Válka „proti teroru“ v Libyi odhaluje sílu Al Kajdy

Email Tisk PDF

Dnes především o podivné válce dlouholetého pracovníka CIA „proti teroru“ v Libyi a o týdnu, v němž si americká diplomacie na Blízkém východě připisovala jen samé černé puntíky.



Pučistický libyjský generál Chalífa Haftár byl minulý týden lehce zraněn při pokusu o atentát a chaosu v zemi notně přidává fakt, že Haftárovi nechce moc předat jím svržený premiér Majtík, ale tomu zase nechce křeslo přepustit parlamentem přehlasovaný prozatímní premiér Abdalláh Síní… Nedaleko libyjských břehů u Tripolisu tak kotví americká válečná loď Bataan s tisícovkou mariňáků na palubě, kteří z Libye guláš už jednou udělali.

Přitom se zdálo, že je Haftár už poučený. V únoru se objevil v libyjské televizi a oznámil vojenský převrat, rozpuštění parlamentu a vlády a k tomu hned vyhlásil nové volby. Nic z toho ale v praxi nenásledovalo a generál prostě zmizel zase tak rychle, jak se na obrazovce objevil. Znovu se zhmotnil až v půli května, kdy jeho vojáci opravdu rozehnali parlament, a on sám slíbil, že Libyi zbaví islamistických milicí. Pak byl ale vzápětí nejspíš „upozorněn“, a tak namísto obyčejného boje s islamisty rychle přeřadil na „válku proti terorismu“, což je ten správný slogan pro moderní dobu.

Jinak se ale nezdá, že by měl generál nějakou politickou vizi, protože kromě svých vojáků nenabízí chaosem unaveným Libyjcům žádný promyšlený a reálný politický program. Místo toho svou legitimitu opírá o „demonstrace na jeho podporu“ a podivné vnímání státnosti dokládá i tím, že souhlasí s útoky egyptské armády proti islamistům, i kdyby měly skončit až na libyjském území. Přesto má Haftár podle všeho silnou podporu, i když není zcela jisté, zda obyčejní Libyjci chtějí jeho coby lídra, nebo prostě už chtějí skoncovat s násilím, a je jim už vcelku jedno, kdo to zařídí. V Tripolisu se na Haftárovu stranu podle všeho vedle různých složek slabé armády postavily i mocné „revoluční“ milice ze Zintánu, nicméně Haftár často není s to koordinovat postup ani s nimi, což ze všeho nejvíc napovídá o totálním rozvalu země. Haftárova „válka proti teroru“, v Libyi konkrétně pod hlavičkou Operace Důstojnost, zatím vyústila v letecký útok na dva islamistické tábory u Benghází, které patřily „nadnárodním“ džihádistům z Ansar al Šaríja a místním Revolucionářům 17.února. Do akce se zapojily i původně vládní oddíly v Tripolisu, Tobrúku a Sibze, zatímco Benghází, Dírna nebo Syrta jsou plně v rukou džihádistů více či méně spjatých s magribskou frančízou Al Kajdy (AQIM).  

Aniž by Haftár se svou válkou zatím dosáhl nějakých hmatatelných výsledků (nebo tažení proti islamistům dokázal proměnit v nějakou souvislou a strategicky vedenou operaci), první nečekané výsledky přece jen má. Libyjci například dostali vůbec poprvé uzřít obličej vůdce Ansar al Šaríja Muhammada Zahávího – když koncem května vystoupil v televizi a veřejně pohrozil Haftárovi smrtí.



Už jen fakt, že vůdce teroristické skupiny vystoupí svobodně v televizi, ukazuje skutečnou situaci v současné Libyi. Třeba v Syrtě, někdejším rodišti Muammara Kaddáfího, dnes vládne Ansar al Šaríja – zatímco provoz města řídí zvolení zastupitelé, teroristé mají na starosti bezpečnost a každodenní život v ulicích. Když někdo potřebuje vystavit rodný list, jde na úřad, ukradené auto jde ale nahlásit bojovníkům Ansar al Šaríja. A v Dírně tato skupina řídí město tak, že už obyvatelům vnutila islamistický „life style“ a pro jistotu k tomu coby zbytečnost zakázala pořádání voleb.

Haftár se svou „válkou proti teroru“, stejně jako všechny postkaddáfíovské vlády v Tripolisu, nemá moc šancí proti kajdistům uspět. Na jedné straně mu chybí legitimita, na straně druhé síla – značná část armádních důstojníků i vojenských jednotek byla rozpuštěna nebo rovnou uvězněna na základě jakési obdoby lustračního zákona poté, co byla obviněna ze spolupráce s bývalým režimem. A navíc ti, kdo proti Kaddáfímu bojovali nejurputněji, byli buď plně organizovaní islamisté, nebo dobrovolníci se silným náboženským přesvědčením, kteří se k „revoluci“ přidali na výzvy islámských duchovních, podle nichž bylo svržení režimu „legitimním džihádem“ a Kaddáfího zavraždění aktem ve jménu veřejného blaha.

V Baní Valídu, který dlouho obléhaly a ostřelovaly milice podporované Severoatlantickou aliancí, je dnes situace diametrálně odlišná, dokresluje ale aktuální bezvládí v zemi. V ulicích nejsou ozbrojenci skoro vidět, ve městě je obecně bezpečněji než ve zbytku země a místní (z pohledu Tripolisu) nelegální TV stanice Aldardanel Libyjcům „říká pravdu“. Ve městě jsou uprchlíci z celé Libye, včetně rodin z Tavorgy, čtyřicetitisícového města, které „revolucionáři“ zcela zničili a mnohé obyvatele vyvraždili. Většina obyvatel Baní Valídu byla proti Západem podporovaným rebelům a své město proti nim bránili celých osm měsíců, a to pod heslem „nikoli za Kaddáfího, ale za Libyi, proti vzpouře“.

Dlouholetý pracovník CIA Haftár je tedy podle všeho odsouzen k neúspěchu a „válka proti teroru“ v Libyi zase brzy skončí, byť si mezitím stihne vyžádat další lidské životy. Proti Haftárovi se už postavily i brutalitou proslulé brigády z Misuráty, které vyslaly předvoj k Tripolisu. Pokud se pustí do boje, upadne Libye z chaosu do plnohodnotné občanské války. „To, co Kaddáfí říkal v březnu 2011 v televizi, se stalo faktem,“ shrnuje Al Monitor. „V čele boje proti jeho režimu jsou islamistické skupiny, říkal tehdy. Nikdo se nenamáhal mu naslouchat. Naopak, západní politici včetně Američanů ho obvinili, že šíří lži, aby si zachránil vlastní život. Tři roky poté to vypadá, že ten muž říkal pravdu.“

 

Washington prohrává

Na Libyi nyní mimo jiné poukázal bývalý vyjednavač OSN pro Sýrii Lachdar Brahímí v rozhovoru s německým Der Spiegel: „Většina (západních politiků) špatně přečetla situaci v Sýrii, stejně jako události v Tunisku nebo v Libyi. Ti lidé se pletou neustále. Je to pochopitelné. Vše je komplikované a události propukají a řítí se na nás, zrovna když se díváme jinam. Už hůře se chápe, že prvotní špatné předpoklady nebyly dodnes revidovány. Na všech stranách se všichni (USA a Rusko) soustředí na to, aby pomáhali válce, namísto aby usilovali o mír, a tím vše jen zhoršují. (…) V případě Sýrie si Západ myslel, že se režim snadno zhroutí – což je naprosté nepochopení. Sýrie má stát, má armádu, ale předpokládalo se, že padne jako Libye.“

Toto hodnocení přichází po týdnu, v němž americká diplomacie, která ze všeho nejvíc vývoj situace spíš zkouší stíhat než by cokoli řídila, musela na Blízkém východě vytrpět další dvě rány – na jedné straně byl Washington okolnostmi (a ruskou politikou) donucen akceptovat a podpořit pučistické vedení Egypta (prezident Sísí byl inaugurován v neděli), zatímco prezident Sýrie Bašár Asad zvítězil ve volbách a získal další mandát. A stejně jako byly USA překvapeny Sísího loňským pučem, který podpořilo 14 milionů lidí v ulicích, tak i Asad už měl být už tři roky teoreticky svržen… Jak konstatuje Dilip Hiro, „pro Washington, který stále tak velkoryse rozdává pomoc Egyptu a jeho armádě, musí být naprosto zničující, když mu nezbývá než následovat ruského medvěda a snažit se naklonit si egyptského autokrata. Poté, co se někdejší americká sféra vlivu ocitla v troskách, odsunul klíčový arabský spojenec Ameriky v regionu poslední supervelmoc prostě na vedlejší kolej.“ A co víc, de facto nyní nic zásadního nebrání tomu, aby vznikla „osa“ arabského nacionalismu mezi Káhirou, Damaškem a Bagdádem – dokonalá protiváha americkým feudálním ropným spojencům z Perského zálivu. Není divu, že za této situace lídr libanonského šíitského Hizballáhu vcelku triumfálně tvrdí, že politické řešení syrského konfliktu „začíná a končí s prezidentem Bašárem Asadem“. Vlastně tím Bílému domu vzkazuje, že po třech letech financování války buď začne s Asadem jednat, nebo ať se dá s „tou svou“ Al Kajdou do spolku otevřeně a čert s nimi.

Do toho sůl do Obamových ran přisypává jeho někdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která pouští do médií úryvky z připravovaných pamětí – a z nich vychází jako ta, která věděla všechno líp, a kdyby dal Obama na její názor, tak… Tvrdí například, že už od počátku byla pro rychlé a rozhodné vyzbrojení „umírněných“ syrských rebelů (tedy i džihádistů, protože nálepka „umírněných“ je velmi flexibilní), ale narazila na nerozhodného Obamu, který se podle všeho k témuž – očividně z nedostatku lepších nápadů – rozhodl až nyní, kdy už žádné „umírněné“ nelze vytvořit ani mediálně a mezi rebely jasně dominuje Al Kajda… (Hillary Clintonová mimochodem najednou rovněž ví, že bylo chybou tlačit Izrael ke zmrazení záboru okupovaných území, protože tím USA prý jen podpořily argumenty Mahmúda Abbáse, jehož vzdorovitost pak zhatila „mírový proces“…) Oba tyto úniky ze všeho nejvíc ovšem napovídají tomu, že v rámci Demokratické strany už začal souboj o kandidáta na příštího prezidenta a Clintonová do něj vstupuje z pozice Všeználka (nebo Brouka Pytlíka).

A k tomu Spojené státy v týdnu vyklidily svou leteckou základnu Manas v Kyrgyzstánu. Bílý dům se snažil tento okamžik oddalovat a přemlouvat penězi vedení v Biškeku, to ale dalo přednost bližší košili, tedy názoru Moskvy. Odchod amerických vojáků z Manasu tak současně s ohlášeným odsunem amerických vojáků z Afghánistánu (má jich tam i po „odsunu“ zůstat asi 10 tisíc) podle všeho znamená, že pod stůl padají plány na zřízení tuctu nových amerických základen v Afghánistánu, protože zásobování okupačních jednotek už bude od nynějška záviset vlastně jen na trasách vedoucích přes chronicky nestabilní a výbušné oblasti na hranicích s Pákistánem.

Nezdá se být příliš pravděpodobným, že by Obama ve zbytku svého funkčního období dokázal své skóre v zahraniční politice nějak zásadně vylepšit. Body by mu mohla (samozřejmě, s výjimkou války proti Rusku na Ukrajině, řekl by cynik) ironií osudu získat dotažená dohoda o urovnání vztahů s Íránem (a opravdu, Írán a USA už oznámily bezprecedentní přímé rozhovory, teprve snad třetí svého druhu od íránské islámské revoluce v roce 1979). To vše v době, kdy nová kniha historika Garetha Portera popisuje, jak „íránskou hrozbu“ uměle vytvořily tajné služby Izraele a USA. A kdy se provalilo, že USA už roky tajně přes prostředníky jednají s jinak nenáviděným palestinským fundamentalistickým Hamasem. (Mimochodem, lídr Hamasu Chálid Mišál dostal ještě na tento měsíc pozvánku i do Moskvy).

Uffff.

 

A už jen jednou velestručně:

-- Nový egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí v inauguračním projevu zdůraznil, že prioritou nebude obnova ekonomiky, ale boj proti terorismu a obnova bezpečnosti. Přežití státu tak nechává podle všeho na zahraničních miliardových darech a půjčkách, s nimiž počítá coby stoupenec myšlenky, že Egypt je „příliš velký, aby ho ostatní nechali padnout“.

-- Izraelský supermoderní protiraketový systém Iron Dome zaznamenal další chybku – za rakety považoval rachejtle, které v Sýrii létaly na oslavu Asadova volebního vítězství.

-- Za atentátem na izraelského agenta v Bruselu podle Mosadu stojí ve skutečnosti libanonský Hizballláh.

-- Palestinské sjednocení by mělo získat podporu, soudí šéf Evropské komise José Manuel Barroso.

-- Švýcarsko zmrazilo asi miliardu dolarů na účtech bývalých egyptských (a ukrajinských) politiků.

-- Dnes na závěr si udělejte půlhodinku klidu na dokument o mediálně utajovaném povstání Saúdů proti svým feudálním pánům (a spojencům Západu)



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 09 Červen 2014 06:40 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz