcela určitě není obyčejný súfista!





AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 24 Srpen 2016 05:40 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB