Vtrhnou Turecko a Saúdové vojensky do Sýrie?

Email Tisk PDF

Turecká invaze by byla pro NATO píárovou katastrofou, neboť by se jen těžko vysvětlovalo, proč členský stát západní „demokratické“ aliance tak jednoznačně zachraňuje teroristy z Daeše a Al Kajdy.

 

 

 

 

 

Někdy před dvěma lety se v Káhiře konala mezinárodní dárcovská konference, která měla nasbírat peníze na rekonstrukci pásma Gazy poničeného další izraelskou agresí. Honosnou akci organizoval Egypt spolu s Norskem a mám dojem, že se tehdy všechny zúčastněné státy shodly na nutnosti naslibovat Palestincům něco přes pět miliard dolarů, z čehož by prý polovina opravdu, ale opravdu šla na rekonstrukci Gazy. Média měla své titulky s lákavě vypadajícími miliardami, politici z celého světa si blaženě užívali pocitu, jak že jsou velkorysí a soucitní, ale nakonec se vše řádně zamotalo. Přítomní se neshodli ani na textu závěrečného komuniké, další si nechtěli znepřátelit Izrael, další přiznali, že do slíbené pomoci přihodili peníze, které už ve skutečnosti beztak vydali už dřív… Ve finále vlastně nikdo už nevěděl, co že se to vlastně v oné Káhiře dohodlo, ale pásmo Gazy je prokazatelně dál na dně.

Není to ale přitom samozřejmě problém jen Gazy – úplně podobně dopadli třeba i Haiťané po katastrofálním zemětřesení v roce 2010. Těm svět nasliboval dokonce až třináct miliard a dodnes se vlastně neví, kde ty peníze skončily, tedy pokud vůbec ve skutečnosti existovaly.

Vzpomněla jsem si na to v souvislosti s dárcovskou konferencí, kterou do Londýna nyní svolali pro změnu „přátelé Sýrie“. I tam se postupovalo podle osvědčeného principu „slibem nezarmoutíš“, a dokonce se i překračovaly plány – původně se mělo nasbírat devět miliard dolarů, ale politici se neudrželi a přihodili ještě miliardu navíc. Když například Angela Merkelová, největší váha v sále, oznámila miliardu letos a další 1,3 miliardy v letech nadcházejících, přítomní v sále propukli v nadšený potlesk. Britský premiér David Cameron pak avízoval 3,3 miliardy v příštích čtyřech letech a k tomu připomněl, že „svět stojí při Sýrii“ a bude při ní stát „dokud to bude třeba“. Nebohá Sýrie!

 

O Bílých přilbách

Nemá moc smyslu rozebírat padlé sliby západních politiků, tím spíš, že Světová banka odhaduje celkové škody v důsledku války na 35 miliard dolarů. Navíc, londýnská dárcovská konference o Sýrii byla svého druhu už třetí v řadě, aniž by ty předchozí cokoli reálně vyřešily. Zajímavější proto je, že k nynějšímu jednání byli vůbec poprvé přizváni „syrští delegáti“. Cti zastupovat „syrský lid“ se dostalo reprezentantům Syrské civilní obrany (SCD), která je známá spíš jako Bílé přilby.

Pro bližší pochopení Bílých přileb je třeba připomenout americkou PR firmu Purpose Inc, jíž šéfuje Jeremy Heimans, spoluzakladatel sorosovského Avaaz. Purpose je oblíbená mezi nejvyššími finančními kruhy a své marketingové služby zajišťuje třebas pro Google, Audi, nadaci rodiny Gatesů a na svém webu mimo jiné konstatuje, že „buduje a urychluje hnutí s cílem řešit největší světové problémy“. Za tímto účelem Purpose na jaře 2014 „zbudovala“ organizaci zvanou The Syria Campaign, která si dala za cíl připomínat světu osud Sýrie a vždy přitom jaksi končit výzvami k západní vojenské intervenci do Sýrie a k vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií, tedy k opakování libyjského modelu. Prvotní finanční injekci pro The Syrian Campaign poskytl britský ropný miliardář syrského původu Ayman Asfari a prvním úkolem „Kampaně“ byla snaha vytlačit ze západního mediálního prostoru jakékoli zmínky o syrských prezidentských volbách v létě 2014, přičemž se třeba i Facebook stal terčem nátlaku, aby zrušil reklamu nebo informace o syrských volbách, které Západ – narozdíl od milionů Syřanů -- jedním šmahem odmítl.

Posléze The Syrian Campaign vymyslela i Bílé přilby, které se sice nominálně tváří jako oddíly záchranářů, ale jsou spíše nástrojem propagandy. Bez ohledu na oficiální název Syrská civilní obrana nevznikla v Sýrii, ale v USA a Británii, a Sýrii ani neslouží. Jak konstatuje Rick Sterling ve skvělé analýze „Vysoce vyspělí manipulátoři“, organizátoři zaplatili několika lidem z oblastí ovládaných rebely a džihádem, aby v Turecku podstoupili základní záchranářský výcvik, a to pod vedením bývalého britského vojáka a dnes majitele soukromé žoldnéřské agentury sídlící v Dubaji. „Absolventi výcviku tvrdí, že jsou nestranní, ale působí jen v rebely ovládaných oblastech Idlíbu a Aleppa,“ shrnuje Sterling. „Tvrzení o jejich počtech se značně rozcházejí, stejně jako tvrzení o počtech lidí, které měli zachránit. Čísla budou podle všeho značně nadsazená, tím spíš, že v rebely ovládaných oblastech zůstalo jen málo civilistů. Bílé přilby pracují především s rebelskou skupinou Fronta al Nusrá, která v Sýrii zastupuje Al Kajdu. Video o nedávném údajném chemickém útoku chlórem začíná logem Bílých přileb, po němž následuje logo Nusry. Ve skutečnosti jsou tak Bílé přilby ze všeho nejvíc malým záchranářským týmem Al Kajdy.“ Primárním cílem Bílých přileb je ale protiasadovská propaganda: jsou aktivní na sociálních sítích, Washington Post otiskl úvodník z pera jejich vůdce a spojit se s nimi lze přes email The Syria Campaign.    

Hosté z Bílých přileb tak nyní v Londýně podle očekávání konstatovali, že žádné peníze světa – a Západ je hodlá beztak případně věnovat zemím sousedícím se Sýrií, aby zadržovaly uprchlíky, kteří by jinak proudili do Evropy – „nemohou nahradit jediné zabité dítě, jedinou zničenou rodinu“, a pokud prý Západ nezasáhne, „bude destrukce pokračovat“…

 

Turecko prohrává, takže...

Faktem je, že OSN mezitím v Ženevě vyhlásila „pauzu“marných mírových rozhovorech, a to nejen proto, že si syrští opozičníci stěžovali na nahé sochy v hotelové lobby. Zvláštní vyslanec OSN Staffan de Mistura konstatoval, že se obě strany musejí více snažit, aby jednání bylo opravdu seriózní, a že nemá smysl jednat jen na oko. Spojené státy tuto formulaci pozměnily a obvinily z neúspěchu jednání Rusko, a to tím, že pokračuje v náletech v Sýrii. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov kritiku odmítl s tím, že nálety budou pokračovat až do konečné likvidace všech teroristů, a připomněl Washingtonu a jeho „koalici“, že nemá smysl klást si „nepodložené podmínky“. A vzápětí se s kolegou Johnem Kerrym shodl, že pauza v jednání bude co nejkratší, tedy že USA vyvinou na „své“ spojence a opozičníky příslušný tlak, aniž by přitom recipročně žádaly nějaké kompromisy také od Ruska či Damašku. Čili podle všeho platí, jak ze Ženevy shrnuje BBC, že Spojené státy „předaly Sýrii Rusku, a to zadarmo“.

Na bojišti přitom syrská armáda se svými spojenci a s ruskou leteckou podporou „kuje železo“ a aktuálně uzavírá obklíčení Aleppa a postupuje v jižní provincii Daráa. Prolomila zároveň i několikaletou blokádu dvou měst se 60 tisíci obyvateli na severu země u tureckých hranic. Tato porážka – tedy ve skutečnosti osvobození 60 tisíc lidí (!) -- nerozlítila ale jen Al Kajdu, nýbrž i francouzského ministra zahraničí Laurenta Fabiuse, podle něhož byla ofenzíva syrské armády proti obléhajícím teroristům „brutální“ a „torpéduje mírová úsilí“. Je zřejmé, že francouzská politika -- například před lety při svržení Muammara Kaddáfího v Libyi nebo i v uplynulých letech vůči Sýrii -- často hraničí s psychiatrickou diagnózou, ale přitom platí, že hlavním poraženým na severu Sýrie zůstává Turecko.

Ovládnutím obou měst totiž syrská armáda ovládla i zásobovací trasu mezi pohraničním přechodem Azaz a Aleppem, což značí, že Turecko už není s to dodávat zbraně nejen svým džihádistům v Aleppu, ani jiným islamistickým frakcím k bojům proti Kurdům. Právě uzavření pašeráckých tras přes tureckou hranici má Rusko za hlavní podmínku případného příměří. Pro Erdoganovu Ankaru je takový vývoj v posledních týdnech jasnou prohrou, kterou pád Aleppa jen zdůrazní. A to ještě Kreml stihl vzájemné napětí vyhnat o řád výš – otevřením „ambasády“ syrských Kurdů v Moskvě.

Kurdský nacionalismus je pro Ankaru noční můrou. Turecko horko těžko potlačuje kurdské výboje na jihovýchodě země a vznik nezávislého Kurdistánu hned přes hranici v Sýrii je pro Erdogana čímsi nepředstavitelným. Ankara nejspíš právě kvůli tomu už hlasitě varuje, že „umělé hranice“, které rozdělily region v rámci Sykes-Picotovy smlouvy z roku 1916, nemusejí být závazné navždy. Samozřejmě se vnucuje expresivní otázka, zda je turecký prezident „dostatečně velký cvok“ na to, aby vyslal svá vojska do Sýrie. Ruské ministerstvo obrany hlásí masivní přesuny tureckých jednotek a techniky k syrské hranici, což prý vypadá jako „intenzivní přípravy na ozbrojenou invazi“. Turecko sice viní Rusko z šíření bludů, ale jedním dechem zdůrazňuje, že má právo mít na hranicích tolik vojáků, kolik bude chtít. Spojené státy se drží stranou s tím, že se „nebudou zabývat tím, co Turci kdy dělají na hranici“.

Na jedné straně je zřejmé, že pokud Erdogan neudělá nic, může se stát očitým svědkem toho, jak ruské nálety čistí prostor pro vznik nezávislého syrského Kurdistánu. Pokud zaútočí, coby agresor nemá právo žádat NATO o oprášení pátého článku charty NATO, která zaručuje pomoc ostatních napadenému členovi. Případná invaze by ale nebyla až tak velkým překvapením, protože Turecko tímto krokem hrozí opakovaně, a to ve snaze zastavit postup kurdských oddílů na severu Sýrie, obzvláště pak v oblasti západně od Eufratu, kterou až dosud ovládal Daeš. Na druhou stranu by ale turecká invaze nejenže postavila Ankaru do ještě ostřejšího střetu s Moskvou, ale pro NATO by byla vyloženou píárovou katastrofou, neboť by se jen těžko vysvětlovalo, proč členský stát západní „demokratické“ aliance vedle finanční a jiné podpory tak otevřeně zachraňuje teroristy z Daeše a Al Kajdy. „Tak velký cvok“ asi Erdogan přece jen nebude. I když…

Podobně motivuje (a nejspíš v koordinaci s Tureckem i předkládá) své „radikálními“ řezy také čím dál více „roztěkaná“ Saúdská Arábie. Nově nabídla americké „alianci“ proti Daeši pozemní jednotky, pokud by v této otázce došlo v koalici „ke konsensu“. Americké ministerstvo zahraničí návrh odmítlo komentovat, Pentagon nabídku „uvítal“ a bude o ní dále jednat… Že by tedy saúdští vladaři byli tak velcí cvoci, aby v Sýrii šli do otevřené války s Ruskem a Íránem, tím spíš, že už skoro rok nejsou s to zvítězit ani v boji proti jemenským Húthiům? Tak blázniví asi nebudou. I když…  

Mimochodem, ruští experti mají za to, že pravděpodobnost vojenského vpádu Turecka a Saúdů do Sýrie je vysoká, na rozdíl prý od jejich nadějí na úspěch. Faktem je, že Daeš v Sýrii a Iráku už slábne a opravdu potřebuje rychlou pomoc, aby mohl dál hrát roli v tureckých a saúdských regionálních plánech. Mezitím se stále zřetelněji přesouvá do Libye, na dohled od Evropy.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 05 Únor 2016 13:32 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz