Netanjahu: Za holocaust nemohl Hitler, ale Palestinci

Email Tisk PDF

Izraelská politika démonizace Palestinců pokračuje bez ohledu na to, jakou image tím židovský stát ve světě získává.

 

 

 

 

 

Už při nedávném Valném shromáždění OSN izraelský premiér Benjamin Netanjahu zaujal – svůj projev tradičně věnoval „íránské hrozbě“ a kritice mezinárodní dohody o íránském jádru a jeho 44 vteřin trvající dramatická odmlka, během níž nechával přítomné „pochopit“ význam svých slov, se okamžitě stala terčem posměchu. Mnohým na mysli vytanulo jeho tři roky staré vystoupení v New Yorku, kdy „íránskou hrozbu“ pro změnu dokazoval svérázným obrázkem.

Nově izraelský premiér – v době, kdy v Jeruzalémě eskaluje násilí a někteří mluví o třetí palestinské intifádě – upoutal pozornost projevem na jednání Světového židovského kongresu, když prohlásil, že to byl jeruzalémský muftí Hádž Amín Husajní a nikoli Hitler, kdo jako první přišel s myšlenkou na vyhlazení evropských Židů: „Hitler tehdy Židy vyhladit nechtěl. Chtěl je vyhnat. A pak za Hitlerem přišel Hádž Amín Husajní a řekl: „Pokud je vyhladíte, přijdou sem. A co s nimi mám tedy dělat? Spalte je.“

Tvrzením, že Hitler Židy nechtěl zlikvidovat, ale jen je vyhnat, se tak izraelský premiér nečekaně postavil po bok známých popíračů holocaustu typu Davida Irvinga, který byl za své názory v Rakousku uvězněn a do jiných zemí má zakázán vstup. Popírání holocaustu je mimochodem přímo nebo nepřímo trestné v 16 evropských zemích včetně ČR. Zato si ale Netanjahu vysloužil pochvalu od neonacistického plátku Daily Stormer.

V rámci snahy o démonizaci Palestinců nejsou Netanjahuova slova ničím výjimečným, nicméně nyní se kromě početné řady kritiků ozvala i německá vláda – kancléřka Angela Merkelová zdůraznila, že Němci dobře znají dějiny, vědí, kdo je zodpovědný za holocaust, a „není proto třeba nijak měnit naše pohledy na minulost“. Netanjahu těsně před plánovanou cestou do Berlína zkusil své prohlášení poopravit: „Neměl jsem v úmyslu vyviňovat Hitlera z ďábelské zodpovědnosti za vyhlazení evropských Židů,“ prohlásil. „Hitler nese zodpovědnost za konečné řešení vyhlazení šesti milionů. Byl to on, kdo rozhodl. Ale je stejně absurdní ignorovat roli, kterou hrál muftí… který povzbudil Hitlera, Ribbentropa, Himmlera a další k vyhlazení evropských Židů.“

Nesmyslnost Netanjahuova „výkladu dějin“ rozebrali mnozí (třeba ZDE nebo ZDE). Richard Silverstein na Tikun Olam k tomu obecně připomíná, že Hitler nepotřeboval Palestince k tomu, aby ho přiměli ke genocidě. A sám Husajní beztak nic takového ani neměl v úmyslu. „Jeho zájem byl partikulární a úzce zaměřený. Nešlo mu o vyhlazení Židů. Chtěl zabránit tomu, aby osídlili Palestinu a hledal proti tomu páku. V případě Hitlerova vítězství chtěl mít záruky,“ shrnuje Richard Silverstein. „To, co udělal, se jen velmi málo liší od vyjednávání, která s nacisty vedl Irgun, nebo od haavarské dohody, kterou s nacisty (John Brown)uzavřelo vedení Jišuvu. Ti všichni věřili, že nepřítel jejich nepřítele může být mým přítelem. A Británie coby okupační mocnost byla považována za nepřítele. A nepřítel Británie mohl být přítelem. Sionisté zoufale potřebovali doplnit své řady židovskými přistěhovalci z Evropy. Kšeft s ďáblem výměnou za několik tisíc židovských duší jim za to riziko stál. Nezapomínejme, že tím Jišuv porušil antinacistický bojkot, který vyhlásilo americké židovstvo. Haavara nacistům poskytla tolik žádanou hotovost a vybavení k financování Hitlerem nařízené militarizace. Málo se také ví, že Jišuv převedl mezi Německem a Palestinou skoro 700 milionů dolarů (v dnešní hodnotě), což poskytlo německé ekonomice vítanou vzpruhu. A lídrem Irgunu, který vyjednávání s představiteli Německa schválil, nebyl nikdo jiný, než Jicchak Šamir, budoucí izraelský premiér za blok Likud.“

„Svobodomyslný“ přístup Benjamina Netanjahua k dějinám je ovšem terčem posměchu už dlouho. Ve své knize Místo pod sluncem z roku 1995 se rovněž věnoval spojení Arabů s nacisty a kritici připomínají, že dokázal směstnat i tři chyby do jediné věty, třeba: „Egypt se může pochlubit skutečnou sbírkou válečných zločinců, jakým byl například generál SS Oskar Dirlewanger, který povraždil tisíce Židů na Ukrajině a byl jmenován šéfem ochrany prezidenta Násira.“ Dirlewanger přitom nebyl generál, ale jen plukovník, vraždil Židy, Poláky i Bělorusy, ale na Ukrajině nikdy nebyl, a zemřel v roce 1945, tedy dávno předtím, než Násir nastoupil do čela Egypta… „Je smutné, že se současný sionismus se proměnil ve frašku epických rozměrů,“ konstatuje Richard Silverstein. „V ideologii, která cenzuruje dějiny pro své účely.“  

 

Další „kompenzační“ miliardy

Netanjahuův exkurz do dějin přitom nevyvolal v Izraeli jen pobouření, ale i celou řadu satirických podoteků, přičemž paradoxně zkomplikoval i jednání amerického sněmovního výboru, který chtěl odhlasovat rezoluci jednoznačně připisující vinu za současné krvavé nepokoje v Izraeli Mahmúdu Abbásovi a jeho palestinské samosprávě. „Mám za to, že to Bibimu Netanjahuovi jen dále podkopává důvěryhodnost,“ prohlásil republikánský člen výboru Gerry Connolly. A jeho demokratický kolega Eliot Engel se podle Al Monitoru při zmínce o výroku izraelského premiéra zatvářil nešťastně: „Nemyslím si, že bychom měli holocaust trivializovat tím, že ho budeme používat kdykoli – myslím, že je to ubohé.“

Vztahy mezi Obamovou administrativou a Izraelem jsou napjaté do krajnosti. Nejenže se Washingtonu během osmi let Obamova mandátu nepodařilo přimět Izrael k seriózním jednáním s Palestinci, ale naopak nechal Izrael, aby celý proces dovedl do mrtvého bodu, v němž už většina Palestinců odmítá řešení okupace na principu dvou států. Dalším kritickým bodem se pak stal podpis dohody o íránském jádru, kterou se Netanjahu snažil všemožně sabotovat, a to i plamenným projevem předneseným v americkém Kongresu (a proti Obamově vůli).

Nově se izraelskému vedení nelíbilo ani prohlášení amerického ministerstva zahraničí, podle něhož by teoreticky mohla možná pravděpodobně a zcela výjimečně existovat možnost, že Izrael proti palestinským demonstrantům používá „nepřiměřenou sílu“, což má být nesmělý popis střelby do lidí. Jakmile z Izraele zazněla slova o „hloupých“ činitelích ministerstva zahraničí, Washington ale okamžitě couvl s tím, že nikdy neměl v úmyslu ani naznačit, že by Izrael někdy udělal něco špatného. Izraelské dotčení tím ale nijak nezchladil, neboť třeba ministr obrany Moše Ja´alon trvá na tom, že zabíjení palestinských „teroristů“, tedy ve většině případů „vrhačů kamenů“, není ničím „nepřiměřené“. Ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová, vedle níž Netanjahu „vypadá jako liberál“ a která loni proslula prohlášením, že „celý palestinský národ je nepřítelem“, a tak je třeba jeho totální destrukce „včetně jeho starců a žen“, protože bez zmasakrování budou rodit další „malé hady“, zase nyní poukazuje na to, že americká policie zabíjí lidi zcela běžně a že právě z ní si Izrael bere své standardy.

Namísto dalších podobných „diskusí“ Washington ustoupil a coby „kompenzaci“ za mír s Íránem – bez ohledu na názor izraelských expertů, podle nichž íránský jaderný program nově už Izrael nijak neohrožuje -- slíbil Izraeli mimořádnou vojenskou pomoc. USA každoročně poskytují Izraeli zbraně a techniku v hodně 3,1 miliardy dolarů a tato suma by se nově měla navýšit o další miliardu. Tato pomoc není vesměs finanční, ale ve formě vládních záruk na nákup zbraní od vybraných amerických koncernů, což ve finále znamená faktické americké vládní dotace nejen izraelské armádě, ale i domácímu vojenskoprůmyslovému komplexu. Dohoda o navýšení pomoci je prý plánována na dvacet let, tudíž je řeč o dalších zhruba dvaceti miliardách.  

Sněmovní výbor nakonec podle očekávání – a ve shodě s Netanjahuem -- shledal Palestince jedinými viníky současných nepokojů a jako „vzkaz Mahmúdu Abbásovi“ USA snížily pomoc palestinské samosprávě o 22 procent, konkrétně z 370 na 290 milionů dolarů, přičemž další škrty mohou následovat.

 

PS. K 22. říjnu izraelská armáda při nynější vlně násilí zabila na okupovaných územích a v Izraeli 52 Palestinců, zatímco na druhé straně bylo zabito osm Izraelců. Izraelský dav k tomu ubil eritrejského žadatele o azyl, kterého si spletl s útočícím Palestincem. A židovský osadník skončil pod koly nákladního vozu, když u Hebronu útočil na projíždějící auta. Řidič se pak sám přihlásil na policii s tím, že šlo o nehodu. Od té doby ale přibývají další mrtví, zranění se počítají po stovkách.

John Kerry cosi dojednává; nejprve mluvil s Benjaminem Netanjahuem, pak se sešel s Mahmúdem Abbásem. „Uchovávám si naději. Nechte nás, ať se setkáme,“ prohlásil. A Abbás ve stejném duchu: „Neustále máme naději. Neztratili jsme ji.“ Pak se ještě k deeskalaci přidali Jordánci...

Dekády okupace pokračují.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 25 Říjen 2015 13:41 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz