Deset dní, které otřásly Erdoganem

Email Tisk PDF

Turecký prezident se během několika dní nedokázal prosadit v Bruselu, vzápětí stanul prokurdskému dvojbloku USA a Ruska a k tomu není jisté, zda je ještě s to zvládat síly Daeše v samotném Turecku.



 

Dvoudenní návštěva tureckého prezidenta Recepa Erdogana v Bruselu se chystala přes rok, původně coby státní návštěva Belgie u příležitosti kulturního festivalu Europalia Turkey. V té době ještě Ankara chtěla hlavně omezovat mezinárodní kampaň za uznání arménské genocidy. Poslední měsíce ale změnily cíl i zadání cesty -- a na naléhavosti dodaly imigrační vlny, které zaplavují Evropu. Právě jich chtěl Erdogan využít k tomu, aby posílil svou „vyjednávací pozici“, a to nejen při obnově spíše se zhoršujících vztahů s EU, ale především k tomu, aby uchoval při životě svou politiku v Sýrii. Při rozhovorech s unijními lídry se proto snažil protlačit plán na vytvoření bezletové zóny nad Sýrií nebo přimět EU, aby syrské Kurdy z PYD zařadila na svůj seznam teroristů, byť je Západ obecně vnímá jako své hlavní (efektivní) pozemní spojence v boji proti Daeši. Erdogan potřeboval získat Unii na svou stranu, protože je očividné, že sám se Rusku a jeho vojenským operacím v Sýrii nepostaví.

Evropský pohled na rozhovory se stále více autoritářským Erdoganem nabídl Financial Times, když citoval nejmenovaného unijního diplomata: „Jednáme tu s vládou, která se nám vůbec nelíbí. Musíme utlumit příli imigrantů. Stává se z toho realpolitika, a tak necháváme stranou naše obavy o vývoj turecké domácí politiky.“ V podobném duchu se už před Erdoganovým příjezdem vyjádřil The Guardian: „Tváří v tvář bezprecedentnímu přívalu migrantů, sílící hrozbě teroristů Islámského státu a nekontrolované ruské vojenské intervenci, potřebuje Evropa Erdogana jako nikdy dříve.“

Obě strany se tedy v zásadě potřebují navzájem, ale hned za tímto konstatováním se vše jaksi zadrhlo. Zatímco například EU Turecku nabídla dodatečných 250 milionů eur na pomoc s uprchlíky (a navrch slib jedné miliardy), Ankara se nad těmito „drobnými“ jen zasmála, neb už na dva miliony syrských uprchlíků na svém území vynaložila údajně přes osm miliard.

Shoda nenastala ani v dalších hlavních bodech. Šéf europarlamentu Martin Schulz k bezletové zóně jako by kopíroval ruské stanovisko s tím, že by turecký návrh musela odhlasovat Rada bezpečnosti OSN. Donald Tusk byl o něco vstřícnější, když nevyloučil, že by se „dalo jednat“ o tureckém plánu na přeměnu severu Sýrie v „nárazníkové pásmo“, byť jeho slova znějí spíš jen jako pokus dosáhnout toho, že Erdogan neodjede z Bruselu úplně bez nálady. Tím spíš, že neuspěl ani s prohlášením PYD za teroristickou organizaci, ale za to si vyslechl kritiku za omezování svobody tisku v Turecku. A k tomu všemu mu bruselská radnice odmítla půjčit Calais 12 arénu, v níž by mohl předvolebně prohovořit ke svým sympatizantům před volbami, které Turecko čekají 1. listopadu. Místo toho tak Erdoganovi nezbylo, než oslovit své bruselské věrné ze střechy dvoupatrového autobusu zaparkovaného před jeho hotelem.

Jinými slovy, bez ohledu na „vzájemnou potřebu“ se EU s Tureckem názorově rozešly, a to natolik, že na závěr jednání byl přijat pouze „návrh“ společného akčního plánu a nikoli plán, na němž by se obě strany byly s to shodnout. Triumfální „dobytí“ Evropy tak při návratu domů svým věrným před volbami ukázat nemohl a Unie jako by se všemožně snažila právě o to – hlavně Erdoganovi před volbami nijak nepomáhat!

Místo toho tak v zátylku cítil jen Angelu Merkelovou, která vzkazovala: „Vždy jsem byla proti tureckému členství v EU a prezident Erdogan to ví. A jsem proti stále.“ A nejen Erdogana, ale i Baracka Obamu pak muselo zaskočit prohlášení šéfa Evropské komise Jeana-Claude Junckera: „Musíme usilovat o praktické udržitelné vztahy s Ruskem. Není to sice sexy, ale je to nezbytné, nemůžeme pokračovat jakpo dosud… S Ruskem je třeba zacházet slušně. My (Evropa) si nesmíme nechat vztahy s Ruskem diktovat Washingtonem…“

Průnik evropských bezpečnostních zájmů s těmi ruskými a nikoli americkými – při zničení hrozby terorismu – je pochopitelný pro každého, kdo někdy viděl globus. Už jen proto by Evropě – aktuálně s už více než 700 tisíci uprchlíky -- mělo na úspěšném výsledku ruské vojenské intervence v Sýrii záležet, ale Juncker Nejuncker, setrvačnost převažuje, a tak EU dál drží americký verbální „standard“, byť zní jaksi „ztraceně“: Ruský vstup do války, která byla až dosud pískovištěm Západu, prý „vyvolává znepokojení“ a nelze ji proto hodnotit „ani kladně, ani záporně“. Junckerova slova ale v každém případě ukazují, že se v EU „cosi hýbe“ a kompromisní finální vyjádření prokazuje přinejmenším nejednotnost – a na vnější vlivy. Není například bez zajímavosti, že do Polska, které patří k hlavním protiruským jestřábům v Evropě, dorazily tankery plné levné ropy ze Saúdské Arábie, dalšího státu, který aktivně tahá za nitky v syrské válce.    

Přitom funkční „koordinace“ zpravodajských informací mezi Ruskem, Íránem, Sýrií, Irákem a Libanonem/Hizballáhem (při podpoře Káhiry a nejspíš i Ammánu) už vedla k převratnému náletu na konvoj šéfa Daeše Alího Bakra Baghdádího – on sám prý přežil (byť některé íránské zdroje mluví rovnou o „trefě do černého“), ale už se v každém případě – pokud tedy fakt žije -- nemůže cítit jako během roku americké „války proti Islámskému státu“, tedy více méně v bezpečí. A to prý navíc hodlá zpravodajské informace o pozicích džihádu v Sýrii ruské straně předávat také Izrael, tradiční spojenec USA i Turecka.

 

Shoda USA a Ruska

Erdogan se pokusil už po návratu z Bruselu domů ukázat rozhodnost a pohrozil Rusku kvůli Sýrii zrušením plynového projektu Blue Stream, na což ovšem Gazprom pružně reagoval jeho celkovým „odložením“ o rok (a možná rovnou ad acta, byť Kreml ujišťuje, že tak tomu není). Další rána přišla od dalšího spojence – poté, co USA i na tureckém území ukončily neuvěřitelně „nepovedený“ program výcviku „umírněných syrských rebelů“, kteří okamžitě po vypuštění do Sýrie předávali své zbraně Al Kajdě, nevyslyšely ani prosby Ankary a stahují z Turecka baterie raket Patriot. Turecko po Severoatlantické alianci chtělo, aby rakety zůstaly právě kvůli ruským leteckým úderům v Sýrii, a především pak kvůli průnikům ruského letectva do tureckého vzdušeného prostoru a dalším „provokacím“, ale rakety odjíždějí a NATO Ankaru místo nich slovně ujišťuje, že je tu přece jen a jen proto, aby Turecku v případě potenciálního konfliktu s Ruskem, jímž Ankara šermuje, „pomáhalo a asistovalo“.

Pentagon se tím jako by začal z války v Sýrii do určité míry stahovat, přičemž naznačuje, že nově hodlá své zdroje věnovat do boje proti Daeši. Tento vývoj Ankaru očividně zaskočil, tím spíš, že bez ohledu na záplavu kritických slov a různých fabulací ohledně ruské války v Sýrii se zdá, že se Washington s Moskvou (nebo že by to bylo obráceně?) konečně na čemsi shodly: Aniž by Obamova administrativa byla nucena veřejně ztratit tvář podporou ruských náletů, přesouvá svou svou pozornost především na severovýchod Sýrie. Tam totiž působí rebelové, které mají obě strany za „umírněné“ a jako takové je třeba je podporovat.

Řeč je o syrských Kurdech a jejich milicích YPG. Jejich vedení totiž vzápětí po tomto americkém „úkroku“ oznámilo vstup do nové „rebelské koalice“, která se nejprve jmenovala „Syrská arabská“, ale vzápětí se neutralizovala na koalici „Demokratických sil“, protože to přece jen zní pro západní ucho přijatelněji. Spolu s YPG sdružuje několik menších arabských klanových milicí a také ozbrojené oddíly asyrských křesťanů; celkem prý asi 3200 mužů ve zbrani. Je jasné, že YPG je hlavní silou nové koalice, jíž USA už shodily 50 tun zbraní a munice a počítají s tím, že „během týdnů“ podniknou ofenzívu na to, co po ruských náletech zbývá z „hlavního města Daeše“ v syrské Rakká.

Rusko sice rovněž zachovává image vzdoru a vznáší kolem americké vojenské pomoci rebelům „řadu otazníků“, nicméně konkrétně s vedením syrských Kurdů udržuje úzké vztahy, tím spíš, že bojovníci YPG na počátku srpna vytlačili Daeš z provincie Hásaka ve společné ofenzívě se syrskou armádou a nyní Hásaku rovněž společně spravují. Jinými slovy, nelze za současné situace vyloučit ani to, že americké zbraně pro Demokratické síly skončí i v rukou syrské vládní armády.

Jediným škarohlídem, kdo narušuje vzácné americko-ruské souznění, tak zůstává Amnesty International, která upozorňuje, že YPG „etnickým čištěním“ arabských vesnic páchají válečné zločiny. Jistě, hlasitější námitky má i Ankara, neboť se aktuálně otevírá výhled na potenciální vznik Kurdistánu v Sýrii, a to pod patronací USA i Ruska. To by – vedle už fakticky existujícího Kurdistínu iráckého, nepochybně vyústilo v další „rozmlžení“ jižní turecké hranice a v trvalou proměnu samotného Turecka, jak ho dnes stále ještě vnímáme.

Turecko připouští, že „jen“ kvůli Sýrii nechce ohrozit své obchodní vztahy s Ruskem a nechce ani přestat kupovat z Ruska zemní plyn, o mnohostranných vztazích s USA ani nemluvě. Přesto ale nyní nervózně zahájilo sérii „jednání na vysoké úrovni“ s představiteli obou zemí, aby přestaly podporovat YPG, kterou Ankara považuje za teroristickou. Jakékoli „územní zisky“ jsou „nepřijatelné“ a „nevtipkujeme o tom“, vzkázala Erdoganova vláda.

Už v červenci přitom Spojeným státům vysvětlila, že za „červenou čáru“ pro syrské Kurdy považuje pohraniční město Džarábulus, které bylo pod kontrolou Daeše od počátku roku 2014. Nyní se ale obává, že YPG s americkou a ruskou podporou ovládne Džarábulus a s ním i část provincie Aleppo, kde ostatní dřihádisté v uplynulých dnech Daeši přepustili některé oblasti. Nebude nejspíš náhoda, že zatímco ruská armáda chystá konzultace s tou americkou, syrské vládní jednotky s podporou ruského letectva připravují masivní ofenzívu právě v Aleppu, v níž jim budou pomáhat oddíly libanonského Hizballáhu. Zkrátka, nezdá se, že by (minimálně) Rusko a jeho alianční spojenci aktuálně měli v úmyslu ctít jakékoli turecké „červené čáry“, na druhou stranu je ale jasné, že z otázky vzniku případného syrského Kurdistánu Turecko vynecháno nebude.  

(Nicméně, idylka panuje jen kolem YPG, v ostatních oblastech USA dál drží dosavadní linii: odmítly návrh jednat o Sýrii s ruskou delegací v čele s premiérem Medveděvem; odmítly v Radě bezpečnosti OSN jednat o ruské ambasádě v Damašku, na niž dopadlo několik granátů vypálených „umírněnými rebely“, takto džihádisty; nechtějí ruskou stranu informovat o svých seznamech cílů; dodávají současně protitankové rakety a další zbraně pestré směsici džihádistů včetně Al Kajdy na severu Sýrie nebo mlčí k tomu, když se „umírnění“ a „sekulární“ bojovníci Západem podporované „Svobodné syrské armády“ (FSA) chápou tradičních zbraní teroristů, čili sebevražedných útoků. Tzv. proxy válka mezi USA a Ruskem je tedy stále „ve vzduchu“, kde se už stíhačky obou armád potkávají „na dohled“.)    

 

Turecko před pádem

Zpět k Turecku. Jedním z vedlejších produktů pokračujícího ruského bombardování teroristických cílů v Sýrii je „strategický“ přesun džihádistů do sousedních zemí, přičemž vedle iráckých oblastí pod kontrolou Islámského státu nebo Jordánska už návrat stovek „svých“ členů Daeše hlásí například také Tunisko. Mimořádné místo ve výštu únikových destinací ovšem náleží Turecku, které se do všemožné podpory Daeše coby své prodloužené ruky v syrském konfliktu ponořilo natolik, že se už před dvěma lety objevila první varování, že se může proměnit ve zcela nezvladatelný stát, v cosi jako Pákistán, ovšem na hranicích Evropy. Erdoganovo Turecko je podle mnoha názorů doslova zaminováno „spícími buňkami“ Daeše a poslední dny navíc přinášejí zprávy o tom, že hranici ze Sýrie přecházejí tu desítky, jindy stovky různých ozbrojenců, pro něž si okamžitě přijíždějí tu autobusy, ondy nákladní vozy, a odvážejí je neznámo kam dřív, než kdokoli stihne zjistit, o koho alespoň jde.

A za této situace, čtrnáct dní před předčasnými parlamentními volbami, dva sebevražední atentátníci v Ankaře zmasakrovali přes 120 levicových a prokurdských demonstrantů. Nebyly to první podobně zamířené útoky – sebevražední teroristé už zabíjeli v Diyarbakiru nebo potom v půli července v Suruči, a tak turecká opozice podezřívá přímo Erdoganovo okolí, které chce zlikvidovat jakýkoli náznak dialogu mezi Turky a Kurdy a před volbami vybičovat atmosféru. Strana kurdských pracujících (PKK), kterou Ankara považuje za teroristickou, zachovává více méně chladnou hlavu a na datum voleb, 1. listopadu, vyhlásila jednostranné zastavení palby, mimochodem, v pořadsí už desáté. Erdoganova vláda takovou nabídku ke snížení napětí odmítá a dál pokračuje v útocích proti PKK, a pokud byla cílem atentátu snaha sjednotit politické strany i voliče před hlasováním, pak se minula účinkem.

Turecká vláda v každém případě odmítá obvinění opozice a tvrdí, že má „konkrétní důkazy“, podle nichž za masakrem v Ankaře stojí Daeš, byť sám Erdogan méně konkrétně říká, že „stopy vedou do Sýrie“.

Veškeré Erdoganovo snažení v posledních měsících směřuje k volbám, v nichž by rád získal ústavní většinu a proměnil stávající systém v plně sultánský, sorry, prezidentský. Tento sen se ale dostal na hranu toho, co lze ještě efektivně zvládat, tím spíš, že se mluví o tom, že přinejmenším 15 procent členů Erdoganovy stále radikálněji islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) více či méně otevřeně podporují Daeš. A slavný turecký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literatutu Orhan Pamuk proto varuje, že jeho země může padnout. „Prezident Recep Tayyip Erdogan je vinen za napjatou situaci v zemi, Orhan Pamukbrutálně ilustrovanou sobotními atentáty v Ankaře. Narůstající nestabilita je spojena s propadem AKP, která nedokázala v červnových volbách získat parlamentní většinu. Volební porážka Erdogana rozběsnila. Nakonec to zemi vede k předčasným volbám, které se čekají 1. listopadu. Volební
porážka je také příčinou nedávného obnovení bojů s kurdskými povstalci. Erdogan nedokázal Kurdy přesvědčit, aby mu dali hlas pro jeho plán vybudovat z Turecka prezidentskou republiku. Proto se rozhodl jít k volebním urnám znovu 1. listopadu. Ale ani představitelé vlády, ani armády nebyli spokojeni s vývojem událostí a dali souhlas s obnovením bojů proti kurdskému hnutí.
Bojím se obnovení občanské války. V roce 1970 jsme se v ulicích mého Istanbulu stali svědky reálného konfliktu mezi těmi, co stojí vpravo, a těmi vlevo. Každý, komu je více než pětatřicet, si s seblou nese vzpomínky na tu dobu a nechce se tam vracet. Většina Turků pochopila, jaký je Erdogan. Země pochopila jeho záměry. V první řadě, že nechce být součástí mezinárodní koalice, která bojuje proti Islámskému státu. Časem sice udělal to, co Američané chtěli, ale zároveň začal napadat Kurdy. Lidé jsou z toho v šoku, jsou zklamaní. Naše země, která žila v míru, se najednou ocitla ve válce, jak proti Islámskému státu, tak proti Kurdům.
Mám strach o Turecko, protože vím, že Erdogan chce vládnout sám a za každou cenu. Nechce se s nikým dělit o moc.“

Výsledek předčasných voleb tak v mnoha ohledech určí další vývoj Turecka -- nebo možná taky „Pákistánu na hranicích Evropy“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 14 Říjen 2015 14:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz