Bombardování Iráku se stává tradicí US prezidentů

Email Tisk PDF

Před pondělní pařížskou konferenci o boji proti IS je zřejmé, že kombinace západního militarismu a arabských režimů je přesně táž, která v 80. letech původně stála u zrodu Al Kajdy a posléze pomohla ke vzniku jejího „derivátu“, tedy Islámského státu.



 

 

Předminulý týden prezident USA Barack Obama ještě přiznával, že pro boj proti Islámskému státu „nemá žádnou strategii“, ve středu už strategii našel a v den výročí 11. září oznámil bombardování Iráku a Sýrie, přičemž vysvětlil, že „dopadení teroristů, kteří ohrožují naši zemi, ať jsou kdekoli“ patří „klíčovým principům jeho prezidentství“. Ministr zahraničí John Kerry pak novou americkou válku proti IS odmítl nazývat „válkou“, ale marně, protože Bílý dům vzápětí potvrdil, že USA jsou „ve válce s IS“. Mluvčí Bílého domu Josh Ernest se pokusil zdůraznit význam rozdílů mezi novou válkou proti Iráku a starou válkou proti Iráku, byť se v obou případech jedná o válku proti fakticky témuž nepříteli – to se jen od Al Kajdy v Iráku (AQI) oddělila skupina, která se přejmenovávala přes Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) až na nynější Islámský stát. Prý než spojovat novou válku v Iráku se starou válkou v Iráku je důležitější vnímat podobnost nové války v Iráku s „úspěšnými příběhy“ v Jemenu a Somálsku, které USA pravidelně bombardují, aniž by se ovšem probombardovali k nějakému úspěchu – naopak, každý zabitý civilista vhání do řad ozbrojených oddílů radikálního islámu nové rekruty. S lehkou nadsázkou: tisíce mrtvých civilistů, oficiálně „vedlejších nezamýšlených škod“, desítky tisíc nových džihádistů. A tím i další záminka k pokračování „války proti terorismu“. Ve stále větším kruhu a bez konce.

 

Protiústavní Obama

Zda bude nová válka v Iráku (a v Sýrii) „válkou“, „jinou válkou“ nebo bude nazývána nějak orwellovsky jinak, není přitom jedinou „nesrovnalostí“. Například expert na ústavu z Yale Law School Bruce Ackerman v New York Times poznamenává, že „nic z toho, co kdysi podnikl Obamův předchůdce George W. Bush, ani vzdáleně nepřipomíná nynější imperiální aroganci. Pan Bush získal výslovný souhlas Kongresu ke svým invazím do Afghánistánu a Iráku. Naopak Obamova administrativa dokonce nezveřejnila ani vlastní právní názor, který by se pokusil ospravedlnit prezidentovo tvrzení, že může sám o sobě vyhlašovat válku. To proto, že žádný seriózní právní názor sepsat ani nelze.“ A profesorka práv Americké univerzity Jennifer Daskalová vysvětluje, proč laureát Nobelovy ceny za mír postupuje neústavně a vyhýbá se tomu, aby si nechal válku schválit Kongresem: „Politika se ocitla nad zákonem. Zdá se být jistým, že Kongres před listopadovými volbami o schválení konfliktu hlasovat nechce. Je pro něj nyní jednodušší vyhnout se těžkým rozhodnutím. Je teď jednodušší nevysvětlovat voličům potenciálně těžké hlasování. A je jednodušší kritizovat prezidenta, že nemá žádnou strategii, než aby Kongres přijal nějakou strategii sám…“

Někteří členové Kongresu si ale hlavu s válkou nedělají a třeba šéf Sněmovny reprezentantů John Boehner má za to, že je „důležité dát prezidentovi, o co žádá“. Podobná prohlášení mají americkou veřejnost podle všeho pomalu připravovat na velkou a ještě větší válku, a to pod pláštíkem komiksově pojatého „humanitárního“ boje dobra proti zlu. (Ostatně, poučku o komiksovém vidění světa aktuálně naplnil britský premiér Cameron, když po popravě britského rukojmí označil IS za „čiré zlo“, jako kdyby zabíjení bombami bylo nějak humánnější než stínání hlav.)

Americká média se mezitím začínají rozkoukávat a New York Times připomíná, že podle amerických tajných služeb nehrozí Spojeným státům ze strany IS žádné nebezpečí: „Někteří činitelé a experti na terorismus mají za to, že skutečná hrozba IS byla překroucena hodinami televizní propagandy a alarmistickými výroky politiků, a že se o nezamýšlených důsledcích rozšiřování americké vojenské akce na Blízkém východě ve veřejnosti velmi málo diskutuje.“ A dodává: „Dokonce i omezené letecké útoky mohou nahrát IS a jeho narativu, podle něhož američtí nevěřící bojují na straně odpadlických vlád v Iráku a Sýrii.“

Agentura AP vnáší do neexistující diskuse přehlížený argument: IS za další americkou válku proti muslimům vlastně nestojí, protože jeho hrozba je nadsazovaná: „Většina analytiků odhaduje počty bojovníků IS v Iráku a Sýrii na 20 tisíc (podle CIA ovšem až 31 500, pozn. Ter.). Irácká armáda má asi milion vojáků. Syrská armáda je odhadována na 300 tisíc mužů. Odhadem existuje rovněž 100 tisíc syrských rebelů, včetně těch z kajdistické Fronty al Nusrá a Islámské fronty, kteří aktuálně proti IS bojují. A stejně proti IS bojují desítky tisíc kurdských pešmergů v Iráku.“

Samozřejmě, americký vstup by byl nutný, kdyby se oficiálně přiznalo, že americké úspěchy při přípravě místních ozbrojených sil v Iráku, Libyi, Afghánistánu a jinde jsou v lepším případě „smíšené“, dělá si (lehce skrývanou) legraci Wall Street Journal. Ale respektovaný americký vojenský historik Andrew Basevich všechny námitky proti nové válce USA proti muslimům shrnul asi nejlépe: „Zničením toho, co Obama nazývá Islámským státem Iráku a Levanty, efektivní a legitimní vláda iráckého státu nevznikne. Neobnoví se tím možnost vzniku demokratického Egypta. Saúdská Arábie kvůli tomu nepřestane financovat džihádisty. Libye kvůli tomu nepřestane být na hraně anarchie. Neukončí to válku v Sýrii. Nepřinese to mír a soulad do Somálska a Jemenu. Nepřesvědčí to Taliban, aby v Afghánistánu složil zbraně. Neukončí to trvalou krizi v Pákistánu. A určitě to nevyřeší izraelsko-palestinský konflikt. Ani všechny vojenské síly světa tyto problémy nevyřeší. Obama to ví. Přesto si dovoluje zabřednout do všech válek, které kdysi správně odsuzoval jako hloupé a zbytečné – většinou proto, že sám se svými poradci věděl, jak to dělat. Ale bombardování se stalo zkrachovalou volbou jeho administrativy. Bez kormidla a bez kompasu se americká státní loď nechává volně unášet, s plným nasazením.“    

 

Virtuální koalice

Stejně rozpačitá nálada panuje i mezi členy válečné koalice, kterou dal Obama dohromady na summitu NATO ve Walesu. John Kerry se snaží zlehčovat námitky, že členové koalice nedělají nic jiného, než že se účastní „antiisáckých“ konferencí. Prý je předčasné mluvit o tom, co kdo a zda vůbec bude dělat, a mluvit o tom, že nikdo nedělá skoro nic, je prý „nevhodné“.

Kerry tvrdí, že má podporu deseti arabských režimů, ale i pro ně platí totéž, co pro evropské členy válečné koalice – ani oni se nemají k tomu, aby se přihlásili k nějaké jiné než jen verbální akci, přičemž Turecko jakoukoli svou vojenskou aktivitu rovnou odmítlo. Na první pohled se nabízí vysvětlení, že Ankara nechce IS zbytečně provokovat, když je džihád na hranicích a drží 49 tureckých občanů jako rukojmí, včetně žen a dětí a generálního konzula z iráckého Mosulu. Nabízí se ale i jiné vysvětlení. Čerstvě zvolený Recep Erdogan je na vrcholu své politické dráhy, dál sní o „novém“ politickém islamismu a má čáku minimálně překonat kult osobnosti Kemala Atatürka, a tak podle všeho nechce, aby jeho historický „rejstřík“ pokaňhala role pudlíka, který Západu pomáhal rozeštvávat muslimy proti muslimům a udržovat západní hegemonii nad Blízkým východem, který podle všeho povstává z rámce určeného kdysi Sykes-Pikotovou smlouvou.

A přitom je jasné, že bez spolupráce Turecka se Obamovy válečnické sny zhroutí ještě před prvním „skutečným“ bombardováním. Turecké tajné služby mají totiž IS dokonale zmapovány, masivně působí v Kurdistánu, Iráku i Sýrii, se Sýrií má Turecko dlouhou hranici a má kapacitu poskytnout logistickou podporu jakékoli velké vojenské operaci. Turecko je členem NATO, ale nyní odmítá „koalici“ poskytnout byť jen své základny k náletům na IS v Iráku a Sýrii. V reakci pak bývalý americký velvyslanec v Ankaře potvrdil veřejné tajemství, tedy že Turecko přímo podporuje Al Kajdu v Sýrii.

O víkendu byl Kerry přemlouvat také egyptského prezidenta Abdala Fattáha Sísího, který na vizi boje proti IS kývl, ale dodal, že by to chtělo „globální koalici“ a smysl by to všechno dávalo v případě, že by Západ vytáhl také do boje proti Muslimskému bratrstvu a dalším islamistům, takže ve finále vlastně odjel Kerry zase s nepořízenou.

Až dosud se tak Spojeným státům podařilo dostat jen z Německa příslib 40 výsadkářů, Francie, která hlásí v džihádu v Iráku a Sýrii celkem 930 svých občanů, slíbila, že se války fakt zúčastní (ale nepošle do Iráku vojáky a zůstane jen u náletů), a Austrálie vyšle celkem 600 vojáků a pilotů do Spojených arabských emirátů, kde podle všeho počkají, co bude. Německo a Británie mezitím vyloučily, že by se zúčastnily náletů na IS v Sýrii. Účast na pondělní pařížské konferenci proti IS ale mezitím – na francouzské pozvání -- potvrdilo Rusko.

Bez ohledu na to, že koalice proti IS je fakticky virtuální, vyloučily USA oficiální spolupráci s Íránem a Sýrií, že by to prý bylo nevhodné. Francie by ale Írán na konferenci o boji proti IS ráda měla, podle Kerryho je ovšem Teherán „příliš proasadovský“, tedy prosyrský, tedy nepřijatelný. V praxi tento spor mezi dvěma jedinými „koaličníky“ ochotnými bojovat proti IS ale nejspíš nic neznamená, protože koordinace postupu s Íránem bez tak už – neoficiálně – začala. Z muslimského tábora tak Obamovi za oficiální spojence pro válku zbývají nejspíš jen feudálové ze Saúdské Arábie a Perského zálivu obecně, byť zatím není jasné, jestli budou dělat něco jiného, než – jako doposud -- platit džihád v Iráku a Sýrii.

Nové Obamovo válečné tažení přitom naráží i na další problémy. Ve středu americký prezident oznámil, že zároveň s útoky proti IS začne financovat a vyzbrojovat „umírněné“ syrské rebely, bez ohledu na to, že zbraně, které jim Západ v uplynulých třech letech dodal, vesměs skončily v rukou IS. První problém: výcvik má probíhat v Saúdské Arábii, což fakticky znamená, že jedni wahhábisté mají pomáhat cvičit syrské rebely k boji proti identickým wahhábistům. Může něco takového fungovat? Ale hlavně, „umírnění“ syrští rebelové došli: zbytky „sekulární“ Syrské svobodné armády (FSA) oznámily, že do boje proti IS nepůjdou, protože prioritou je dál svržení Bašára Asada (a beztak pravidelně s IS spolupracují), „umírněná“ Syrská revoluční fronta oznámila svou loajalitu Al Kajdě, někdejší velitel „sekulární“ FSA nyní stanul v čele radikální Islámské fronty, IS mezitím podepsal s islamistickými i „sekulárními“ skupinami pakt o neútočení v oblasti Damašku…

A tento matrix má za USA řídit penzionovaný generál John Allen, který už příslušné zkušenosti získal coby vrchní velitel „nevítězné“ války v Afghánistánu v letech 2011 až 2013.

 

Marnost nad marnost

Rami Khouri v Huffington Post konstatuje, že kombinace zahraniční vojenské síly a místních arabských vlád je přesně táž, která původně stála u zrodu Al Kajdy v 80. letech a posléze pomohla ke vzniku jejího „derivátu“, tedy Islámského státu. „Kombinace amerického militarismu a blízkovýchodních (vesměs arabských) autokratických režimů může krátkodobě IS potlačit, ale z dlouhodobého hlediska, jak potvrzuje historie, podle všeho vygeneruje nové, nebezpečnější a rozšířenější skupiny ozbrojenců a teroristů,“ píše Khouri s tím, že Al Kajda fakticky vznikala ve věznicích arabských diktatur ochraňovaných Spojenými státy.

Nebo jak dodává někdejší egyptský ministr zahraničí a šéf Ligy arabských států Amr Músa: „Pokud porazíme IS, aniž bychom přitom odstranili příčiny jeho vzniku, IS se může vrátit pod jiným názvem.“

Nevadí. Peter Suderman na Reason.com připomíná, že Obamova válka proti Iráku je beztak vlastně jen déja vu, protože totéž -- pod různými záminkami -- činili v posledních dvaceti letech i jeho tři předchůdci: „Bombardování Iráku se tak stává americkou prezidentskou tradicí.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 14 Září 2014 16:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz