Recep Erdogan cestou do EU sází na Alláha

Email Tisk PDF

Podle prezidenta Erdogana je nyní „stát i národ v procesu budování nového Turecka“, což v praxi znamená návrat do středověku.

 

 

 

 

 

Migrační vlna valící se přes Řecko do Evropy byla sice uzavřením „balkánské cesty“, tedy hranic Slovinska, Chorvatska, srbska a Makedonie, což značí, že „Evropa“ získala čas se nadechnout a zkusit se zamyslet, což se to s Tureckem ve skutečnosti dojednala. Kdo si umí v praxi představit masové deportace desítek tisíc lidí z Řecka do Turecka, nemluvě o jejich legálnosti? A především, dokud pokračuje válka v Sýrii, přívaly uprchlíků budou pokračovat. Evropa si Turecko zvolila za svůj „nárazník“, čímž se ovšem vědomě vydala Ankaře „v plen“, a pokud vláda prezidenta Recepa Erdogana sehraje svůj part dobře, získá už letos v létě přinejmenším bezvízový režim a výhledově snad i členství v EU.

Ponechme stranou miliardy, které k tomu navíc EU v rámci outsourcování represe Turecku za „koncentrování“ běženců zaplatí, neboť peníze jsou jen peníze a tiskárny cenin v době „kvantitativního uvolňování“ beztak běží na plné obrátky. Nemá smysl moc mluvit ani o turecké podpoře Daeši nebo Al Kajdě v Sýrii, čímž Ankara vědomě prodlužuje válku a s ní i prodlužuje i uprchlickou krizi, protože ani to Evropě v prohlubování vztahů očividně nebrání – Angela Merkelová bez ohledu na tuto očividnou kontradikci mluví o „průlomu“ v řešení migrační krize. A zjevně nemá velký význam mluvit o Erdoganově rozmáchlému ataku proti kritickým médiím nebo o jeho brutální válce proti vlastním kurdským občanům, do níž jsou nasazovány polovojenské „eskadry smrti“, protože ani to Evropě v prohlubování vztahů očividně nebrání.

Poslední týdny přitom ale odhalují ještě další tvář Turecka, které míří do Evropy. Příkladem budiž například stále „módnější“, byť stále ještě ilegální  mnohoženství. Jak konstatuje španělský portál Público, platí to zvláště pro venkovské a regiony hraničící se Sýrií. Polygamie je sice v Turecku stále oficiálně zakázaná, ale dvě a více sexuálních otrokyň mají často i činovníci Erdoganovy vládní strany AKP, jimž tyto sňatky posvětí imám bez ohledu na platnou legislativu.

V současnosti jsou v Turecku asi dva miliony uprchlíků ze Sýrie, ale jen asi desetina z nich přežívá v táborech, ostatní se musejí protloukat sami. Jejich děti nemají šanci chodit do škol, naopak často končí jako otroci – dětskou práci ve svých továrnách Turecku už přiznaly například oděvní značky H&M nebo Next. V těchto bezútěšných podmínkách se daří i sexu s dětmi. Público s odvoláním na turecké feministické organizace konstatuje, že od roku 2011 už v Turecku porodilo nejméně 70 tisíc syrských děvčátek ve věku 12 až 13 let, mnohé z nich se i pak živí prostitucí za pár drobných, aby uživily své děti nebo rodiče. Problémům přitom čelí i původní turecké manželky, jejichž muži si domů přivádějí malé či mladé Syřanky, a tak mezi nimi roste i počet sebevražd.

 

Prorokův náměstek

Do plamenných diskusí o postavení žen v turecké společnosti nyní rázně vstoupila prezidentova manželka Emine Erdoganová, která na akci nazvané „Matky osmanských sultánů, kteří se zapsali do naší historie“ vyzdvihla význam harémů: „Pro členy osmanské rodiny byl harém školou. Byl centrem vzdělání, v němž byly ženy připravovány pro život a organizované dobrolnické aktivity. Taková domácnost byla vedena nejlepšími sultány.“

První dáma tím okamžitě spustila vlnu kritiky, která připomíná, že ženy v harémech nekončily dobrovolně, ale jako sexuální otrokyně, stejně jako vlnu posměchu a otázek, zda si manželé Erdoganovi, jejichž čtyři děti vystudovaly na Západě a nikoli v harému, náhodou nechtějí ve svém paláci o tisíci místnostech také náhodou nechtějí alespoň jeden „školní“ harém zřídit.

Ke „kořenům“ se přitom obrací i sám prezident. V jednom ze svých pravidelných projevů nedávno poukázal na to, že se jeho zeně ocitá ve stále větší izolaci, byť nepřiznal, že se tak děje především kvůli zahraničněpolitickým chybám jeho vlády. „Ta nebo on země jsou možná proti nám, ale na tom vůbec nezáleží,“ cituje Erdogana Al Monitor. „Co říká přikázání? Nám stačí Alláh, on je nejlepší řešitel problémů. Bez této naší víry bychom nikdy nemohli stanout proti byzantské armádě, ve své době největší armádě na světě, v bitvě u Mantzikertu. Bez této naší víry bychom nemohli ustavit nejmocnější stát v dějinách a držet ho při životě po 600 let.“

Podle Al Monitoru Recep Erdogan míří ke kultu osobnosti, a kráčí přitom za hranici obvyklého „Alláh je s námi“. Například dokumentární film na provládní televizi Haber prezident jen díky „božskému zásahu“ dokázal v roce 2012 odvrátit puč, jeden z Erdoganových poslanců vůči prezidentovi minulý týden použil pozdrav vyhrazený dosud jen proroku Muhammadovi, další zase jako relikvie uchovávají třebas i sklenice, z nichž se Erdogan napil. Vody, samozřejmě. Před pár dny Erdogan vytáhl i do boje proti alkoholu a mluvil o „novém Turecku“, které pod jeho vedením alkohol zcela odmítne: „Jakobínská éra jedné strany (po vzniku moderního Turecka v roce 1923) podporovala spotřebu alkoholu ve jménu westernizace a modernizace,“ prohlásil. „Alkohol se stal nástrojem k násilné proměně společnosti, ke ztrátě její identity a k jejímu odtržení od hodnot. Dnes jsme jako stát i národ v procesu budování nového Turecka. A tato temná mentalita byla, bohudík, bez ohledu na občasné oživení, z valné části poražena.“ Krátce předtím pro změnu zase zdůraznil význam náboženských škol Imáma Hatípa, které zajišťují výuku koránu: „Naším cílem je utvoření nábožensky oddané generace.“ Vedle potenciálně zradikalizované generace mladých Kurdů, které k extrémům dohání Erdoganova politika, je tak zaděláno na výbušnou společenskou směs.

Recep Erdogan tedy nyní razí politiku v „islámských reáliích“, byť není jisté, zda své „božské misi“ věří i sám o sobě, shrnuje Al Monitor. Přitom ale není až tak důležité, čemu o sám věří, protože důležitější je, zda li mu – v době, kdy se stále častěji ozývá i kritika z řad jeho vládnoucí strany AKP -- uvěří jeho stoupenci.    

Lze předpokládat, že Erdogan osobně nevěří, že by byl prorokovým náměstkem na Zemi, protože většina jeho kroků je až přízemně světských. Z různých nahrávek, které unikly na veřejnost, turecká společnost ví, že osobně nařizoval jednomu ze svých synů, kam ukrýt velké sumy peněz, aby je nikdo nepovolaný nenašel; osobně nařizoval soudcům, jaké verdikty mají v důležitých kauzách vynášet; jeho vláda plánovala „false flag“ operaci, v jejímž rámci měla turecká tajná služba ze Sýrie odstřelovat turecké území a zavdala tak záminku k vojenské agresi do Sýrie; nařizoval převzetí soukromých firem a obzvláště vydavatelství kritických vůči vládě; nařizoval předávání zbraní džihádistům do Sýrie nebo přinejmenším umožňoval ropné obchody s Daešem přes turecké území. Takový výčet už Erdogana opravňuje k obavám, že příchod jakékoli další vlády bude pro něj a jeho nejbližší okolí znamenat v lepším případě dlouhé vězení. I proto nejspíš vidí v každém svém kritikovi potenciálního „teroristu“, který ohrožuje jeho moc.

Spojené státy podporují syrské Kurdy namísto aby je měly za teroristy, jak požaduje Ankara, a navíc poskytují azyl hlavnímu Erdoganovu ideovému soupeři, sunnitskému klerikovi Fethulláhu Gülenovi. A navíc se v USA stahují mračna nad Erdoganovým „domovským“ Muslimským bratrstvem, jemuž hrozí zařazení na seznam teroristických organizací. Tím lze vysvětlit obavy, s nimiž Erdogan pohlíží na Washington v posledním roce Obamovy vlády.

Zbývá už jen otázka, proč právě s takovým nestabilním, nepředvídatelným a nedůvěryhodným režimem nejednotná Evropská unie chce uzavírat dohody s dalekosáhlými důsledky

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 13 Březen 2016 17:32 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz