Putin v Káhiře a Egypt v „ruské“ Euroasijské celní unii

Email Tisk PDF

Dvoudenní návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina v Káhiře měla finalizovat řadu předběžných dohod mezi Ruskem a Egyptem, stvrdit směřování Ruska k aktivní roli v geopolitice a posílit politickou „pestrobarevnost“ nového, tedy „arabským jarem“ rozpohybovaného Blízkého východu.



 

Egypt si nedávno připomněl čtvrté výročí povstání z Tahríru a svržení proamerického režimu Husního Mubaraka, přičemž je očividné, že nějaká „demokratická transformace“ je pro dohlednou dobu odložena k ledu. Po původní revoluci následovala revoluce druhá, která smetla demokraticky zvolenou – ale příliš ideologizující – vládu Muslimského bratrstva, a v současném chaosu si režim prezidenta Abdala Fattáha Sísího dál razí cestu ke stabilitě nejen střelbou do demonstrantů, ale i dalšími masovými procesy vynášejícími tresty smrti nad Muslimskými bratry, aktuálně v Káhiře oficiálně považovanými za teroristy. Není to ovšem nic nového, hromadné soudy se členy MB se začaly v Egyptě konat vlastně už za Násira. Zatímco tak politická revoluce zamrzla, sociální, kulturní či ekonomické „revoluce“ běží dál – například v podobě stále organizovanějšího a aktivnějšího odborového hnutí, které požadují sociální spravedlnost a které se vládě, přinejmenším prozatím, nedaří „koupit“. Aktivizují se také ženské organizace bojující proti celému spektru „tradičních“ problémů, ať už je řeč o sexuálním násilí, společenském stigmatu být single, některé chtějí kázat v mešitách, zatímco jiné pro změnu ve stále větším počtu odmítají hidžáby… Jinými slovy, společnost je dál v pohybu a nelze vyloučit, že se i prezident Sísí, nad nímž aktuálně visí skandál s miliardovou korupcí upřednostňující potřeby armády před státem, za čas může ocitnout v pozici, že se bude muset rozhodnout pro pokračování své vlastní revoluce z léta 2013, nebo riskovat svržení. Jednou z mála jistot totiž je, že právě tohle se Egypťané už naučili takřka dokonale.

 

Splynutí duší

Na rozdíl od vnitropolitické situace, která na pohled nese většinu znaků vlády svrženého diktátora Mubaraka, zásadní proměnou prošla zahraniční politika „nové“ Káhiry – USA v ní ztratily své výsadní postavení a Egypt aktivně osahává hranice nového multipolárního světa. Vedle otevírání náruče investicím z Číny se přitom soustředí na Rusko, které veškeré kroky, které Blízký východ vyvádějí z područí Spojených států, samozřejmě podporuje. Nynější Putina návštěva Káhiry měla stvrdit dosavadní mimořádné (protože dekády neviděné) vztahy mezi oběma zeměmi – vzájemný obchod za loňský rok poskočil o 80 procent na 4,5 miliardy dolarů, Egypt z Ruska dováží 40 procent své spotřeby obilí a jen loni přímořská letoviska na jihu Sinaje navštívily přes tři miliony Rusů.

A Káhira si dala záležet, aby Putina dobře naladila od samého počátku – orchestr Káhirské opery mu na galakoncertu kromě „tradičních východních lidových tanců“ nabídl Rachmaninova, Prokofjeva nebo slavnostní sbor „Vstávejte, ruští lidé“, který složil Dmitrij Šostakovič pro film Alexandr Něvský, a k tomu i čtvrtý akt Labutího jezera, v němž dobro bojuje se zlem… Večer nabitý prvoplánovou symbolikou pak dovršil Putin, když daroval Sísímu kalašnikova. Jak konstatuje britský The Independent, jejich jednání byla zkrátka „výjimečně vřelá“.  

A při vší té vřelosti se začaly podepisovat smlouvy: Egypt se oficiálně připojil k „ruské“ Euroasijské ekonomické unii, Gazprom bude Káhiře dodávat zkapalněný zemní plyn, Rosatom se chystá postavit v Egyptě čtyři jaderné bloky (a Washington s tím prý „nemá problém“), shoda nastala i v posílení vojenské spolupráce a dodávky ruských zbraní za miliardy dolarů (reakce Washingtonu zatím nejasná) a na společném „boji proti terorismu“. Nad tím vším pak centrální banky obou zemí „posoudí možnost obchodu v národních měnách“, tedy odstoupení od amerického dolaru, nebo, jak vysvětlil Putin pro Al Ahrám (rozhovor měl mimochodem titulek „Putin, hrdina naší doby“), je to snaha „snížit závislost na současných trendech na světových trzích“. (Reakce Washingtonu -- oficiálně – neznámá, byť tušená).

Zkrátka, Egypt rychle ztrácí zájem o chudnoucí a v četných problémech se topící Saúdskou Arábii, která navíc s nástupem nového krále koketuje s Muslimským bratrstvem, a řadí se do skupiny strategických partnerů Ruska, k nimž kromě zemí BRICS a většiny Latinské Ameriky patří třeba také Turecko.

Souznění duší vychází mimo jiné i z toho, že Kreml při prosazování své zahraničí (ale i domácí) politiky nekáže o demokracii, lidských právech, náboženské toleranci a dalších fenoménech, na něž Západ sice rád klade důraz, ale výrazně selektivně a na principu dvojího metru. Putin se se Sísím navíc shodne i v náhledu na islamismus a terorismus, což je pro Egypt, který vede válku proti džihádu na severu Sinaje, velmi důležité. Šéf ruského státu pro Al Ahrám popsal hlavní rozdíly mezi ruskou a americkou politikou: „Dnešní vývoj v Sýrii a Iráku mimo jiné vychází z necitlivého a nezodpovědného vnějšího vměšování do vnitřních záležitostí regionu a jednostranného použití síly, dvojího metru a rozlišování mezi ´dobrými´ a ´špatnými´ teroristy.“ Egyptský ministr pro náboženské otázky Muhammad Muchtár Gomá´a Putinovi vzápětí přitakal: Za současný chaos v Egyptě mohou „imperialistické mocnosti“.

 

Nově k Sýrii

Zdá se přitom, že největším strategickým cílem Ruska je sblížení postojů vůči konfliktu v Sýrii. Sísí prakticky od svého nástupu k moci skoncoval s mantrami svého islamistického předchůdce o bezpodmínečně nutné změně režimu v Sýrii a naopak spíš vnímá Bašára Asada jako „téměř“ spolubojovníka ve válce proti Al Kajdě, Daeši a dalším islámským teroristickým organizacím. Podle Putina už jsou jejich postoje vůči válce v Sýrii „podobné“ a Moskva i Káhira mají „podobné náhledy na prvotní kroky, které je třeba podniknout k ukončení syrské krize“, a to prostřednictvím posilování vnitrosyrského dialogu bez jakýchkoli předběžných podmínek. Káhira se přitom snaží sjednocovat roztříštěnou syrskou opozici tak, aby byla s to vůbec zahájit jednání s Damaškem, další v zásadě tajné rozhovory mezi syrskou vládou a opozicí se konají v libanonském Bejrútu.

Ostatně, Káhira není sama, kdo už nechce Bašára Asada svrhávat. Kuvajt a Tunisko se Sýrií obnovily diplomatické vztahy a Spojené státy vyjádřily podporu ruským snahám nastartovat rozhovory mezi Damaškem a civilní (nebojující) opozicí. Na jedné straně se tím Washington vyhýbá další bilionové válce, jako byly „nevítězné“ okupace Afghánistánu a Iráku, na straně druhé si jasně uvědomuje, že jakékoli oslabování pozic Asadovy vlády nutně povede k posilování Daeše, tedy Islámského státu. Adekvátně tomu se mění i rétorika amerického establishmentu: dlouho byl Asad „součástí problému“, nyní už se zdá být „součástí řešení“. Nahlas se to sice zatím neříká, stejně jako se oficiálně popírá jakákoli spolupráce s Damaškem, nicméně podstatu nové situace nyní Bašár Asad – byť stále ještě nejspíš dost „cudně“ -- popsal v rozhovoru pro BBC. Konstatoval, že Damašek dostává informace o americké válce proti Daeši „prostřednictvím třetích stran“, přičemž jmenoval Irák. Vyjádřil přání koordinovat postup s USA otevřeněji a koordinovaněji. Možná, že se o něčem takovém dozvíme už v dalším jeho rozhovoru pro zahraniční média, mezi nimiž na počátku roku nechyběly ani Literárky. Přitom je ale jasné, že otevřené přiznání normalizace vztahů s Damaškem by silně poškodilo beztak už napjaté americké vztahy se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a dalšími sponzory Daeše (a současně bojovníky proti němu), kteří stále požadují Asadovu hlavu.

 

PS. Putina v Káhiře lze možná uzavřít parafrází komentáře agentury Bloomberg, podle něhož je americká politika tak pokrytecká, nefunkční a nesoustavná, že dokonce i diktátoři, jimž k moci pomohly samy USA, v případě možnosti dávají přednost spolupracovat s Ruskem. Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 11 Únor 2015 20:20 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz