Sýrie: „Plány B“ a realita

Email Tisk PDF

Poslední dny znovu odhalily komplikovanost Blízkého východu a neuvěřitelnou schopnost tamních států i skupin proti sobě na jedné straně bojovat, současně (a na stejném bojišti) i spolupracovat a vše přitom ještě i překrucovat.

 

 

 

 

Americký ministr zahraničí John Kerry koncem února opravdu dokázal vzbudit zájem, a to když zmínil existenci „plánu B“, který by – v případě neúspěchu aktuálního „příměří“ -- vedl k rozdělení Sýrie. Syrští Kurdové dodali, že ve hře je rozdělení státu na tři federální regiony a že „USA a Rusko mají stejný názor“. Logicky následovala vlna spekulací a nejrůznějších prohlášení, která přece jen představu rozpadu Sýrie na část „Asadovu“, kurdskou a na wahhábistický Sunnistán, v němž by se shromáždili stoupenci Daeše, Al Kajdy a dalších teroristů, poněkud vyjasnila. Například CNN s odvoláním na nejmenovaného představitele Pentagonu konstatovala, že „plán B“ je „ze všeho nejvíc jen nápad, než specifické konkrétní směřování“, čili, jak třeba podotýká Gareth Porter, v Obamově administrativě „panuje přesvědčení, že by se v Sýrii mělo ještě něco udělat, ale nejsou si jistí, co že by to mělo být“. Prý se jedná o třech možnostech, z nichž ale žádná není za současné situace ani vzdáleně proveditelná: posílení jednotek speciálních sil v Sýrii, navýšení zbrojní pomoci protiasadovským bojovníkům a vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií.

Mírně se upřesnila i pozice Ruska. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov k otázce možné syrské federalizace prohlásil, že Moskva podporuje jakákoli rozhodnutí, na nichž se Syřané dohodnou v rámci politických jednání, a to včetně případné federalizace, „pokud by tento model v Sýrii ukázal jako životaschopný“. V praxi tím rozdělení Sýrie nepodpořil, jak například tvrdí saúdská média, ale vlastně jen zopakoval ruskou oficiální mantru, že o budoucím osudu Sýrie si mají rozhodovat Syřané a nikdo jiný.

Tato formulace, v níž nebývá jmenovitě zmiňován Bašar Asad, se v západním mainstreamu obvykle vydává za důkaz ruského rozchodu s Damaškem, byť nic takového nelze v reálném světě prokázat. Naopak, pokud by si Syřané doma mohli za současné situace „volit budoucnost“, Bašár Asad v ní rozhodně chybět nebude. Nicméně, už jen samotný fakt, že Rusové federalizaci – a jejím jediným skutečně klíčovým bodem je vznik syrského Kurdistánu – výslovně nevyloučili, rychle pomohl sblížení Íránu s Tureckem. Oba státy sice v propletenci syrského konfliktu stojí ostře proti sobě, ale pojí je realita početných kurdských menšin na svých územích, byť život těch íránských je neporovnatelný ve srovnání s těmi tureckými. Turecký Mili Gazette přidává ještě jeden argument – má za to, že „tajný plán Kerryho s Lavrovem“ a možná i Íránem by vznikem tří menších států by zabránil posilování tureckého vlivu v regionu, ale za to by přispěl k eskalaci etnických a sektářských konfliktů v samotném Turecku. Deník svou analýzu končí velkým otazníkem, zda si tohoto nebezpečí pro vlastní mocenské ambice jsou vědomi i v Íránu.

Odpovědi se mu dostalo vzápětí. Íránský prezident Hasan Rohání přijal v Teheránu tureckého premiéra Ahmeta Davotuglua, podepsali spolu balík obchodních smluv, které vzájemný obchod navýší pro začátek na 30 miliard dolarů ročně a podle všeho pomohou Turecku vyřešit energetickou závislost na Rusku. Především se ale shodli se na důležitosti „syrské územní integrity“, což fakticky vylučuje nezávislý kurdský stát v Sýrii u tureckých hranic. „Nechceme, aby byla Sýrie rozdělena na menší státy a shodli jsme se s íránskými činiteli, že se dezintegrace konat nebude a že Sýrie bude pokračovat svůj život a fungování jako silný stát,“ vysvětlil Davutoglu. A íránský prezident „jen tak pro jistotu“ navíc do Moskvy vzkázal, že případné námluvy s USA mají své meze -- vzájemná spolupráce s Ruskem je sice skvělá, vztahy vynikající, ale „to samozřejmě neznamená, že Írán bude souhlasit s jakýmkoli krokem Ruska v Sýrii“. A Saúdy financovaná exilová „syrská opozice“ pak už jen celou kauzu fakticky uzavřela surrealistickým konstatováním, že odmítá „ruský plán federalizace Sýrie“.

Jedinými, kdo v celém asi dvoutýdenním příběhu vypadávají jaksi ze hry, jsou samozřejmě syrští Kurdové. I ti jsou ale politicky nejednotní, což celou otázku jen komplikuje, na druhou stranu se ale zdá, že „po válce“ se jejich postavení v Sýrii radikálně promění, neb jiná racionálně obhajitelná -- neválečná -- možnost se nenabízí. Otázkou vlastně je jen to, jak se jejich nový „stav“ bude formálně nazývat: bezpochyby se nějaká varianta, alibisticky přijatelná pro všechny zúčastněné, najít může. A to i v době, kdy hlavní skupina syrských Kurdů, Lidové obranné síly (PYD), navzdory americkým varováním stále deklaruje věrnost idejím Abdulláha Ocalana, vězněného charismatického lídra „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK). A když se k tomu dosud věrně proturečtí Turkmeni ze severu Sýrie začínají „drolit“ a někteří jejich vůdci děkují Rusku za „pomoc s bojem proti terorismu a turecké agresi“…

Je přitom všem příznačné, že Spojené státy spolu s Ruskem pravidelně potvrzují, že „příměří“, které vlastně „příměřím“ ani není, stále více méně platí, nebo lépe, jeho porušování, na která poukazují různé skupiny z nepřehledného spektra „syrské opozice“, nejsou natolik závažná, aby byl celý proces „odmáván“. A tím fakticky samy eliminují i svůj „plán B“. Nejspíš i proto, že vypuštění „plánu B“ do éteru jen znovu odhalilo komplikovanost Blízkého východu a ukázalo neuvěřitelnou schopnost tamních států i skupin proti sobě na jedné straně bojovat, současně (a na stejném bojišti) i spolupracovat a vše přitom i překrucovat. Fakt, že USA se svou těkající, ale přitom stále arogantně velmocenskou politikou a náznakovým „plánem B“ nejspíš „neprojdou“, pak už v porovnání s realitou Blízkého východu není vlastně ničím zajímavý, natož překvapivý. Méně oktrojovaná ruská politika zdůrazňující regionální spolupráci -- a v Sýrii založená na souhlasu takřka se vším, co nepůjde proti Asadovi (a zničení Daeše a spol) -- má přece jen větší naději se do blízkovýchodního puzzle někam vejít, zapadnout a zůstat coby součást výsledného obrázku…     

 

Interní uznání od NATO

Faktem je, že syrské „příměří“ v mnohém připomíná „příměří“ na ukrajinské frontě, které velmoci mají rovněž za úspěšně fungující, byť se někde po někom střílí skoro každý den. Důležitější je, že se nynější puzzle syrského konfliktu skládá pod ruským vedením a k jeho obrazu. Severoatlantická aliance totiž ve svém interním dokumentu, který zveřejnil německý Focus, přiznává, že ruská armáda v Sýrii „prokázala podivuhodnou účinnost a profesionalitu“, a přehrála tak americkou „mezinárodní koalici boje proti Islámskému státu“. Rusko v Sýrii nasadilo 40 letadel, které až do zahájení „příměří“ podnikaly až 75 bojových misí denně, při nichž obvykle „přesně a účinně“ zasáhly několik cílů, shrnuje analýza NATO. Americká koalice má proti tomu k dispozici 180 letadel, ale zasahovala v průměru jen dvacet cílů denně, připomíná analýza nízkou efektivnost západních sil, přičemž asi stojí za pozornost, že interní dokument NATO na rozdíl od mainstreamových médií nezmiňuje žádné ruské „nálety na nemocnice“ nebo „civilní oběti“. V podobném duchu se nese také analýza britského Chatham House, podle něhož ruské bombardování dosáhlo svého cíle, vyšachovalo ze syrské „hry“ Západ a může se stát pro Rusko v praxi ozkoušenou metodou, jak do budoucna prosazovat své zájmy na úkor těch západních.

Tato teze sice přehlíží fakt, že ruská armáda je na rozdíl od těch amerických a jiných v Sýrii legálně, ale nicméně právě stvrzení úspěšnosti ruského postupu je tím, co aktuálně určuje diskurs v Sýrii. Volba, která byla před protivládními silami v rámci „příměří“ postavena – přidejte se, nebo budete „přesně a účinně“ zlikvidováni – ke složení zbraní přivádí desítky ozbrojených skupin, tisíce bojovníků a vládní armádu na svá území vpouštějí další desítky dosud odbojných měst a vesnic. Dohodu o zastavení palby podepsala dokonce i část velení teroristické Islámské armády. Právě fakt, že se různí džihádisté k příměří přidávají po tisících přitom ale vyvolává spekulace, zda se v Daeš v Sýrii neproměnil v bezpočet proudů, které pod různými názvy mohou uniknout ruskému, syrskému, potažmo americkému bombardování… a přežít.

Mezitím ale tedy „příměří“ v zásadě drží, což znepokojilo Saúdy financovanou syrskou exilovou opozici, která s každým dnem normalizace situace v Sýrii ztrácí své opodstatnění. Minulý týden proto zkusila varovat Západ, že „není vhodná doba“ na opakované zahájení diplomatických jednání v Ženevě. To byl v čele opozičního uskupení Rijád Hidžáb, asi největší „ryba“, kterou se kdy Západu v rámci nynější války proti Asadovi podařilo přetáhnout. Mimochodem, v jeho osobě se nabízí další zajímavá paralela s Ukrajinou, protože Hidžábův životopis v mnohém připomíná „komsomolská“ CV řady současných kyjevských prozápadních lídrů – v letech 1989 až 1998 byl vysokým činitelem vládního Svazu syrských studentů, poté byl členem regionálního vedení strany Baas v Dejr i Zoru, kde se v roce 2004 stal rovnou šéfem lokálního Baasu. V roce 2008 stanul coby guvernér v čele provincie Kunejtra, a byl jím až do roku 2011, načež o rok později ještě na pár měsíců byl syrským premiérem, než dezertoval a přidal na stranu teoretických budoucích vítězů…

Doba sice pro opozici nejspíš „vhodná“ opravdu není, ale Spojené státy jednoznačně konstatovaly, že počínaje zahájením ženevských rozhovorů – tedy od 9. března, ale ne později než 14. března -- se „příměří“ stane základem politického procesu, a Rijád Hidžáb kývl, že tedy „syrská opozice“ v Ženevě bude, alespoň tedy pro formu. Mezitím o své existenci dala vědět i kdysi Západem protežovaná (a Katarem placená) a dnes už skoro zapomenutá Syrská národní rada (SNC), která si do svého čela jednomyslně zvolila (jediného) kandidáta, Anáse Abdu. Je to expert na protišíitskou sunnitskou propagandu, zastupuje zájmy Kataru i Saúdů a západní mainstreamová média ho bůhví proč dál vydávají za sekulárního, stejně jako celou SNC. Ale to jen tak na okraj.

V samotné Sýrii stále pokračují boje vládních sil a jejich spojenců s ruskou vzdušnou podporou proti Daeši, Al Kajdě a dalším, kdo se k „příměří“ nepřipojili, Turecko dál ostřeluje syrské pohraničí, prý ale míří na Daeš a nikoli na Kurdy, Daeš pro změnu střílí do Turecka, Spojené státy si na severovýchodě Sýrie budují dvě letecké základny, blíže neurčení rebelové pronikli do Sýrie přes Jordánsko a obsadili ze syrské strany pohraniční přechod do Iráku, jehož druhou stranu ovládá Daeš, zaválčit si v Sýrii má nově v plánu i Dánsko, Rusko má prý údaje o tom, že v několika blízkovýchodních zemích pokračuje výcvik a vyzbrojování žoldáků pro válku v Sýrii, a k tomu Moskva nabízí „světu“ své letecké základny v Sýrii k přepravě humanitární pomoci Sýrii, kdyby měl tedy někdo opravdu zájem... Z proudu informací nicméně vystupují zprávy, podle nichž proti Daeši povstala část obyvatel jeho „hlavního města“ Rakká. Podařilo se jim ovládnout některé čtvrti města a na jejich stranu přešlo prý asi 200 syrských příslušníků Daeše…

V osvobozených oblastech, například v Homsu nebo v Aleppu, jsou i podle západních médií patrné známky návratu k normálnímu životu (a třeba i tekoucí pitné vodě), přičemž ona normalita se například projevuje i demonstracemi proti pokračujícím bojům u Damašku, zatímco třeba v jedné z „rebelských“ čtvrtí Aleppa těžko definovatelní „rebelové“, kteří se přidali k příměří, umožnili několika desítkám aktivistů demonstrovat proti Asadovi.

Právě z Aleppa se přitom do plánovaných dubnových parlamentních voleb přihlásilo – ve srovnání s ostatními regiony -- nejvíc kandidátů a volební komise hlásí obecně rekordní zájem kandidátů. Rusko mezitím odmítá západní kritiku dubnových voleb s tím, že nijak „nenarušují“ politický proces, ačkoli pojem „západní kritika“ není přesný – proti volbám se staví vlastně jen klasický „syrský kverulant“, Francie, pro niž je demokratické hlasování na většině obydleného syrského území „provokativní“ a „nerealistické“. OSN se v tomto sporu přiklání na stranu Ruska: „Copak nemůžeme nechat na Syřanech, aby si sami rozhodli?“ prohlásil zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura. „Proč bychom jim měli dopředu říkat, co by měli v budoucnu říkat, pokud dostanou sami možnost říkat, co chtějí?“

Tak nějak tedy vypadá situace před zahájením dalšího kola „Ženevy“, jehož konkrétní náplň zdá se být dosti nejasná…

 

PS. V obřím uprchlickém táboře Zaatarí v Jordánsku „oslavili“ narození už 5000.malého Syřánka.

Odhady hovoří o tom, že na územích ovládaných Daešem žije nejméně 31 tisíc těhotných žen. Má to být plánovaná snaha Daeše vypěstovat si budoucí generaci teroristů.

MDŽ.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 08 Březen 2016 11:47 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz