Hrozí Turecku konflikt podle „syrského vzoru“?

Email Tisk PDF

Turecko je pár dní před volbami ve spleti složitých problémů, které EU jako by ani nevnímala, neboť jinak by jistě nezkoušela řešit uprchlickou krizi prostou redistribucí neustále znovu a znovu tištěných peněz a hokynářským dohadováním.



 

 

 

Dva poslanci tureckého parlamentu za levicovou Republikánskou lidovou stranu (CHP), Eren Erdem a Ali Seker, před pár dny na tiskové konferenci v Istanbulu předložili nahrávky a další důkazy, které svědčí o tom, že za použitím bojového plynu sarin v Sýrii v roce 2013 bylo právě Turecko. Potvrdili tak – na Západě intenzivně zpochybňovanou - analýzu Seymoura Hershe z loňského dubna.

Podle jejich údajů se na celé „false flag“ akci podílel i turecký průmysl, konkrétně představitelé chemické firmy MKE, která sarin nejenže vyrobila, ale přes své zástupce ho dodala i do Sýrie. „Všechny podrobnosti o tom, včetně nahrávek rozhovorů, máme k dispozici,“ prohlásil Eren Erdem s tím, že bez ohledu na existenci důkazů turecká vláda nikoho z důležitých „článků“ spiknutí nenechala zatknout. Třináct lidí bylo zadrženo a posléze propuštěno, s odkazem na vládní politiku boje proti terorismu. Při útoku sarinem v ghútě u Damašku bylo v srpnu 2013 zabito přes 1 300 lidí, přičemž Západ okamžitě za viníka označil Damašek.

Ve skutečnosti cílem bylo přimět Obamovu administrativu k vojenské agresi do Sýrie a ke svržení vlády Bašára Asada. Podle Aliho Sekera se Ankara pokoušela turecké veřejnosti namluvit, že sarin Asadovi dodalo Rusko, aby „vznikl dojem, že Asad zabíjí své vlastní spoluobčany, což si vyžádá americkou vojenskou intervenci do Sýrie“.

Oba poslanci zkonstatovali, že turecká vláda prezidenta Recepa Erdogana ještě na svém vlastním území a pak i v Sýrii spáchala válečný zločin, protože se vše odehrálo s vědomím a pomocí turecké tajné služby.      

Související: Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko

Americká armáda měla už v roce 2013 důkazy o tom, že džihádisté disponují sarinem, neboť právě tuto látku objevila u členů kajdistické Fronty al Nusrá, s níž přinejmenším část amerického establishmentu chce nyní spolupracovat coby s „umírněnou“ silou. US Army před dvěma lety přitom potvrdila, že tento zabavený sarin byl vyroben v sunnitských oblastech Iráku a do Sýrie dodán přes Turecko, které v uplynulých letech i podle Západu „nepopiratelně“ vyzbrojovalo Daeš.

Když už jsme u tématu „false flag“, stojí za připomenutí loňský březen, kdy se Erdoganova vláda rozhodla alespoň na čas zakázat sociální sítě, neboť se na nich měla objevit – a posléze také i objevila – nahrávka rozhovoru vysokých armádních představitelů i současného premiéra Ahmeta Davutoglua, kteří se domlouvali, že prostřednictvím „čtyř mužů ze Sýrie“ provedou raketový útok na Turecko a získají tak „přímý důvod k válce“ proti Sýrii. (Překlad celého záznamu do angličtiny je ZDE.) Recep Erdogan tehdy pravost záznamu fakticky potvrdil, když si postěžoval, že únik je „ničemný“: „Komu sloužíte, když nahráváte tak důležitou schůzku?“  

 

Teroristický koktejl

Oba opoziční poslanci připomínají válečné zločiny Erdoganovy vlády bezpochyby především kvůli předčasným parlamentním volbám, které jsou plánovány na 1. listopadu. A předvolební kampaň v Turecku se vede tvrdě a očividně bez mantinelů. Prezident Erdogan tak například z nedávného masakru levicových a prokurdských aktivistů v Ankaře obvinil „Kurdy, Asada a Daeš“, kteří se měli proti Turecku spolčit. Nenabídl sice žádné důkazy, ale v době, kdy média o atentátu nesmějí informovat (aby nevyšly na světlo okolnosti masakru), prohlásil: „Byla to kolektivní teroristická akce. Byly v ní zapojeny Daeš, PKK, syrská tajná policie a kurdská teroristická organizace na severu Sýrie. Společně tu akci naplánovaly.“ Očividně tak pokračoval v logice svého premiéra Davutoglua, který v posledních dnech vymyslel pro média lákavý koncept „teroristického koktejlu“: „Teroristické organizace pijí ze stejné sklenice,“ prohlásil o Straně kurdských pracujících (PKK), Daeši a Revoluční lidové osvobozenecké straně-frontě (DHKP-C). „Všechny chtějí v Turecku chaos.“ Příznačným je, že se samotné vedení tureckého státu začíná ve svém teroristickém nálepkování ztrácet a přestává si hlídat záda, neboť na veřejnost unikají informace o tajných jednáních mezi vládou a PKK…

Je zajímavé, jak „hravě“ se k Turecku, silně znervóznělému před volbami, aktuálně stavějí USA a Rusko. Po sérii tureckých varování USA Ankaru ujistily, že padesát tun zbraní a munice na severu Sýrie shodily nikoli Kurdům z YPG, ale „arabským skupinám“, aniž by ovšem bylo zřejmé, jaké „arabské skupiny“ má kdo na mysli. Ve skutečnosti nejspíš jde o nově ustavenou tzv. Demokratickou frontu, v níž vedle několika arabských milicí dominují právě Kurdové – a co víc, YPG to nevydržela a příjem zbraní sama potvrdila. Mimochodem, USA původně tvrdily, že Kurdové s těmito zbraněmi snadno a brzy dobudou Rakká, „hlavní město Daeše“ v Sýrii, ale YPG vzápětí ztratila „chuť“ dobývat sunnitská území dosud ovládaná Daešem a místo toho se pustila do rozšiřování rozlohy kurdských provincií na severu Sýrie, tedy znovu Turecku „na just“. Erdogan slibuje, že nedopustí, aby Kurdové sever Sýrie ovládli.

Rusko Ankaru rovněž ujistilo, že žádné zbraně milicím YPG nedodává, podle některých zpráv ale právě bojovníkům YPG na severu provincie Aleppo, konkrétně u pohraničního Džarábulusu, poskytuje leteckou podporu. K tomu navíc Moskva oznámila, že nepovažuje PKK za teroristickou organizaci, což samo o sobě muselo v Ankaře vyvolat bouři nevole, ale po drobné slovní přestřelce kolem moskevské cesty Bašára Asada začalo Turecko vyvážet své zboží na „ruský“ Krym, navzdory ukrajinské blokádě poloostrova, nebo spíš možná hlavně díky ní. A navrch si Rusko v Turecku mohlo bez potíží pronajmout osm nákladních lodí k přepravě vojenského materiálu do Sýrie.

Na domácí, turecké „frontě“ je rozložení sil stejně neuchopitelné. Pár dní před volbami nemá žádná ze stran dostatečnou převahu, aby mohla utvořit vlastní vládu, a konfrontační tón předvolební kampaně, kterou především Erdoganova strana AKP vede prakticky už od „nevítězných“ voleb červnových, nedává příliš nadějí na dojednání funkční koalice. Někteří turečtí politologové dokonce varují, že se Turecko po volbách může stát „neřiditelným“. Další pozorovatelé se obávají, že by se do Turecka kromě střetů armády s Daešem mohl ze severu Sýrie „přelít“ také konflikt mezi Kurdy a Daešem, což by prý bylo počátkem turecké „syrianizace“. Bez důležitosti nejsou ani analýzy současného stavu turecké armády. Vždy to byla nejdůvěryhodnější instituce v zemi a po monstrprocesech, při nichž se Erdoganova vláda před dvěma lety na základě smyšlených důkazů „zbavila“ značného počtu „nedůvěryhodných“ generálů a vysokých důstojníků, vyvolává loajalita armády vůči současné moci v Ankaře, stejně jako schopnost jejích velitelských kádrů, pro nadcházející roky řadu závažných otázek.

 

Pokrytecká EU

Do takto „rozloženého“ Turecka přijela minulý týden Angela Merkelová. Krátce poté, co sama jednoznačně vyloučila možný vstup Turecka do EU, už nejspíš pochopila význam Ankary pro řešení evropské uprchlické krize, a tak jako na obrtlíku přešla k principu „ruka ruku myje“: výměnou za pomoc s uprchlíky v rámci „akčního plánu“ nabídla Ankaře tři miliardy eur, urychlení procesu zmírnění vízového režimu pro turecké občany i urychlení rozhovorů o možném vstupu země do EU, přičemž už podle všeho nevadí ani stále silnější cenzura nebo hrozba, že by se Erdogan po volbách mohl proměnit „v chalífa“ s neomezenou mocí.

Ankara nicméně cítí, že drží v rukou více trumfů než Brusel, a tak navyšuje sázky tím, že se jen pro radost Unii odmítá stát „koncentračním táborem“, a zpochybňuje i nabízenou sumu, neboť sama prý na uprchlíky vynakládá půl miliardy dolarů každý měsíc. Komentátoři souhlasí, že uprchlická krize EU s Tureckem sice „sbližuje“, ale konkrétní závěry cesty Angely Merkelové do Istanbulu k dispozici nejsou. Místo nich se jen fakticky ukazuje, že bohaté západní státy či Unie jsou dál ochotné řešit své problémy prostým uplácením chudších států, což ve výsledku z akutního problému uprchlíků a všeho, co s ním souvisí, činí jen otázku prosté redistribuce neustále znovu a znovu tištěných peněz a hokynářského dohadování.

 

P.S.: Jedinou skutečnou zábavu tak Angela Merkelová tureckým čtenářům a divákům nabídla, když se spolu s prezidentem Erdoganem usadila do majestátních pozlacených křesel… Osm nejvtipnějších reakcí podle deníku Hurriyet.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 26 Říjen 2015 11:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz