ISIS a Spojené státy, v zaťatosti jednotní

Email Tisk PDF

Konvoj ISISV Iráku se znovu schyluje ke konfliktu, jehož hlavní účastníci z protilehlých stran barikády se shodně nacházejí mimo čas a prostor – a odmítají si to přiznat.



Fanatičtí radikálové z Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS) chtějí prostřednictvím neuchopitelné brutality založit islámský stát a vrátit se tak ke kořenům svého náboženství. Egyptský publicista Cháled Diáb „otevřeným dopisem“ bojovníky ISIS varuje před tím, co vše takový „chalifát“ ve skutečnosti obnáší.  

„Chápu, že si v Iráku a Sýrii přejete obnovit chalifát. Jste si ale jistí, že víte, co ve skutečnosti chcete? Soudě podle vaší brutality a šíleným pravidlům chování, které jste zveřejnili, mám silné podezření, že nemáte ani potuchy o tom, co takové oživení chalifátu znamená a co všechno budete muset skousnout. Namátkou: budete muset kývnout na diverzitu, pět chválu na víno, investovat do vědy, sponzorovat umění… a v neposlední řadě si budete muset také pořídit homosexuálního dvorního básníka.

Pro dobro vaše a dalších noviců džihádu vám nabízím stručného průvodce, jak vybudovat úspěšný chalifát, či – vašimi slovy „vrátit slávu islámskému chalifátu“ – v půltuctu snadných kroků.

1) Chalifátské víno

ISIS na územích pod svou kontrolou zakázal alkohol, drogy i cigarety. Co však tito fanatici podle všeho nechápou, je fakt, že zatímco alkohol může být v islámu nábožensky zakázaný (haram), přesto je všude kolem vína dost. Stačí si připomenout tradici chamarijátu, „pijácké poezie“, třeba ze sbírky Čtyřverší Omara Chajjáma:

Omar ChajjámZa svítání zněl z naší krčmy hlas:
»Héj, chaso zhýralá ty, vstávej zas,
ať naplníme vínem poháry,
než naplní nám pohár žití čas!«

Kdo nepiješ, si z pití netrop smích;
já, dá.li Alláh, želím hříchů svých;
však víno, kterým ty prý nehřešíš,
je proti stům tvých hříchů dětský hřích.

Zel, koho šalba lidská ovládá
a z bázně zlo mu v dobro vykládá.
Když pobuda dá druhu vlídnou dlaň,
od druhých sklidí pěstí na záda.

Když z vody stvořil mne a z hlíny jen,
chtěl Stvořitel, bych byl tu spokojen,
však zakázal mi vzít kdy pohár v dlaň.
Má sám dlaň prázdnou. Nuž, nač zákaz ten?

Když být ti nelze zítřka prorokem,
hleď aspoň prost být tísně v srdci svém!
Pij víno v záři luny; mnohokrát
nás luna při jde marně hledat sem.

Chalífové prosluli svou náklonností k hroznům, ať už to byli Ummájovci nebo Abbásovci. Dokonce i Hárún Rašíd považovaný za nejsprávněji „orientovaného“ z pozdějších chalífů, byl znám jako piják. A i kdyby nepil sám, jeho dvůr se v alkoholu vyžíval, jak popisují mnohé příběhy Pohádek tisíce a jedné noci, obzvláště pak například v osobě jeho dvorního homosexuálního básníka Abú Naváse, který jednoznačně dával vínu přednost před dívkami.

Byl afektovaný, šokoval, byl duchaplný a k ničemu neměl úctu a proslul jako jeden z největších básníků své doby a dodnes patří k nejlepším – bez ohledu na to, že v puritánských dobách, v nichž dnes žijeme, se moderní muslimové při čtení jeho ód na mužskou lásku musejí červenat.

2) Síla v různosti

Diverzita a multikulturalismus byly typickými znaky nejúspěšnějších islámských chalifátů i chalífů. Právě rychlost, s níž Arabové zakrátko ovládli rozsáhlá území, lze zčásti přičíst velké míře svobody a nízkým daním, které nabídli místním populacím. Pomohla i určitá raná forma sociálního státu, kterou zavedl druhý chalífa, asketický Umar ibn al Chattáb -- žil v prosté hliněné chýši, aby byl co nejblíže chudým, a věřil v sociální a ekonomickou rovnost.

Za Ummájovců, ať už sídlících v Damašku nebo v Cordóbě, a za prvních Abbásovců byla „zlatý věk“ islámu charakterizován spíše jako dnešní Amerika, tedy jako komplexní syntéza a symbióza různých kultur, které spadaly pod islámskou kontrolu, stejně jako těch sousedních. Zahrnoval křesťanské, židovské, starořecké, byzantské, perské a dokonce i čínské ideje a z těch všech utvářel nový dynamický celek. I Osmanům se vedlo nejlépe v dobách, kdy tolerovali a razili diverzitu.

To je ale na hony vzdáleno všemu, po čem dnes volá uniformní puritanismus ISIS.

3) Tolerance je povinností

Tažení ISIS vyústilo v masový útěk křesťanů ze severního Iráku, přičemž mosulský arcibiskup vyjádřil obavy, zda se vůbec ještě někdy vrátí. Starobylá asyrská komunita v Bartílle vyčkává v hrůze. Sotva to někoho překvapí, zvlášť s přihlédnutím k tomu, co ISIS páchá na svých muslimských souvěrcích, nemluvě už o drakonických pravidlech, které na dobytých územích zavedl.

To vše se zásadně liší od ideálů náboženské tolerance, jíž se nechaly inspirovat některé islámské chalifáty, přičemž na vrcholku tohoto pomyslného žebříčku osvícenosti byli Ummájovci a Osmané v časech svého rozkvětu. Dokonce i tradiční představa, že nemuslimové jsou dhimmis (chráněné menšiny), které sice mohou praktikovat svou víru, ale jsou muslimům podřízeni, odporuje principům rovnosti zakořeněným v islámu. Dostatečně to ilustruje třeba ústava Medíny, kterou navrhl sám prorok Muhammad a která konstatovala, že muslimové, židé, křesťané a pohané mají stejná politická a kulturní práva. Islám v podání Muhammadově dával muslimům výhody v posmrtném životě, ale nikoli tady a teď.

A co víc, koránský zákaz „nutit ve víře“ zároveň znamená, že ISIS nemá žádné právo nutit muslimy násilím k modlitbám, ať už v mešitách či jinde.

4) Idžtihád a velký džihád

ISIS a další ozbrojení džihádisté nejenže vedou „svatou válku“ z hlediska islámu nesprávně, nelidsky a ze špatných důvodů, ale ignorují také „velký džihád“, snahu o zdokonalení sebe sama a společnosti. Jejich fixace na zavádění „šaríi“ je pak nepochopitelná. Z části proto, že jejich interpretace je v rozporu s tradičním výkladem, a zčásti proto, že se šaríja významně proměňuje v závislosti na čase a místě.

Jádro toho, co je dnes považováno za islámské právo, vzniklo prostřednictvím argumentace raných islámských učenců. Vzhledem k tomu, že žijeme ve zcela jiných časech, nastává čas otevřít brány idžtihádu – který uzákonili Abbásovci ve snaze upevnit svou moc – a nad islámským právním systémem se zamyslet.

V časech svého největšího rozkvětu bylo hlavní město abbásovského chalifátu Bagdád, k jehož dobytí má nyní ISIS nebezpečně blízko, centrem vědy, kultury, filosofie a objevování. Příkladem budiž Bajt al Hikmá, přední institut vzdělanosti své doby, než Bagdád v roce 1258 dobyli Mughalové a abbásovskou společnost zničili velmi podobně jako americká invaze do Iráku v roce 2003.

5) Místo ženy je… na veřejnosti    

ISIS sdělil ženám na dobytých územích, že jejich místo je doma a na veřejnosti že musejí nosit „plný, zahalený islámský šat“. To by ale museli džhádisté začít rovnou sami u sebe, protože povinnost nosit hidžáb se jen tak mimochodem vztahuje i na muže. Ačkoli je islám typickou patriarchální společností, nikdy v něm místo ženy nebylo omezeno pouze na domov, snad s výjimkou některých minoritních kultur. Může to být pro OSIS šok, kdyby zjistili, že nápad se skrýváním žen před očima veřejnosti původně není vůbec islámský, ale byl „vypůjčen“ od Byzantinců.

Ženy hrály klíčové role při šíření islámu slovem, jako například Chadíja nebo Ajša, i mečem, jako třeba Hínd bint Usbá nebo Asmá´a bint Abú Bakr, což byly takové středověké postavy jako vystřižené z Kill Billa. Všechny sehrály významné role při porážce Byzance v jedné z nejrozhodnějších bitev dějin. A k tomu ženy po celou historii islámu významně přispívaly ve sférách vědy, filosofie i společnosti – jejich role není dosud dostatečně vědecky zhodnocena, ale o to je dnes zajímavější. Ženy dokonce vládly impériím, byť diskrétně a z pozadí.

Nejdůležitější ale je, že přístup islámu k ženám se mění podle té které kultury. Iráčanky a obzvláště Syřanky už dávno vykročily na cestu emancipace a dokonce i ty z nich, které jsou nábožensky založené, nevnímají rozpor mezi svou vírou a genderovou rovností.

6) Řešením je sekularismus

Muhammad nikdy nejmenoval svého nástupce (chalífa) a nestanovil ani, jakým způsobem by někdo takový měl být určen, a tak islám nepředepisuje nutnost existence chalifátu, natož aby ho potřeboval. A co víc, vznik chalifátů často vedl k nestabilitě, především kvůli absenci jasných pravidel předávání moci, a přispíval k tomu, že se regionální vůdci ve výsledku nezřídka uchylovali k absolutismu.

K tomu navíc platí, že Prorok nikdy neutvořil „islámský stát“. Ve skutečnosti byla Medína za jeho vlády neuvěřitelně sekulárním městem. Přitom není náhoda, že největší úspěchy islámu se pojí se jmény vládců, kteří byli takřka sekulární, obzvláště ve srovnání s dneškem. Ve skutečnosti se tak dá tvrdit, že jediným opravdovým islámským státem je stát duchovní, stav mysli.

Navzdory tomu, co nám tvrdí islamisté, je sekularismus řešením – je mi ale jedno, když mu budete říkat „chalifát“. Pokud byste budovali chalifát právě takový, zaručuju vám – soudě podle zájmu na Twitteru – že byste přitahovali přistěhovalce z celého muslimského světa.“

Potud pohled arabského intelektuála na islamistické fanatiky (na blogu Chronikler).

 

Americké tanky míří do Sýrie

Nesmyslná brutalita, jíž se bojovníci sunnitského ISIS chlubí, už nese své sektářské „ovoce“. Iráčtí policisté – než uprchli před postupujícím ISIS z Bákuby, hlavního města provincie Dijála – stihli popravit 44 sunnitských vězňů, které drželi bez soudu na základě protiteroristických zákonů a la USA. Irácký šíitský režim Núrího Málikího tvrdí, že má ve svém boji proti ISIS „bezpodmínečnou podporu“ šíitského Íránu, který má v regionu své partikulární zájmy (ale prozatím oficiálně mluví „jen“ o obraně šíitských svatyní v Iráku), proti ISIS se ale pomalu sjednocují i různé méně fanatické sunnitské síly, zatímco například sunnitské kmeny v provincii Anbár se snaží vydávat nynější situaci za výsledek své „revoluce proti Bagdádu“. Činí tak ale na stránkách novin, které patří švagrovi saúdského krále, přičemž Saúdská Arábie je jedním ze zakladatelů a aktuálně i hlavních sponzorů ISIS. Irák reaguje otevřenou obžalobou, že Saúdská Arábie „straní terorismu“.

Bagdád mezitím zbavil funkcí několik vysokých armádních velitelů, jejichž vojáci před ISIS bez boje utekli od Mosulu, přičemž přenechali džihádistům supermoderní americké zbraně, které Pentagon velkoryse (a nesmyslně) Iráku dodal – k dobru amerických zbrojovek. Americké tanky a vozy Humvee v rukou ISIS tak už nyní míří na syrskou frontu, zatímco se spekuluje, kolik ISIS získal třeba amerických protileteckých raket. Možná i to bude hrát roli v americkém rozhodování o náletech proti ISIS, o něž Bagdád oficiálně požádal rovněž. Novou válku v Iráku ale podporuje jen 16 procent Američanů, a tak výzvy Johna McCaina a několika dalších neúnavně válečnických politiků („Pojďme znovu bombardovat!“) zůstávají – v čase blížících se kongresových voleb -- více méně osamoceny. Bílý dům totiž zatím dává přednost dalším jednáním s Íránem o „nespolečném“ postupu v Iráku. Je ale kuriózní, že McCain a spol. kromě útoku požadují i další „změnu režimu“ v Iráku, protože se Spojenými státy dosazený Núrí Málikí „najednou“ zdá být mužem v zásadě neschopným. Že by se tím přiznávala "chybka"?      

 

Americká impotence

Nicméně právě ochota Spojených států byť jen zvažovat (byť jen) nálety proti oddílům ISIS, dokládá naprostou ztrátu soudnosti i krátkodobé paměti – je to stav ne nepodobný tomu, v němž operuje právě ISIS. Na jedné straně by vstupem do války Washington zbavil Málikího části zodpovědnosti a umožnil přežití jeho jinak neživotaschopného režimu, usnadnil Íránu plnění jeho cílů a sjednotil znovu část rozhádaného iráckého politicko-náboženského spektra do protiamerických šiků, na straně druhé se ale obecně vnucuje klíčová otázka „Proč?“

Přehled americké zahraniční politiky vůči muslimskému světu je totiž přehledem čirého zoufalství: Okupací Libanonu chtěly USA v 80. letech vytvořit „nový Blízký východ“, ale ve výsledku jen dokázaly uspíšit vznik „šíitského hnutí odporu“, čili dnes veledůležitého Hizballáhu, který nejenže USA (a Francii) z Libanonu vyhnal, ale navíc spoluurčuje chod regionu; v Iráku si chtěly vytvořit vazalský stát a nepovedlo se; v Libyi chtěly totéž se stejným výsledkem; z Egypta chtěly mít klientský stát a také nic; v Afghánistánu chtěly porazit a „vygumovat“ Taliban, ale nepovedlo se; pro Pákistán platí přesně totéž; v Sýrii chtěly svrhnout režim Bašára Asada a nezadařilo se; v Čečensku chtěly podkopat moc Ruska a ovládnout Kavkaz a zase nic (totéž platí pro plány s Gruzií); se Saúdskou Arábií chtěly domluvit alianci proti Asadovi a místo toho dnes čelí „saúdskému“ ISIS; po Kataru chtěly pomoc v cenové válce proti ruskému zemnímu plynu a ropě, ale Katar radši hraje za sebe; v Jemenu chtěly zničit Al Kajdu a nepovedlo se; před dvaceti lety chtěly ovládnout Somálsko a nic… Vlastně jediné, co USA zatím vychází, jsou tanečky kolem „nevzniku“ Palestiny.

Jak připomíná The Saker, Barack Obama označil Rusko za pouhou „regionální mocnost“: „Přemýšlím, zda to náhodou nevyslovil se závistí, protože USA dnes ve skutečnosti nejsou s to se vypořádat ani s Mexikem, natož s Blízkým východem.“ Příklady z této oblasti ukazují, jak slabou a impotentní se americká vojenská moc stala. „Má sílu dostačující k tomu, aby proměnila malou zemi v krvavý chaos, ale pokud akceptujeme, že válka je dosahováním cílů jinými prostředky, pak je americká armáda prakticky k ničemu, protože není s to zajistit americké politické cíle,“ shrnuje The Saker. „Jak potom ale může byť jediný Evropan seriózně věřit, že je moudré předat do amerických rukou vyřešení ukrajinské krize? Co se musí stát, aby se komatózní evropští politici probudili? Středoevropané si Strýčka Sama zvolili za svého patrona a prodali mu duši za pěťák. Kvůli tomu s nimi budou jejich sousedé ze Západu i Východu nadále jednat už jen s pohrdáním. A ti, kdo se prodali levně, musejí vždy nakonec platit nejvíc. Ne že by mi jich bylo líto.“  

Jistě, posledních pár vět vybočuje z blízkovýchodního tématu tohoto blogu, ale v globalizovaném světě spolu čím dál víc věcí souvisí. Pro Irák v každém případě platí, že ISIS, který podle některých názorů už ohrožuje pozici lídrů Al Kajdy coby hlavních představitelů radikálního islámu, může být – a zcela jistě i bude – vojensky poražen. Jeho brutální a bludná ideologie ale přežije, neb obecně platí, že myšlenky, ač jsou sebešílenější, se silou zabít zkrátka nedají. Na to je třeba jiných prostředků, které ale v neoliberálním světě jako by už ani neměly místo.


PS. Americké nálety v Iráku se ukazují jako problém, neboť CIA připouští "zpravodajské mezery" a není si jistá, kde hledat potenciální cíle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Červen 2014 06:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz