Chalifát a boj proti teroru jako z vtipu o Nasreddínovi

Email Tisk PDF

Jedna z obětí IS v syrském Rakká (foto Syrian Perspective)Dnes méně o tom, co se děje v Iráku a Sýrii, ale spíš o souvisejícím a důležitějším dění všude kolem.

 

 

 



Vousy důkladně sčesány, kalábije pečlivě vyprány a nařaseny, pásy s výbušninami posunuty na boku tak, aby nevadily při ceremoniálu, brutalita stvrzena a devět dalších Syřanů z nepřátelských džihádistických frakcí ukřižováno… Islámský stát Iráku a Sýrie/Levanty na pomezí mezi Sýrií a Irákem v první den ramadánu slavnostně „obnovil“ nový stát, chalifát podle svého ahistorického gusta, a médiím zjednodušil život – namísto dosavadních matoucích zkratek ISIS nebo ISIL už nově postačí jen IS – jako Islámský stát. Jméno si změnil i dosavadní lídr – z Abú Bakra Bagdádího je nově funkčně chalífa a jménem „chalífa Ibrahim“.

A takhle vyhlášení IS vyznělo (v arabštině):



A takhle ho oslavili stoupenci IS v centru syrského Rakká:



A teď už bez legrace. Vyhlášením „státu“ IS dokázal (přinejmenším pro nadcházející týdny a měsíce) vygumovat stávající hranice podle Sykese a Picota a samozvaně se pasovat do role světového vůdce sunnitů, kteří tvoří drtivou většinu muslimů. A právě tato mocenská hra o „velení“ nad sunnity může být vnímána i jako facka „slabošské“ Al Kajdě (cynik by řekl, že poté, co s pomocí DNA oživíme Saddáma, měli bychom totéž udělat i s Usámou), ale hlavně je to vzkaz západnímu světu – je tu nové brutální monstrum, které zabíjí na potkání. A to monstrum si Západ (vědomě, či nedomyšlením?) vytvořil v rámci své „války proti teroru“ sám.

Tak zvaná „válka proti teroru“ přitom v mnohém připomíná jeden z příběhů legendárního Nasreddína. To takhle sedí Nasreddín před krámkem se zeleninou a dává si z velkého koše jednu pálivou papričku za druhou. Je už celý v ohni, slzí a kdosi se ho ptá: „Proč to děláš, když víš, že to pálí?“ A Nasreddín odpovídá: „Zkouším, jestli nenarazím na jednu sladkou.“

Ještě jednou bez legrace (byť je to ale snad jediná obrana proti zběsilosti světa): Zatímco v roce 2001 působilo ve světě 20 velkých „saláfistických džihádistických“ skupin, loni jich bylo už 47, konstatuje aktuální studie RAND Corporation. V roce 2007 provedly po celém světě 100 útoků, loni už více než 900. Válka proti teroru selhala, asi proto je třeba v ní pokračovat – byla ale píárově přejmenována na Nepředvídané zámořské operace (Overseas Contingency Operations), není součástí amerického armádního rozpočtu, který letos dosáhne zhruba půl bilionu dolarů, a 500 milionů má zamířit ve prospěch „umírněné“ syrské opozice, která ovšem v požadované kvalitě či množství neexistuje …

Nesmyslnost těchto úvah naplno chápou i některá americká média. Například LA Times soudí, že nejlepším způsobem, jak zlikvidovat IS, je půjčit jim jako poradce někdejšího architekta původní Bushovy invaze do Iráku Dicka Cheneyho. Washington Post zase poukazuje na to, že se Cheney nehlásí k odpovědnosti za tragédii, kterou -- svojí honbou za ziskem – způsobil. A Salon se cynicky ptá, jestli náhodou Amerika vedená Cheneym neprohrála.

Jistě, podobné úvahy přicházejí s jedenáctiletým zpožděním, ale budiž. Je na Baracku Obamovi, aby se k problému zděděného monstra nějak postavil – a nic přesvědčivého to zatím není. Dva dny poté, co v televizi zpochybnil IS coby hrozbu pro USA, najednou otočil, a soudí, že zahraniční džihádisté, zvláště ti z USA a EU, jsou pro Spojené státy „vážnou hrozbou“. Dokonce vyslal do Británie zvláštní tým CIA, který má přímo na místě posoudit situaci s britskými členy IS, což naznačuje, že Washington Britům a jejich tajným službám příliš nevěří.

Zatímco IS slaví a slibuje rozšíření „chalifátu“ na oblast sahající od Středozemního moře až k Perskému zálivu, „bratři sunnité“ z kajdistických skupin v Sýrii – Frontu al Nusrá nevyjímaje – se shodují, že celá věc je „nulová a neplatná, právně i logicky“. Pokud se někdo chce vymezit proti neuvěřitelné brutalitě IS a odmítnout jeho vedení, je takové prohlášení takřka až povinností. IS si z toho nejspíš zatím nic moc nedělá a pokračuje v budování své image masových katů. Vydal dvě videa a zatímco na jednom ukazuje zajaté irácké vojáky a policisty v irácké provincii Ninive, druhé pak prý znázorňuje, jak byla provizorní věznice plná iráckých vládních vojáků vyhozena do vzduchu a nikdo uvnitř nepřežil. Zatím ale není jasné, zda jsou záběry pravé. Skutečností ovšem je, že granátomety IS zasáhly oblast šíitské mešity v Samáře a zabily nejméně šest lidí.

 

Írán určuje diskurs

Mezitím do Iráku kromě elitních oddílů z Íránu a několika set amerických „poradců“ (plus nově vyslaných 200 commandos, k nimž se asi přidá ještě stovka dalších a do Perského zálivu už míří tři válečné lodě. Pozor! John Kerry tvrdí, že vyslání stovek vojáků „není intervence“!) dorazily i první stíhačky z Ruska (a s nimi i další vojenští „experti“ a „neintervence“). Nicméně, do pozice hlavního hybatele událostí se staví Írán – zástupce náčelníka generálního štábu a jeden z vrchních velitelů Revolučních gard Masúd Džazajrí prohlašuje, že „odpověď“ IS bude „rozhodná a vážná“, přičemž je podle všeho připraven zopakovat „vítěznou“ taktiku, kterou šíitské milice použily proti kajdistickým radikálům v Sýrii. Není sice jasné, v čem že to bude přesně spočívat, ale Džazajrí mluví o mobilizaci různých etnických skupin k boji proti společnému nepříteli, čemuž sám říká „lidová obrana“. Jistě, Damašek už ovládá rozsáhlá území Sýrie, nicméně řeči o „vítězné strategii“ zdají se být přece jen trochu předčasné.

Obecně ale platí, že Írán chce situaci v Iráku opanovat sám. Náčelník generálního štábu generál Hasan Firúzabádí tvrdí, že v Iráku se nic až tak významného neděje, že IS je jen parta „ignorantů“ a že ke spolupráci s Američany, kterou Pentagon nevylučuje, „nikdy nedojde“. Nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chameneí rozhodně odmítl „intervenci Američanů a jiných“ do iráckých vnitřních záležitostí. A bývalý prezident Hášimí Rafsandžání dodal, že IS je vytvořený ze zahraničí díky „neutuchající podpoře skrytých sil z některých regionálních zemí i zemí mimo region“. A znovu Chameneí: „To, co se děje v Iráku, není sunnitsko-šíitská válka, ale spíše snaha využít zbytků Saddámova režimu a fanatických odpadlíků od pravé víry k narušení stability a klidu v Iráku a ohrozit jeho územní celistvost“. Zástupce velitele Revolučních gard generál Hosejn Salámí zase mluví o „iráckých šíitech a sunnitech, kteří se promění v mohutnou sílu proti Americe a aroganci“. Dodal, že „lid Iráku dospěl k bodu, kdy se musí spolehnout na svou vnitřní sílu a Amerika není tím pravým, kdo by mu měl pomáhat“. A vysoký duchovní ajatolláh Hášimí Šáhrúdí se přidává: „Rozpad Iráku je nepřijatelný pro vlády Iráku a Íránu a nahrává jen Americe. Irácký národ musí uchovat svou jednotu.“ Samozřejmě nezůstává jen u slov – íránské oddíly jsou už i s bojovou technikou v Bagdádu, nad Irákem létají íránské průzkumné bezpilotníky a syrské letectvo nanáší v koordinaci s Teheránem útoky na pozice „chalifátovců“ v iráckém Anbáru. Vnitřní logiku tohoto vývoje popsal íránský komentátor Saadolláh Záráí: „Pokud Američané dál zůstanou v klidu a nepřijdou na pomoc bagdádské vládě, mohou se zpřetrhat malé potůčky vztahů mezi Bagdádem a Washingtonem, zatímco vztahy mezi Teheránem a Bagdádem zesílí, čímž se Amerika ocitne v historické kontradikci“. Při rostoucím nesouhlasu americké veřejnosti s nekonečnými válkami na Blízkém východě nemá Obamova administrativa příliš velký manévrovací prostor (i kdyby nějaký chtěla), a tak je budoucnost Iráku zničehonic stále těsněji spjatá s „šílenými mulláhy“ a schopností Teheránu zvládat problémy, stanovovat témata a diskurs a šířit svou moc v regionu. A spletité vazby v regionu nabízejí Teheránu k dosažení jeho cíle mnoho nečekaných cest. Jedna z nich se zdá být takřka poměrně nečekaná: Saúdská Arábie stála u zrodu ISIL/ISIS, a tak je třeba se spojit s jejím aktuálním soupeřem – a výsledkem je čerstvá íránsko-katarská koordinace „boje proti terorismu“. Tato nová vazba přitom může mít významný dopad i na situaci v Sýrii, protože Katar je významným sponzorem tamních džihádistů, nicméně možnost kopnout Saúdy do kotníku mu může stát i za sblížení názorů s Teheránem a změnu postoje vůči Damašku. Mimochodem, nově i Saúdská Arábie, která je jedním z nejbližších terčů IS, své „děcko“ odmítá a tvrdí, že „nedopustí, aby pár teroristů zastrašovalo muslimy“.

 

A co Rusko?

Když už padla zmínka o zopakování „vítězné strategie ze Sýrie“, sluší se dodat, že po vzoru syrských křesťanů i ti iráčtí už nevidí svého případného zachránce před džihádem v Obamovi, ale v Putinovi… A také dodávky letadel jsou svým způsobem pokračováním ruské politiky v Sýrii. Vše přitom vyvolává dojem jakési tiché dohody: Rusko nikdy americké agresi nekladlo do cesty větší překážky, a USA nyní zase nijak moc nekomentují dodávky letadel Bagdádu. Kreml celou situaci využívá spíš k tomu, aby Spojeným státům na principu „my vám to říkali“ připomněl, třeba slovy ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Moskva už od roku 2003 Washingtonu často opakovala, že „adventurismus Američanů a Britů v Iráku neskončí dobře“. Současně se Moskva s Bagdádem shoduje v názoru, že bylo chybou USA prodlužovat válku v Sýrii tím, že podporovaly tamní rebely/džihádisty, než aby se postavily na stranu sekulárního režimu v Damašku a spolu s ním zničily islamistickou vlnu. To je ale samozřejmě výtka adresovaná nejen USA, ale západním zemím obecně a navrch ještě i Saúdské Arábii a Perskému zálivu jako takovému. Není ale jasné, jak hluboko se Rusko do iráckého konfliktu položí, byť své zájmy v Iráku má – například ruský podíl v iráckém ropném sektoru je významně větší, než by koho v roce 2003 napadlo. Al Monitor soudí, že se ale Moskva v irácké krizi omezí spíš jen na dodávky zbraní, veto v Radě bezpečnosti OSN a aktivní diplomacii, což „k dosažení jejích cílů nejspíš bude bohatě stačit“.

 

Izrael, Turecko a Kurdové

Pokračují mezitím i politické hrátky v samotném Iráku. Nejvyšší irácký šíitský duchovní ajatolláh Sistání dal členům bagdádského parlamentu lhůtu do dneška, aby vybrali nového premiéra, který by nahradil „škodiče“ Núrího Málikího, ale nezdá se, že by se v tomto směru něco konkrétního dělo. Panuje přitom prý už shoda, že je Málikí musí jít a je skoro jedno, kdo ho ve funkci nahradí. Jak shrnul jeden z lídrů Nejvyšší irácké islámské rady (SIIC) Ammár Hakím, Málikímu v už třetím mandátu brání dvě překážky: šíité a všichni ostatní. Žádná z šíitských stran už nechce mít s Málikím nic společného a jednání o jeho nástupci se účastní už i Málikího „Strana státu a práva“. Jako dva hlavní kandidáti se zatím (jen) rýsují někdejší viceprezident Ádil Abdal Mahdí, a vedle něho snad i nechvalně proslulý podvodník ve službách CIA a někdejší „zdroj“ zaručených informací o Saddámových zbraních hromadného ničení Ahmad Šalabí. Nástup tohoto amerického koně do čela státu ale už nyní vypadá jako hodně špatný vtip, tím spíš, že z pozice poslance vedl „debaasifikační“ komisi a horlivě vyháněl sunnitské poslance z parlamentu. Jinými slovy, zrovna tento muž žádným sektářským sjednotitelem země být asi nemůže.

Izrael mezitím znovu vyjadřuje podporu vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu, přičemž podle premiéra Benjamina Netanjahua jsou Kurdové „bojujícím národem“, který prokázal „politickou umírněnost a zasluhuje si politickou nezávislost“. Je to nejspíš poděkování za to, že Kurdistán posílá do Izraele tankery s ropou – právě Izrael se svým „mimořádným“ postavením ve světě je přitom nejspíš jediným vhodným zákazníkem, protože Bagdád hrozí žalobou všem zemím, které budou ilegálně odebírat kurdskou ropu. Kurdové nyní připravují referendum o odtržení od Iráku a izraelská podpora tomuto vývoji může židovský stát – po masakru na Mavi Marmara -- znovu dostat do ostrého diplomatického křížku s Tureckem – premiér Recep Erdogan opakovaně nezávislost Kurdistánu na svých hranicích odmítá a trvá na utvoření vlády „národní jednoty“ v Bagdádu.

Vše se zkrátka tak nějak šmodrchá.

 

A už jen stručně:

-- Krátce po nalezení těl tří mladých židovských osadníků na okupovaném Západním břehu Jordánu izraelský premiér Netanjahu okamžitě ukázal na pachatele: Hamas (z Gazy). „Hamas nese zodpovědnost, Hamas zaplatí.“ Osobně si myslím, že důkazy o konkrétních pachatelích by namísto kolektivní viny byly lepší, ale co na mně záleží… Náměstek ministra obrany Danny Danon místo toho požaduje plnohodnotnou válku proti Hamasu a zničení všech domů všech hamasovských aktivistů… Hamas jakoukoli souvislost se zmizením tří kolonistů odmítl hned na počátku krize.

-- V roce 1999 se katarské Muslimské bratrstvo samo rozpustilo s tím, že vládcové emirátu „jednají plně v souladu s islámským zákonodárstvím a bratrstva proto netřeba“. Jinými slovy, v Kataru nebyla od roku 1999 žádná opozice. Až do nynějška. V Káhiře o sobě dala vědět nově utvořená skupina, která si předsevzala, že očistí Katar od korupce a úplatkářství, jinými slovy, že svrhne feudální vládnoucí rodinu, ale „demokratickou cestou“. Uvidíme.  

-- Bulharsko staví na hranicích s Tureckem zeď, aby zabránilo přílivu uprchlíků ze Sýrie – do Bulharska i do EU obecně.

-- Evropský soudní dvůr podpořil francouzský zákon zakazující zahalování žen. Odhalování žen je dál svobodné a neomezené.

-- Dnes na závěr takřka neuvěřitelné video z Káhiry: „Tajní“ zkoušejí zneškodnit nálož před prezidentským palácem. Dva z nich zemřeli.



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 01 Červenec 2014 14:26 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz