Tmářský Perský záliv a nový „Sykes-Picot“

Email Tisk PDF

Bez ohledu na urovnání sporů mezi GCC a Katarem není jasné, zda jsou všechny problémy opravdu zažehnány, tím spíš, že pozice Saúdů a jejich budoucnost jsou v mnoha ohledech silně nejisté.



 

 

Sultán z Nadždu, Abdalazíz al Saúd, se poklonil před britským nejvyšším komisařem Iráku Percym Coxem. Jeho hlas se třásl, když začal úpěnlivě prosit: „Nikdy nemohu zapomenout, co vám dlužím. Stvořil jste mě a držel za ruku, pozvedl jste mě. Na váš pokyn jsem připraven vzdát se vám poloviny svoho království… ne, u Alláha, vzdám se celého království, když Vaše milost poručí.“ Stalo se tak na konferenci v Akíru v listopadu 1922, na níž Britové nakreslili hranice mezi sultanátem Nadžd, Iráckým královstvím a šajchátem Kuvajt. Ibn Saúd se servilně snažil uklidnit Coxe, jehož rozčílilo, že sultán nechtěl přijít o část pouště ve prospěch Iráku. „Šestého dne konference Sir Percy ztratil trpělivost s tím, co nazval dětinským přístupem ibn Saúda ke kmenové hraniční oblasti. Bylo ohromující sledovat, jak Jeho Výsost nejvyšší komisař peskuje sultána jako školáka, a říká mu, že on, Sir Percy Cox, sám rozhodne o tom, kudy hranice povede. To byl průlom. Ibn Saúd se zhroutil a pateticky poznamenal, že Sir Percy je jeho otcem i bratrem, který ho stvořil z ničeho a pozvedl do postavení, které má… Sir Percy vzal červenou tužku a do mapy Arábie pečlivě nakreslil hraniční čáru táhnoucí se od Perského zálivu k hoře Anajzán u hranice Zajordánska.“  

Ibn Saúd se přitom snažil Britům zalíbit už od roku 1902, ale Londýn mu roky na jeho pokorné dopisy neodpovídal, neb se sultán nacházel pod jeho rozlišovací schopností. Britové styky se Saúdy původně odmítali kvůli jejich pověsti hrubých wahhábistických fanatiků, kteří jen rozněcovali nepokoje a války v regionu. Zároveň chtěl Londýn tehdy uklidnit Turky, kteří si dělali nárok na Nadžd, a Britové nechtěli kazit vztahy s Istanbulem jen kvůli podpoře beduínského lídra, který se Turkům vzpouzí. A co víc, Britům se nelíbil ani násilný způsob, jímž Abdalazíz opětovně ovládl své království.

Tento přístup se změnil až v roce 1914, kdy se sultán najednou začal hodit k bojům proti Osmanům na jihu Iráku. Saúdští wahhábištičtí duchovní navíc na britskou žádost vydali i fatwu, která zakazovala arabským vojákům sloužit v osmanské armádě, což bylo důležité, protože turecké jednotky v Iráku a Levantě byly tvořeny většinou právě Araby. Sir Percy Cox za odměnu jménem krále povýšil Abdalazíze ibn Saúda do šlechtického stavu s právem užívat titul Sir a Británie vzala Saúdy pod svou ochranu. O 30 let později, v roce 1945, saúdský král Abdalazíz vystřídal pány a na palubě americké válečné lodi Quincy podepsal smlouvu s prezidentem Rooseveltem. Následovala proměna v oporu USA v regionu, ustavení petrodolaru, faktická nedotknutelnost brutálního režimu, který stíná lidské hlavy snad rychleji než Islámský stát, podnikatelské spojení rodiny bin Ládinů s rodinou Bushových a pro Rijád žádné následky neměl ani fakt, že většinu atentátníků z 11. září tvořili právě Saúdové a zapleteni mohli být přímo i členové královské rodiny…

 

Problémy vůkol

…poslední měsíce ale neotřesitelným postavením Saúdů přece jen otřásly – nejprve přišla arabskojarní revolta v Bahrajnu, kterou rozdrtily až saúdské tanky, pak přišli jemenští šíitští Hútiové, kteří se z malé odbojné skupiny proměnili v sílu ovládající San´á a ohrožující Saúdy z jihu, k tomu se přidaly nepokoje, které v říjnu následovaly po rozsudku trestu smrti nad vlivným šíitským duchovním šajchem Nimrem, a veřejné sliby Islámského státu, který Rijád (spolu s Tureckem a Perským zálivem) financoval a vyzbrojoval, že svrhne saúdský režim, přičemž výzvy IS k teroristickým útokům na saúdském území už jako by se začaly zhmotňovat – po nedávném útoku na dva Američany, z nichž jeden byl zabit, neznámí útočníci v Rijádu v sobotu postřelili dalšího „chavágu“, tedy bělocha, tentokrát Dána.         

Vedle toho rostou i problémy na pohled nečekané -- Mezinárodní měnový fond poukazuje na „finanční tlaky“, jimž královská rodina čelí, což může ve výsledku v příštím roce vést k deficitnímu rozpočtu. Na jedné straně rostoucí chudoba a totalitní přístup k poddaným podporují disent, který se feudální stát snaží „zklidňovat“ faktickým uplácením -- v letošním roce například vynaloží 6,7 miliardy dolarů na dotace bydlení a půjčky občanům (aniž by tím ovšem chudoba jakkoli mizela), kvůli potlačování ohnisek nepokojů v převážně šíitských ropných oblastech a na své vojenské „mise“ v regionu na straně druhé vynakládá další miliardy. Udržení diktatury tak loni Rijád celkem stálo 265,5 miliardy dolarů, což je oproti roku 2010 – tedy fakticky od propuknutí arabského jara -- nárůst o 52 procent. Pokud státní výdaje poběží tímto tempem, bude muset Saúdská Arábie potřebovat světové ceny ropy na alespoň 89 dolarech za barel, zatímco ještě před dvěma lety byla vše s to pokrýt s cenami o 13 dolarů nižšími.

A právě Saúdům (spolu s USA) je přitom připisována hlavní role v aktuálním mohutném snižování globálních cen ropy, což ovšem ze všeho nejvíc volá po užití pojmu, který v poslední době ve světové politice (hlavně v souvislosti se západní politikou v ukrajinské krizi) zaznívá podivně často – „střelba do vlastní nohy“. Saúdská Arábie totiž tlakem na co nejnižší ceny podle některých názorů už ztratila kontrolu nad ropným trhem a saúdské akcie právě kvůli nízkým cenám ropy padají. „Saúdové už možná nejsou v postavení, aby mohli vývoj ceny zvrátit,“ soudí někteří experti, podle nichž státy OPEC nebudou ochotné akceptovat další restriktivní politiku. Je těžké si představit nějaký stát OPEC, snad s výjimkou Kuvajtu, který by byl ochotný dále omezovat produkci a příjmy. Ohrožení svých rozpočtů hlásí už i Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), a tak se zdá, že Saúdové jsou v tom sami. Tím spíš, že hlavního cíle stlačování ceny podle všeho dosaženo nebylo – Rusko sice v důsledku nízkých cen podle oficiálních odhahů přijde asi o 100 miliard dolarů, ale jinak celou tuto umělou ropnou krizi ustojí, což podle všeho platí i pro hlavního regionálního rivala Saúdů, Írán.

Saúdové se tak jako by stali obětmi svých vlastních politických a ekonomických chybných propočtů, které jim začínají bránit nejen ve financování svých klientských režimů a džihádistických sil, ale i „klientských“ válek, takže kam se podívají, všude jsou nedořešené problémy -- v Sýrii a Iráku, v Bahrajnu, kde se o víkendu za bojkotu šíitské většiny konaly „volby“, v Egyptě, který se po loňském – Saúdy vysoce oceněném -- svržení muslimskobratrské vlády noří do „války proti terorismu“, v Libyi, v Jemenu…

To vše samozřejmě nahrává regionálním ambicím Turecka a Íránu, nicméně zatímco Ankara už přes tři roky bez větší invence opakuje mantru o nutnosti svrhnout Asadův režim v Damašku (a příliš se nežene do americké války proti IS), Írán je na koni: „Tři arabské metropole skončily v rukou Íránu a patří islámské íránské revoluci,“ konstatoval před časem vzletně vlivný íránský poslanec Alí Rézá Zakání, který je považován za blízkého spolupracovníka nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Chameneího. A nově k nim podle Zakáního přibývá i San´á. Není sice jasné, jak na jeho slova reagují třeba jemenští hútíové, kteří si zakládají na své nezávislosti, ale určitě mají blíže k Teheránu než k Rijádu, a tak lze íránský názor považovat za dostačující ilustraci nové „osy odporu“ proti dosavadnímu řádu na Blízkém východě.

K tomu všemu je třeba brát v úvahu i „rodinné“ problémy. Královi Abd Alláhovi bin Abd al Azízovi al Saúdovi oficiálně táhne na 91. rok (ale možná i na víc, protože v době, kdy se narodil, používali Saúdové jen islámský kalendář a data narození královských potomků se zaznamenávala spíš jen pro určení pořadí následnictví). Jeho oficiálnímu nástupci, princi Salmánovi bin Abd al Azízovi al Saúdovi, je už osmasedmdesát a prý trpí Alzheimerovou chorobou, a tak se v čele pořadníku loni objevil „mladý“ třiašedesátiletý princ Mukrín (s oficiálním titulem „korunní princ korunního prince“ a k tomu účelu zřízeným stejnojmenným úřadem), o němž se traduje, že miluje ženy a alkohol (a možná i zpěv). Až dosud přitom platí, že na trůn může usednout pouze syn z přímé linie zakladatele Saúdské Arábie, nicméně nemusí to být axiomem navěky a nynější kritická situace, v níž se království nachází, může vyústit i ve změnu těchto pravidel. O trůn se i bez toho svádějí ostré boje, přičemž pro záplavu stárnoucích princů s koupenými diplomy ze západních univerzit, kteří si navykli na život playboyů a zastávají vysoké státní funkce, může být nudná islamistická realita jejich vlasti do budoucna už na překážku. A pokud by se dokonce prosadili „úplně mladí“ princové kolem padesátky, mohlo by se se samotnými základy království opravdu něco stát.  

 

Dělení regionu

(mapa wikipedie)Prozatím se ale saúdské vedení rozhodlo „vyčistit si stůl“ a zkouší Blízkém východu vtisknout svou vlastní verzi Sykes-Picotovy smlouvy. Minulý týden proto Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC) nečekaně oficiálně ukončila svou osm měsícůl trvající roztržku se svým svéhlavým členem Katarem. Spor se týkal katarského financování Muslimského bratrstva, které ovšem ostatní členové GCC vnímají jako sílu schopnou podkopat pozice vládnoucích rodin a přivodit ve finále jejich pád. Lze předpokládat, že sjednocení GCC souvisí s dalším „urovnáním“, k němuž došlo pár dní předtím, kdy syrská kajdistická Fronta al Nusrá, podle všeho navázaná na Katar, uzavřela mírovou smlouvu s Islámským státem (a jeho sponzory ze Saúdské Arábie a Zálivu) o společném boji proti režimu Bašára Asada.

Saúdové si s ambiciózním Katarem nyní mohou „v klidu“ rozdělit region. Katar podle všeho „získá“ sever Afriky, který se může jevit vcelku nezajímavě, ale jen na první pohled. Do celé oblasti pronikají větve Islámského státu, Katar má tradiční vazby na libyjské džihádisty (bývalé Západem podporované „prodemokratické bojovníky“) a s nimi může ovládat tamní mocenskou situaci i největší naleziště ropy v Africe. V sousedním Tunisku islamisté sice nedávno ve volbách prohráli, ale to nezmená, že by po jedné bitvě měli prohrát i celou válku, a totéž platí i pro Alžírsko, druhého největšího dodavatele plynu do Evropy. Tamní stárnoucí prezident Abdalazíz Búteflika je u moci už od roku 2002, kdy končila dekáda krvavé občanské války mezi vládou a islamisty. Ta propukla v roce 1991, kdy armáda s pomocí tanků „anulovala“ volební vítězství Islámské fronty spásy. Před pár dny byl prezident opakovaně hospitalizován ve Francii a jeho setrvání ve funkci je nejisté, což Kataru otevírá možnost protlačit „své“ islamisty politicky zase o něco výš.

Saúdům „zbude“ oblast GCC, která nynější smlouvu s Katarem podle všeho získala jistotu, že Muslimské bratrstvo bude drženo v bezpečné vzdálenosti od Perského zálivu a tamní monarchie získaly oddechový čas alespoň od této hrozby. Přitom se objevují zprávy, podle nichž by se členem GCC mělo formálně stát i Jordánsko, což by nejen posílilo monarchistickou podstatu GCC, ale hlavně by o další kus Saúdy přiblížilo k Sýrii.

Bez ohledu na urovnání sporů ale není jisté, zda jsou všechny problémy opravdu zažehnány. Příkladem může být Egypt. Porevoluční období vyneslo v Káhiře k moci prokatarské Muslimské bratrstvo, přičemž loni svržený prezident Muhammad Mursí je oficiálně mimo jiné obviněn z vlastizrady za údajné předávání státních tajemství (mimo jiné) právě Kataru.

Od svržení vlády Muslimského bratrstva se Káhiře dostává od Saúdů a jejich spojenců významné podpory, která za uplynulý rok podle všeho dosáhne až 20 miliard dolarů v přímé pomoci nebo investicích. Pomoc GCC sekulární vládě v Egyptě může vypadat podivně, ale tmářské monarchie ze Zálivu se zkrátka víc bojí expanzivního Muslimského bratrstva, než sekulární vojenské vlády, která se vzpírá Kataru – třeba tím, že egyptské letectvo už podniklo už několik náletů na pozice různých džihádistických frakcí na východě Libye, čímž dala Káhira jasně najevo, že to s bojem s tamními islamisty myslí vážně.

 

Ponurá GCC

Není příliš pravděpodobné, že by se plány Saúdů a Kataru na vlivové rozparcelování Blízkého východu naplnily do puntíku, nicméně paralela se Sykes-Picotem se přímo nabízí, a paralelou je i nedemokratičnost celého postupu.

Poslední dny přitom přinesly řadu zpráv, které připomínají skutečnou tvář GCC, tradiční mocenské a ropné opory Západu. Namátkou: Bahrajnský princ Násir bin Hamad al Chalífa v Británii, kam často jezdil, přišel o imunitu před obžalobou z mučení vězněných členů prodemokratického hnutí, které bylo postaveno mimo zákon a jeho členové se při absenci legálních možností výrazně radikalizují. Vzápětí Londýn na svůj sankční seznam zařadil jednoho z katarských finančníků terorismu v Iráku, který skupinám blízkým Al Kajdě naposílal bezmála tři miliony dolarů. Na pronásledování a mučení opozičních aktivistů ve Spojených arabských emirátech poukázala Amnesty International den před víkendovým závodem formule 1 v Abú Dabí. Katar je (po Mauretánii, Uzbekistánu a Haiti) státem s největším počtem otroků. Kuvajt dál trvá na tom, že beduíni narození na jeho území nemají právo na občanství, a místo svého nyní 110 tisícům lidí nabízí občanství chudičkých ostrovních Komor. Tanzanie hodlá vyhnat 40 tisíc masajských pastevců z jejich půdy, aby uvolnili prostor pro luxusní soukromou loveckou rezervaci dubajské královské rodiny…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 25 Listopad 2014 11:43 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz