Kolem Sýrie se „něco děje“

Email Tisk PDF

(karikatura Carlos Latuf)Stále více stran zúčastněných v konfliktu si podle všeho začíná konečně -- po čtyřech letech války, 200 tisících mrtvých a třech milionech uprchlíků --  uvědomovat, že v Sýrii je dnes už lepší mít režim a stát, než nemít stát žádný, jako třeba v Somálsku. A věci se -- možná -- dávají do pohybu, i když...



 

 

 

Něco se děje. Přibývá totiž analýz, podle nichž Rusko oživuje svou politiku na Blízkém východě a soustředí se na čtvrtým rokem trvající krvavou válku v Sýrii. Třeba podle saúdského „panarabského“ listu Al Haját za ruskou diplomatickou ofenzívou v regionu stojí fakt, že konflikt na Ukrajině „zamrzl“ a nenabízí aktuálně žádný velký prostor pro manévrování, zatímco situace v Sýrii, která ustoupila z titulních stran, takové možnosti má. „Moskva využívá americké slabosti v Sýrii a Obamovy obecně zmatené politiky,“ soudí list s tím, že příležitost k manipulaci Moskvě nabízí i dezorganizovanost syrské opozice. „Všechny akce vycházejí z pečlivého strategického plánování a mají Rusku zaručit pokračující přítomnost ve Středomoří a kontrolu nad Sýrií při případ, že se stane prostorem, přes který budou do Evropy proudit ropa a plyn z Perského zálivu.“

Saúdský deník poznamenává, že Moskvu nyní pohání snaha znovu se vtlačit do „hry“ poté, co ji Spojené státy zcela vyloučily z „globálního boje proti IS v Sýrii a Iráku“. Al Monitor nicméně soudí, že Rusko nemá zájem o vstup do „koalice proti IS“ spolu s USA, Saúdy, Katarem a dalšími státy, které podle Ruska beztak IS samy současně podporují. Rusko ještě v říjnu oznámilo, že je ochotné vstoupit jen do takové koalice, která bude proti IS bojovat na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a mezinárodního práva. Podle ministra zahraničí Sergeje Lavrova je „boj proti terorismu podřízený geopolitickým zájmům a touze ztrestat nesouhlasící režimy není tím nejsprávnějším a je dokonce nemorální“. Nezdá se přitom, že by se na tomto ruském postoji vůči boji proti IS v Sýrii něco změnilo.

Novinkou jsou nicméně íránské nálety na pozice džihádistů v Iráku, které se od počátku prosince zintenzivnily. Irák i Írán, podle všeho pevný spojenec Ruska, potvrzují, že íránské letectvo útočí na „žádost irácké vlády“, a svůj postup nekoordinuje s USA, ale jen s Bagdádem, podle něhož jsou íránští velitelé v boji proti IS „klíčoví“. Příznačné je, že „námitky“ americké strany jsou až překvapivě vlažné. A co víc, íránský prezident Hasan Rohání v týdnu vyzval k regionální odpovědi na hrozbu představovanou Islámským státem: „Pokud se země v regionu dohodnou, mohou eliminovat skupiny jako IS a osvobodit tisíce mužů, žen a dětí, kteří přišli o své domovy. V takovém případě tady nebude třeba cizí přítomnosti,“ prohlásil íránský prezident krátce poté, co Pentagon oznámil vyslání dalších 1500 vojáků do Iráku.  

Washington to přešel mlčky, stejně jako jednání Lavrovova náměstka Michaila Bogdanova v Bejrútu, kde se setkal i (nebo spíš především) s lídrem Hizballáhu Hasanem Nasralláhem. O jejich jednání nebyly zveřejněny žádné podrobnosti, ale nápadné je mlčení USA i Izraele, které libanonské šíitské hnutí odporu jinak označují za teroristickou organizaci. Lze předpokládat, že Bogdanov s Nasralláhem probírali další společný postup v Sýrii a ruský plán svolat k jednacímu stolu válčící strany ve formátu, který by se od toho ženevského neúspěšného lišil. Podle Foreign Policy totiž dnes už i Západem podporovaní rebelové prý chápou, že demise syrského prezidenta Bašára Asada podmínkou pro mírové rozhovory být nemůže, a že tedy Asad „jen tak rychle nezmizí, pokud vůbec“. Je totiž lepší mít režim a stát, než nemít stát žádný – jako v Somálsku. Moskvou prosazovaný plán na zahájení vnitrosyrského „dialogu“, který by začal v Rusku a posléze se přemístil do Damašku, už podpořil například koordinátor Rady syrských kmenů Abbás Habíb, známý opozičník Kadrí Džamíl a dokonce i někdejší lídr Západem podporované opoziční exilové vlády Muáz Chatíb přijel do Moskvy, aby souhlasil s tím, že nyní je ze všeho nejdůležitější boj s Islámským státem a dalšími džihádisty a zároveň usmíření válčících stran, konkrétně opozice a vlády. Koncem listopadu pak souhlas Damašku dodal i syrský ministr zahraničí Valíd Mualím, který v Soči konstatoval, že Rusko je dál hlavním partnerem Sýrie.

Mimochodem, Bogdanov z Bejrútu zamířil do Damašku a Ankary, a to ještě před tím, než Putin s tureckým prezidentem Erdoganem podepsal smlouvu o dodávkách plynu a přesměroval South Stream z Evropy do Turecka. V mnoha ohledech to spíš než ekonomicky výhodný byl tah geopolitický (a možná dokonce gambit, v jehož rámci byla obětována EU). A kdo ví, co ambiciózní Ankara výměnou za to, že se s ruskou pomocí stane regionálním energetickým hubem s možností ovlivňovat energetické toky na jihovýchodě Evropy (a také za slevu na ruský plyn) Moskvě slíbila například v kontextu války v Sýrii?

Ale to není jediný dílek skládačky, který k celkovému obrazi chybí. Něco se totiž děje nejspíš i v Bílém domě, protože jeho poslední tahy jsou jaksi neuchopitelné. Na jedné straně se sice dohodl právě s Tureckem na výcviku syrských rebelů, nicméně se nyní ukazuje, že je to vše jen v rovině plánů a samotný výcvik je zatím v nedohlednu. K tomu je třeba přičíst, že USA bez vysvětlení přestaly platit „své prověřené umírněné“ protiasadovské rebely na severu Sýrie. Za to, že se brigáda Fursán al Hakk tvářila býti „proamerickou“, dostávali její muži 150 dolarů na měsíc, nyní jim ale bylo prý řečeno, že mohou počítat ještě s léky a potravinami, ale už nikoli s penězi. Možná je to tím, že „severní rebelové“ neustále jen ustupovali a z hlediska válčení byli beztak k ničemu, ale v každém případě se tito „umírnění“ okamžitě přidali k Al Kajdě a jejím penězům, což nejspíš bude obecně platný „markant“ většiny rebelů, které Západ označuje za „umírněné“… Trend přechodu umírněných k radikálním přitom nejspíš bude pokračovat, protože Kongres USA v rámci rozpočtových škrtů Bílému domu neschválil 300 milionů pro CIA na vyzbrojování „umírněných“ (neb mu bylo řečeno, že vše zaplatí kdosi jiný). K tomu pak Bílý dům po měsících své fakticky ilegální (neboť bez souhlasu OSN) a z amerického pohledu neústavní (neboť bez souhlasu Kongresu USA) války proti IS odmítl senátní zákon o válce v Iráku a Sýrii, protože je prý „velmi omezující“ – zakazuje totiž prezidentovi vysílat do války pozemní vojska a co víc, celý konflikt omezuje jen na tři roky, což se Obamovi zdá málo. Nejspíš oprávněně, protože analýza prvních více než 1000 náletů proti Islámskému státu ukazuje, že radikální džihádisté zatím americkou „válkou“ nijak výrazně neutrpěli. Některé z bombardovacíh náletů totiž mířiůly na oblasti až 160 kilometrů mimo původně stanovené cíle a v často míří na oddíly bojující proti vládní armádě. Jako by se tím vším jen naplňovaly četné kritiky, podle nichž Washington válkou proti IS fakticky pomáhá Damašku, který chtěl ještě relativně nedávno zničit. Ale pokud není cílem ani zničení IS, tak co vlastně? Stal se snad z Islámského státu jen pěšák na geopolitické šachovnici, jehož zničení teď, z hlediska budoucího vyjednávání, není zrovna výhodné?

Ostatně, to, že americká válka proti IS je jen pro formu, tvrdí i syrský prezident Bašár Asad. V rozhovoru pro Paris Match konstatoval, že americké nálety nemají na IS větší vliv a zcela jistě nezmění výsledek konfliktu, v němž si je Damašek jistý vítězstvím, byť to bude válka ještě „dlouhá a složitá“. IS podle něj ale není s to získat si na svou stranu syrské obyvatelstvo, a proto armáda dokáže dobýt veškeré území zpět (jako nyní u Aleppa). Asad přitom odmítl myšlenku, že by jeho rezignace dokázala situaci v Sýrii stabilizovat, přičemž poukázal na rozval postkaddáfíovské Libye. Právě proto nikdy nebude souhlasit se svým sesazením.

Nicméně, znamená něco aktuální americká politika v Sýrii a Iráku v kontextu s politikou ruskou, nebo je to – jak soudí Al Haját – opravdu jen projev „americké slabosti v Sýrii a Obamovy obecně zmatené politiky“?

Nebo je v tom ještě něco jiného? Poskládejme si dostupné puzliky. Pokračuje ukrajinská krize, v níž se Kongres snaží přimět Bílý dům k dalším sankcím proti Rusku a právně nezávazně ho vyzývá rovněž k dodávkám zbraní Kyjevu, Rusko varuje, že v případě dalších sankcí bude muset odpovědět protisankcemi, a Barack Obama má za to, že uvalení dalších sankcí proti Rusku by bylo kontraproduktivní a strategickou chybou. Za této situace se americký ministr zahraničí John Kerry v neděli v Římě setkal s ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Kerry prý do Evropy přijel, aby zabránil „diskusím“ na půdě OSN, kde chce Palestina žádat o uznání státnosti (a to už v dohledné době, ještě před izraelskými volbami naplánovanými na 17. března). Palestinu mezitím už totiž uznala řada západoevropských zemí a USA chtějí finálnímu vyhlášení palestinské státnosti zabránit. Po jednání ministři zahraničí USA a Ruska Ukrajinu vůbec nezmínili. Lavrov podotkl, že „blízkovýchodní otázky si žádají okamžité řešení“, aby se situace ještě dále nezhoršila. A Kerry dodal: „Máme spoustu kritických otázek k jednání.“ A Lavrov dodal: „Jsem velmi zvědavý, co spolu můžeme udělat, abychom (další zhoršení) odvrátili.“

Co to může znamenat? Vymění snad Rusko s Amerikou Sýrii za Palestinu? Některé ostře proizraelské (a tím pádem ostře protipalestinské) názory v ruských médiích by to rozhodně uvítaly, Rusko má s Izraelem nadstandardní vztahy a během poslední agrese do Gazy Izrael ani nijak nekritizovalo. Na půdě OSN Palestinu sice vždy podpořilo, ale plánovaná palestinská státnost na třech izolovaných ostrůvcích utopených v okupovaných územích beztak nedává valný praktický smysl. Je jasné, že „kauza Palestina“ si žádá netradičních řešení. Co třeba – fakt jen třeba – přesun Palestiny do Jordánska? Polovinu jordánského obyvatelstva už beztak po x generací tvoří Palestinci vyhnaní ze svých domovů v rámci nakby. A USA teď slíbily Jordánsku každoroční pomoc ve výši miliardy dolarů, bez ohledu na to (nebo právě proto?), že Jordánsko zrovna přijalo přes dvacet zákonů omezujících svobodu médií, což jistě „zklidní“ veřejné mínění. Mimochodem, pro srovnání, tolik opěvované Ukrajině za letošní rok (do půlky září) USA poskytly 291 milionů dolarů.

A pokud USA s Ruskem vykšeftují Palestinu za Sýrii, jak zareagují ostatní státy? Třeba ty z EU, ať nechodíme až do Perského zálivu. Třeba Francie, jejíž fanatismus vedl k rozvalu Libye?

Otázek zatím víc než odpovědí. Proměnných víc než dost. Fantazii se meze nekladou.

Něco se ale děje.

 

 

A namátkou z dalších událostí na Blízkém východě:

-- Kongres USA vytvořil novou zvláštní třídu pro spojence, kterou nazval „hlavní strategický partner“. Stal se jím Izrael, dosud „hlavní spojenec-nečlen NATO“. Obamova administrativa nezvažuje sankce proti Izraeli kvůli pokračujícímu záboru palestinských území. V USA mezitím roste podpora pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu na principu jednoho státu se dvěma národy.

-- Pentagon vysílá do Izraele „studijní skupinu“, která se má od izraelské armády naučit, jak omezovat civilní oběti ve válce. Při poslední agresi do Gazy izraelská armáda zabila přes 2100 lidí, přičemž civilisté tvořili 70 procent z nich.

-- Izrael v posledních 18 měsících podporuje syrské rebely na anektovaných Golanských výšinách, zajišťuje jim zdravotní péči a zřejmě je i vyzbrojuje, říká OSN.

-- Rusko po Izraeli chtělo vysvětlení náletů na oblast u damašského mezinárodního letiště.

-- Mezinárodní trestní soud v Haagu přijal Palestinu za svého člena, čímž se otevírá cesta k šetření izraelských válečných zločinů na okupovaných územích.

-- Palestina v OSN požádá o uznání státnosti ještě před izraelskými volbami.

-- Izraelští vojáci zabili ministra palestinské samosprávy Zijáda Abú Ajna. OSN požaduje vyšetření jeho smrti, jejíž okolnosti byly „znepokojivé“, desítky lidí byly zraněny při ministrově pohřbu.

-- Šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás podpořil Egypt v jeho ničení pašeráckých tunelů do pásma Gazy, jimiž proudily nejen zbraně, ale i potraviny nebo léky.

-- Hamas oslavil své 27. výročí velkou vojenskou přehlídkou v Gaze.

-- Izraelská tajná policie Šin Bet v tichosti zatkla amerického křesťanského teroristu, který plánoval pumový útok na muslimský Skalní dóm v Jeruzalémě.

-- Ze spermatu propašovaného od palestinských vězňů v Izraeli se od roku 2012 narodilo prý už třicet dětí.

-- Pentagon „monitoruje“ výcvik bojovníků IS v Libyi.

-- USA ze svého seznamu teroristů vyškrtly dvě irácké kurdské organizace, Kurdskou demokratickou stranu (KDP) a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK).

-- Korupce v Iráku – v tamní armádě bylo odhaleno na 50 000 neexistujících vojáků pobírajících žold. Tragédie tamtéž – na 50 tisíc iráckých rodin je kvůli válce bez domova i bez pomoci.

-- Korupce v Egyptě – tamní soukromý sektor je podle studie Ernst and Young nejzkorumpovanější na světě.

-- Británie opětovně zprovozní svou námořní základnu na Bahrajnu. Většinu z 15 milionů liber nutných na rekonstrukci základny zaplatí Bahrajn.

-- Životní rytmus v Íránu se zrychluje a s ním i spotřeba amfetaminů.

-- V Egyptě žije 866 ateistů, prý nejvíce v arabském světě.

-- Po více než třinácti letech vytrvalé válečné demokratizace a milionové výstavby a rekonstrukce Afghánistánu tamní vláda hlásí státní bankrot a žádá po „mezinárodním společenství“ peníze na mzdy pro státní správu. (Že by pohled na budoucí Ukrajinu?)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 14 Prosinec 2014 22:36 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz