Ve stínu Ukrajiny se Bašár Asad chystá na volby

Email Tisk PDF

Dnes o (dočasném) soumraku politického islámu, který dokázal zbavit dalšího smyslu existenci GCC, o Bašáru Asadovi, který nejspíš vyslyší „přání“ obyvatel a zúčastní se prezidentských voleb, a o dalších událostech z Blízkého východu.


Cynik by řekl, že konec politického islámu na Blízkém východě začal už ve chvíli, kdy Muslimské bratrstvo v Egyptě před třemi lety vyhrálo parlamentní i prezidentské volby a dostalo tak historickou příležitost se znemožnit při řízení státu. Formálně ale konec (přinejmenším pro dohlednou budoucnost) započal loni v prosinci, kdy Káhira oficiálně označila Muslimské bratrstvo za teroristickou organizaci. Na počátku března pak egyptský soud zakázal činnost palestinského Hamasu, což je ve skutečnosti „jen“ historická odnož MB, a nařídil zavřít všechny jeho kanceláře v Egyptě (čímž de facto zpřetrhal styky, které Káhira vždy udržovala s palestinskými organizacemi a jednu dobu se je dokonce snažila -- ještě za Mubaraka -- sjednotit).  

Arabské vlády na radikální egyptský postup vůči organizovaným islamistům chvíli jen tak koukaly a přemýšlely a snad jen Kuvajt se rozhodl ozvat a ještě v prosinci odmítl vnímat MB coby teroristy.

Najednou je ale všechno jinak. Snad až hlavou vzhůru. Saúdská Arábie na seznam teroristických skupin zařadila nejen panarabské Muslimské bratrstvo, ale také kajdistické Frontu al Nusrá a Islámský stát Sýrie a Levanty (ISIL), které bojují proti režimu v Sýrii (a které Rijád až doposud vehementně vojensky i finančně podporoval), a k těm všem i jemenské šíitské hnutí Hútiů, byť to spíš vychází z národně osvobozovacího boje, než z terorismu.

Tím se možná otevírá zcela nová kapitola vývoje Blízkého východu, nebo přinejmenším Arabského poloostrova.

Saúdská Arábie proti islamistickým hnutím bojuje už od 90. let. Na svém území se jí podařilo ozbrojené skupiny (kterým vadila hlavně přítomnost amerických vojáků hned vedle nejposvátnějších islámských míst) vcelku úspěšně zlikvidovat, ale al Kajda a jiná džihádistická hnutí si vedou dost dobře v Jemenu a nabírají dál na síle rovněž v Sýrii. A k tomu navíc nadnárodní Muslimské bratrstvo hlásá nenásilí, čímž je s to oslovit saúdskou střední třídu, a to už je z hlediska Rijádu přímým ohrožením jeho nikým nevolené feudální vlády.

Třeba sousedním Spojeným arabským emirátům podle tvrzení tamních vládců žádná vnitřní hrozba nehrozí, ovšem s výjimkou lidí napojených na MB. Desítky jich už byly obviněny a uvězněny za údajné výzvy ke svržení vládnoucího režimu. Tato shoda v zájmech Saúdy a Emiráťany silně sblížila, což se projevilo i ve společné podpoře egyptského vojensko-lidového puče z loňského července. Obě monarchie mají prostě za to, že z hlediska svého přežití jim v Káhiře více vyhovuje sekulární voják, než muslimský bratr, který by mohl regionem šířit své ideály.

Krátce po loňském svržení egyptského prezidenta Mursího si MB za svou hlavní základnu zvolilo Katar. Jeho emír opakovaně odmítal saúdské žádosti, aby proti MB zakročil, a napětí v regionu houstlo. Vše prozatím vyvrcholilo minulý týden, kdy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty (a Bahrajn) najednou z Kataru odvolaly své velvyslance. Otevřené podpory MB se de facto mezitím zřekl i Kuvajt, když zničehonic uznal legitimitu egyptského režimu v čele s generálem, sorry už polním maršálem Sísím.

 

GCC je už k ničemu

Nejzajímavější na tom všem je ale fakt, že sebevědomý maličký Katar, který by ale rád byl jedním z pupků světa, se nezalekl a nonšalantně se tváří, že se vlastně nic nestalo. Svůj vnitřní problém s islamisty si vládnoucí rodina dokázala vyřešit už v roce 1999, kdy se katarská větev Muslimského bratrstva sama od sebe rozpustila s tím, že vládcové emirátu „jednají plně v souladu s islámským zákonodárstvím a bratrstva proto netřeba“. Takové „uznání“ je v arabském světě dodnes zcela výjimečné. To pak emírovi uvolnilo ruce k politickým hrátkám a manévrování, o nichž si vystrašení vládci v Rijádu či Dubaji mohou nechat jen zdát.

Také Kuvajt byl s to „zvládnout“ své islamisty, a to díky ústavnímu systému, který umožňuje nejen částečnou svobodu projevu, ale (na poměry Perského zálivu nemyslitelnou) možnost pořádat politické protesty. A třeba v Ománu sektářské problémy vyvolané sunnitským islámem do značné míry odvrací samo pestré složení obyvatelstva.

Nepřekvapí proto, že Omán a Kuvajt se k odvolávání velvyslanců z Kataru nepřipojily a podle všeho se nepřidají ani k hysterické honbě na Muslimské bratrstvo. A z toho nejspíš vyplývá, že po třiatřiceti letech existence se v základech otřásá kdysi mocná Rada pro spolupráci zemí v Perském zálivu (GCC), stejně jako skutečnost, že kdysi neotřesitelná a všemocná pozice Saúdů v regionu… už není tak neotřesitelná a všemocná.

Možná tak proto v dohledné době budou smět propuknout diskuse o saúdské masivní podpoře skutečných teroristických skupin v Jemenu nebo třeba o tom, proč jsou zrovna jemenští Hútíové na saúdském teroristickém seznamu, když v zásadě usilují „jen“ o to, aby Rijád vrátil pohádkově bohatá ropná pole na jemenském území, které Hútíové považují za svou domovinu -- a které Rijád anektoval už v roce 1934. Je příznačné, že Katar (snad z tradičního vzdoru proti Saúdům) Hútíe podporuje, stejně jako se Saúdy soupeří o ovládnutí džihádistů v Sýrii.

Co bude následovat? Logika velí, že když jsou MB a Hútíové podle Saúdů teroristy a Katar obě hnutí podporuje, měl by ho Rijád označit za „stát sponzorující terorismus“. To se ale nejspíš nestane, protože Katar je příliš pevný v kramflecích. Je to sice feudální diktatura, ale s pevnými investičními vazbami na Západ, je spojencem USA, bude pořádat fotbalové mistrovství světa a i jinak prokazuje vzácnou schopnost získat vše, co jen lze za peníze koupit. Není sice zřejmé, kam až chce Katar ve svých ambicích dojít, ale zdá se, že jeho bublina v dohledné době ještě nepraskne.

A než se tak stane, je podle všeho nemyslitelným, aby GCC pokračovala dál v dosavadní podobě. Organizace původně vznikla jako kolektivní bezpečnostní orgán čelící íránské (šíitské) hrozbě a vnitřním hrozbám islamistickým. Otázka Íránu se v poslední době ale „řeší“ sama, tedy sbližováním Teheránu s Washingtonem, a protichůdné názory na bod číslo dvě pak v podstatě z GCC dělají jakýsi přežitek. A pokud to platí pro GCC, de facto lze tento předpoklad vztáhnout i na Ligu arabských zemí, směr jejíhož hlasování byl pravidelně financován právě z Perského zálivu. Na jejich místo bude muset přijít nějaký nový systém, ten se ale nejspíš ještě ani nezačal rýsovat. Nejspíš se bude muset počkat, až se region přece jen trochu usadí a vazby se zpřehlední. A to potrvá – válčí se v Sýrii, Iráku a Libyi, výbušné napětí panuje prakticky ve všech arabských zemích…

To ale samozřejmě neznamená, že by se Saúdové s Katarem rozcházeli jednou provždy. Třeba Bagdád tvrdí, že rukou společnou a nerozdílnou financují kajdistické ozbrojence v Iráku…Mimochodem, Bagdád nabízí 17 200 dolarů za každého zabitého zahraničního džihádistu a 25 tisíc za každého živého.

 

And now for something completely different. Minule jsem se věnovala možným dopadům ukrajinské krize na rusko-americkou politiku na Blízkém východě, a toto téma vcelku zajímavě dál rozvádí Al Monitor hned ve dvou textech (TADY a TADY). Je to ale všechno (samozřejmě) na principu „co by, kdyby“, a tak doporučuju hlavně fajnšmekrům. Vesměs ale tyto spekulace týkají Sýrie, která se kvůli zaneprázdněností Ukrajinou ztratila ze zorného pole mainstreamových médií (a jako by i politiků). A právě v tomto stínu se syrský prezident Bašár Asad chystá na kandidaturu v dalších prezidentských volbách, které jsou naplánovány na letošní červenec, válka neválka. Podle agentury Reuter´s se v Damašku a na dalších místech bez rebelů konají demonstrace, jejichž účastníci veřejně Asada žádají, aby kandidoval (a jsou k tomu sváženi autobusy, včetně školních dětí). Tím spíš, že Putinův vzdor kvůli svržení ukrajinského Janukovyče podporuje Asadovo přesvědčení, že se může dále spoléhat na ruskou podporu, cituje Washington Post jednoho syrského novináře. „Režim má za to, že Rusové nyní mají o to silnější důvod ho podporovat, obzvláště po zkušenostech z Libye a nyní z Ukrajiny. Navíc režim předpokládá, že jakýkoli konflikt, který odvede pozornost Američanů, jen uvolní tlak na Sýrii.“
Tlak a depku mimochodem zkoušejí uvolňovat také mládežníci se specifickými „flash mobs“ v damašských ulicích.



Nicméně válka mezitím pokračuje a vládní jednotky uzavírají blokádu Aleppa, v němž rusky hovořící džihádisté hromadně popravují civilisty, a obsadily Zará, poslední významné rebelské město na hranicích s Libanonem. Do původně palestinského uprchlického tábora Jarmúk nedaleko Damašku se vrátila kajdistická Fronta al Nusrá, čímž znovu zastavila humanitární dodávky do tábora. Další kajdisté si onehdy tvítovali o tom, jak sekali ruku údajnému zloději v Aleppu, jiní zase popravili deset civilistů v jihosyrské provincii Dará´a. Jedinou pozitivní zprávou z této strany zdá se být propuštění dvanácti jeptišek, které džihádisté v prosinci unesli z křesťanské Malúly. Na svobodu se dostaly v Libanonu a není zcela jasné, co za jejich osvobozením přesně stojí.

Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) mezitím potvrdila, že Sýrie nedodrží datum 15. března, do kdy měla zničit své bývalé chemické provozy, neboť až dosud nebyl fyzicky zničen žádný z 12 objektů. Nelze přitom ale tvrdit, že jsou to stále chemické sklady. OPCW dohlížela na ničení jejich provozů hned od počátku dohody loni v říjnu, zatímco Damašek navrhoval ponechat budovy neporušené pro účely různé budoucí průmyslové výroby. Za situace, kdy je značná část infrastruktury země zničena válkou, měly by takové provozy cenu zlata. Potíž je ale i v tom, že není lehké budovy zničit, protože pět z nich je zcela pod zemí a sedm z nich jsou budovy vyztužené tak, aby odolaly náletům. Podle všeho se navíc nestihne ani dubnový termín pro vyvezení chemických látek, z nichž se zbraně vyráběly, ze země, neboť oblast kolem přístavu v Latakii částečně kontrolují rebelové a útočí na transporty.

Vyšetřovatelé OSN mezitím – po loňské zářijové -- zveřejnili další zprávu o chemických útocích v Sýrii. Na rozdíl od předchozí analýzy, které jednoznačně prstem na viníka neukázala, nyní experti konstatují, že lze doložit celkem tři chemické útoky, přičemž kvalita bojových látek a jejich stejné složení podle všeho ukazují na syrskou armádu, neboť je těžké „si představit, že by někdo jiný“ mohl vyrobit tolik chemických zbraní a manipulovat s nimi. Faktem ale zároveň je, že profesionální laboratoře na výrobu sarinu syrští kajdisté provozovali v Turecku, nebo že mohl být sarin přivezen ze zahraničí. (Nehodící se škrtněte podle toho, komu osobně fandíte. Na pravdě to nic nezmění, ta zatím uniká). Američtí experti v čele i s u nás dobře známým Theodorem Postolem nicméně v lednu zpochybnili možnost, že by za útokem z 21. srpna u Damašku stál Asadův režim, a to kvůli typu použitých raket, jejichž trajektorie vylučovala, že by mohly být odpáleny z vládních pozic.    

 

A pro dnešek už jen stručná ilustrace rozvalené, ale zato „zdemokratizované“ Libye. Rebelové, kteří od srpna ovládají tři hlavní libyjské ropné terminály, oznámili, že začnou prodávat ropu „na sebe“, načež se v přístavu As Sídir objevil tanker plující pod severokorejskou (!) vlajkou. Vláda v Tripolisu, která s jistotou neovládá ani hlavní město, pohrozila, že v případě nakládky bude tanker bombardovat. A letectvo rozkaz odmítlo, protože je to problém politický a nikoli vojenský.

Libyjský parlament se mezitím přestěhoval do pětihvězdičkového hotelu Al Waddan v centru Tripolisu, protože jeho budovu napadl a vyraboval dav vyzbrojený noži i střelnými zbraněmi, který spálil nábytek, pozabíjel hlídače a zranil šest zákonodárců. Napětí mezi politickými stranami, z nichž každá má svou ozbrojenou milici, je už normou, nově k tomu „ulice“ navíc požaduje, aby se „demokratický“ parlament konečně rozpustil, protože jeho mandát vypršel už na počátku února.

Barack Obama o další rok prodloužil „mimořádný stav“ ve vztahu k Libyi s tím, že tato země dál představuje „mimořádnou hrozbu“ americkým zahraničněpolitickým zájmům. Toto opatření Washington přijímá už od chvíle, kdy sám tak úspěšně dosáhl „změny režimu“ v Tripolisu.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Březen 2014 07:06 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz