Ruská chobotnice nad Blízkým východem

Email Tisk PDF

Zdá se, že USA, Evropa a Turecko – přinejmenším pro dohlednou budoucnost -- nejsou s to razit na Blízkém východě své požadavky, aniž by přitom nebraly v potaz zájmy Ruska nebo Íránu.

 

 

 

 

 

Uplynulý týden na diplomatické „frontě“ kolem Sýrie možná – jen možná – ukázal směry dalšího vývoje. Mantinely přitom nastavil Kreml, když k jednáním do Moskvy přivezl osobně Bašára Asada; dokázal jeho cestu utajit až do opětovného bezpečného návratu syrského prezidenta zpět do Damašku, ale především těsně před zahájením vídeňské schůzky ministrů zahraničí USA, Ruska, Turecka a Saúdské Arábie dal nejen okázale najevo, s kým v Sýrii do budoucna počítá, ale ukázal i na to, že je Asad (bez ohledu stále častá tvrzení o blížícím se zhroucení jeho režimu) s to do určité míry „svobodně jezdit si po světě“.

Tento hlavně propagandistický tah – pro projednání následně oznámených témat Bašár Asad do Moskvy osobně zcela jistě nemusel – se vzápětí začal přetavovat v další ruskou diplomatickou ofenzívu. Nejenže si Vladimir Putin s Bašárem Asadem připomněli, že jedině Rusko v Sýrii bombarduje z hlediska mezinárodního práva legitimně, tedy na pozvání syrské vlády, ale v následujících dnech se chopili iniciativy: Putin sice dál tvrdil, nemá smysl rozlišovat mezi „umírněnou“ a „radikální“ bojovou silou v Sýrii, ale od Asada získal už předem souhlas spolupracovat i s ozbrojenou opozicí, pokud by cílem byl společný boj proti Daeši, stejně jako souhlas jít do předčasných voleb, byť se o politickém řešení jednat nebude, dokud neskončí válka, a to likvidací všech teroristů v Sýrii.

To ale ještě Rusko stále trvalo na svém, tedy že v Sýrii žádná „umírněná“ ozbrojená opozice není, ale už v pátek ve Vídni ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nabídl leteckou podporu „tak zvané Svobodné syrské armádě“, byť obratem dodal, že „nejdůležitější pro nás je najít lidi, kteří budou skutečnými reprezentanty ozbrojených skupin ochotných mimo jiné bojovat s terorismem.“ Neuchopitelná Svobodná syrská armáda (FSA), která i podle západních expertů jako taková neexistuje už přinejmenším dva roky, vzápětí naplnila svou pověst. Jeden rebelský prapor pod hlavičkou FSA odmítl jak ruskou pomoc, tak volby, další „FSA“ odmítla spolupráci s tím, že by je Rusko nejdříve mělo přestat bombardovat, zase jiná „FSA“ Rusku nabídla, že by se mohli sejít v egyptské Káhiře, a zástupci zcela jiné „FSA“ prý ale pro změnu jezdí do Moskvy běžně. „Ano, byli tu i tento týden. Jsou tu skoro pořád, jsou to různí lidé, někteří odjíždějí, další přijíždějí, ale všichni tvrdí, že zastupují FSA,“ popsal situaci Lavrovův náměstek Michail Bogdanov.    

 

Arabové k Rusku

Ruský veletoč kolem chimérické „FSA“ na jedné straně naznačuje, že si Moskva už po vzoru USA v Sýrii konečně našla své „umírněné“, byť je jisté, že obě strany mají pod touto nálepkou někoho jiného. Prozatím důležitější se ale zdá být záběr, s nímž Rusko k jednání o politickém řešení syrské otázky přistupuje. Zatímco USA by u stolu měly rády kromě Rusů už jen Turky a Saúdy, Rusko k řešení regionálního problému hodlá přizvat ještě Egypt, Jordánsko a Spojené arabské emiráty a k nim samozřejmě také Írán, jehož roli v boji proti Daeši v Iráku ostatně oceňují i Spojené státy. K tomu si Putin několikrát týdně telefonuje nejen s tureckým prezidentem Erdoganem, ale i saúdským králem Salmánem, a po telefonátu s Lavrovem se v Damašku u Bašára Asada objevil ománský ministr zahraničí Júsuf bin Aláví.

Přičteme-li k tomu skutečnost, že s Ruskem svůj postup proti Daeši – vedle tzv. C4+1, tedy koalice Sýrie, Iráku, Íránu a Hizballáhu -- začalo koordinovat i Jordánsko, tradiční klient Západu, a že Irák vyzval ruské letectvo k náletům proti Daeši i na svém území, čímž učinil další krok k vyhlášení „nezávislosti“ na USA, zdá se být očividným, že ruská politika „společné platformy“ získává v regionu stále větší podporu. „Ministr zahraničí USA John Kerry a jeho evropští spojenci se ve svém obnoveném tažení ke stabilitě na Blízkém východě proto stále více spoléhají na dvě země, které USA vždy považovaly naopak za destabilizující, na Rusko a Írán,“ shrnuje situaci Wall Street Journal. „Souhlas USA a Evropy postupovat v součinnosti s Moskvou a Teheránem je náznakem toho, že se rozložení sil v regionu mění.“ Washington s tímto vývojem samozřejmě spokojený být nemůže, protože případné vítězství Ruska nad Daešem v Sýrii by Putinovi – stále ještě „trestanému“ za ukrajinskou krizi – poskytlo zcela novou roli na mezinárodní scéně. Prozatím ale Bílý dům nepřišel s žádným překvapivým protitahem, spíš naopak: John Kerry od pátku už několikrát volal do Moskvy kvůli organizaci dalšího jednání, ale současně společně se Saúdy avízuje navýšení pomoci rebelům fakticky bojujícím proti Rusku a Íránu, což je alespoň na pohled dvojjediná strategie vedoucí spíš k destrukci než konstrukci. Ve skutečnosti to ale nemusí být an i žádná naplňovaná strategie, nýbrž jen slova určená pro domácí voliče a jestřáby. Do této kategorie patří například jmenování nového „šéfa“ amerického boje proti Daeši, jehož čeká opravdu obtížný úkol, stejně jako třeba opětovné prohlášení Baracka Obamy, že Asad „musí jít“, na což mu Kreml o víkendu jízlivě vzkázal, že poprvé ta slova pronesl už 2. března 2012, tedy před 1331 dny, a jejich opakováním se na realitě nic nemění: „Asad ve funkci Obamu přežije.“

 

Slova a činy

Argument o planosti podobných prohlášení lze opřít o fakta. Ve Washingtonu se různá mocenská křídla přou o to, jak na ruskou politiku reagovat. Zatímco například ministerstvo zahraničí by rádo „ukázalo svaly“, Pentagonu se do vojenské konfrontace s Ruskem nechce a racionální hlasy už zaznívají i v Kongresu. (Tato situace mimochodem v mnohém připomíná Libyi, kdy Hillary Clintonová z pozice ministryně zahraničí „přehlasovala“ vojáky a dovedla prosperující zemi k troskám, přes něž dnes do Evropy míří tisíce uprchlíků.) Ve výsledku tak Washington ruský vstup do války v Sýrii sice dál hlasitě kritizuje, už jen podpis „memoranda o porozumění“, které má předejít srážkám a soubojům vojenských letadel obou zemí nad Sýrií, ale napovídá tomu, že USA se – přinejmenším pro dohlednou budoucnost – s ruskou vojenskou přítomností smířily. Otázka „dohlednosti“ je přitom otevřená, protože třeba Financial Times usuzují, že finanční nároky bombardování Rusko ustojí bez větších problémů.

John Kerry k tomu naznačuje, že další jednání ve Vídni by se mělo konat už v pátek v širším formátu, tedy nejspíš přinejmenším za účasti Íránu, Egypta, který se o víkendu nenechal „koupit“ Saúdy, a třeba i Jordánska, což ve výsledku podle WSJ znamená, že USA jsou přinejmenším do určité míry koordinovat další postup podle ruských návrhů. A pokud Egypt a Jordánsko – přinejmenším v syrské otázce – opouštějí Saúdy, zůstává Rijádu (a potažmo samozřejmě i Spojeným státům, které opouští navíc i Irák) v regionu jen pár spojenců, fakticky vlastně jen z řad feudálního Perského zálivu. Přitom ale nelze vyloučit, že tvrdá realita (války v Jemenu, nízkých cen ropy, sociálního napětí mezi obyvatelstvem) donutí ke změně dosavadní politiky i Saúdy samotné. Washingtonu, který už si není jistý ani svou politikou vůči Saúdům a jejich nekonečné válce v Jemenu, tak vlastně zbývá jen Turecko, to je však aktuálně nejen regionálně izolované a směřující do chaosu, ale skutečné vzájemné důvěře mezi oběma státy navíc brání i rozdílný postoj vůči Kurdům. Obecně přitom platí, že turecká politická scéna je silně polarizovaná, není s to dojít konsensu ani ohledně Sýrie, a tak třeba Huffington Post nevylučuje, že dopady konce války v Sýrii na regionální politiku mohou Turecko citelně destabilizovat a proměnit jej z nedávno ještě prosperujícího státu ve stát ochromený.

Suma sumárum, aktuálně se zdá, že USA, Evropa a Turecko nejsou s to razit na Blízkém východě své požadavky, aniž by přitom nebraly v potaz zájmy Ruska. Jinými slovy, vnucuje se otázka, zda pomalu nekončí dvě stě let západní dominance nad arabským světem. A ještě větší otázkou je, co přijde po ní.

 

Upoutávka na dokument z prostředí provládních syrských milicí, který má na programu americká televize PBS:


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Říjen 2015 11:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz