Libye: Soukromá válka Hillary Clintonové

Email Tisk PDF

Nově zveřejněné nahrávky rozhovorů amerických a libyjských činitelů odhalují skutečné pozadí západní agrese a pomoci džihádu, které vedly ke zničení kdysi bohatého ropného státu.



 

 

 

O Libyi se už skoro nemluví. Z cudnosti. Násilné „osvobození“ a „demokratizace“ kdysi bohatý stát proměnila v chaotické, neustálými boji (každého s každým) rozložené území, na němž konflikt – podle cudných západních odhadů – postihl třetinu obyvatel, tedy dva miliony lidí, byť skutečnost bude podle všeho horší. Kdysi funkční stát už neexistuje, má dvě soupeřící (a pochybně ustavené) vlády, které se vydávají za vlády skutečné, byť nejsou s to kontrolovat ani zbla (natož nesčetné ozbrojené milice), a Západ o tamním konfliktu cudně mluví jako o „občanské válce“, do které mu najednou vlastně vůbec nic není.

V tomto rozvaleném státu se nyní ale daří „státu Islámskému“, a to díky určitému paradoxu – před pár lety zbraně z vyrabovaných libyjských arzenálů pomohly džihádistům (nejen) v Sýrii, nyní se s nimi ze Sýrie do Libye vrací i Daeš – prý s úmyslem proměnit toto území ve svůj globální štáb. Koncem ledna jeho vrazi v luxusním tripoliském hotelu Corinthia postříleli deset lidí v rámci jakési své odvety Spojeným státům (z USA přitom pocházela jen jedna z obětí) a nyní je Daeš, zdá se, připraven podřídit si (nebo zlikvidovat) všechny islamisty v Libyi. A nejen tam, neboť cílem je ovládnutí celého severu Afriky – na dohled od Evropy. Jak konstatoval šéf americké vojenské rozvědky generál Vincent Stewart, „se spojenci v Alžírsku, Egyptě, Libyi začíná skupina vytvářet sílící mezinárodní vliv, který pokrývá nikým nespravované nebo nedostatečně spravované oblasti“. Nebo jak z jiného úhlu pohledu shrnula skupina amerických generálů při senátním slyšení, „neúspěšná“ politika prezidenta Obamy umožnila radikálnímu džihádu za posledních pět let „zesílit čtyřnásobně“.

Nic z toho se přitom nemuselo stát.

George W. Bush nalhal svým spojencům, včetně České republiky, pohádky o iráckých zbraních hromadného ničení, všichni „uvěřili“ a s příslušným zápalem se nechali zatáhnout do agrese a okupace; naslouchat těm, kdo se zdravým rozumem předvídali rozpad Iráku a chaos, který zavládne, bylo ve „slušné společnosti“ zakázáno. (Lehké připomenutí tehdejšího „zaníceného“ postupu českých politiků je ZDE). Přitom právě v Iráku americké vedení vymyslelo neuchopitelný pojem „umírněných radikálů“ a začalo je v provincii Anbár vyzbrojovat a cvičit (oficiálně) k boji proti Al Kajdě. Podivný příběh „chovanců“ americké věznice v Camp Bucca pak už jen dotváří skutečný obrázek, z něhož vyvstává Daeš.

 

Obama dal ruce pryč

Na tom všem je vlastně zvláštní jen to, že zatímco „Irák“ byl jasně demaskován a podle všech myslitelných norem by GW Bush měl být pohnán před mezinárodní soud za válečné zločiny, s nástupem Baracka Obamy nejenže nepřišla žádná snaha o spravedlnost, ale naopak, přišla Libye – podle naprosto stejného scénáře. Jen v hlavní roli nebyl sám prezident, ale „jen“ jeho tehdejší ministryně zahraničí, členka Demokratické strany Hillary Clintonová.  

Od svých republikánských předchůdců si k srdci jaksi automaticky vzala puzení svrhnout režim v Sýrii, což mělo být součástí její snahy znovu „nahodit americký motor“ po prvních revoltách arabského jara – recept spatřila ve spojenectví s „umírněnými islamisty“, tedy „obyčejnými džihádisty“, které ale bylo možné – a hlavně nutné -- v té době mediálně „vylepšit“. Idea spočívala nejspíš v předpokladu, že „staří“ sekulární autokrati jako Asad nebo Kaddáfí jsou beztak „na odpis“, a proto je třeba se spřátelit s budoucími vládci regionu. USA – a ostatní západní země poslušně s nimi – tak začaly v Libyi přebarvovat kajdisty na „bojovníky za demokracii“ a věnovaly jim veškerou možnou podporu. Za tímto snažením stála nejen Hillary Clintonová z pozice šéfky americké diplomacie, ale i tehdejší poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Susan Riceová nebo nynější americká velvyslankyně při OSN (a tehdy zvláštní poradkyně prezidenta pro lidská práva) Samantha Powerová. Z Libye se tak svým způsobem stala „dívčí válka“.

Celé pozadí „osvobozování“ Libye se ale v plných barvách ukazuje až v posledních týdnech. Washington Times totiž zveřejnil sérii článků (ZDE, ZDE a ZDE), které na základě nahrávek – objevených v Tripolisu a potvrzených účastníky rozhovorů – prokazují, že agrese do Libye měla oponenty z nejpřekvapivějších, totiž generály z Pentagonu. „Vrcholní představitelé Pentagonu a významný demokrat v Kongresu nevěřili ministryni zahraničí Hillary Rodham Clintonové v jejím tažení do války v Libyi v roce 2011 natolik, že otevřeli vlastní diplomatické kanály s Kaddáfího režimem ve snaze zastavit eskalaci krize, vyplývá z tajných nahrávek objevených v Tripolisu,“ píše list. „Nahrávky neupravených konverzací amerických činitelů se synem plukovníka Kaddáfího a jedním z nejvyšších libyjských představitelů, obsahují kritiku, že paní Clintonová trpí tunelovým viděním a vede USA do zbytečné války, aniž by přitom odpovídajícím způsobem brala do úvahy obavy zpravodajské komunity.“ A Washington Times pokračuje: „Měli byste vidět ty interní zprávy ministerstva zahraničí, které ministerstvo produkuje pro předání Kongresu. Jsou plné blbostí, stupidních faktů, řekl Kaddáfího režimu v červenci 2011 americký prostředník vyslaný sborem náčelníků štábů, s tím, že ministerstvo zahraničí kontroluje vše, co by zpravodajské služby mohly americkým činitelům předat.“ Samantha Powerová například argumentovala, že v projevu, v němž Kaddáfí rebely označil za „krysy“, vůči nimž nebude mít žádné slitování, navodil akutní hrozbu „genocidy“ v Benghází, rodišti „libyjské demokratické revoluce“. Mainstreamová média a Západě tento pohled vzala okamžitě za svůj, ale Washington Times připomíná, že „ministerstvo obrany nebylo s to tyto obavy sdílet a ve skutečnosti mělo za to, že není pravděpodobné, že by Kaddáfí masovým počtem obětí riskoval hněv světa. Ve výsledku tak ministr obrany Robert Gates a náčelník generálního štábu admirál Mike Mullen rozhodně odmítali doporučení paní Clintonové k užití síly.“

Generalita měla strach z další „nevítězné“ války, ale podle Washington Times Hillary Clintonová „opakovaně odmítala jejich varování“ a postarala se o to, aby se tato varování nedostala až k prezidentovi nebo členům Kongresu.

Z nahrávek rozhovorů s libyjským vedením se ukazuje, že Barack Obama celou „libyjskou kauzu“ považoval za „věc výhradně ministryně Clintonové“ a sám se od všeho distancoval. Pentagon „nevěří zprávám z ministerstva zahraničí, ale nemže s tím nic dělat,“ vysvětlil Libyjcům zvláštní vyslanec amerických generálů, načež konstatoval: „Mohu vám říci, že prezident nedostává pravdivé informace.“ „Rozhodnutí o invazi do Libye bylo už přijato a vše, co přicházelo z ministerstva zahraničí, mělo toto rozhodnutí jen podpořit,“ vysvětlil pro Washington Times vysoce postavený americký zpravodajec. „Ani intervence, ani rozhodnutí o změně režimu přitom nevycházely z analýz tajných služeb, ty je žádným způsobem neovlivnily.“

Paní Clintonová chtěla mít svou válku za každou cenu. „V den, kdy byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN, paní Clintonová nařídila generálům z Pentagonu, aby nebrali telefony Kaddáfího syna Sáifa nebo jiných vysokých libyjských činitelů, kteří chtěli dojednat řešení, odhalují nahrávky. O den později, 18. března, Kaddáfí vyzval k zastavení palby, což (americká) administrativa rovněž odmítla,“ shrnuje tehdejší situaci Washington Times. Generálové se ale nevzdávali tak lehce. Velitel Africomu generál Carter Ham se pokusil s Tripolisem dojednat příměří na 72 hodin, načež „Kaddáfí navrhl, že je ochotný odstoupit z čela země a uvolnit prostor prozatímní vládě, ale měl dvě podmínky. Za prvé chtěl, aby libyjské ozbrojené síly i po jeho odchodu zůstaly netknuté a mohly tak bojovat proti Al Kajdě. Za druhé chtěl, aby měl zaručený volný odchod a aby proti němu a jeho blízkým byly zrušeny všechny sankce. V té době a za dané situace to všichni považovali za rozumné.“

Nikoli ovšem paní Clintonová a její okolí, jemuž „nestačilo zbavit Kaddáfího moci, chtěli ho mrtvého“.

Jediné, na co Washington Times vlastně neodpovídá, je otázka proč musel být rozbit funkční stát, a navíc jen z libovůle jedné americké političky? Aktuální studie vědců z britských univerzit v Portsmouthu, Warwicku a Essexu dokládá, že země se zásobami ropy je oproti jiným vystavena stonásobně vyššímu riziku zahraniční vojenské intervence. Jenže USA v Libyi po ubití Muammara Kaddáfího a přeměně země v baštu radikálního islámu, žádnou ropu „navíc“ nezískaly. A totéž platí i pro Irák. Že by tedy smyslem bylo „jen“ přiškrtit libyjské ropné kohoutky do Evropy a zajistit si tak větší poslušnost EU?

Související: Pravda o Lockerbie dál neznámá

 

Budoucí prezidentka?

Už loni v září byla přitom Hillary Clintonová donucena přiznat, že veřejně lhala a aktivně se podílela na vojenském puči v Hondurasu, kde v roce 2009 pomohla svrhnout vládu levicového prezidenta Zelayi – středoamerický stát se od té doby dostal do čela žebříčků kriminality, počet vražd do roku stoupl o 50 procent, prudce zesílily politické represe a vraždění opozičních politiků i aktivistů, zemi vládne zkorumpovaný kabinet a policie podle přání drogových kartelů, oficiální bezpečnostní síly státu beztrestně vraždí nepohodlné

Namísto k soudu pro válečné zločiny ale Hillary Clintonová podle všeho míří do Bílého domu. Loni v listopadu Barack Obama ji podpořil v její kandidatuře v prezidentských volbách v roce 2016. Je to „vynikající kandidátka“, „přítelkyně“ a byla by z ní „skvělá“ prezidentka, prohlásil Obama. Jak shrnuje The Intercept, nad její kandidaturou už dnes jásají Wall Street, proizraelské lobby, staří váleční jestřábi i klasičtí neokonezrvativci. Jejím aktuálním největším „cílem“ je osobně Vladimir Putin, přinejmenším podle jejích veřejných vystoupení na různých fundraisingových akcích.

„Měli bychom se zabývat úsudkem Hillary,“ soudí nyní senátor Rand Paul. „Její dychtivost jít do války v Libyi by ji měla zabránit, aby byla zvažována coby příští vrchní velitelka ozbrojených sil.“

Pokud Hillary Clintonová opravdu vstoupí do Bílého domu, hrozba války s Ruskem se citelně zvýší. Pro Evropu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 08 Únor 2015 07:47 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz