Saúdové v časech US veletočů kolem Sýrie

Email Tisk PDF

Největší trapas museli Saúdové prožít ve chvíli, kdy se o jejich sunnitské vojenské alianci dozvěděly některé státy, které v ní podle Saúdů měly být.

 

 

 

 

Saúdská Arábie v týdnu oznámila vznik své vlastní sunnitské islámské vojenské aliance, která by měla pod saúdským vedením sjednotit 33 muslimských států k „boji proti terorismu“ v Sýrii, Iráku, Egyptu, Libyi a Afghánistánu. Nutno podotknout, že tím Rijád zaskočil všechny vůkol. Někteří začali spekulovat, zda to nemá něco společného s Johnem McCainem a jeho nápadem stvořit statisícovou sunnitskou pozemní armádu k bojům v Sýrii a Iráku, oprávněné pochybnosti pak nutně vyvolal nepokrytě sektářský charakter aliance očividně namířený proti šíitům, další mohli poukázat na drobnou nepříjemnost, neboť Turecko, člen nové aliance „bojující proti terorismu“, aktuálně pomáhá Daeši a už loni vymazal Al Kajdu ze svého seznamu teroristů…

Mimochodem, o reálné bojeschopnosti koalice napovídá její složení: Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Pákistán, Bahrajn, Bangladéš, Benin, Turecko, Čad, Togo, Tunisko, Džibutsko, Senegal, Súdán, Sierra Leone, Somálsko, Gabon, Guinea, Palestina (!), Komory, Katar, Pobřeží slonoviny, Kuvajt, Libanon, Libye, Maledivy, Mali, Malajsie, Egypt, Maroko, Mauretánie, Niger, Nigérie a Jemen. V mnohém to připomíná spíš nákupní seznam shopoholika -- nabízí bizarní začlenění některých vojensky „zbytných“ států, pak států nefunkčních, států existujících jen na papíře, států, z nich některé jsou už tu v koalici Obamově, ondy Putinově… Hlavně ať je košík plný až po okraj! A bez zajímavosti není ani skutečnost, že Spojené arabské emiráty za sebe v „saúdské válce“ v Jemenu nechávají už nyní bojovat stovky žoldáků až z daleké Kolumbie, čímž by válka v Sýrii mohla teoreticky zase nabrat o něco mezinárodnější charakter.

Největší trapas ale nastal ve chvíli, kdy se o alianci dozvěděly některé státy, které v ní měly být. Zatímco totiž například Británie vyjádřila nad saúdskou koalicí příslušně vazalské nadšení, například nesunnitský Libanon nebo Pákistán se o svém členství dozvěděly až z médií, Indonésie rovnou účast odmítla, protože s ní Saúdové jednali o „společné koordinaci zpravodajských informací“ a nikoli o nějaké sunnitské vojenské alianci, do níž Jakarta opravdu, ale opravdu nechce (a podobně se zatvářila Malajsie). Zato Egypt, který jinak v Sýrii stojí na ruské straně, na účast kývl – Saúdové Káhiře výměnou nabídli miliardové investice, což při pohledu na realitu a bojové vyhlídky „koalice“ značí ze všeho nejvíc peníze fakticky zadarmo. Lze přitom předpokládat, že podobně uvažovaly i mnohé subsaharské státy…      

Fakt, že saúdskou sektářskou kartu odmítla nejlidnatější islámská země, Indonésie, a spolu s ní i bohatá Malajsie, je samo o sobě tvrdou politickou ranou Rijádu. Ještě horší je pak nesouhlas Pákistánu, islámského státu nejen s jadernými zbraněmi, ale i s nejschopnější armádou. Pokus Saúdů zapojit ho do svých plánů jasně napovídá o tom, jak feudálové v Rijádu (ne)vnímají realitu světa – Pákistán se totiž z geopolitických důvodů důsledně vyhýbá saúdsko-íránskému přetahování o vliv v regionu, ale současně své vztahy s Íránem všemožně rozvíjí, neboť očekává, že západní sankce proti němu budou zrušeny už na počátku příštího roku. Pákistán k tomu usiluje o co nejužší spolupráci na čínských projektech nové Hedvábné stezky, a navíc se mu musí „silně nelíbit“ představa, že by cokoli saúdského a vojenského začalo vytvářet novou realitu v „jeho“ beztak už velmi komplikovaném Afghánistánu.

 

Papírový tygr

Proč Saúdové s tak pochybným plánem (a navíc očividně ve spěchu) přišli, je samozřejmě otázkou. Důležitým nejspíš bude, že se tak stalo současně se zahájením (mezitím už zkomírajících) a neustále porušovaných mírových rozhovorů s jemenským šíitským hnutím Ansaralláh.

Válka proti jemenským Húthíům se přitom Rijádu krutě nevyvedla, po tři čtvrtě roce ji lze považovat za prohranou a je třeba zachránit, co se dá – huthijské oddíly totiž obsazují další pozice v saúdském Nadžránu i v celé ropné provincii Džízán, pod svou kontrolu dostávají další tamní saúdské vojenské základny, potopili Saúdům už nejméně sedm válečných plavidel, zabili už řadu velitelů saúdské koalice a triumfálně se nechávají fotit v saúdských úřadech přímo pod portréty králů a princů…. Nedaří se ani na jihu Jemenu, který Saúdové sice dokázali obsadit, ale v oblasti sílí vliv Daeše i Al Kajdy, a to tak, že nejenže ovládají celá města, ale zabili už i guvernéra provincie Aden, do jejíž metropole se z exilu vrátil Saúdy řízený jemenský prezident Mansúr Hádí.

Celý tento vojenský propadák přišel Saúdy, kteří už beztak topí v těžko řešitelných sociálních problémech, na nejméně 75 miliard dolarů, a to včetně miliardových plateb americkému žoldnéřskému Blackwateru nebo úplatků africkým státům, ať už za žoldáky v případě Súdánu nebo za možnost využívat tamní letiště v případě Eritreje. Opakované a podle Červeného kříže cílené nálety na nemocnice pod správou Lékařů bez hranic v Jemenu nebo na svatby pak celý obrázek zmaru jen dokončují.

K mírovým rozhovorům s húthijskými rebely přitom byli „hrdí“ Saúdové podle všeho v tichosti dotlačeni Západem, neboť vše je špatně, poslední vývoj tuneluje čím dál větší díry do rozpočtů monarchií v Perském zálivu, a ve výsledku se tak neustále snižují i jejich nákupy západních zbraní. Jinými slovy, současný král a jeho korunní princové museli za každou cenu uchovat hrdou tvář a vycouvat z jemenské blamáže alespoň se zdáním důstojnosti a nezdolnosti, a to především před dalšími domácími zájemci o trůn – a tak „vznikla“ globální sunnitská koalice „boje proti teroru“, který jinak sami Saúdové (a Katar a Turecko) financují a podporují. Ve skutečnosti se tak namísto funkční koalice zrodil „papírový tygr“, který ale může Saúdům nebo Turecku posloužit jako "mezinárodní" zástěrka pro další prosazování vlastních zájmů v oblasti.

 

Osamělí v poušti

Svůj vzdorovitý význam mohla mít saúdská „koalice“ i v jiném ohledu. Barack Obama totiž ve stejné době pronesl mimořádný projev na setkání s americkou generalitou, v němž vágně pohovořil o pokroku ve válce proti Daeši, aniž by ale nabídl jakákoli zásadní fakta. O to víc ale zaujal americký ministr zahraničí John Kerry, který zamířil do Moskvy k jednání o možné Asadově roli v jakémkoli politickém procesu, přičemž překvapení už dopředu vyvolal tvrzením, že Rusko a USA vidí syrskou budoucnost „v zásadě podobně“. Rusko existenci takové selanky sice popřelo, ale po třech hodinách jednání se svým kolegou Sergejem Lavrovem a prezidentem Putinem Kerry poděkoval Kremlu za spolupráci a ujistil Putina, že USA rozhodně „nechtějí Rusko izolovat“. Následně šokoval prohlášením, že „USA a jejich partneři“ už nechtějí stát v cestě demokratickému procesu v Sýrii, tedy že „už neusilují o změnu režimu“ v Damašku, čímž fakticky akceptují dosavadní ruskou pozici, podle níž o Asadově osudu rozhodnou Syřané ve volbách. To prohlášení nebylo jen šokující, ale v zásadě i bizarní, neboť americkými „partnery“ v Sýrii jsou vlastně jen rebelské oddíly, které vznikly právě jen kvůli svržení Asadovy vlády, po němž Kerry a další celé roky volali.

Bílý dům tímto veletočem zaskočil nejen domácí válkychtivé neokonzervativní jestřáby, ale i své nejbližší spojence ve světě – například Německo ještě na počátku minulého týdne poslušně vylučovalo možnost hledat řešení syrské krize spolu s Asadem, na konci týdne už ale – znovu poslušně – obnovilo výměnu zpravodajských informací s Asadovou tajnou službou a německá tajná služba BND otevřela své „zastoupení“ přímo v Damašku.

Za této situace pak Rada bezpečnosti OSN jednomyslně přijala rezoluci podporující politické řešení syrské války, přičemž základem se stal ruský plán spojení různých Západem podporovaných ozbrojených skupin se syrským režimem k boji proti Daeši. Text rezoluce přitom ale důsledně obchází problém Asadovy budoucnosti, přičemž Francie dál trvá na nutnosti jeho odchodu z čela státu, a také Barack Obama popřel Kerryho pár dní stará slova a trval na podivném předpokladu, že pokud Asad zůstane ve funkci, budou USA čelit většímu počtu teroristických útoků. John Kerry také mírně otočil – o budoucnosti Bašára Asada by se prý mělo rozhodnout do „měsíce dvou“ -- ale zároveň míní, že rezoluce „otevírá dveře“ pro spolupráci mezi USA a Ruskem, Kreml má za to, že může zcela bez problémů spolupracovat s Asadem i se Spojenými státy, protože podle Putina „nevrtí ocasem a nemění postoje“.

Bez ohledu na záplavu slov a matoucích prohlášení z Bílého domu třeba Washington Post americký obrat označil rovnou za „kapitulaci před Ruskem“, mocnosti se už připravují na ukončení války v Sýrii, která je ovšem stále v nedohlednu, a Bašár Asad si sarkasticky vydechl a poděkoval Spojeným státům za to, že „může dál pokračovat ve své práci, protože si už jinak šel balit kufry“.

Je zřejmé, že pokud USA opravdu „kapitulovaly před Ruskem“, je třeba na saúdskou „koalici“ pohlížet především jako na píárovou akci – určenou především pro domácí mocenskou mlýnici – dokládající, že právě aktuální saúdský král a jeho nejbližší jsou posledními pravověrnými bojovníky za „sunnitskou věc“. Čím dál osamělejšími, ale stále hrdými bojovníky kdesi uprostřed pouště…

Zásadní otázka je ale jiná: Proč USA najednou v Sýrii otočily? Ale o tom příště.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 21 Prosinec 2015 07:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz