Masakr v Paříži v kontextu reality

Email Tisk PDF

(kresba Carlos Latuff)S politiky a spojenci, které Evropa v posledních dekádách má, už žádné skutečné nepřátele ani nepotřebuje.



 

 

 

 

Jde to už nějak moc rychle. Před dvěma týdny ruský airbus s 224 lidmi na palubě, v týdnu přes 40 zabitých lidí v Bejrútu, další masakry v Bagdádu, teď Paříž, letos už podruhé, byť skutečný výčet akcí Islámského státu (Daeše) po celém světě a jen v letošním roce je samozřejmě mnohem delší, a to do něj netřeba ani počítat válku v Sýrii.

Zatímco se mainstream zahltil tunami podrobností z pařížského masakru, zopakujme si, co je opravdu důležité.

 

Za prvé. Válku a následný krvavý chaos na Blízkém východě rozpoutal Západ a Daeš podle všeho vznikl v Camp Bucca, americkém zajateckém táboře, v Iráku, a to někdy v letech 2004 až 2006. Tehdy v něm byl vězněn nynější „chalífa“ Daeše Abú Bakr Bagdádí a další duchovní vůdci Daeše, přičemž jeho páteř tvoří zneuznaní stratégové ze Saddámovy tajné služby, která byla rozprášena po americké invazi do Iráku. Nedávno odtajněné dokumenty Pentagonu navíc ukazují, že tajná služba americké armády DIA už na počátku roku 2012 považovala Islámský stát za „strategický nástroj“, přičemž generál Michael Flynn, který loni odstoupil z postu šéfa DIA, letos v srpnu v rozhovoru pro Al Džazíru konstatoval, že Obamova administrativa nedbala na varování zpravodajců, podle nichž zahraniční podpora syrským rebelům pomáhá vzestupu Daeše. „Myslím, že to bylo rozhodnutí. Myslím, že to bylo vědomé rozhodnutí,“ shrnul generál Flynn s tím, že Bílý dům přihlížel vzniku a posilování Daeše coby nástroje ke svržení Bašára Asada a nechával na Perském zálivu a Turecku, aby džihád v Sýrii financoval. To vše pak vysvětluje i mediálně nafukované výsledky amerických náletů proti Daeši. Penzionovaný generál Jack Kean ho letos v létě při senátním slyšení popsal následovně: „Pětasedmdesát procent náletů, které v současnosti provádíme, končí tím, že se naše letadla vracejí, aniž by shodily bomby, většinou proto, že nemohou najít cíl nebo ho nejsou s to přesně identifikovat.“

Zapadnout by neměla ani kniha J.Michaela Springmanna, amerického kariérního diplomata, který byl ze státních služeb vyhozen poté, co podal desítky žádostí o svobodný přístup k informacím ohledně jeho vlastních poznatků. Ve svých pamětech nazvaných Visas for Al Qaeda (Víza pro Al Kajdu) se věnuje dekádám amerických vazeb na Al Kajdu spjatou s Usámou bin Ládinem, které později vedly ke vzniku Islámského státu. Popisuje například, jak mu během působení na americkém vízovém oddělení v saúdské Džiddě na konci 80. let jeho představení opakovaně nařizovali vydávat nezákonná víza pro islamistické ozbrojence, kteří z různých muslimských zemí tranzitovali přes Džiddu. Později prý zjistil, že vízové oddělení bylo plné agentů CIA, kteří využívali svého diplomatického statutu k zakrývání utajovaných operací, a právě mezi ně patřilo i vydávání víz těm samým teroristům, kteří posléze stáli za 11. zářím. Tímto způsobem americká víza dostalo i třináct z patnácti únosců letadel z dosud největšího teroristického útoku na americkém území, přičemž deset z nich dostalo vízum právě na konzulátu v Džiddě. Podle Springmanna ani jeden z nich nesplňoval podmínky pro udělení víza a měl jim být vstup na americké území zakázán. Mimochodem, podle Springmanna, nebyla praxe na konzulátu v Džiddě ničím výjimečným, neboť například kultovní egyptský „slepý šajch“ Omar Abdal Rahmán, ideového strůjce teroristického útoku na Světové obchodní středisko v roce 1993, získal americké vízum od agenta CIA, který pod diplomatickým krytím působil na ambasádě v súdánském Chartúmu. Šajch Rahmán získal mezi lety 1986 až 1990 šestkrát americké vízum se souhlasem CIA, a to i na ambasádě v Káhiře. „V době, kdy dostával víza a přijížděl na americké území přes Saúdskou Arábii, Pákistán a Súdán, už byl dávno na americkém seznamu teroristů,“ podotýká Springmann.

 

Za druhé. USA nechávají Perský záliv a Turecko, aby džihád v Sýrii financovaly a vyzbrojovaly. Saúdové a Katar tak činí v zápalu šíření svého nenávistného vahhábismu, Turecko v puzení svrhnout Bašára Asada a ovládnout region, výsledek je ale stejný. Britský The Guardian letos v srpnu uvedl, že americké tajné služby mají v rukou „nepopiratelné“ dokumenty a flash disky, které mohou v plném rozsahu odhalit míru aliance mezi Ankarou a Daešem. Byly objeveny po loňském náletu na dům „ministra financí“ Islámského státu Abú Sajjáfa, který mimo jiné řídil i ropné obchody IS v Sýrii. Jen prodejem ukradené syrské ropy do Turecka si Islámský stát loni mohl přijít až na čtyři miliony dolarů denně, byť konzervativnější odhady mluví o 10 milionech dolarů měsíčně.
Černé ropné kšefty, stejně jako dodávky zbraní, výbušnin, potravin nebo historických památek ukradených v Sýrii, jsou už delší dobu „veřejným tajemstvím“, odhalujícím i reálné poměry uvnitř NATO – někteří členové aliance aktivně podporují mezinárodní terorismus, zatímco další o tom všem vědí do posledního detailu, ale mlčí a nechávají si trumfy k příhodnému vydírání.
Nové informace nasvědčují tomu, že zatímco Ankara s posvěcením NATO údajně bojuje proti Daeši, turecká tajná služba loni eskortovala do Sýrie nejméně šest desítek lidí, kteří se chtěli přidat k Daeši. Paradoxní je, že většinou to byli lidé, kteří už byli v Turecku vězněni v souvislosti s teroristickými aktivitami. Při jejich přechodu hranice byly vypnuty bezpečnostní kamery a pohraničníci byli posláni pryč. Německý Bundeswehr k tomu nyní mimochodem potvrzuje, že Daeš v Iráku nasazuje proti Kurdům chemické zbraně a ke stejnému závěru dospěly i USA. Dva poslanci tureckého parlamentu za levicovou Republikánskou lidovou stranu (CHP), Eren Erdem a Ali Seker, k tomu před pár týdny na tiskové konferenci v Istanbulu předložili nahrávky a další důkazy, které svědčí o tom, že za použitím bojového plynu sarin v Sýrii v roce 2013 bylo právě Turecko. Potvrdili tak – na Západě intenzivně zpochybňovanou - analýzu Seymoura Hershe z loňského dubna.

„Velitelé nám řekli, ať se ničeho nebojíme, protože s Turky spolupracujeme ve všem,“ popsal loni pro Newsweek jeden z bývalých bojovníků IS. Pokud bychom Daeš opravdu vnímali jako „stát“, lze o masakru v Paříži a dalších mluvit jako o „státním terorismu“. Maně se ale vnucuje otázka, jaký „stát“ za ním ve skutečnosti stojí. Je přitom opravdu tak nepředstavitelné, že by turecké tajné služby mohly mít – v rámci silně decentralizované struktury Islámského státu -- pod kontrolou alespoň několik velitelů Daeše i s jejich bojovníky?

 

Za třetí. Z tvrzení o organizovanosti a připravenosti migrační vlny valící se do Evropy se už stala mantra, „pachatel“ ale jako by stále chyběl. Na druhou stranu je tu ale stále více nepřímých „důkazů“, které ukazují na Turecko. Právě tam žily v uprchlických táborech dva miliony Syřanů, kteří se pomalu „najednou“ daly na pochod. Evropa ve své bezbřehé neschopnosti zaujmout racionální postoj zkouší hokynářsky „outsourcovat“ represe, do Turecka. A je ochotná nejen navyšovat slibované „výkupné“ počítané v miliardách eur, ale vedle pochybných politických handlů navíc pomalu otevírá i dveře, jimiž by stále radikálnější islamismus Erdoganova režimu mohl vstoupit do EU. O tom, že právě tento režim podporuje Daeš nebo Al Kajdu a další teroristy, raději nikdo nemluví, o pokračujícím tureckém boji proti Kurdům rovněž, jako by si Erdogan v současnosti vyřídil naprostou imunitu a svobodu dělat cokoli. Má v rukou všechny trumfy. S takovými spojenci už žádné nepřátele ani nepotřebujeme. Turecké sociální sítě ve značné míře pařížský masakr hodnotí jako „daň“ za francouzskou politiku na Blízkém východě, za podporu tureckým Kurdům, nebo prostě jen jako „lekci“, kterou za nezájmu Západu zažívá Blízký východ dnes a denně; tato hořkost vycházející z dvojího metru „západních životů, kterých je škoda“ a těch ostatních, ale platí pro celý region.

 

Za čtvrté. Ráno před masakrem v Paříži Barack Obama oznámil, že americká armáda Daeš úspěšně „zadržuje“, takže už není s to získávat v Sýrii nebo Iráku další území. Slovní eskapáda v nepříhodné době měla podle všeho vyvážit úspěchy ruských náletů a syrských a šíitských pozemních operací kolem Aleppa či Damašku před sobotním pokračováním vídeňských jednání o Sýrii. Kromě slov se Barack Obama totiž nemá v boji proti Daeši čím chlubit, snad s výjimkou cílené eliminace mediálně slavného popravčího Jihada Johnna. Dalším plusem by mohlo být ovládnutí jazídského Sindžáru, který ale vedle amerických kurdských spojenců dobývali také „teroristé“ ze Strany Kurdských pracujících (PKK), a to se zmiňovat – s ohledem na turecký útlocit – nehodí. Tím spíš, že dobytí nebylo ani tak moc slavné, neboť Daeš celou oblast předem vlastně vyklidil a Jazídové navíc po návratu začali vypalovat domy svých muslimských sousedů.

Za takto rozdaných karet se ve Vídni rokovalo pět hodin a podle německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera se přítomní dohodli, že „okamžitě“ dají dohromady syrskou vládu s opozicí a nejpozději 1. ledna zahájí proces, na jehož konci by se do 18 měsíců měly v Sýrii konat volby. Německý diplomat nenabídl žádné podrobnosti, nicméně zmínil přesně to, co v týdnu navrhovalo Rusko, a co Saúdové a další „proxy hráči“ syrské války původně šmahem odmítli. Vize svobodných voleb se dlouhodobě nelíbí ani Spojeným státům, protože prakticky vylučuje možnost, aby do vedení státu prosadily „své“ exilové Syřany, ale stín pařížského masakru nejspíš zabránil nějakým hlasitějším námitkám. Saúdové ještě v týdnu trvali na tom, že Asad „musí padnout“, ve Vídni se ale jeho osud jakoby ani neřešil, a Rijád místo toho cynicky „vyzval světové společenství k vykořenění terorismu“.

(foto Twitter)Rusko a Spojené státy si pak ve Vídni ještě vyměnily seznamy opozičních skupin a osob, které jsou oba státy ochotné přizvat k vyjednáváním, přičemž se oba dokumenty podle ruské strany „skoro shodují“ – například v tom, že mimo musejí zůstat Daeš nebo Al Kajda, nicméně USA by ke stolu rády přizvaly například džihádisty z Ahrár al Šám, kteří čas od času bojují po boku Al Kajdy a odlišit je od ostatních teroristů prakticky nejde. Saúdům se zase nelíbí, že někteří z jejich klientů dostali nálepku teroristů, zatímco Turecko zase nechce jednat se syrskými Kurdy, s nimiž pro změnu spolupracují USA i Rusko… Koordinací seznamu bylo v každém případě pověřeno Jordánsko, což lze považovat za triumf Saúdů, Kataru a Perského zálivu obecně; na svého „klienta“ mohou tlačit, aby na seznam přidával i jejich otevřeně teroristické „prodloužené ruce“ a kalil tak vodu dál.

Obama s Putinem si na více než půl hodiny v neděli sedli v rámci summitu G20 v turecké Antalyi, prý jednali o Sýrii a Ukrajině a prý se v rámci postupu proti Daeši „v zásadě shodují, rozdíly jsou jen v taktice“. Barack Obama prý přitom „opatrně poukázal na význam ruského vojenského úsilí“ v Sýrii. Když si ti dva spolu sedli koncem září v New Yorku, zahájilo Rusko vzápětí nálety na Sýrii. USA i Francie slibují eskalaci náletů proti Islámskému státu (aktuálně je terčem Rakká na východě Sýrie) ale s ohledem na jejich dosavadní praxi nebo i závazky vůči Turecku či Saúdské Arábii nelze výsledek předvídat.

Jinými slovy, pařížský masakr sice zastínil jak vídeňské rozhovory, tak i summit G20, nicméně válka v Sýrii pokračuje a fakt, že někteří účastníci raději v těchto dnech mlčí, zatímco další naopak chrlí slova o „nutnosti“ bojovat proti Daeši, neznamená, že se vzdávají strategických či náboženských plánů svých „elit“.

 

Ze všeho výše řečeného vyplývá, že je pro vlastní přežití Evropy – Amerika daleko za mořem, prvotní hybatel toho všeho, se Daeše na svém území nebojí -- akutně třeba radikálně změnit politické paradigma. Při pohledu na naše úřadující politické „elity“ je ale zjevné, že na nic takového odvahu nemají. Chris Floyd na portálu Counterpunch podotýká, že žijeme v éře zoufalství. „Zoufalství z podlosti, kterou ukázali vrazi nevinných lidí v Paříži; ale v ještě hlubším zoufalství z podlosti nehorázných vrahů, kteří nás dovedli na toto příšerné místo lidských dějin: těch vzájemně spojených postav, které po dekády chodí po chodbách moci v těch nejvyšších patrech Západu, zabíjejí nevinné po stovkách tisíců, likvidují sekulární opozici ve prospěch svých oblíbených diktátorů – a znovu a znovu a znovu – podporují, financují a vyzbrojují ty nejhorší sektáře na světě. A je tu ještě jeden důvod k zoufalství: ačkoli máme poučení dějin přímo před očima, dnes i do budoucna je budeme ignorovat, což platí jak pro mocenské hráče, tak i pro veřejnost. Veřejnost bude podporovat ty mocné, protože mocní opakují a papouškují pořád tu samou starou politiku intervencí, ty samé staré agendy dominance a chamtivosti, pořád a znovu dokola – a přitom vytvářejí neustále novější pekla, v nichž máme my všichni žít, a otravují životy našich dětí a těch, kdo přijdou po nás.“  

 

A ještě trocha pro milovníky konspiračních teorií:

Francie po teroristických útocích na redakci Charlie Hebdo přijala snad nejdrastičtější špiclovací zákony v Evropě, ale teroristickým útokům tím nezabránila. Přesto že, irácká tajná služba o teroristickém útoku informoval Paříž den předem s tím, že v plánu jsou pumové útoky, zabíjení nebo braní rukojmích, což je překvapivě přesný popis událostí. Bagdád přitom připouští, že informaci získal už „před měsíci“, a tak je načasování jejího předání do Paříže ještě pozoruhodnější. Před „blížícím se velkým teroristickým útokem“ byli prý v pátek ráno informováni i bezpečnostní činitelé francouzské židovské obce, přičemž izraelský premiér Benjamin Netanjahu potvrdil, že jeho země předávala zpravodajské informace o útočnících z Paříže nejen Francii, ale i dalším „relevantním zemím“.

Nebo – dva týdny před masakrem z pátku třináctého se v Paříži prý sešli šéfové francouzské tajné služby, CIA a Mossadu.

Nebo – pár hodin před teroristickými útoky Facebook zrušil stránku, na níž hackeři z anonymus chtěli zveřejnit verbíře Islámského státu.

Nebo – není divné, že si teroristé za své cíle neustále vybírají jen civilisty a nikoli politiky, kteří o všem rozhodují a po každém teroristickém útoku jen dál „posilují bezpečnost“, což v praxi vždy spočívá v omezování demokratických svobod celé společnosti? Je jasné, že masakrovat lidi v koncertní hale je snadnější než atentát na hlídaného politika, ale pokud mají útočníci v plánu při akci beztak zemřít, tak…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 16 Listopad 2015 08:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz