Zaútočí Izrael znovu na Libanon?

Email Tisk PDF

(kresba Carlos Latuf)Matrix války o regionální vliv, která se aktuálně odehrává na území Iráku a Sýrie a v níž Saúdové, Turci i Washington navyšují podporu džihádistům, by nebyl dokonalým matrixem bez pohledu na politiku Izraele. 



 

 

Po čtyřech letech války syrská armáda ztratila údajně až polovinu mužů, a proto se Damašek v mnoha ohledech spoléhá na síly libanonského šíitského hnutí Hizballáh. A za této situace se začínají v médiích objevovat „úniky“. Třeba v půli května New York Times (výhradně s odkazem na nejmenované „vysoké izraelské zdroje“) otiskl analýzu, z níž vyplývají izraelské plány „tvrdě zasáhnout Hizballáh“ (samozřejmě „při veškeré snaze omezit počty civilních obětí“), protože Izrael „nemůže stát nečinně tváří v tvář raketovým útokům“. Žádné rakety z Libanonu sice nelétají, ale článek útočí na Hizballáh s tím, že jeho bojovníci používají na jihu země civilisty jako lidské štíty a Izrael na tuto oblast zaútočí bez ohledu na to, zda tam civilisté jsou či nikoli. To není v zásadě nic nového – Izrael nyní předběhl vyšetřování OSN a oficiálně tvrdí, že při jeho poslední agresi do zablokovaného pásma Gazy civilisté tvořili „jen“ 56 procent z více než dvou tisíc obětí, což z agrese prý činí „morální válku“ vedenou „morálním státem s hodnotami“. (Odhady OSN mluví o 67 procentech, zatímco Palestinci o 70 až 75 procentech).

A v zásadě nové není ani tvrzení o Hizballáhu a lidských štítech, byť třeba i americký magazín Salon podobná tvrzení označuje za mýty, neboť bojovníci Hizballáhu se naopak snaží vyhýbat situacím, v nichž by se museli zamíchat mezi civilisty, protože by je „kolaboranti dříve či později vyzradili – jako se to stalo už mnoha palestinským ozbrojencům.“

Válka proti Libanonu by podle zdrojů z amerického Kongresu, jemuž Izrael už předložil své „plány na léto“, počítá s evakuací až půldruhého milionu lidí z jihu Libanonu, v opačném případě počítá s tisícovkami „nebojových“ obětí. Jak připomíná Franklin Lamb, americká sionistická lobby má Hizballáh jen za pobočku íránských lidových milicí, která slouží íránským hegemonistickým zájmům v regionu a jako taková musí být zničena. A spolu s ním by měl být do války přímo zatažen i Írán, což by ve výsledku znamenalo – pro izraelskou vládu premiéra Benjamina Netanjahua – vysněný konec mezinárodní dohody o íránském jaderném programu.

Je to svým způsobem stále stejná logika, kterou při zatím poslední izraelské agresi proti Libanonu v roce 2006 ozřejmil tehdejší náměstek izraelského ministra obrany Ephraim Sneh: „Válka s Íránem je neodvratná. Libanon je jen předehra větší války s Íránem.“ Je přitom ironií, že zatímco proizraelská lobby v USA a američtí politici napojení na její penězovody stojí pevně na straně Izraele, „obyčejní“ američtí Židé podporují Obamovu jadernou dohodu s Íránem ve větší míře než je průměr populace – pro dohodu se jich v aktuálním průzkumu vyslovilo 59 procent, zatímco v průměru je pro 53 procent Američanů. Přesto se samozřejmě v „demokracii“ může stát, že jejich názor nebude vyslyšen a bezmocným přihlížejícím se stane i prezident Obama, pro něhož je normalizace vztahů s Kubou a Íránem poslední možností zanechat po sobě nějaká pozitiva.

Izraelský deník Maariv nicméně spekulace o blížící se izraelské agresi proti Libanonu odmítá. Podle něj zpravodajská služba odhaduje, že je Hizballáh s to zasypat Izrael 1200 raketami denně, což je kapacita, která prý musí i politiky přimět k tomu, aby pečlivě vážili své kroky. A rakety navíc nemá jen Hizballáh. „Írán s pomocí Hizballáhu a dalších přátel je v případě sionistické agrese s to zničit Tel Aviv a Haifu,“ varoval izraelskou vládu generál Jahjá Rahím Safáví, vojenský poradce íránského duchovního vůdce.

Izrael přitom podle všeho koordinuje své kroky s „osou Turecko-Saúdská Arábie“. S Rijádem už vytvořil faktickou koalici s cílem zablokovat jadernou dohodu USA, Ruska, Číny, Británie, Francie a Německa s Íránem, podporuje saúdskou agresi proti Jemenu a stejně jako Turecko a Saúdská Arábie podporuje džihádisty bojující proti Asadovu režimu v Sýrii. Zajišťuje lékařskou péči kajdistům, kteří proti syrským vládním jednotkám bojují na Golanech, v několika případech syrské jednotky přímo bombardoval a k tomu už i zabil několik příslušníků Hizballáhu a s nimi i íránského generála, který působil jako poradce o syrské armády. Logiku těchto izraelských útoků už před dvěma lety nastínil někdejší izraelský velvyslanec v USA (a blízký poradce premiéra Netanjahua) Michael Oren: „Největší nebezpečí pro Izrael spočívá ve strategické ose od Teheránu přes Damašek až po Bejrút. A Asadův režim považujeme za úhelný kámen této osy. Vždy jsme chtěli, aby Bašár Asad padl, vždy jsme dávali přednost špatným hochům, kteří nejsou podporováni Íránem, před špatnými hochy, kteří Íránem podporováni jsou.“ A loni v létě Oren upřesnil, že Izrael by v Sýrii viděl raději vítězství Islámského státu než Asada: „Z izraelského pohledu platí, že pokud už tu má být nějaké trvalé zlo, pak ať je to zlo sunnitské.“

Izrael je aktuálně „údajně v jednání“ s Mezinárodním výborem Červeného kříže a dalšími státy“ o vytvoření „humanitárního nárazníkového pásma“ na syrských hranicích, prý kvůli ochraně drúzské menšiny. Izraelští chráněnci z Al Kajdy totiž vyvraždili několik drúzských vesnic. A Washington souhlasí: existuje „dobrá Al Kajda a špatná Al Kajda“, a ta dobrá, když ji nenecháme beztrestně masakrovat lidi, může být naším vhodným spojencem proti Islámskému státu, který si USA vytvořily a v mezidobí podporovaly.

Možná, aby vše nevypadalo navenek tak nechutně, pokračuje zároveň i „válka proti terorismu“: v Libyi byl už poněkolikáté zabit slavný pašerák všeho možného Mochtár Belmochtár (ale nejnovější zprávy naznačují, že ve skutečnosti asi znovu zabit nebyl), jemenská Al Kajda potvrdila, že americký bezpilotník opravdu zabil jejího muže číslo 2, ale na jeho místě už je někdo jiný, a tak jen znovu bobtná debata o smyslu podobných mediálně vděčných náletů, tím spíš, že se nově na veřejnosti vynořil lídr Turkistánské islámské fronty Abdal Hak, jehož měly americké bezpilotníky v Pákistánu zabít už v roce 2010. Mimochodem, studie americké Brownovy univerzity dospěla k závěru, že USA v Pákistánu a Afghánistánu v rámci své války proti teroru zabily na 150 tisíc lidí, k nimž lze nově přičíst i 34 obětí amerického náletu na pohřební hostinu v afghánském Chóstu… Asi pak není divu, že irácké šíitské milice otevřeně oznamují, že americká pomoc v boji proti Islámskému státu není vítána. Pentagon v každém případě tvrdí, že zatím v boji proti IS utratil už 2,7 miliardy dolarů, k vítězství mu zbývá ještě tři až pět let, na což bývalý šéf NSA a CIA Michael Hayden reaguje tvrzením, že Obama bojuje proti IS hlavně ústy.

Ale to jen tak na okraj.

 

Kam zamíří Turecko?

Faktem je, že situace v regionu se mění s každým dnem, a spolu s tím se v tomto tekoucím prostředí neustále proměňuje i mocenská rovnováha. „Osa“ Saúdové-Turecko-Izrael dostala těžkou ránu po parlamentních volbách v Turecku, v nichž Recep Erdogan nezískal ústavní většinu, naopak musí v parlamentu strpět Kurdy. Erdogan už se rozohnil, že v rámci své „války proti teroru“ USA bombardují všechno možné, jen ne „kurdské teroristy“, a náladu mu Kurdové, tentokrát ti syrští z koalice YPG, vzápětí zkazili ještě víc, když dobyli Tal Abjád, město na hranicích mezi Sýrií a Tureckem dosud v držení Islámského státu, čímž Daeši fakticky přerušili zásobovací trasy z Turecka. Jinými slovy, zkomplikovali Turecku možnosti, jak prostřednictvím fanatiků tahat za nitky v syrské válce. Vazby jsou přitom natolik silné, že Turecko Islámskému státu v Tal Abjádu dodávalo zdarma i elektřinu… Mimochodem, v rozčarování z první velké porážky IS v Sýrii není Erdogan sám – Washington vzápětí vyjádřil „znepokojení“, že Kurdové z města „vyhánějí Araby“, přičemž není jasné, zda jsou tím míněni jen obyvatelé prchající před boji, nebo i IS.

Na druhou stranu je zřejmé, že si nyní, po volbách, Ankara bude muset vybrat mezi Kurdy a Islámským státem, což bude volba překvapivě komplikovaná. Stejně jako v České republice, tak i v Turecku si lidé utvářejí názor na svět především prostřednictvím televize, ale ta turecká „jede“ podle svého prezidenta. Nicméně, i tak už s Erdoganovou posedlostí svržením Bašára Asada v Sýrii souhlasí jen 20 procent Turků, což ve finále opravdu může vést k „přehodnocení“ Erdoganových sultánovských puzení. V novém parlamentu je to nejspíš důležité číslo, ale průzkum ukazuje i další tendence: za největšího nepřítele Turci mají Izrael a hned po něm následují USA (35 procent), přičemž podle 40 procent Turků jsou Spojené státy nespolehlivé, kolonialistické, nepřátelské a starají se jen o své zájmy. Titíž Turci ale – lehce neuchopitelně – hned v 67 procentech tvrdí, že jsou pro NATO. Co tyto matoucí údaje znamenají pro osu Turecko-Izrael-Saúdská Arábie? A o čem vlastně před pár dny v Baku jednal Erdogan s Putinem? Rusko je spolu s Íránem hlavní oporou Damašku a aktuální shoda s Tureckem na snížené ceně za ruský zemní plyn nemůže být „zadarmo“. Takže uvidíme.

 

Balení kufrů

Pak je tu Saúdská Arábie. Spolu s Izraelem se snaží nynější konflikty na Blízkém východě vydávat za pokračování stovky let starého střetu mezi šíity a sunnity, byť sázka na sektářskou válku bez konce je skutečnou cestou do pekel. Faktem je, že Hizballáh je šíitský, stejně jako většina Iráku, nebo jemenští rebelové z Ansaralláhu nebo Asadův režim, nicméně války na Blízkém východě se nevedou kvůli neřešitelným náboženským dišputacím, ale čistě sekulárním mocenským ambicím. Náboženství těmto ambicím nicméně slouží jako dobrý verbovací argument, a tak se sektářské rozpory uměle nafukují; příkladem budiž třeba „v tichosti“ provedený izraelský průzkum veřejného mínění v Saúdské Arábii – odhalil, že většina Saúdů prý za nepřítele nepovažuje Izrael, ale Írán. Není sice jasné, jak se z Izraele v tichosti dělá průzkum u Saúdů, ale přece jen důvěryhodnější průzkum katarského Arabského centra ukázal, že Saúdové za největší hrozbu považují dál Izrael a na saúdských školách se dál učí, že šíitský islám je „židovským spiknutím“ namířeným proti saúdskému panovnickému rodu.

Vrtění saúdským veřejným míněním přitom jen zamlžuje realitu. Náboženský apartheid, který v Saúdské Arábii (vedle toho genderového) vládne, je v mnohém totožný s ideologií spřízněného Islámského státu – šíitské děti chodí do segregovaných škol, lídři šíitských komunit jsou často popravováni kvůli vágním proviněním typu „urážka krále“, šíité smějí ze zákona vykonávat jen manuální práce, a v poslední době se stávají terčem nejen represí ze strany vládnoucích feudálů, ale i sunnitského Islámského státu.

Právě v šíitských regionech vcelku logicky sílí sympatie k jemenským Húthiům, proti nimž Rijád dál vede agresi, byť ta se rozhodně nevyvíjí podle plánů. Saúdské letouny zabíjejí dál lidi po desítkách, útočí už i na civilní autobusy plné cestujících, ničí památky na seznamech UNESCO, podle některých zpráv Rijád najímá somálské piráty k pašování zbraní „svým“ teroristům z jemenské Al Kajdy, kteří bojují proti Húthíům, další zprávy hovoří o tom, že saúdská armáda v Jemenu vedle zakázaných kazetových bomb používá i chemické zbraně. Nic z toho ale Západu nebrání v pokračující podpoře saúdské diktatury – Evropská unie dál ujišťuje Perský záliv, že stojí na jeho straně, a uvaluje sankce na lídry jemenského odboje proti saúdské agresi, Spojené státy Jemenu ruší humanitární pomoc, nicméně vrcholem pokrytectví zdá se být konference „o boji proti náboženské diskriminaci“, kterou v Rijádu zašťiťuje i OSN, nebo snaha Saúdů stanout v čele Výboru OSN pro lidská práva.

Nic z toho ale Saúdy k vojenskému vítězství v Jemenu nijak nepřibližuje a Húthíové nejenže dál upevňují svou moc nad klíčovými oblastmi země, ale v rámci stále troufalejších útoků zasypávají saúdské vojenské základny salvami raket. První raketový útok Saúdové ještě odrazili, o dalších už se jen mlčí – při balení kufrů. Za této situace v Ženevě začaly „mírové“ rozhovory o Jemenu, od nichž se rychlý průlom nečeká. Jemenská exilová vláda jménem Saúdů oznámila, že je připravena jednat o „omezeném“ zastavení palby, ovšem jen výměnou za to, že se Húthíové stáhnou ze všech měst, která mezitím ovládli. To jemenští rebelové, kteří požadují příměří bez jakýchkoli podmínek, odmítají, a tak jejich delegace do Švýcarska přijela s dvoudenním zpožděním, s vědomím, že jim beztak nic neuteče. Nicméně, už jen fakt, že se obě strany sešly k jednáním naznačuje, že bez ohledu na pokračující bombardování Jemenu Saúdové vojenské vítězství už „vzdali“ a že se nakonec možná k nějaké dohodě opravdu dospěje. V každém případě ale platí, že vojenský neúspěch čtvrté nejdražší armády světa proti jedné z nejchudších zemí světa – v teorii střet sunnitů vs. šíitů -- sráží sebevědomí královské rodiny a otřásá její mocenskou pozicí, což v kombinaci s rostoucí nespokojeností obyvatel a etnickým a náboženským pnutím v zemi musí v mnoha saúdských lídrech vyvolávat logickou otázku: „Co bude dál?“

 

Komu zvoní hrana?

Přitom je očividné, že se soustředěné úsilí Saúdů a Izraele zablokovat dohodu o íránském jádru daří – dva týdny před plánovaným podpisem například Francie dál trvá na tom, že Írán musí Západu otevřít všechny své vojenské základny. S původní smlouvou to sice nemá vůbec nic společného, ale pro odklad podpisu to očividně stačí. Důležité přitom ale je, že Rusko a Čína bez ohledu na podpisy považují dohodu za „hotovou“, a podle toho se staví i k protiíránským sankcím: Rusko už například zahájilo dodávky pšenice do Íránu výměnou za tamní ropu, na spadnutí je i dodávka ruských protiraketových systémů S300 (byť stále ještě je ve hře možnost, že celá kauza s těmito zbraněmi je ve skutečnosti jen vyjednávacím trumfem ve vztahu Ruska a Západu) a Peking se chystá celý region pokrýt svou Hedvábnou stezkou… Ostatně, osměluje se i samotný Írán a třeba letecká společnost Mahan Air bez ohledu na americké sankce už chystá lety do zahraničí.

Adekvátně tomu bude ovšem v mainstreamu přibývat tvrzení o „íránské agresi“, což bylo oblíbené slovní spojení například v 80. letech, kdy (sunnitský) irácký režim Saddáma Husajna za saúdské peníze a se západními zbraněmi včetně těch chemických rozpoutal osmiletou válku proti Íránu. Dnes se propagandistická mašinérie v mnohém opakuje. Předpokládejme, že by Izrael opravdu zaútočil na jih Libanonu; Hizballáh by byl nucen stáhnout část svých oddílů ze Sýrie v době, kdy je tamní vojenská situace jako na houpačce – tu vítězí jedni, ondy druzí – a ocitl by se na dvou frontách a ve výsledku by hrozilo zničení jihu Libanonu i pád Damašku. Izraelský útok by ale zároveň s velkou pravděpodobností rozpoutal v Libanonu občanskou válku, přičemž fragmentace Iráku a Sýrie by stejným způsobem rozložila i Libanon, při současném razantním posílení Al Kajdy i Daeše, pro něž je chaos naprostým ideálem. Možná si Turecko, Saúdové či Izrael myslí, že tyto síly pro ně nepředstavují hrozbu. Faktem je, že vytvoření mudžáhidů v Afghánistánu či „prodemokratických“ džihádistů v Libyi není nic moc složitého, ale možnost ovládat tyto síly je už něco úplně jiného. „Každá mocnost na Blízkém východě se pokoušela využít sílu islamistů pro své zájmy,“ shrnuje Joshua Landis. „Takřka vždy se jim to vymstilo.“

 

A už jen stručně z regionu:

-- Syrská opozice dodala americkému Kongresu důkazy o tom, že Asadova vojska používají chlór. Podle Austrálie ale chlór v boji používá Daeš.

-- Amazon stáhl z nabídky Dabiq, propagandistický magazín Islámského státu. Kromě propagandistické války s Ruskem Západ prohrává i na sociálních sítích s Islámským státem, stěžují si USA.

-- Rusko s Egyptem provedlo námořní manévry ve Středozemním moři.

-- Patriarchové blízkovýchodních katolických a pravoslavných křesťanů se setkali v syrském Damašku. Co tím asi Západu chtějí vzkázat?

-- Afghánský Taliban vyzval Islámský stát, aby nevedl „paralelní džihád“, protože bojovat proti USA a jejich spojencům je snazší pod jedním praporem a jedním velením.

-- V Egyptě mají aktuálně 185 tisíc uprchlíků z Blízkého východu i Afriky.

-- Roste počet amerických vojáků na základnách v Bahrajnu.

-- Nový pohled na nábožensky upjatý Írán nabízí informace, že úřady během roku hodlají uvést do provozu 150 záchytek.

-- A ekumenie jako hrom: v syrském Tartúsu byla otevřena mešita nesoucí jméno Panny Marie, první svého druhu v arabském či muslimském světě.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 17 Červen 2015 11:37 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB